DVA
Dillon se tu noc už podruhé zastavil před Le Chat Noir na konci malé přístavní hráze. Podnik byl skoro prázdný, jen u rohového stolu se držel za ruce mladší pár. Mezi nimi stála láhev vína. Harmonika jemně vyhrávala a muzikant si přitom povídal s mužem za barem. Byli to bratři Jobertovi, v pařížském podsvětí gangsteři druhé kategorie. Jejich pole působnosti bylo citelně omezeno od té doby, co Pierre, ten muž za barem, přišel při autonehodě po ozbrojené loupeži před třemi lety o levou nohu.
Když se otevřely dveře a vstoupil Dillon, přestal Gaston hrát. „Á, Monsieur Rocard, už zpátky.“
„Nazdar, Gastone.“ Dillon mu podal ruku a otočil se k barmanovi: „Ahoj, Pierre.“
„Víte, že si ještě pamatuju ten váš popěvek, ten irský.“ Gaston zahrál na harmoniku pár tónů.
„Výborně,“ pochválil ho Dillon. „Opravdový umělec.“
Mladý pár za nimi se zvedl a odešel. Pierre vytáhl chlazenou lahvinku šampaňského. „Šampaňské jako obvykle, kamaráde? Žádná extra značka, my jsme chudáci.“
„Chcete mě rozplakat?“ uchechtl se Dillon.
„Co pro vás můžeme udělat?“ zeptal se Pierre.
„No, potřeboval bych trochu píchnout.“ Dillon kývl směrem ke dveřím. „Mohl by to být docela dobrý kšeft, kdybyste zavřeli.“
Gaston postavil harmoniku na bar, zabouchl dveře a stáhl roletu. Pak se posadil na stoličku. „Tak o co jde, kamaráde?“
„Můžete si přijít na slušnej balík.“ Dillon otevřel aktovku, vyndal jednu automapu a odkryl svazečky stodolarových bankovek. „Dvacet tisíc amerických. Deset teď a deset po úspěšné akci.“
„Bože můj!“ vydechl Gaston úžasem, ale Pierrem to ani nehnulo.
„A co se za ty prachy od nás čeká?“
Dillon věděl, že se mu vždycky nejvíc vyplatilo, když se příliš neodchyloval od pravdy, a tak přes výčepní pult rozprostřel automapu.
„Najali si mne z Unie zabijáků,“ řekl a jmenoval tak nejobávanější organizaci kriminálníků ve Francii, „abych se postaral o menší problém. Nějaké neshody v branži.“
„Aha, chápu,“ řekl Pierre. „A vy je máte odstranit?“
„Přesně tak. Ty lidi projedou tady tou silnicí směrem k Valentonu zítra krátce po druhé hodině. Já je chci sejmout tady na železničním přejezdu.“
„A jak?“ zeptal se Gaston.
„Nastražím jednoduchou léčku. Vy dva ještě děláte do aut, co? Kradené osobáky, náklaďáky?“
„To přece víte, už jste u nás kolikrát kupoval,“ ozval se Pierre.
„Pár vozů, takže toho nechci tak moc, že ne?“
„A co přesně?“
„Vyjedeme si dnes v noci sem do tohoto místa.“ Podíval se na hodinky. „V jedenáct hodin odsud. Bude to trvat slabou hodinku.“
Pierre zavrtěl hlavou. „Podívejte, to je těžký. Už nemám léta na nějaký střílení.“
„To je dobrý,“ zasmál se Dillon, „a kolik jsi jich zastřelil, když jsi byl u OAS?“
„Tenkrát jsem byl mladší.“
„No - to jsme byli všichni. Žádná přestřelka nebude. Vy dva přijedete a odjedete tak rychle, že ani nepoznáte, co se děje. Bude to hračka.“ Z aktovky vyndal pár svazků stodolarových bankovek a položil je na barový pult. „Deset tisíc. Rozdělíme to?“
Chtivost - jako obvykle - zvítězila, když Pierre rychle vztáhl ruce po penězích. „Ano, příteli, myslím, že ano.“
„Dobře. Takže v jedenáct nashle.“ Dillon zavřel aktovku a Gaston ho doprovodil ke dveřím.
Pak zamkl a obrátil se k bratrovi: „Co si myslíš?“
Pierre nalil dva koňaky. „Myslím, že náš přítel Rocard je pěkně prolhanej.“
„Ale taky moc nebezpečnej,“ přisadil si Gaston. „Tak co uděláme?“
„Počkáme a uvidíme.“ Pierre pozvedl skleničku. „Salut.“
Dillon šel celou cestu do skladiště v rue de Helier pěšky, proplétal se ulicemi, občas se potopil do tmy, aby se ujistil, že ho nikdo nesleduje. Už dávno se poučil, že všechny revoluční politické skupiny jsou rozdělené na frakce a prolezlé informátory - to platilo ve velké míře i pro IRA. Kvůli tomu, jak už naznačil Arounovi, dává přednost profesionálním zločincům, kdykoliv to je možné. Opravdoví gauneři dělají svou práci za prachy, tvrdil. Bohužel to vždy neplatilo a Pierrův velký styl měl něco do sebe.
Ve velkých dvojitých dveřích skladiště byla malá vnitřní branka. Tu odemkl a vstoupil…
