Celá e-kniha Lovcovy zápisky ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Příběhy se odehrávají v Rusku (Orelské gubernii) v 19. století. Hlavním hrdinou je lovec Kostomarovskij.
Chor a Kalinič
Lovec se seznámí s místním statkářem Polutykinem. S ním a s Kaliničem se vydává do lesa na lov. Polutykin však musí odjet do města, a tak stráví několik dní u jeho sedláka Chora, který žije se svou rodinou. Každý den chodí na lov a zbytek dne se vybavuje s Chorem. Poté se vrací Polutykin, a tak tedy oba odjíždí i s Kaliničem.
Jermolaj a mlynářka
Lovec si najal Jermolaj a spolu se vydali na "tah". V noci chtějí přespat v mlýně, ale majitel jim to nedovolí. Když si chtějí koupit aspoň seno na spaní, tak jim mlynář zapůjčí přístřešek u řeky, kde budou moci přespat. Arina, manželka mlynáře, jim přinese něco k snědku a zapovídá se s nimi. Lovec si vzpomene, že znal jejího dřívějšího pána pana Zvěrova.
Malinová voda
Pan Mlha vypráví lovci o lidech v místní vesnici a spolu se Stěpuškou loví ryby. Přijde k nim smutný Vlas a na otázky, co se mu stalo, jim řekne, že mu zemřel syn. Pak se tam spolu všichni kromě Stěpušky vybavují.
Lgov
Lovec s Jermolajem se vydávají do Lgova na lov kachen. Musí si ovšem sehnat loďku, a tak jim místní lovec Vladimír nabídne pomoc. Větvička-rybář má loďku, ale děravou. Jermolaj ji vyspraví a oni se vydají na lov. Když se ale Jermolaj příliš natáhne, tak jim do loďky nateče voda a ona se potopí. Jermolaj se vydá hledat brod a asi po hodině jej najde. Vrátí se k ostatním a vyvede je na břeh, kde se osuší.
Běžin Luh
Lovec při lovu zabloudí, až později si uvědomí, že se nachází v Běžin Luhu. Na večer se připojil k chlapcům, kteří pasou koně. Když si myslí, že lovec spí, tak si vypráví různé pověry a příběhy, co se staly v jejich okolí.
Kasjan od Krásného Meče
Vozíku, na němž jede lovec a jeho kočí, se zlomí osa a oni musí sehnat novou. Proto se vydají do nedaleké vesnice, kde najdou Kasjana, který je proti lovu, protože jsou to boží zvířata. Nakonec zajde s lovcem na mýtinu, kde jsou dřevorubci a oni jim udělají novou osu.
Šafář
Lovec se vydá do Rabova na lov a sousední statkář jede s ním. Ubytují se u statkářova šafáře, na kterého nedá dopustit. Lovec se od místních dozvídá, že šafář není takový člověk, jak o něm mluví jejich pán, ale že je to velmi zlý člověk.
Birjuk
Na cestě domů zastihne lovce bouře. V lese potká místního hajného, kterému říkají Birjuk. Vezme lovce k sobě do chalupy a že ho po bouřce doprovodí. Cestou ale potkají muže, který kácí strom, a tak ho Birjuk vezme k sobě - musí být potrestán. Nakonec ho však propustí a lovce doprovodí.
Dva statkáři
Lovec vypráví o svých dvou sousedech. S Mardarijem Apollonyčem si povídají a lovec zavede řeč na sousedovi statkáře a na jejich nepříznivé podmínky. Jeho soused si s tím však nedělá žádné starosti. Nakonec se spolu rozloučí a lovec se vrací domů.
Pěvci
V hostinci "Útulná", kam se šel lovec napít, se rozhodnou Jaško a najímatel soutěžit ve zpěvu. Nejdříve zpívá najímatel a všichni si myslí, že vyhrál. Pak ale začne zpívat Jaško a všechny překvapí svým hlasem. Je jasné, že vyhrál, a tak mu najímatel poblahopřál a vyšel ven z hostince. Poté odchází i lovec.
Les a stepi
Ve stručnosti autor popisuje něco o lovu a jeho okolí.
Malinová voda
Počátkem srpna často bývají nesnesitelná horka. V té době od dvanácti do tří hodin ani nejrozhodnější a nejsoustředěnější člověk není schopen lovit a nejoddanější pas začne „čistit lovci ostruhy“, to jest jde za ním jen krokem, s očima chorobně přimhouřenýma a s jazykem úplně vyplazeným. A v odpověď na výčitky svého pána poníženě vrtí ocasem, tváří se rozpačitě, ale aby sebou hodil, to ne. Stalo se mi, že právě v takový den jsem byl na lovu. Dlouho jsem odolával pokušení lehnout si někam do stínu, aspoň na okamžik, dlouho můj neúnavný pes znovu a znovu pobíhal kolem křovisek, třebaže zřejmě ani sám neočekával od své horečné činnosti nic kloudného. Dusné vedro mě konečně donutilo, abych pomýšlel na ušetření našich posledních sil a schopností. Jakž takž jsem se dovlekl k říčce Istě, s kterou jsou mí shovívaví čtenáři už obeznámeni, sestoupil jsem po příkrém svahu a pustil jsem se po žlutém a vlhkém písku směrem k prameni, který je znám v celém okolí pod jménem "Malinová voda". Tento pramen vyráží z rozsedliny v břehu, která se ponenáhlu změnila v nevelkou, ale hlubokou rokli, a dvacet kroků odsud s veselým a tlachavým šuměním vtéká do řeky. Po svazích rokle se rozrostly dubové keře, u zřídla se zelená nízká sametová travička. Sluneční paprsky se skoro nikdy nedotknou jeho chladné stříbrné vláhy. Došel jsem až k němu. Na trávě ležela naběračka z březové kůry, kterou tam k obecnímu užitku zanechal mimojdoucí mužik. Napil jsem se, lehl si do stínu a podíval se kolem. U zálivu, který vznikl vtékáním pramene do řeky a proto se věčně drobně čeřil, seděli zády ke mně dva starci. Jeden, dost zavalitý a dost vysoké postavy, v tmavozeleném čistém kabátě a s měkkou čepicí, lovil ryby, druhý, hubeňoučký a maličký, v záplatovaném bavlněném kabátku a bez čepice, držel na kolenou hrnek s červy a občas si přejel rukou po své šedivé hlavičce, jako by jí chtěl ochránit před sluncem. Pozorněji jsem se na něj podíval a poznal jsem v něm šumichinského Sťopušku. Prosím čtenáře, aby mi dovolil představit mu tohoto člověka.
Několik verst od mé vesnice leží velká ves Šumichino s kamenným kostelem, postaveným ke cti světců Kosmy a Damiana. Naproti tomuto kostelu se kdysi skvěl rozsáhlý zámek, obklopený různými přístavky, hospodářskými budovami, dílnami, konírnami, kůlnami pro polní nářadí a pro kočáry, lázněmi a přechodnými kuchyněmi, křídly určenými pro hosty a pro správce, květinovými skleníky, houpačkami pro lid a jinými více méně užitečnými stavbami. V tomto zámku žili bohatí statkáři a všecko u nich šlo podle určitého pořádku, až jednoho krásného dne náhle celý tento blahobyt do základů vyhořel. Páni se přestěhovali do jiného hnízda, usedlost zpustla. Rozsáhlé požářiště se změnilo v zahradu, leckde zavalenou hromadami cihel, zbytky dřívějších základů. Z trámů, které se zachovaly, narychlo byla stlučena chaloupka, kterou pokryli prkny z rozebrané várky, koupenými asi před desíti roky na stavbu pavilonu v gotickém slohu, a v ní ubytovali zahradníka Mitrofanova se ženou Axiňjou a sedmi dětmi. Mitrofanovi bylo doporučeno, aby na panský stůl, půl druhého sta verst daleko, dodával zeleninu, Axiňje byl svěřen dozor nad tyrolskou krávou, která byla koupena v Moskvě za velké peníze, ale byla bohužel zbavena možnosti rozmnožení, a proto už od doby, kdy jí koupili, nedávala žádné mléko. Axiňje byl dán na starost také chocholatý, dýmově šedý kačer, jediný „panský“ pták. Dětem, poněvadž nebyly ještě zletilé, nebyly určeny žádné povinnosti, což jim ostatně ani dost málo nebránilo úplně zlenivět. U tohoto zahradníka se mi nahodilo dvakrát přenocovat. Cestou jsem u něho bral okurky, které se, bůhvíproč, i v létě vyznačovaly bachratostí, špatnou vodnatou chutí a tlustou žlutou slupkou. Právě u něho jsem poprvé spatřil Sťopku. Kromě Mitrofanova s jeho rodinou a starého hluchého církevního starosty Gerasima, který bydlil z milosrdenství v komůrce u jednooké vdovy po vojákovi, nezůstal v Šumichině vůbec nikdo z čeledi, neboť Sťopušku, s nímž hodlám čtenáře seznámit, nebylo možno považovat ani za člověka vůbec, za panského čeledína pak zvláště ne.
