12.
Úterý - 17:00
Tremayne prochodil bez cíle celé hodiny po East Side, nahoru a dolu po důvěrně známých ulicích. Kdyby se ho však někdo zeptal, kde je, nedovedl by odpovědět.
Byl pohlcen svými myšlenkami. Byl vystrašen a vyděšen k smrti. Blackstone řekl všechno a nevysvětlil nic.
A Cardone lhal. Lhal své ženě nebo své kanceláři, ale na tom nesešlo. Na čem, záleželo, byl fakt, že není k dosažení. Tremayne věděl, že zmatek potrvá, dokud on a Cardone si mezi sebou nevyjasní, co Osterman spáchal.
Podvedl je?
Bylo by to možné?
Přešel Vanderbiltovu avenue a uvědomil si, že směřuje k hotelu Biltmore, aniž to měl v úmyslu.
Starý zvyk, řekl si. Hotel Biltmore mu připomínal staré dobré bezstarostné časy.
Prošel hotelovým foyerem takřka v předtuše, že potká někoho ze svých přátel z dob, kdy ještě čítal svá léta na -náct. Náhle narazil na muže, jehož neviděl již nejméně čtvrt století. Poznal jeho obličej, byť nemilosrdně poznamenaný věkem - odulý obličej, jak mu nyní připadal - ale nemohl si vzpomenout na jméno.
Jejich setkání vyznělo trapně, nemotorně.
„Dick… Dick Tremayne! Jsi to ty, starý brachu?“
„Jsem. A ty jsi… Jim?“
„Jack. Jack Townsend. Jak se ti daří, Dicku?“
Potřásli si pravicemi, Townsend s větším nadšením.
„Neviděli jsme se pětadvacet, možná třicet let! Vypadáš ohromně! Jak to děláš, že netloustneš? Pověz mi něco o sobě!“
„Ty taky vyhlížíš dobře. Opravdu znamenitě. Netušil jsem, že jsi v New Yorku.“‚
„Nejsem tady trvale. Mám základnu v Toledu, Illinois. Přijel jsem sem jen na několik dní… Mohu ti odpřisáhnout, že cestou jsem dostal v letadle bláznivý nápad. Zrušil jsem rezervaci v Hiltonu a ubytoval se zde, jen tak v bláhové představě, že tady třeba potkám někoho z bývalé party. Abnormální, nezdá se ti? A hleďme, koho jsem potkal!“
„Tomu se říká náhoda! Zábavná náhoda! Totéž napadlo před několika sekundami i mne.“
„To je důvod k napití.“
Townsend měl vlastnost, nabytou v letech působení u různých obchodních firem. Chrlil ze sebe blafy, které nedávaly valný smysl. V podstatě byl nudným společníkem.
Tremayne nepřestal uvažovat o Cardonovi. Když popíjel svou třetí skleničku, vzpomněl si na telefonní automat, který býval v baru zavěšen. Byl skryt za vchodem do kuchyně a jen stálí a důvěryhodní zákazníci k němu měli přístup.
Už tam nebyl. A Jack Townsend velkohubě řečnil a řečnil, tahaje z paměti příhody dávno prošlé.
U barového pultu stály dvě černošky v imitacích kožených bund a se šňůrami korálků kolem krku. Ty tady nikdy nebývaly.
Staré zlaté časy!
Tremayne vypil čtvrtou skleničku na ex. Ten Townsend snad nikdy nepřestane kecat.
Musí mluvit s Joem. Opět ho zachvátila panika. Možná, že Joe rozluští hádanku s Ostermanem jednou větou.
„Co je s tebou, Dicku? Něco tě trápí?“
„Bůhví, co t-to se mnou je. N-nebyl jsem tu už řadu let.“ Jazyk mu zadrhával a Tremayne si toho byl vědom. „P-promiň. Musím si jít za-zavolat.“
Townsend mu položil paži kolem ramen. Klidně se zeptal: „Chceš zavolat Cardonovi?“
„Co?“ Tremayne rázem vystřízlivěl.
„Ptám se, jestli chceš telefonovat Cardonovi.“
„Jak tě to napadlo? Kdo jsi, k čertu?“
„Jsem Blackstonův přítel. Nevolej Cardona. Nevolej ho za žádnou cenu. Tím bys jen zatloukl hřebík do své rakve. Chápeš?“
„Nic nechápu. Koho představuješ? Kdo je Blackstone?“ Tremayne chtěl šeptat, ale v rozčilení se jeho hlas rozlehl po lokálu.
„Povím ti to ještě jinak… Cardone může být nebezpečný. Nevěříme mu. Není na něj spolehnutí. Totéž se týká Ostermanových.“
„Co mi to vykládáš?“
„Nelze vyloučit, že se spikli. Ty teď jedeš sólo, jen na vlastní pěst. Zachovej chladnou krev a pozoruj, co se děje kolem tebe. Něco uvidíš! Budeme s tebou v kontaktu - ale to ti pan Blackstone určitě řekl.“
Potom Townsend učinil něco velice podivného. Vytáhl z peněženky bankovku a položil ji před Richarda Tremayna. Pronesl jen dvě slova: „Ber to.“ Vstal, otočil se a vyšel skleněnými dveřmi baru.
Stodolarová bankovka.
Co by si za ni koupil?
Jejím účelem nebylo něco koupit, pomyslel si …
