KAPITOLA SEDMÁ
Když na Kábul začaly dopadat bomby, Izmat Chán stále působil jako velitel na severu, na badachšánské frontě. Zatímco svět věnoval pozornost hlavnímu městu a taktickému manévrování na jihu, americké zvláštní jednotky pronikly do Badachšánu, aby podpořily generála Fahíma, který převzal velení Masúdovy armády. Tady se měly odehrávat skutečně podstatné boje, všechno ostatní bylo divadlo pro média. Klíčové byly pozemní síly Severní aliance a americká nadvláda ve vzduchu.
Bezvýznamné afghánské vojenské letectvo bylo zničeno, aniž se stačilo odlepit od země. Všechny tanky a děla, které Afghánci neukryli, byly „odstraněny“. Uzbek Rašíd Dóstum, jenž strávil několik let v bezpečí za hranicemi, se nechal přesvědčit k návratu a otevřel druhou frontu na severozápadě, čímž doplnil Fahímovu frontu v severovýchodní části země. A v listopadu začal velký průlom. Klíčové bylo označování cílů, technologie, která od první války v Perském zálivu v roce 1991 prošla nenápadnou revolucí.
V rámci spojeneckých sil skrytě působili specialisté ze zvláštních jednotek, kteří s pomocí špičkových dalekohledů odhalovali nepřátelské okopy, děla, tanky, muniční sklady, zásoby a velitelská stanoviště. Na ty pak s pomocí projektoru, který nosili na rameni, „namalovali“ infračervenou tečku a vysílačkou ohlásili, že útok ze vzduchu může začít.
Během ničení talibanské armády, jež stála proti Severní alianci, letadla k náletům startovala buď z jihu, kde u pobřeží kotvily americké letadlové lodě, nebo se jednalo o protitankové stroje A-10, které měly základnu ve štědře odměněném Uzbekistánu. Jednotky talibanské armády mizely jedna za druhou, ničeny bombami a raketami, jež nemohly minout cíl, a Tádžikové slavili vítězství.
Izmat Chán vyklízel pozici za pozicí. Talibanská armáda měla na severu zpočátku třicet tisíc vojáků, ale přicházela o tisícovku denně. Scházely léky, evakuační prostředky, lékaři. Ranění odříkali modlitby a umírali jako mouchy. Bojovníci volali Alláhu akbar a vrhali se do deště kulek.
Původní dobrovolníky již talibanská armáda spotřebovala. Zůstalo jich jen pár. Bylo třeba sehnat další desetitisíce řadových vojáků, ale mnoha mužům se již válčit nechtělo. Opravdových fanatiků ubývalo. Izmat Chán musel velet k ústupům a sílilo v něm přesvědčení, že pokud bude neustále bojovat v čele svých lidí, další den už nepřežije. Osmnáctého listopadu se zastavili v Kundúzu.
Shodou historických okolností je toto město enklávou jižních Ghilzajů, kteří náleží k Paštunům, v moři Tádžiků a Hazárů. Proto zde talibanská armáda nalezla útočiště. A tady také souhlasila s kapitulací.
Afghánci nevidí na sjednané kapitulaci nic nečestného, a jakmile jsou její podmínky schváleny, všichni je dodržují. Celá talibanská armáda se vzdala generálu Fahímovi a ten k nelibosti amerických poradců kapitulaci přijal.
V rámci Talibanu působily dvě neafghánské skupiny. První tvořilo šest set Arabů věrných Usámovi bin Ládinovi, který je do země poslal. Přes tři tisícovky Arabů již padly a Američané rozhodně neměli v úmyslu ronit slzy, pokud se k Alláhovi odeberou také ti zbývající.
Druhá skupina sestávala z přibližně dvou tisíců Pákistánců, kteří by Islámábádu nepochybně způsobili značné komplikace, pokud by se o nich někdo dozvěděl. Pákistánský vládce generál Mušaraf se po 9/11 musel rozhodnout: buď se stane věrným spojencem USA a obdrží pomoc v hodnotě několika miliard dolarů, nebo bude nadále prostřednictvím ISI stranit Talibanu a tedy Bin Ládinovi a ponese přímé následky. Vybral si USA.
Jenže ISI stále měla v Afghánistánu menší armádu agentů a pákistánští dobrovolníci v řadách Talibanu by si jistě vzpomněli na podporu, které se jim kdysi cestou na sever dostávalo. Během tří nocí byla většina z nich tajným leteckým mostem přepravena zpátky do Pákistánu.
V rámci další utajované dohody byly čtyři tisíce zajatců prodány USA a Rusku - za různé sumy podle jejich atraktivity. Rusové chtěli všechny Čečence a kvůli Taškentu také proti taškentské Uzbeky.
Kapit…
