KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
Po dvou týdnech pátrání po zdánlivě neexistující lodi duchů začalo nadšení opadat a tato nálada se šířila z Washingtonu.
Kolik času, námahy a peněz je třeba obětovat kvůli nejasnému vzkazu na kartičce v potápěčském batohu z ostrova, o kterém nikdy nikdo neslyšel? Marek Gumienny odletěl do Londýna na poradu se Stevem Hillem, když vtom se situace ještě zkomplikovala telefonátem Sama Seymoura, experta SIS na námořní terorismus, z ústředí Lloydova registru v Ipswichi. Změnil na celou tu věc názor. Hill ho povolal do Londýna, aby to vysvětlil.
„Při zpětném pohledu,“ začal Seymour, „se možnost, že Al-Kajda použije velké plavidlo k zablokování důležité námořní cesty a ochromení světového obchodu, jevila vždycky jako nejpravděpodobnější. Jenže nikdy nebyla jediná.“
„Proč se domníváte, že jsme se vydali po špatné cestě?“ zeptal se Marek Gumienny.
„Protože byla prověřena každá loď na světě, se kterou by to mohli dokázat, pane. Všechny jsou v bezpečí. Zbývají tedy varianty dvě a tři, které jsou skoro zaměnitelné, ale mají různé cíle. Myslím, že bychom se měli soustředit na trojku: masakr v nějakém pobřežním městě. Bin Ládinovo zaměření na hospodářské cíle mohlo být lstí, nebo si to prostě rozmyslel.“
„Dobře, Same, přesvědčte mě. Steve a já máme nad sebou politické vůdce, kteří budou požadovat buď výsledky, nebo naše hlavy. O jakou loď se jedná, pokud s ní nebudou nic blokovat?“
„Pokud jde o možnost číslo tři, nejde ani tak o samotnou loď, jako o její náklad. Nemusí být příliš velká, aby představovala smrtelnou hrozbu. U Lloyda mají oddělení nebezpečných nákladů - na těch pochopitelně závisí výše pojistného.“
„Muniční loď?“ zeptal se Hill. „Další katastrofa jako v Halifaxu?“
„Podle odborníků už dnes vojenská munice nevybuchuje jen tak. Moderní třaskaviny potřebují silnou rozbušku, mají-li explodovat v trupu lodi. Bylo by to horší než výbuch továrny na rachejtle, ale svět by to rozhodně nevnímal jako ‚velkolepou show‘ typu 9/11. Únik chemikálií v Bhópálu byl daleko děsivější a jednalo se při něm o dioxin, smrtící herbicid.“
„Takže by mohli připlout s tankerem plným dioxinu na Park Avenue a odpálit loď semtexem,“ odhadl Hill.
„Jenomže tyto chemikálie jsou při výrobě a skladování pod přísným dohledem,“ namítl Gumienny. „Jak by se mohli zmocnit nákladu, aby si toho nikdy nevšiml?“
„A navíc jsme obdrželi informaci, že při své akci použijí loď,“ připomněl Seymour. „Únos takového plavidla by vyvolal okamžitá protiopatření.“
„S výjimkou jistých oblastí třetího světa, kde prakticky neplatí žádné zákony,“ řekl Gumienny.
„Ale nejsmrtelnější toxiny se v těchhle končinách již nevyrábějí, i když by se tím ušetřily náklady na pracovní sílu, pane.“
„Takže se znovu bavíme o lodi?“ zeptal se Hill. „O dalším explodujícím ropném tankeru?“
„Surová ropa neexploduje,“ upozornil Seymour. „Když se jihozápadně od anglického pobřeží roztrhla Torrey Canyon, byly zapotřebí fosforové bomby, aby ropa chytla a shořela. Katastrofa ropného tankeru způsobí ekologické škody, ne masakr. Ten by se však dal zařídit s pomocí poměrně malého plynového tankeru. Kapalný plyn, kvůli dopravě značně koncentrovaný.“
„Zemní plyn v kapalné podobě?“ zeptal se Gumienny. Uvažoval, kolik je v USA přístavů, kam se dovážejí koncentráty plynů pro průmyslové účely, a jejich počet ho začínal znepokojovat. Nacházejí se opravdu všechna přečerpávací zařízení kilometry daleko od hustě obydlených oblastí?
„Kapalný zemní plyn, známý pod zkratkou LNG, se těžko zapaluje,“ oponoval Seymour. „Převáží se za teploty minus sto šedesát stupňů Celsia v plavidlech s dvojitým pláštěm. I kdyby se některého zmocnili, trvá několik hodin, než do atmosféry unikne dostatečné množství plynu na to, aby se vznítil. Ale existuje jiný plyn, ze kterého odborníkům naskakuje husí kůže. LPG. Zkapalnělý ropný plyn.
Je tak nebezpečný, že pokud by malý tanker vzplanul jen deset minut poté, co vznikne osudná prasklina, uvolní se síla třiceti hirošimských pum. Byla by to největší neja…
