KAPITOLA ŠESTÁ
Mike Martin byl zařazen zpátky do výsadkového pluku, a třebaže se ho nikdo na nic neptal, neboť přišel pokyn na nic se neptat, začínal mít pověst poněkud záhadného muže. Dvě neobjasněné absence ve službě během čtyř let, pokaždé na šest měsíců, vzbudí pozornost v kterékoli vojenské jednotce. V roce 1992 ho poslali na štábní školu v Camberley a pak znovu na ministerstvo, teď již v hodnosti majora.
Opět nastoupil na ředitelství vojenských operací, ovšem tentokrát jako druhý štábní důstojník do třetího, balkánského oddělení. V oblasti stále zuřila válka, převahu měli Srbové pod Miloševičovým vedením a svět byl znechucen masakry, známými jako etnické čistky. Martin dva roky dojížděl v černém obleku z předměstí do Londýna a nedočkavě čekal na příležitost vyrazit do akce.
Důstojníci, kteří již sloužili v SAS, se mohou vrátit, ovšem jedině pokud jim to jednotka sama navrhne. Mike Martin obdržel pozvánku do Herefordu na konci roku 1994. Byl to pro něj vytoužený vánoční dárek. Lucindu však nepotěšil.
Neměli dítě a jejich profesní životy se rozbíhaly různými směry. Lucindě nabídli významné povýšení, které považovala za životní šanci, jenomže by musela pracovat v Midlands. Manželství procházelo krizí a Mike Martin dostal nabídku ujmout se velení eskadry B 22 SAS a tajně s ní odcestovat do Bosny. Oficiálně měli působit jako součást mírových sil Organizace spojených národů UNPROFOR. Ve skutečnosti dostali úkol pronásledovat a chytat válečné zločince. Lucindě nemohl říci žádné podrobnosti, pouze že zase odjíždí.
To byla poslední kapka. Myslela si, že se manžel hodlá vrátit do Arábie, a vcelku pochopitelně mu dala ultimátum: buď se rozhodneš pro výsadkáře, SAS a tu svoji zatracenou poušť, nebo můžeš odjet do Birminghamu a zachránit manželství. Nechal si to projít hlavou a rozhodl se pro poušť.
Do údolí Bílých hor se Izmatu Chánovi donesla zpráva, že starý vůdce jeho strany Jounis Chális zemřel a Hizbi-Islamí se ocitla zcela v rukou Hekmatjára, jímž kvůli jeho krutosti opovrhoval.
V únoru 1994 přišlo na svět dítě a ve stejné době skončil ve funkci prezident Nadžíbulláh, který však přežil a uchýlil se na zastoupení OSN v Kábulu. Údajně ho nahradil profesor Rabbání, jenže Rabbání byl Tádžik, a tedy člověk nepřijatelný pro Paštuny. Mimo Kábul své oblasti spravovali vojenští velitelé, ale skutečnými vládci se staly chaos a anarchie.
A přece se dělo ještě něco jiného. Po válce se Sověty se tisíce mladých Afghánců vrátily do pákistánských medres, aby dokončily studia. Další, kteří byli na boj příliš mladí, přecházeli hranici, aby získali vůbec nějaké, jakékoli vzdělání. Čekaly je roky wahhábovského vymývání mozku. Nyní se vraceli, ale byli jiní než Izmat Chán.
Starý Jounis Chális byl sice mimořádně zbožný, ale vyznačoval se vrozenou umírněností, a tak jeho medresy v uprchlických táborech vyučovaly islám s nádechem zdrženlivosti. Jiné se zaměřovaly pouze na ty nejagresivnější pasáže, které lze ve verších meče ve svatém Koránu nalézt. A Nuri Chán byl sice také zbožný, ale zároveň shovívavý a neviděl nic špatného na zpěvu, tanci, sportu a jisté toleranci vůči ostatním.
Vzdělání navrátilců mělo nevalnou úroveň, neboť je učili sotva gramotní imámové. Nevěděli nic o životě, o ženách (většina z nich žila a zemřela jako panicové) ani o vlastní kmenové kultuře, s níž Izmata seznámil jeho otec. Kromě Koránu znali jedinou věc: válku. Většina z nich pocházela z jihu, kde se odjakživa dařilo těm nepřísnějším odnožím islámu v Afghánistánu.
V létě 1994 se Izmat Chán a jeho bratranec vydali z údolí do Džalalabádu. Byla to krátká návštěva, ale dost dlouhá na to, aby se stali svědky brutálního masakru, jímž Hekmatjárovi lidé ztrestali vesnici, která již odmítala odvádět jejich vůdci další peníze. Poutníci viděli zmučené a povražděné muže, zbité ženy a podpálené domy. Izmat Chán byl znechucen. V Džalalabádu se dozvěděl, že podobné věci jsou na denním pořádku.
Pak se na jihu cosi přihodilo. Od pádu jakékoli věrohodné ústřední vlády…
