7.
Úterý - 10:00
„Máme problémy s některým z našich kont ve Středomoří?“ ptal se Joe Cardone.
Jeho společník Sam Bennett se otočil v křesle, aby se ujistil, že dveře kanceláře jsou zavřeny. „Středomoří“ nebo „Středozemí“ byla jejich důvěrná šifra pro klientelu, která byla pro oba partnery sice lukrativními, ale nebezpečnými zákazníky.
„O ničem nevím,“ odpověděl. „Proč? Zaslechl jsi nějaké fámy?“
„Nic direktního… Možná vůbec nic.“
„Ale vrátil jsi se kvůli tomu z cest dříve, hm?“
„Ne, kvůli tomu ne.“
Cardone neměl ve zvyku poskytovat svému společníkovi plné vysvětlení. Sam Bennett nebyl součástí Curychu. Nakonec přece jen řekl zdráhavě:
„Jenom částečně. Strávil jsem určitou dobu na burze v Montrealu.“
„Co jsi tam slyšel?“
„Kanadská generální prokuratura je na tahu. Burza jí předává všechno, co se věci týká. Každá případná konexe s Mafií za sto tisíc nebo víc je pod dozorem.“
„Nic nového. Kde jsi byl ještě?“
„Jak už jsem řekl - v Montrealu. Nerad se dozvídám zprávy, jako je tato, osm set mil od své kanceláře. A zatraceně nerad bych sahal po telefonu, abych se případně dozvěděl od svého partnera, nestojí-li některý z našich klientů právě před velkou porotou. Netřeba ti jistě dokládat, že konverzace po telefonu už dávno nedává záruku naprostého soukromí.“
„Bože můj!“ smál se Bennett, „tvá představivost jede na přesčasy, nebo se mi to jen zdá?“
„Mysli si, co chceš.“
„Víš velice dobře, že bych se s tebou okamžitě spojil, kdyby se něco vážného přihodilo. Stačil by i náznak něčeho podobného. Ty jsi ale nepřerušil dovolenou pouze z tohoto důvodu. Co máš ještě v kapse?“
Cardone se vyhnul očím svého společníka. Posadil se za svůj psací stul.
„Fajn. Nebudu nic předstírat. Skutečně mě sem přivádí něco jiného. Nemá to ale žádnou spojitost s námi. S tebou nebo naší firmou. Kdyby tomu tak bylo, řekl bych ti to na rovinu. To se rozumí samo sebou.“
Bennett vstal z křesla a vzal mlčky na vědomí partnerův úhybný manévr. Za léta součinnosti s ním se poučil, že není vhodné zpovídat Cardona příliš na tělo. Neboť Joe byl, navzdory své vrozené družnosti, v podstatě člověk uzavřený do sebe. Do společného podniku vložil značný kapitál a nikdy pro sebe nevyžadoval větší podíl, než mu obchodnicky poctivě náleželo. Bennettovi to stačilo a spokojil se s tím.
Sam prošel místnost ke dveřím, stále se usmívaje.
„Kdy se už konečně zbavíš svého fantóma z jižní Filadelfie a přestaneš před ním utíkat?“
Cardone opětoval jeho úsměv.
„Až mě přestane pronásledovat s horkou lasagnou na talíři do Klubu bankéřů.“
Bennett za sebou zavřel dveře a Joe se vrátil k balíku pošty, která se mu nahromadila za deset dnů nepřítomnosti. V korespondenci a vzkazech nenašel nic, co by byť jen vzdáleně připomínalo jeho středomořský problém. Žádná narážka na mafiánský incident. Přesto se v průběhu oněch deseti dnů něco muselo přihodit - něco v souvislosti s Tannerem.
Zvedl telefon a stiskl linku na svou sekretářku.
„To je všechno? Žádné jiné vzkazy?“
„Nic, co by se nedalo vyřídit bez vás. Říkala jsem každému, že se nevrátíte dřív než koncem týdne. Někteří se zmínili, že jejich záležitost počká, až budete zpět. Jiní budou volat hned v pondělí.“
„Správně, držte se toho i dál. Pro všechny telefonické hovory a dotazy budu zpět v pondělí.“
Položil sluchátko a odemkl druhou zásuvku svého stolu, v níž měl příruční karetní registraturu s indexem svých středomořských zákazníků. Vytáhl malou kovovou krabici před sebe na stůl a probíral se kartotékou. Doufal, že narazí na jméno, které povzbudí jeho paměť a připomene mu pozapomenutý fakt. I maličkost může být závažná.
Ozval se zvonek jeho přímého telefonu. Na této lince volala výhradně Betty; nikdo jiný neznal jeho soukromé číslo. Joe svou ženu miloval a odpouštěl jí, že měla takřka zázračnou schopnost telefonovat mu s nějakým triviálním dotazem vždy v momentu, kdy si nepřál být vyrušován.
„Ano, drahá?“ Ticho.
„Co si přeješ, Betty? Mám plné ruce práce.“
Jeho manželka stále neodpovídala. Cordona se náhle z…
