TELEFONUJU ...
... s jednou příjemnou paní. Přišla na ni zimní deprese. A velmi vážné nastuzení, které má už od prvního září.
"To vy teda nevíte, co je to deprese, co?" sípe do telefonu.
"Já vám povím," já na to, "že někdy se ocitnu tak na dně, že by se mi sešel takový ten vysunovací žebřík."
"A co teda děláte?" ptá se ona. "Řekněte mi, co s tím DĚLÁTE?"
Takhle mě ke zdi ještě nikdy nikdo nepřitlačil. Obvykle se mě ptají, co si myslím, že by měli dělat oni.
Mojí útěchou není náboženství, jóga, rum, ba ani pořádný spánek. Je to Beethoven. Ten Ludwig van. On je mým esem v rukávu. Pustím si do sluchátek jeho Devátou symfonii, pořádně si sluchátka přitáhnu k uším a lehnu si na podlahu. Hudba se line jako první den stvoření.
A já myslím na starého pana B. Ten toho věděl hodně o sklíčenosti a depresích. Pořád se stěhoval a snažil se najít to pravé místo. Jeho vztahy k ženám nestály za nic a skoro pořád se hádal s přáteli. Trápil ho rozmazlený synovec, kterého měl moc rád. Pan B. se toužil stát skvělým klavíristou. Také chtěl pěkně zpívat. Jenže začal ztrácet sluch, když byl ještě celkem mladý. Což je pro klavíristy a zpěváky obvykle dost špatná zpráva. Roku 1818 -v osmačtyřiceti - už byl úplně hluchý. O to fantastičtější je, že pět let na to dokončil svou nádhernou Devátou. On ji vlastně nikdy neslyšel! Jen si ji myslel!
A tak tu ležím se sluchátky a přemýšlím, jestli to Beethoven vůbec někdy mohl cítit tak, jak mi to zní v hlavě. Nastupuje crescendo a já cítím, jak mi vibruje hrudní kost. A když se ozvou ty poslední nádherné údery tympán, já už jsem na nohou a z plna hrdla zpívám klopotnou němčinou s tím ohromným sborem a poskakuju, zatímco legendární Fulghumowski diriguje závěrečné posvátné tóny. KONEC SVĚTA A PŘÍCHOD BOHA A JEHO ANDĚLŮ, HALELUJA, HALELUJA! DUUUUUUUÚ-ÚÚÚÚÚM - TADÚÚM - BAM - BAÁÁ!!! Panebože!
Jsem naprosto unesený, rozrušený, ohromený, úplně se vznáším! Nechť žije člověk! Ze všeho toho žalu a utrpení, zmaru a zklamání, z toho nesmírného a věčného ticha vzešlo něco tak velebného - gejzír radosti a euforie! Vždyť on se s jásotem vzepřel svému osudu!
A já té kráse a pravdě nikdy neodolám. Já prostě tváří v tvář TAKOVÉ HUDBĚ nedokážu dál sedět na své hromadě vychladlého popela, lomit rukama a litovat se! Nejenže ta hudba zahání deprese, ale zřejmě léčí i nachlazení.
Tak proč se pořád brblá o zimě, vlhku, účtech a daních?, říkám si. Kdo vlastně stojí o tyhle řeči o nezdarech, marnosti a zhoubě? K čemu ty věčné dohady, že život a lidi nestojí za nic?
Ve chvílích, kdy jsem na dně, nalézám v Beethovenově hudbě přesvědčivý důkaz naděje. V hluboké duševní zimě v sobě nacházím prosluněné léto. A jednou, jednoho neskutečného prosincového večera, až budu moc bohatý, si pronajmu ohromný sál a veliký sbor a obrovský symfonický orchestr, postavím se na pódium a budu dirigovat Devátou. A osobně odehraju part tympán až do toho nádherného závěru a zároveň budu z plna hrdla zpívat s sebou. A v posvátném tichu, které pak vždy následuje, budu vzývat všechna božstva ve jménu Ludwiga van Beethovena, jeho Deváté a světla, které nám dává.
Nechť žije člověk!
