Afgánec (Frederick Forsyth)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

DRUHÁ ČÁST
Bojovníci

 

KAPITOLA ČTVRTÁ

 

Rozhodnutí učiněné v hampshirském sadu zahájilo smršť kroků ze strany šéfů špionáže. Nejprve bylo nutné získat podporu a souhlas politických vůdců v obou zemích.

Docílit toho bylo komplikovanější, než by se mohlo zdát, neboť první podmínka Mika Martina zněla, že o podstatě operace Sochor nesmí vědět víc než tucet lidí. Jeho obavy byly zcela pochopitelné.

Jestliže o něčem zajímavém ví padesát lidí, jeden z nich se nakonec podřekne. Nikoli záměrně ani ve zlém úmyslu, ale každopádně k tomu dojde.

Lidé, kteří nějaký čas používali falešnou identitu a jejichž život byl v ohrožení, dobře vědí, že spoléhat se na vlastní um a nedopustit se chyby vedoucí k prozrazení, je obrovský nápor na nervy. Doufat, že člověka neprozradí nějaká zcela nepředvídatelná náhoda, znamená čelit nepřetržitému stresu. Ovšem ze všeho nejhorší je vědět, že zajetí a následnou pomalou, trýznivou smrt způsobil jakýsi hlupák, jenž se v baru vychloubal před svým děvčetem a kterého někdo zaslechl - z toho mají lidé největší obavy. Na Martinovu podmínku tedy všichni okamžitě přistoupili.

Ve Washingtonu John Negroponte řekl Marku Gumiennymu, aby se s veškerými žádostmi obracel přímo na něj, a odsouhlasil zahájení akce. Steve Hill povečeřel ve svém klubu s jedním členem britské vlády a dosáhl téhož výsledku. Počet zasvěcených se tedy vyšplhal na čtyři.

Gumienny i Hill však věděli, že se případu nemohou osobně věnovat čtyřiadvacet hodin denně. Potřebovali každý jednoho výkonného důstojníka pro rutinní velení. Marek Gumienny jím jmenoval nadějného arabistu z protiteroristické divize CIA: Michael McDonald všeho nechal, rodině oznámil, že musí na nějaký čas pracovně do Británie, a odletěl na východ ještě dřív, než se Marek Gumienny vrátil domů.

Steve Hill vybral svého zástupce ze středovýchodní sekce - Gordona Phillipse. Než se oba šéfové špionáže rozloučili, shodli se na tom, že každý aspekt operace Sochor musí mít hodnověrný krycí příběh, aby nikdo mimo úzkou skupinku obeznámených nevěděl, že se západní agent chystá proniknout do Al-Kajdy.

V Langley i na Vauxhall Cross byla rozšířena informace, že oba vybraní muži mají z kariérních důvodů studijní dovolenou a přibližně šest měsíců nebudou ve svých kancelářích.

Steve Hill tyto budoucí spolupracovníky seznámil a vysvětlil jim, jaký bude cíl operace Sochor. McDonald i Phillips dlouho mlčeli. Hill jim nepřidělil pracovny v ústředí na břehu Temže, ale v jednom z několika bezpečných domů, které si „Firma“ ponechala na venkově.

Když si vybalili a přišli do salonu, podal jim tlustou složku.

„Zítra začneme hledat operační ústředí,“ řekl. „Máte čtyřiadvacet hodin, abyste se to naučili nazpaměť. Tohle je o muži, který půjde do akce. Vy s ním budete nejprve spolupracovat a potom pro něj pracovat. Tohle hodil na stolek tenčí složku, „je o muži, za kterého se bude vydávat. O něm toho samozřejmě víme mnohem méně. Ale víc toho američtí vyšetřovatelé na Guantanamu během stovek hodin výslechů zjistit nedokázali. Naučte se to taky.“

Když odešel, dva mladší muži si u personálu objednali velkou konvici kávy a pustili se do čtení.

Mike Martin se zamiloval v roce 1977, když jako patnáctiletý školák navštívil leteckou show ve Farnborough. Otec a mladší bratr byli s ním, fascinováni stíhačkami a bombardéry, akrobatickými sestavami a nejnovějšími prototypy. Pro Mika se však vrcholem stalo vystoupení Rudých ďáblů, elitní skupiny výsadkového pluku, kteří se jako drobné tečky snášeli volným pádem z oblohy a přistávali s padáky přímo uprostřed vymezené zóny. Od té chvíle věděl, čím chce být.

Během posledního letního semestru v Haileybury v roce 1980 napsal výsadkářům osobní dopis a na září téhož roku byl pozván k pohovoru na základnu pluku v Aldershotu. Přijel na místo a zíral na starou dakotu, z níž kdysi vyskakovali jeho předchůdci, když se snažili dobýt arnhemský most. Potom pověřený seržant zavedl skupinku pěti absolventů do místnosti, kde se odehrávaly přijímací pohovory.

Vedení bývalé školy (na něž se výsadkáři vždycky obrátí) Martina označilo za středně dobrého studenta, ale výborného sportovce. To armádě dokonale vyhovovalo. Přijali ho a na konci října začal výcvik, který úspěšní adepti měli zakončit po dvaadvaceti namáhavých týdnech v dubnu 1981.

Čtyři týdny strávili pořadovou přípravou, naučili se zacházet se základními druhy zbraní a přežít v terénu a pracovali na fyzické kondici; další dva týdny byly podobné, ovšem obohacené o seznámení s první pomocí, signalizací a ochranou před NBC (nukleárními, bakteriologickými a chemickými zbraněmi).

Sedmý týden přinesl další, ještě tvrdší fyzickou přípravu, ale nebyl tak náročný jako osmý a devátý: zimní vytrvalostní pochody v breconských horách ve Walesu, kde trénovaní muži kdysi umírali na podchlazení a vyčerpání. Adeptů začalo ubývat.

V desátém týdnu se přesunuli na střelnici v Hythu v Kentu, kde se Martin, jemuž právě bylo devatenáct, projevil jako elitní střelec. Jedenáctý a dvanáctý týden se nesly ve znamení „testů“ - uchazeči běhali nahoru a dolů po kopcích, tahali těžká polena a potýkali se s blátem, deštěm a ledovými kroupami.

„Testovací týdny?“ utrousil Phillips. „Sakra, tak co jiného byly ty ostatní?“

Po testech zbývající mladíci dostali vytoužené červené barety a na další tři týdny se vrátili do Brecons na cvičení v sebeobraně, hlídkování a „ostré střelbě“. Na konci ledna bylo v horách mimořádně nepříjemně a mrazivo. Muži spali v drsných podmínkách a vlhku a nemohli si rozdělat oheň.

Šestnáctý až devatenáctý týden přinesly to, po čem Mike Martin toužil: parašutistický kurz na základně RAF v Abingdonu, kde několik dalších adeptů vypadlo, a to nejen z letadla. Na závěr přišla „křídlová přehlídka“, na níž byly mladíkům konečně připnuty výsadkářské odznaky ve tvaru křídel. Toho večera se ve starém klubu 101 v Aldershotu konala bujará oslava.

Následovaly další dva týdny polního cvičení zvaného „poslední překážka“, příprava na závěrečnou přehlídku a ve dvaadvacátém týdnu vyřazení, kdy hrdí rodiče konečně spatřili své uhrovité synky, zázračně změněné ve vojáky.

Vojín Mike Martin byl označen jako POM - potenciální důstojnický materiál - a v dubnu 1981 nastoupil na další krátký kurz v Královské vojenské akademii v Sandhurstu, po jehož absolvování byl v prosinci povýšen na podporučíka. Pokud se domníval, že začínají báječné časy, naprosto se mýlil.

Výsadkový pluk má tři prapory a Martina zařadili do třetího, který byl právě v klidovém režimu v Aldershotu.

Tři roky z devíti neboli jeden tumus ze tří stráví každý prapor na zemi a je využíván jako obyčejná pěchota. Výsadkáři klidový režim nenávidí.

Martin byl jmenován velitelem čety rekrutů a podroboval nováčky stejnému utrpení, jakým sám prošel. Třetí prapor by v klidovém režimu možná setrval celé tři roky, ovšem v jiném koutě světa pán jménem Leopoldo Galtieri rozhodl jinak. Tento argentinský diktátor obsadil 2. dubna 1982 Falklandské ostrovy. Třetí výsadkářský prapor dostal rozkaz balit a připravovat se na přesun.

Během jednoho týdne vyplula různorodá flotila přepravující britské síly na pokyn neústupné Margaret Thatcherové na jih a zamířila na opačný konec Atlantiku, kde právě vládla zima, moře bylo rozbouřené a bez ustání pršelo.

Cestou na jih se zaoceánský parník Canberra nejprve zastavil na neútulném a větrném ostrůvku Ascension. Tam nějaký čas čekal, zatímco kdesi daleko probíhala poslední diplomatická jednání, jejichž cílem bylo přimět Galtieriho k ústupu nebo Margaret Thatcherovou ke zrušení útoku. Ani jeden z nich nemohl doufat, že pokud na tyto požadavky přistoupí, setrvá ve funkci. Canberra tedy plula dál, přičemž těsně sledovala dvojici letadlových lodí ve flotile, Hermes a Invincible.

Jakmile bylo zřejmé, že invaze je neodvratná, Martin byl se svými lidmi s pomocí vrtulníku přepraven z Canberry na vylodovací plavidlo. Na civilizované podmínky zaoceánského parníku mohli zapomenout. Téhož večera, kdy helikoptéry Sea King přemístily Martina a jeho muže, se jiný stroj téhož typu zřítil a potopil. Zahynulo devatenáct příslušníků Zvláštní jednotky vzdušného pluku (SAS), což byla největší ztráta, kterou kdy SAS během jediné noci utrpěla.

Martin se svými třiceti muži vystoupil na břeh společně se zbytkem 3. výsadkového praporu na místě označovaném jako San Carlos Water. Do Port Stanley, hlavního města na největším ostrově, jim zbývalo mnoho kilometrů, jenže právě z toho důvodu nenarazili na žádný odpor. Výsadkáři a námořní pěchota se bez otálení vydali na vyčerpávající pochod v blátě a dešti na východ do hlavního města.

Všechno si nesli v ruksacích těžkých jako další muž. Kdykoli se na obloze objevily argentinské letouny Skyhawk, vojáci se po hlavě vrhli do bahna, ovšem Argentinci se zaměřovali především na plavidla u pobřeží, nikoli na muže postupující blátem. Jestliže se podaří potopit lodě, vojáci na ostrově nemají šanci.

Skutečnými nepřáteli byly chlad, neustálý mrznoucí déšť a náročný přesun terénem, v němž nerostl ani jediný strom. Až k Mount Longdon.

Pod vysočinou se 3. výsadkový prapor zastavil, zřídil si tábor na odlehlé farmě Estancia House a připravoval se na splnění úkolu, kvůli kterému vyplul z jedenáct tisíc kilometrů vzdálené vlasti. Přišla noc z jedenáctého na dvanáctého června.

Měl to být tichý noční útok a skutečně tak probíhal, dokud vojín Milne nešlápl na minu. Potom začalo být hlučno. Argentinské kulomety zahájily palbu a ta ozářila kopce a údolí jako denní světlo. 3. výsadkový prapor mohl bud ustoupit, nebo bez ohledu na nepřátelskou palbu obsadit Longdon. Obsadil Longdon, přičemž dvacet tři vojáků zahynulo a přes čtyřicet bylo raněno.

Když kulky svištěly vzduchem kolem jeho hlavy a vedle umírali kamarádi, Mike Martin na jazyku poprvé ucítil onu zvláštní, kovovou příchuť, která je chutí strachu.

Jemu se však nic nestalo. Z jeho třicetičlenné čety, v níž sloužil jeden seržant a tři desátníci, padlo šest mužů a devět bylo zraněno.

Argentinští vojáci, kteří bránili vysočinu, byli nedobrovolně odvedení branci, chlapci ze slunné pampy - synové bohatých se vojenské službě dokázali vyhnout - a chtěli jít domů, daleko od deště, chladu a bláta. Opustili své bunkry a kryty a vydali se zpátky do bezpečí Port Stanley.

Za úsvitu Mike Martin stanul na hřebeni Wireless Ridge, podíval se na východ k městu a vycházejícímu slunci a znovu objevil boha svých předků, kterého tolik let přehlížel. Pronesl děkovnou modlitbu a slíbil, že již nikdy nezapomene.

V době, kdy desetiletý Mike Martin dováděl na otcově zahradě v Saadunu v Bagdádu a rozveseloval irácké hosty, o tisíc kilometrů dál přišel na svět chlapec.

Západně od silnice mezi pákistánským Péšávarem a Džalalabádem v Afghánistánu se táhne pohoří Spin Ghar, Bílé hory, jemuž dominuje tyčící se masiv Tora Bora.

Hory z dálky vypadají jako obrovská bariéra mezi oběma zeměmi, drsná a chladná, vždycky s bílými čepičkami a v zimě zcela zasněžená.

Spin Ghar leží uvnitř Afghánistánu a hřeben Safed Koh se nachází již na pákistánské straně. Úrodné roviny kolem Džalalabádu jsou zavlažovány bezpočtem bystřin, které ze Spin Gharu přivádějí roztátý sníh a déšť a vytvářejí na horním toku mnoho údolí, kde je možné obdělávat malá pole, zakládat sady a chovat stáda ovcí a koz.

Život je zde drsný a civilizačních vymožeností tak málo, že vesnic je v horských údolích rozptýleno jen poskrovnu. O lidech, kteří zde žijí, věděli již britští kolonisté, obávali se jich a dali jim jméno Patháni, dnes se jim říká Paštunové. V dobách britského impéria hájili své skalní pevnosti s pomocí dlouhých mušket zvaných džezejly, s nimiž byli stejně nebezpeční jako moderní ostřelovači.

Rudyard Kipling, básník britského panství nad Indií, popsal smrtící převahu horských kmenů nad vojáky s nákladným anglickým výcvikem pouhými čtyřmi řádky:

Posádka u hranic zas přišla o muže a temným průsmykem spěšné kroky zaznějí - výcvik za dvě tisícovky liber nic nezmůže, když spustí džezejla za deset rupií…

V roce 1972 se v jednom horském údolí rozkládala vesnička Maloko-zai, pojmenovaná, jako mnoho jiných, po dávno mrtvém zakladateli a válečníkovi. Skládala se z pěti obytných komplexů obehnaných zdmi, z nichž v každém žila širší rodina čítající zhruba dvacet osob.

V čele vesnice stál Nuri Chán a v jeho domě se jednoho letního večera shromáždili muži a upíjeli horký neslazený čaj bez mléka.

Stejně jako u všech ostatních sídel zdi ohraničovaly obytné prostory a ohrady pro domácí zvířata a všechno podstatné se odehrávalo uvnitř. Oheň z morušových polen obstarával světlo, neboť slunce klesalo pod obzor daleko na západě a hory se halily do temnoty, což dokonce i uprostřed léta působilo mrazivě.

Ze ženské části obydlí se ozývaly tlumené výkřiky, ale po jednom výrazně hlasitějším muži přerušili veselý rozhovor a čekali, zdali se nedozvědí nějakou novinku. Žena Nuriho Chána měla porodit čtvrté dítě a její manžel se modlil k Alláhovi, aby ho obdařil druhým synem. Bylo jedině správné, aby muž měl syny, kteří se postarají o stáda, dokud jsou mladí, a budou bránit dům, až dospějí. Nuri Chán měl osmiletého syna a dvě dcery.

Úplně se setmělo a jen plameny osvětlovaly tváře s orlími nosy a černými vousy, když ze stínů přispěchala porodní bába. Zašeptala otci něco do ucha a na jeho mahagonové tváři se objevil široký úsměv.

„Alláhu akbar! Mám syna,“ zvolal. Jeho mužští příbuzní a sousedé vstali a začali pálit z pušek k noční obloze. Následovalo objímání, gratulace a díky milosrdnému Alláhovi, který svému služebníkovi daroval syna.

„Jaké mu dáš jméno?“ zeptal se pastevec ze sousedství.

„Dám mu jméno Izmat po svém dědečkovi, kéž jeho duše navěky odpočívá v míru,“ řekl Nuri Chán. A tak se také stalo, když o několik dní později do vesnice přišel imám kvůli udělení jména a obřízce.

Chlapec vyrůstal jako všichni ostatní. Když se měl batolit, batolil se, a když se naučil běhat, běhal jako o závod. Jako většina venkovských chlapců chtěl dělat věci, které dělali starší chlapci, a tak mohl od pěti let v létě pomáhat s vyháněním stád na pastviny vysoko v horách a dohlížel na ně, zatímco ženy připravovaly krmivo na zimu.

Získal výsadu pobývat mimo ženskou část domu a prožíval zatím největší hrdost v životě, když konečně mohl usednout s muži kolem ohně a poslouchat příběhy o tom, jak Paštunové v horách před sto padesáti lety porazili Anglány v rudých kabátech, vyprávěné, jako by se to stalo včera.

Jeho otec byl nejbohatší muž ve vesnici, a to jediným možným způsobem: vlastnil nejvíce krav, ovcí a koz. Ty sice vyžadovaly neustálou péči a spoustu námahy, ale dávaly maso, mléko a kůže. Malá políčka poskytovala ovesnou kaši a chléb; ovoce a ořechový olej přicházely z morušových a ořechových sadů.

Nebylo zapotřebí odcházet z vesnice, a tak ji Izmat Chán prvních osm let neopustil. Pět rodin se dělilo o malou mešitu a v pátek se scházelo ke společným bohoslužbám. Izmatův otec byl zbožný člověk, ale ne fundamentalista a rozhodně ne fanatik.

Afghánistán se zatím prohlásil za demokratickou republiku, ovšem jako v mnoha podobných případech jméno neodpovídalo skutečnosti. Vláda byla komunistická a spoléhala se na podporu Sovětského svazu. Z náboženského hlediska to bylo kuriózní, neboť obyvatelé divokého vnitrozemí byli odjakživa hluboce věřící muslimové a ateismus pokládali za bezbožný, a tedy nepřijatelný.

Ovšem stejně tradičně byli Afghánci z měst umírnění a tolerantní - fanatismus jim byl vnucen teprve později. Ženy se vzdělávaly, jen málokteré si zakrývaly tvář, zpěv a tanec byly nejen povolené, ale běžné, a obávaná tajná policie potírala politickou opozici, nikoli náboženskou vlažnost.

Vesnice Maloko-zai měla dvě spojení s okolním světem. První představoval občasný průjezd skupiny kočovníků, kteří s karavanami mezků, naložených kontrabandem, putovali mimo Hedvábnou stezku a Chajbarský průsmyk s hlídkami a pohraničními strážemi a hledali jinou cestu do Parachinaru v Pákistánu. Kočovníci přinášeli zprávy z nížin a měst, o vládě ve vzdáleném Kábulu a světě za údolími. A pak tu bylo ještě rádio, drahocenný letitý aparát, který pískal a skřípal, ale nakonec se z něj linula slova, kterým se dalo rozumět. Poslouchali vysílání BBC v paštštině, které Paštunům přinášelo nekomunistické zpravodajství. Bylo to poklidné dětství. Pak přišli Rusové.

Ve vesnici Maloko-zai příliš nezáleželo na tom, kdo má pravdu a kdo ne. Její obyvatelé bud nevěděli, nebo se nezajímali o to, že jejich komunistický prezident se znelíbil moskevským pohlavárům, neboť nedokázal řádně spravovat svěřenou oblast. Záleželo jen na tom, že přes řeku Amudarju v sovětském Uzbekistánu se přehnala celá armáda, překročila průsmyk Salang a obsadila Kábul. Zatím ještě nevypukl boj islámu proti ateismu; byla to urážka.

Izmatu Chánovi se dostalo velmi základního vzdělání. Naučil se verše z Koránu, nezbytné pro modlitby, které však byly v jazyce zvaném arabština a on jim nerozuměl. Místní imám ve vesnici nebydlel a bohoslužby vedl Nuri Chán; ten také vesnické chlapce naučil číst a psát, ovšem pouze v paštštině. Od otce se Izmat naučil pravidla paštúnválí, zákoníku, jímž se Paštun musí v životě řídit. Čest, pohostinnost, nezbytnost odvety k pomstění urážky: takové byly zásady zákoníku. A Moskva se provinila urážkou.

V horách začal vznikat odboj a jeho příslušníci sami sebe nazvali Božími bojovníky, mudžahedíny. Nejprve však bylo třeba svolat konferenci mužů z hor, šúru, na níž se rozhodne, co je třeba udělat a kdo je povede.

Nevěděli nic o studené válce, ale doslechli se, že mají mocné spojence, nepřátele Sovětského svazu. To bylo naprosto pochopitelné. Nepřítel mého nepřítele… Na prvním místě byl Pákistán, který se rozkládal hned vedle a vládl v něm fundamentalistický diktátor, generál Zijául Hak. Navzdory náboženským rozdílům se spojil s křesťanskou velmocí jménem Amerika a jejími přáteli Anglány, někdejšími protivníky.

Mike Martin okusil akci a pochopil, že je pro ni stvořený. Sloužil v Severním Irsku, kde bojoval proti IRA, jenže podmínky byly špatné a bez ohledu na neustálé nebezpečí, že ho do zad zasáhne ostřelovač, mu hlídky připadaly nudné. Hledal něco jiného a na jaře 1986 se zúčastnil výběru nových příslušníků SAS.

Značná část členů SAS pochází od výsadkářů, neboť jejich výcvik a úkoly v boji jsou podobné, ale SAS tvrdí, že její testy jsou přísnější. Martinovy dokumenty prošly kanceláří pluku v Herefordu, kde pozornost vzbudila zmínka o jeho plynné arabštině, a tak ho pozvali k výběrovému kurzu.

SAS prohlašuje, že si vybírá velice schopné muže a dále na nich pracuje. Martin prošel standardním šestitýdenním „úvodním“ výběrovým kurzem, kterého se účastnili zájemci z řad výsadkářů, pěchoty, jízdy, dělostřelectva a dokonce ženistů. Další elitní jednotka, Zvláštní člunová služba (SBS), si nováčky vybírá hlavně mezi námořní pěchotou.

Byl to jednoduchý kurz s jediným prostým pravidlem. Prvního dne jim seržant instruktor s úsměvem řekl: „V tomto kurzu se vás nesnažíme vycvičit. Snažíme se vás zabít.“

Byla to pravda. „Úvodním“ kurzem prošlo jen deset procent zájemců. Ušetří to čas později. Martin prošel. Potom přišel pokračovací výcvik: pobyt v džungli v Belize a jeden měsíc zpátky v Anglii, zaměřený na odolnost při výslechu. „Odolnost“ znamená udržet jazyk za zuby, zatímco se člověku dějí mimořádně nepříjemné věci. Naštěstí mají pluk i dobrovolník právo požádat v kterémkoli okamžiku o návrat k jednotce.

Martin v létě 1986 nastoupil k 22 SAS jako velitel oddílu s hodností kapitána. Přihlásil se do eskadry „A“, což byla pro výsadkáře přirozená volba.

Jestliže výsadkáři neměli pro jeho arabštinu použití, v SAS tomu bylo jinak díky jejím dlouholetým a důvěrným stykům s arabským světem. Jednotka vznikla v Západní poušti v roce 1941 a nikdy neztratila slabost pro písky Arábie.

V žertu se o ní říká, že je to jediná armádní jednotka, která vytváří zisk - což sice není pravda, ale něco na tom je. Muži ze SAS jsou nejvyhledávanějšími osobními strážci a instruktory osobních strážců na světě. V celém arabském světě sultáni a emírové vždycky chtěli mít tým ze SAS, který by vycvičil jejich bodyguardy, a penězi rozhodně nešetřili. Martin byl nejprve přidělen do saúdské Národní gardy v Rijádu, odkud ho v létě 1987 odvolali zpátky.

„Vůbec se mi to nezamlouvá,“ řekl velící důstojník ve své kanceláři ve Stirling Lines, kde sídlí herefordské velení pluku. „Sakra, ani trochu. Ale chce si vás vypůjčit Vauxhall. Jde o tu vaši arabštinu.“

Mluvil o zelené pískovcové budově na jižním břehu Temže v Londýně, zvané Vauxhall Cross. A měl na mysli SIS - „Firmu“.

„Copak nemají vlastní lidi, kteří se domluví arabsky?“ zeptal se Martin.

„Ano, mají jich celá oddělení. Jenže to není jenom otázka řeči. A vlastně se to ani netýká Arábie. Chtějí někoho poslat za sovětské linie v Afghánistánu, aby pracoval pro odboj, mudžahedíny.“

Pákistánský vojenský diktátor vydal nařízení, podle kterého nesměl žádný voják západní mocnosti ve službě proniknout na afghánské území z jeho země. O tom, že pomoc od Američanů mudžahedínům ochotně předávala jeho vojenská tajná služba ISI, se již nezmínil. Nehodlal však připustit, aby Rusové dopadli nějakého amerického či britského vojáka, který přišel z Pákistánu, a udělali z něho exemplární případ.

Zhruba v polovině sovětské okupace se však Britové rozhodli, že nebudou podporovat Gulbuddína Hekmatjára, oblíbence Pákistánu, nýbrž Tádžika Šáha Masúda, který se neskrýval v Evropě ani za pákistánskou hranicí, ale skutečně působil okupantům škody. Bylo však těžké dopravit pomoc až k němu. Jeho území leželo až na severu.

Zajistit dobré průvodce z mudžahedínských jednotek poblíž Chajbarského průsmyku nebyl problém. Stejně jako v koloniálních dobách mělo zlato kouzelnou moc. Existuje rčení, podle něhož si nelze koupit Afgháncovu věrnost, ale je možné si ji pronajmout.

„Ve všech fázích bude zcela zásadní, aby se celá věc dala popřít, kapitáne,“ řekli mu na velitelství SIS, které se tehdy nacházelo v Century House poblíž stanice metra Elephant and Castle. „Proto musíte - z čistě formálních důvodů - ukončit službu v armádě. Samozřejmě, až se vrátíte“ - ohleduplně použili spojku „až“ a ne „pokud“ - „všechno bude při starém.“

Mike Martin dobře věděl, že mezi členy SAS již bylo ustaveno přísně tajné Křídlo revolučního boje, jehož úkolem bylo působit komunistickým režimům po celém světě co největší potíže. Zmínil se o tom.

„Tohle je ještě tajnější,“ vysvětlil jeden vysoký důstojník. „Říkáme té jednotce Jednorožec, protože neexistuje. Nikdy v ní není víc než dvanáct mužů a v současné době jsou jenom čtyři. Potřebujeme někoho, kdo Chajbarským průsmykem pronikne do Afghánistánu, sežene si místního průvodce a dostane se na sever do Panšírského údolí, kde operuje Šáh Masúd.“

„A předá dárky?“ zeptal se Martin.

Uhlazený důstojník bezmocně pokrčil rameny. „Moc toho bohužel nebude. Jen tolik, kolik unese jeden muž. Ale později můžeme s pomocí karavan mezků dopravovat mnohem víc výzbroje, pokud nám Masúd na jih k hranici pošle své průvodce. Jde o první kontakt, chápete?“

„A jaké dárky to budou?“

„Šňupací tabák. Má rád náš šňupací tabák. A ještě dva raketomety Blowpipe se střelami země-vzduch. Velice ho trápí letecké útoky. Musel byste jeho lidi naučit, jak s nimi zacházet. Předpokládám, že byste byl od letošního podzimu šest měsíců pryč. Co tomu říkáte?“

 

Než uplynulo půl roku od invaze, začalo být jasné, že Afghánci dosud neudělali to, co se jim ani nikdy v minulosti nepodařilo: nesjednotili se. Po týdnech dohadů v Péšávaru a Islámábádu, kde pákistánská armáda trvala na tom, že bude pouze distribuovat americké peníze a zbraně odbojovým jednotkám, jež na ně mají právo, klesl počet soupeřících odbojových skupin na sedm. Každá měla politického vůdce a vojenského velitele. Vžilo se pro ně označení Péšávarská sedmička.

Pouze jedna skupina nebyla paštunská: profesor Rabbání a jeho charismatický velitel Ahmad Šáh Masúd byli Tádžikové ze severu. Z ostatních šesti si tři vojáci brzy vysloužili přezdívku „velitelé od Gucciho“, neboť jen zřídka vstupovali na afghánské území a raději v bezpečném zahraničí nosili západní obleky.

Dva ze zbývajících tří, Sajáf a Hekmatjár, byli fanatičtí přívrženci ultraislámského Muslimského bratrství. Hekmatjár byl natolik krvelačný a pomstychtivý, že do konce sovětské okupace nařídil popravy více Afghánců, než kolik zabil Rusů.

Velitel, který kmenově ovládal provincii Nangarhar, rodiště Izmata Chána, se jmenoval Jounis Chális. Byl to učenec a kazatel a jeho pohled svědčil o laskavosti tolik odlišné od krutosti Hekmatjára, jenž jím opovrhoval.

Ačkoli byl ve více než šedesáti letech ze všech sedmi nejstarší, Jounis Chális podnikl v příštích deseti letech mnoho cest do okupovaného Afghánistánu a osobně své muže vedl. Pokud se za nimi nevypravil sám, jeho vojenským velitelem byl Abdul Hak.

V roce 1980 válka dospěla do údolí Spin Gharu. Sověti se přes Džalalabád dostali až na úpatí hor a jejich vzdušné síly podnikaly odvetné výpady proti vysoko položeným vesnicím. Nuri Chán odpřísáhl věrnost Chálisovi a získal právo vytvořit svůj vlastní laškar neboli dobrovolnický jízdní oddíl.

Většinu hospodářských zvířat z vesnice mohl před nálety ukrýt v jeskyních, jimiž jsou Bílé hory prošpikovány, a stejně to udělali i jeho lidé. Rozhodl však, že přišel čas, aby ženy a děti překročily hranici a hledaly útočiště v Pákistánu.

Samozřejmě bylo potřeba, aby je během putování a pobytu v Péšávaru, jehož délka se nedala odhadnout, doprovázeli mužští ochránci. Jako mahrama ustanovil svého otce, jemuž bylo přes šedesát a už mu tuhly klouby. Potom opatřil osly a mezky na cestu.

Osmiletý Izmat Chán si otřel slzy, za které mohla hanba, že ho posílají pryč jako děcko, nechal se obejmout otcem a bratrem, chopil se uzdy mezka, na němž jela jeho matka, a vydal se k vysokým vrcholům a Pákistánu. Uplynulo sedm let, než se vrátil z exilu a s chladnou zuřivostí se zapojil do boje proti Rusům.

Aby se legitimizovali v očích světa, vojenští velitelé museli zakládat vlastní politické strany. Jounis Chális ji nazval Hizbi-Islamí a všichni jeho lidé do ní museli vstoupit. U Péšávaru se pod patronací jakési Organizace spojených národů, o níž Izmat Chán nikdy neslyšel, rychle rozrůstala stanová města. OSN odsouhlasila, že každý velitel, nyní maskovaný jako vůdce politické strany, povede jeden uprchlický tábor, do kterého nebudou mít přístup lidé mimo jeho stranu.

Další organizace rozdávala jídlo a deky. Jejím znakem byl červený kříž. Izmat Chán jej nikdy dřív neviděl, ale horkou polévku znal a po vyčerpávajícím přechodu hor byl za ni vděčný. Obyvatelé táborů a lidé těžící ze štědrosti Západu, zprostředkované OSN a generálem Zijáulem Hákem, museli splňovat jednu podmínku: posílat chlapce do koránských škol zvaných medresy. To bylo jejich jediné vzdělání. Nedozvěděli se nic o matematice, dějepise ani zeměpise. Stále dokola se jen učili odříkávat verše z Koránu. Kromě toho se seznámili pouze s válkou.

Imámové z medres dostávali peníze na platy a provoz škol především ze Saudské Arábie, odkud také mnozí z nich přišli. S sebou přinesli jedinou podobu islámu, která je v této zemi povolena: wahhábismus, nejpřísnější a nejméně tolerantní větev tohoto náboženství. A tak na dohled od kříže, pod kterým bylo rozdáváno jídlo a léky, celá generace mladých Afghánců prodělala vymývání mozků a změnila se ve fanatiky.

Nuri Chán rodinu navštěvoval co nejčastěji, dvakrát či třikrát ročně, a svůj laškar svěřoval prvnímu synovi. Cesta však byla náročná a Nuri Chán vypadal pokaždé o něco starší. Když dorazil v roce 1987, měl vrásčitý obličej a byl vyčerpaný. Izmatův bratr zahynul při náletu, když ostatní vedl do bezpečí jeskyní. Izmatovi bylo patnáct a jeho hruď se nadmula pýchou málem k prasknutí, neboť ho otec vyzval, aby se vrátil, připojil se k odboji a stal se mudžahedínem.

Ženy samozřejmě dlouho lkaly a dědeček, který další zimu za Péšávarem nepřežil, nesouhlasně mručel. Potom se Nuri Chán, jeho zbývající syn a osm mužů, které s sebou vzal za jejich rodinami, obrátili za západ, aby se přes hory odebrali zpátky do provincie Nangarhar a do války.

Chlapec, jenž se vrátil, byl jiný, a krajina, kterou spatřil, byla rozbitá. V údolích nezbyla téměř žádná kamenná stavba. Bitevní bombardovací letouny Suchoj a vrtulníky Hind zničily vše od Panšíru na severu, kde operoval Šáh Masúd se svými muži, až po Paktíju a Šinkajský hřeben. Obyvatele nížin mohla ovládat či zastrašovat afghánská armáda nebo Khad, tajná policie cvičená a podporovaná sovětskou KGB.

Avšak lidi z hor a ty, kteří za nimi z nížin uprchli, nebylo možné vyděsit, a jak se později ukázalo, ani podmanit. Bez ohledu na leteckou podporu, kterou Britové nikdy neměli, Sověti prožívali totéž co britské jednotky, decimované během sebevražedného pochodu z Kábulu do Džalalabádu.

Na cestách hrozilo přepadení ze zálohy a létat příliš blízko hor nebylo bezpečné. Když mudžahedíni v září 1986 dostali americké řízené střely Stinger, Sověti museli létat výš - což jim znemožňovalo přesnou střelbu nebo riskovali sestřelení. Sovětské ztráty na životech neustále rostly a další muži nemohli bojovat kvůli zraněním a nemocem a dokonce i v přísně regulované společnosti, jakou SSSR byl, morálka klesala jako sokol vrhající se za kořistí.

Byla to nesmírně krutá válka. Nebylo zvykem brát zajatce a štěstí měl ten, kdo zemřel rychle. Zejména příslušníci horských klanů Rusy nenáviděli, a pokud jim některý padl do rukou živý, nechali ho venku připoutaného s malou řeznou ranou v břiše, takže mu vyhřezly vnitřnosti a pekly se na slunci, dokud smrt nepřinesla úlevu. Nebo zajatec skončil v péči žen a jejich stahovacích nožů.

Sověti reagovali tak, že raketami a bombami zaútočili na všechno, co se pohnulo: muže, ženu, dítě i zvíře. Shodili v horách obrovské množství min, takže celý národ časem potřeboval berle a protézy. Než válka skončila, zahynul milion Afghánců, další milion utrpěl zranění a pět milionů jich uprchlo.

Izmat Chán se v táboře dozvěděl vše o zbraních a jeho favoritem byl pochopitelně kalašnikov - nechvalně známý AK-47. Bylo nesmírně ironické, že tato sovětská zbraň, oblíbený samopal všech povstalců a teroristů na světě, se nyní obrátila proti svým tvůrcům. Ovšem Američané je poskytovali z prostého důvodu; každý Afghánec mohl snadno doplnit munici ze zásob mrtvých Rusů, což v horách ušetřilo potíže s její kompatibilitou.

Kromě tohoto samopalu si oblibu získal ještě raketový granát RPG, jednoduše ovladatelný a smrtící na krátkou až střední vzdálenost. Také ten byl dodáván ze Západu.

Izmat Chán byl na patnáct let vysoký, nesmírně toužil po chmýří na bradě a v horách byl brzy zase jako doma. O Paštunech z hor se říká, že se v terénu pohybují obratně jako horské kozy, dýchají bez námahy, zatímco ostatní lapají po dechu, a jejich nohy se zřejmě nikdy neunaví.

Když byl Izmat Chán zpátky doma rok, nechal si ho zavolat otec. Byl s ním jakýsi cizinec s tváří ztmavlou sluncem a černými vousy, oblečený do šalvar kamízu, vesty a vysokých bot. Na zemi vedle něj ležel největší batoh, jaký kdy chlapec viděl, a dvě trubice zabalené do ovčí kůže. Na hlavě měl paštunský turban.

„Tento muž je host a přítel,“ řekl Nuri Chán. „Přišel nám pomoci a bojovat po našem boku. Musí ty trubice odnést Šáhovi Masúdovi do Panšíru a ty ho tam doprovodíš.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024