13.
Středa - 10:15
Tanner přijel do kanceláře ve čtvrt na jedenáct. Shledal, že je pro něj velmi obtížné opustit domov, ale uznával, že Fassett je v právu. Usedl za psací stůl a více z povinnosti než ze zájmu prohlížel došlou poštu a vzkazy. Zdálo se mu, že každý se s ním potřebuje poradit, že nikdo není schopen cokoli rozhodnout bez jeho přikývnutí. Jako vždy, když se šéf orchestru na pár minut vzdálí. Uchopil telefon a vytočil známé číslo.
„Haló, Ali?“
„Jak se máš, drahý? Zapomněl jsi něco?“
„Ne… Ne. Jenom se cítím osamělý. Co děláš?“
Ve vile v Saddle Valley na Orchard Place 22 se Alice Tannerová usmála a u srdce jí hřálo.
„Co dělám? Nuže, na rozkaz Velkého Chána dozírám, aby jeho syn řádně uklízel sklep. Rovněž podle instrukcí Velkého Chána dbám, aby jeho dcera obětovala horké červencové dopoledne na odstranění svých nedostatků znalostí literatury. Jak jinak by mohla postoupit do Berkeley, jakmile jí bude dvanáct let?“
Tannerovi neušla pichlavá výčitka. Alice jako malé děvče prožila nejedno léto v opuštění. Přála si, aby Janetiny prázdniny byly po všech stránkách perfektní.
„Nepřeháněj to, Ali. Ať si k nám pozve nějaké děti.“
„To by šlo. Ale Nancy Loomisová telefonovala a ptala se, nemohla-li by dnes raději přijít Janet na lunch k nim.“
„Ali…“ Tanner si přehodil sluchátko do druhé ruky, „byl bych… bylo by možná moudřejší, kdybychom Loomisovy na pár dní vynechali…“
„Co tím chceš říci?“
John znal Jima Loomise z příměstského vlaku s odjezdem každé ráno v osm dvacet.
„Jim něco peče na burze a dává ve vlaku dohromady komplice, kteří by to táhli s ním. Mně se to moc nezdá. Kdybych se mu mohl vyhnout alespoň do začátku příštího týdne, byl bych z obliga.“
„Co tomu říká Joe?“
„Joe o tom neví; Loomis nechce, aby se to dozvěděl. Řekl bych, že z konkurenčních důvodů.“
„Nevím, co by s tím mělo společného, kdyby Janet přijala pozvání na malý oběd.“
„Můžeme tím předejít různým nepříjemnostem. Nejsme v postavení, abychom si mohli dovolit…“
„Amen. To stačí.“
„A ještě něco. Buď tak laskavá a neodcházej dnes daleko od telefonu.
Alice se podívala tázavě na sluchátko. „Proboha! Proč?“
„Nechtěl bych se teď pouštět do podrobností, ale čekám důležitý hovor… Víš, jak jsme o tom nedávno hovořili…“
Alice Tannerová okamžitě instinktivně ztlumila hlas: „Někdo ti něco nabízí?“
„Tak nějak. Budou mi volat domů, abychom se dohodli na společném setkání.“
„Oh, Johnny, to je povzbudivá zpráva!“
„Zdá se to být zajímavé.“ John náhle pozbyl chuť k dalšímu rozprávění. „Ještě se ozvu.“
„To je skvělé, miláčku. Seřídím zvonek na maximum, bude slyšet až v New Yorku.“
„Ještě se ozvu.“
Tanner zvolna odložil telefon. Začal Alici vědomě lhát… ale účel světí prostředky. Rodina se nevzdálí z domova.
Dolehlo na něj, že nyní musí věnovat veškerou pozornost záležitostem společnosti Standard Mutual TV. Fassett ho varoval. Nesmí připustit žádnou odchylku od svých zaběhnutých zvyků v pracovním procesu. V činnosti každého šéfa televizního zpravodajství je normálním jevem, že se pohybuje v atmosféře ustavičného napětí. Tanner byl pověstný tím, že se mu dařilo držet pod palcem vše, co hrozilo výbuchem. A jestliže nadešla v jeho profesionální kariéře osudná chvíle, kdy je třeba zabránit katastrofě, je to nyní.
Sáhl opět po telefonu, ale tentokrát stiskl tlačítko vnitropodnikové linky.
„Norma? Nadiktuji vám seznam lidí, s nimiž bych chtěl ještě dnes dopoledne jednat. Zavolejte jim a vyřiďte jim, že mají patnáct minut na rozhovor, pokud nerozhodnu jinak. Prospělo by, kdyby své problémy a návrhy zhustili na půl stránky písemné zprávy. Mám toho dnes příliš mnoho.“
John Tanner se neosvobodil od svých pracovních povinností dříve než ve 12:30. Zamkl dveře své kanceláře a telefonoval Alici.
Žádná odpověď.
Nechal telefon vyzvánět asi dvě minuty, dokud přestávky mezi signály mu nepřipadaly delší a delší.
Zkusil to znovu. Stále žádná odpověď z telefonu, jehož zvonek je seřízen tak, aby byl slyšet až v New Yorku.
12:25.
Ali by se mohla domníva…
