14.
Čtvrtek - 03:00
Fassett zaranžoval hodnověrnou scénu. Než se Tanner vrátil domů, byly pokoje jakž takž uklizeny. Stále zde však vládl určitý nepořádek: křesla nestála na svých obvyklým místech, koberce neležely v původní poloze, lampy svítily jinam, než měly. Bylo na hospodyni, aby předměty uvedla v soulad.
Alice mu vyprávěla, jak jí policisté ochotně pomáhali. Jestliže jí to bylo podezřelé, nepřiznala to.
Bylo ovšem nutno vzít v úvahu, že Alice McCallová žila odmalička v podmínkách, v nichž násilí nebylo ničím nevšedním. Na policajty byla zvyklá a reagovala na ně chladnokrevně.
Oproti tomu její manžel nebyl morálně připraven hrát roli, která mu byla přisouzena. Druhou noc po sobě nemohl řádně usnout; probouzel se v křečovitých záchvatech. Pohlédl na hodiny na nočním stolku. Ukazovaly několik minut před třetí a oči se mu stále nechtěly zavřít. Pronásledovaly ho neodbytné, ošklivé myšlenky.
Nutit se do spánku bylo zbytečné. Nejlépe by bylo vstát, projít se. Třeba něco malého pojíst, něco si přečíst, zakouřit si. Zabývat se čímkoli, jen aby přestal přemýšlet.
Než si šli lehnout, vypili s Alicí několik skleniček brandy. O skleničku víc na Ali, která teď spala vinou alkoholu stejně jako předchozího vyčerpání jako zabitá.
Tanner se opatrně zvedl z lůžka a sešel do přízemí. Bloumal bez cíle po místnostech; v kuchyni spořádal zbytek melounu, v předsíni si prohlédl bez zájmu došlé reklamní nabídky, prolistoval odložené obrázkové časopisy. Posléze ho napadlo podívat se do garáže. Ještě se v ní udržoval, nyní již jen slabě zřetelný, zápach plynu, jehož bylo použito proti jeho ženě a dětem. Vrátil se do obývacího pokoje a v roztržitosti zapomněl zhasnout v garáži světlo.
Mezitím spotřeboval poslední cigaretu a ohlížel se po nové krabičce. Nikoli z okamžité potřeby, ale spíše pro jistotu, kdyby dostal chuť na nikotin. Ve studovně měl karton cigaret. Když otvíral zásuvku stolu, přinutil ho nenápadný šramot, aby se rozhlédl.
Ozvalo se zaklepání na okno a kužel světla z příruční baterky zakroužil po skle.
„To jsem já, pane Tannere,“ ozval se přitlumený hlas.
„Já; Jenkins. Přijďte k zadnímu vchodu.“
Tannerovi se ulevilo a kývl na tmavou postavu za oknem.
„Petlice na dveřích je ulomená,“ řekl Jenkins omluvně, když mu Tanner otevřel. „Nevíme, jak se to stalo.“
„Vypáčil jsem ji já sám. Co zde děláte?“
„Hlídkuji, aby se neopakovalo včerejší odpoledne. Je nám divné, co provádíte v noci vy. Na schodišti svítí všechna světla. Svítí se i v garáži. Děje se něco? Telefonoval vám někdo?“
„O tom byste jistě již dávno věděli.“
Jenkins se pousmál a překročil práh.
„Měli bychom vědět, ale mechanická závada se nikdy nedá vyloučit.“
„V tom s vámi souhlasím. Dal byste si šálek kávy?“
„Rád, ale jen když uvaříte o tři navíc. Pro kolegy venku. Nesmějí opustit své posty.“
„To se rozumí samo sebou.“ Tanner naplnil konvici horkou vodou. „Spokojíte se s instantním kafem?“
„Bude výborné. Díky.“
Jenkins se posadil za kuchyňský stůl a pro větší pohodlí rozepnul opasek, takže pouzdro s pistolí volně viselo přes opěradlo židle. Pozoroval ostražitě Tannera, pak se rozhlížel po místnosti.
„Jsem rád, že jste blízko. Věřte mi, velice to oceňuji. Patří to sice k vašemu zaměstnání, nicméně…“
„Je to víc, než jen džob. Máme o vás starost.“
„To se pěkně poslouchá. Máte také ženu a děti?“
„Ne, pane.“
„Měl jsem dojem, že jste ženatý.“
„To je můj partner McDermott.“
„Oh, tak je to tedy… Vy tu sloužíte již několik let, nemýlím-li se.“
„Tak nějak.“
Tanner se otočil od vařiče a podíval se Jenkinsovi přímo do očí: „Vy jste jedním z nich?“
„Promiňte, ale nerozumím.“
„Ptám se vás, nejste-li jedním z nich. Odpoledne jste užil slovo Omega. Z toho vyplývá, že jste jedním z Fassettových mužů.“
„Mám své instrukce, co vám smím povědět. S panem Fassettem jsem se setkal, přirozeně.“
„Vy však nejste obyčejný policajt z malého městečka?“
Jenkinsovi nezbyl čas na odpověď. Zvenku se ozval pronikavý výkřik. Oběma mužům byl hrozivě povědomý: Tanner…
