KAPITOLA DVANÁCTÁ
Vyšetřovatel byl pryč celý týden. Martin zůstal ve své cele a jedinou společností mu byl Korán. Měl pocit, že se brzy dostane do váženého okruhu lidí, kteří si zapamatovali všech jeho 6 666 veršů. Během let ve zvláštních jednotkách si osvojil jednu výjimečnou dovednost: dokázal po mimořádně dlouhou dobu zůstat nehybný a potlačovat nudu a potřebu ošívat se.
A tak se znovu cvičil v rozjímání, což je jediný způsob, jak se člověk v samovazbě může uchránit před šílenstvím.
V řídicím centru na letecké základně Edzell mezitím vládlo značné napětí. Ztratili svého člověka a otázky od Marka Gumiennyho v Langley a Steva Hilla v Londýně byly stále naléhavější. Predatory teď měly dva úkoly: sledovat Ras Al-Chajma pro případ, že by se Sochor znovu objevil, a monitorovat Rashu, až se objeví v Perském zálivu a zakotví někde v SAE.
Doktor Al-Chattáb se vrátil poté, co ověřil všechny aspekty vyprávění o Guantanamo Bay. Nebylo to jednoduché. Za žádných okolností se nechtěl obracet na čtveřici vězňů s britským občanstvím, kteří byli posláni domů. Všichni prohlásili, že nejsou extremisté a že v americkém zajetí skončili omylem. Bez ohledu na to, co si mysleli Američané, Al-Kajda věděla, že tito muži říkají pravdu.
Situace se ještě komplikovala tím, že Izmat Chán strávil kvůli neochotě spolupracovat tolik času v izolaci, že ho nikdo z ostatních zadržených vlastně neznal. Přiznal, že pochytil něco málo angličtiny, avšak za to mohly nekonečné výslechy, při nichž poslouchal muže ze CIA a potom překlad paštsky hovořícího tlumočníka.
Podle toho, co Al-Chattáb zjistil, se zdálo, že jeho vězeň mluvil ve všem pravdu. Kusé informace, které pronikly z Afghánistánu, nasvědčovaly, že útěk z vězeňské dodávky mezi Bagrámem a Pul-i-Charki proběhl přesně podle vyprávění. Al-Chattáb však nemohl vědět, že akci zorganizoval sám velmi schopný šéf zastoupení SIS na britské ambasádě. Brigádní generál Jusuf dokonale zahrál hněv a podařilo se mu přesvědčit agenty ožívajícího Talibanu. A ti zprávu předali Al-Kajdě.
„Vraťme se ke starým časům v Tora Bora,“ navrhl Al-Chattáb, když opět zahájil výslech. „Vyprávějte mi o svém dětství.“
Al-Chattáb byl chytrý muž, jenže nemohl tušit, že muž před ním je sice dvojník, ale afghánské hory zná lépe než on. Kuvajťan strávil šest měsíců v teroristickém výcvikovém táboře výhradně mezi Araby, nikoli s horskými Paštuny. Svědomitě si vše zaznamenával, dokonce i jaké ovoce rostlo v sadech kolem Maloko-zai. Tužka se míhala nad blokem a pokrývala stránku za stránkou.
Třetího dne druhého výslechu dospělo vyprávění k okamžiku, který se ukázal jako rozhodující zvrat v životě Izmata Chána: 20. srpna 1998 řízená střela Tomahawk narazila do hory.
„Ano, skutečná tragédie,“ poznamenal Al-Chattáb.
„A je zvláštní, že jste nejspíš jediný Afghánec, který nemá žádné žijící příbuzné, kteří by se za něj zaručili. Je to pozoruhodná shoda okolností a já jako vědec nemám shody okolností rád. Jaký to na vás mělo vliv?“
Ve skutečnosti Izmat Chán na Guantanamu odmítl sdělit, proč tak vášnivě nenávidí Američany. Tato informace pocházela od dalších bojovníků, kteří vyvázli z Qala-i-Jangi a skončili v táboře Delta. V talibanské armádě se Izmat Chán stal legendární postavou a jeho příběh si muži vyprávěli kolem táborových ohňů a obdivovali jeho odolnost vůči strachu. Vyšetřovatelé se o smrti celé rodiny dozvěděli od jiných přeživších vojáků.
Al-Chattáb se odmlčel a zadíval se na vězně. Stále měl velké výhrady, ale jedna věc mu začínala být jasná. Tento muž byl opravdu Izmat Chán. Pochybnosti se nyní týkaly druhé otázky: nepřetáhli ho Američané na svou stranu?
„Takže jste vyhlásil jakýsi soukromý džihád? Zcela osobní džihád? A nikdy jste nelitoval? Jenže co jste pro něj opravdu udělal?“
„Bojoval jsem proti Severní alianci, spojencům Američanů.“
„Jenže až od října a listopadu 2001,“ připomněl Al-Chattáb.
„Američané přišli teprve na podzim 2001,“ odpověděl Martin.
„Pravda. Takže jste bojoval za Afghánistán… a prohrál. Teď c…
