KAPITOLA PATNÁCTÁ
Když se rozsáhlá americká námořní past od Filipín, Bornea a východní Indonésie přes Pacifik až po pobřeží USA uzavřela, Countess of Richmond unikla do Floreského moře a pokračovala Lombockou úžinou mezi Bali a Lombokem do Indického oceánu. Tam se stočila na západ k Africe.
Tísňové volání z hořícího Eaglu zachytili přinejmenším tři posluchači. Letecká základna McChord pochopitelně vše nahrávala, neboť právě ona hovořila s posádkou. Letecká základna námořnictva na ostrově Whidbey severně od McChordu rovněž poslouchala na šestnáctém kanálu, stejně jako jednotka pobřežní stráže USA v Bellinghamu. Během několika vteřin po tísňovém volání byly v kontaktu a společně triangulační metodou zjišťovaly polohu katapultované posádky.
Doby, kdy se piloti bezmocně houpali v nafukovacích člunech nebo leželi v lese, jsou dávno pryč. Dnes mají posádky letadel záchranné vesty s moderními vysílači, malými, ale výkonnými, a rádiem, které umožňuje hlasovou komunikaci.
Vysílače byly okamžitě zaměřeny a tři naslouchající stanice jejich polohu lokalizovaly s přesností na několik metrů. Major Duval se nacházel v srdci národního parku a kapitán Johns spadl do dřevařského lesa. Obě zóny byly přes zimu uzavřené.
Oblačnost dosahující až k zemi znemožnila záchranu vrtulníkem, což je nejrychlejší a nejoblíbenější postup. Bylo třeba postupovat jako za starých časů. Terénní vozidla dopraví po cestách záchranné týmy co nejblíže a odtamtud bude za katapultovanými letci nutné vyrazit pěšky.
Nebezpečí představovalo podchlazení a v případě Johnse se zlomenou nohou také komplikace úrazu. Šerif z whatcomského okresu vysílačkou ohlásil, že jeho lidé jsou připraveni a během třiceti minut se shromáždí v městečku Glacier na kraji lesa. Nejblíže měli k Nickymu Johnsovi. Kolem Glacieru bydlelo několik dřevorubců, kteří znali všechny lesní cesty. Šerif obdržel Johnsovu přesnou polohu a vyrazil.
Aby zraněný neklesal na duchu, v McChordu ho přes komunikátor spojili přímo se šerifem, který ho tak mohl neustále informovat o postupu záchranářů.
Washingtonská správa národních parků se zaměřila na majora Duvala. Zkušeností měli na rozdávání; každý rok zachraňovali táborníky, kteří někde spadli a zranili se.
V parku znali každou cestu a v případě potřeby i pěšinu. Nastoupili do sněžných skútrů a čtyřkolek. Protože jejich člověk neutrpěl zranění, snad ho nebude nutné transportovat na nosítkách.
S ubíhajícími minutami však tělesná teplota letců klesala, Duvalovi pomaleji než Johnsovi, který se nemohl hýbat. Bylo nutné přinést oběma mužům rukavice, boty, deky a horkou polévku, než je přemůže chlad.
Záchranným skupinám nikdo neřekl, neboť to nikdo nevěděl, že v rezervaci se toho dne pohybuje ještě jeden muž a že je opravdu velmi nebezpečný.
Tým CIA měl štěstí v tom, že komunikační zařízení v poničeném srubu při zásahu nijak neutrpělo. Velitel měl za úkol uskutečnit jediný telefonát, ovšem číslo měl opravdu dobré. Byla to bezpečná linka přímo na stůl DDO Marka Gumiennyho v Langley. Když zástupce ředitele pro operace o tři časová pásma východněji zvedl sluchátko, jeho hodinky ukazovaly něco po čtvrté odpoledne.
Hlášení vyslechl velice klidně. Nezačal řádit jako pominutý, ačkoli jeho agenturu postihla katastrofa obrovského rozsahu. Ještě než jeho mladší kolega v divočině Kaskádových hor domluvil, Gumienny již začal analyzovat situaci. Dva mrtví v mrazu chvíli počkají. Zranění musejí být vrtulníkem dopraveni do nemocnice. A uprchlíka je třeba dopadnout.
„Může u vás přistát vrtulník?“ zeptal se.
„Ne, pane, mraky jsou těsně nad zemí a možná bude zase sněžit.“
„Jaké je nejbližší město, ke kterému vede silnice?“
„Jmenuje se Mazama. Leží na hranici rezervace, ale za dobrého počasí se odtamtud dá dojet do Hartova průsmyku. To je asi kilometr a půl daleko. Odsud tam žádná cesta nevede.“
„Jste tajné výzkumné zařízení, rozumíte? Měli jste vážnou nehodu. Naléhavě potřebujete pomoc. Zavolejte šerifa z Mazamy a vyžádejte si od něho veškerou dostupnou po…
