11.
Úterý - 16:30
Dick Tremayne zřejmě nestihl pantograf do Saddle Valley, jehož příjezd byl podle jízdního řádu načasován na 16:30. Cardone, který na něho čekal na nádraží ve svém cadillaku, hlasitě zaklel. Pokoušel se dovolat Tremayna do kanceláře, ale bylo mu řečeno, že advokát odešel na oběd. Bylo zbytečné nechávat vzkaz, aby zatelefonoval, až se vrátí. Joe se rozhodl, že na něho počká na nádraží v Saddle Valley a pohlídá si všechny vlaky s pozdějším příjezdem.
Cardone vyjel ze stanice, odbočil vlevo na křižovatku vedoucí k městečku a vymotal se z ní na západ do otevřené krajiny. Měl k dobru spoustu času do příjezdu příštího vlaku. Snad ho malá projížďka trochu osvěží. Vyčkávání na nádraží bylo nesnesitelné. A kdyby ho někdo známý viděl, připadalo by mu to podezřelé.
Tremayne by měl znát správnou odpověď. Dick je zpropadeně mazaný právník a jestliže je nějaká alternativa, najde ji.
Na rozmezí Saddle Valley přijel Joe na cestu, ohraničenou z jedné strany polem. Zleva ho minul Rolls-Royce, model známý jako Stříbrný oblak. Cardone konstatoval, že přepychový vůz jede mimořádně rychle, mnohem rychleji než dovoluje stav venkovské vozovky. Ujel ještě několik mil a dostal se do volné přírody. Cosi mu napovídalo, že by měl odbočit na přístupovou cestu k nějaké příští farmě, ale také si pamatoval, že o míli nebo dvě dál cesta zahýbá do široké zatáčky, kde vůz bez potíží otočí. K návratu na nádraží měl ještě čas, ale nemohl jím plýtvat.
Dojel k zatáčce a zpomalil, aby se mu lépe najíždělo na krajnici a získal více prostoru.
Ale dál to nešlo. Po pravé straně cesty stál pod stromy Stříbrný oblak a blokoval mu zamýšlený manévr.
Cardone se zdravě naštval, přidal plyn a profičel ještě míli. Rozhlédl se a protože cesta byla na tomto místě volná a celkem přehledná, otočil, nikoli bez problémů, svůj cadillac do protisměru.
Když byl opět před železniční stanicí, zkontroloval čas. Pět hodin devatenáct minut. Ze svého stanoviště viděl dobře na perón. Jakmile Tremayne vystoupí z vlaku, bude ho mít na očích. Doufal, že advokát se určitě vrátí vlakem v 17:25. Čekání bylo nesnesitelné.
Za jeho vozem zastavil automobil. Cardone se ohlédl a zalil ho pot. Byl to Stříbrný oblak.
Z Rolls-Royce vylezl mohutný muž, vysoký hodně přes šest stop, a kráčel bez spěchu k Cardonovu spuštěnému okénku. Byl oblečen do šoférského livreje.
„Pan Cardione?“
„Jmenuji se Cardone.“
Šofér položil ruku na okenní rám. Byla to těžká, svalnatá ruka jako lopata.
„Oukej. Jak si přejete, pane Cardione.“
„Před chvílí jste mne předjel, nemýlím-li se. Nahoře na cestě, říká se jí Saddle Road.“
„Ano, pane. Byl jsem to já. Celý den jsem od vás nebyl moc daleko.“
Cardone mimovolně polkl a poposedl.
„To je pozoruhodně drzé přiznání. Řekl bych velmi drzé přiznání.“
„Je mi to líto.“
„Vaše omluva mne nezajímá. Chci vědět, proč mne sledujete. Neznám vás. A příčí se mi být špehován.“
„To by se nezamlouvalo nikomu. Dělám ale jen to, co mi bylo uloženo.“
„Uloženo? Kým? Co ode mne chcete?“
Šofér máchl rukou. Jen tak lehce, nenápadně. Spíš aby předvedl velikost a sílu svých paží.
„Podle příkazu vám mám doručit krátký vzkaz a pak vás nechat na pokoji. Mám za sebou a před sebou ještě dlouhou cestu. Můj zaměstnavatel žije v Marylandu.“
„O jaký vzkaz jde? Od koho?“
„Od pana Da Vinci, pane Cardione.“
„Da Vinci?“
„Ano, pane. Mám dojem, že s vámi dnes ráno hovořil.“
„Neznám žádného pana Da Vinci… Co mi máte vyřídit?“
„Abyste se s ničím nesvěřoval panu Tremaynovi.“
„O čem ksakru mluvíte?“
„Opakuji jen to, co mi pan Da Vinci nařídil, pane.“
Cardone se upřeně podíval do očí statného muže. Za bezvýraznou tváří postřehl inteligentní výraz.
„Proč jste vyčkával celou tu dobu? Jezdil jste přece za mnou celý den. Měl jste příležitost mne zastavit už před hodinami.“
„Nedostal jsem k tomu patřičnou instrukci. Abyste věděl - mám v autě radiotelefon. Teprve před několika minutami mi bylo řečeno, že mám s vámi navázat spojení.“
„Kdo vám to řekl?“
„Pan Da Vinci, kdo …
