KONCEM DUBNA ROKU ...
... 1757 vyrazilo ze San Antonia pět kněží a vojáci plukovníka Diega Ortize de Parilla a vydali se k místu na řece San Saba do kopcovité oblasti centrálního Tejasu (to je Texas, gringové). Přicházeli šířit španělský vliv a přinášeli křesťanství všem pohanům, na které narazili. Také přicházeli likvidovat Apače (pochopitelně až po jejich obrácení na víru). A především přicházeli hledat poklad, který měl být ukrytý v kopcích Balcones Escarpment.
Postavili pevnost a také misijní kostelík. A čekali, až si k nim Indiáni s pokladem přijdou pro duchovní útěchu. Zatímco vyčkávali, psali deníky, které jsou dodnes uložené v knihovně v Austinu. "Tento kraj se dotýká mého srdce svou prostou krásou," píše Otec Molina, "ale kde jsou Indiáni?" Diego Ortiz de Parilla si zapsal: "Kraj je zde krásný, ale kde jsou Indiáni a kde je poklad?"
Odpověď na některé otázky přišla příští rok v březnu. Tehdy se objevilo dva tisíce Komančů (pozvaných Apači) v rudých a černých válečných barvách a se zlými úmysly v srdci.
Od té doby bylo San Saba nějakou dobu dost tiché místo. Pevnost, misie a většina dobrodružných hidalgů zmizely z povrchu země. Zbývající se bez pokladu stáhli zpátky do San Antonia, aby se už nikdy nevrátili.
Letos na jaře jsem si o tom přečetl na náměstí v městečku San Saba - bylo to vyryté do starého sloupu. Celou scénu doplňovali dva starší pánové, kteří seděli a plivali na lavičce před starou soudní budovou. Vysvětlili mi, že Texasané vypráskali Mexičany a Indiány a vzali si, co jim po právu patřilo. A San Saba ve státě Texas je dnes správně pokojné místo. "Hlavní město světa všech ořešáků a koz." To tvrdí noviny The San Saba News & Star, které vycházejí už 111 let.
Já jsem to byl v San Sabě jen tak po delší době zkontrolovat. Jezdíval jsem tam z Waca na víkendy dvořit se
kamarádce Louise. A ještě dlouho po tom, kdy Louise udělala tu chybu, že začala chodit s někým jiným, jsem do San Saby na víkend jezdil. Když nic jiného, tak jsem tam dostal pivo. Můj okres byl vyprahlý, jak jen může být vyprahlý okres, kde je hodně baptistů. A pak - měli tam menší rodeo, kde jednou z atrakcí byla soutěž v chytání a svazování koz, a to je nějaká podívaná. Kozy nevyrazí brankou a neutíkají přímo k ohradě na druhé straně. Chovají se jako splašené. Taková koza se vyhrne chodbičkou, vyrazí nalevo, prudce se zastaví a utíká zpátky k chlapíkovi, který se ji snaží chytit. A když se ji pokoušíte svázat, ještě vás chce potrkat. S kozama člověk nikdy neví. Za kozím rodeem se vyplatí jet hodně daleko. A když tam navíc mají pivo a je vám osmnáct. A Louise by si to ještě mohla rozmyslet.
Také se po skončení rodea tancovalo pod širým nebem na betonovém parketu u řeky San Saba. A tam jste mohli v klidu sedět, dívat se na tanečníky a na řeku a dávat si sendvič z bílého chleba s něčím uvnitř a plný pytlík smažených kousků masa a zeleniny v těstíčku a z dalšího pytlíku čokoládové sušenky a všechno to zapíjet texaským pivem Lone Star z plechovek. Pak jste si šli zatancovat a modlili se, abyste nezvraceli.
San Saba v Texasu. Kousek domova. Moc se to tam nezměnilo, což je důvod, proč jsem se tam vypravil letos na jaře. Španělé a Indiáni už jsou na cestě časem hodně daleko. A dálnice a nákupní střediska nového Texasu jsou daleko zase jiným směrem. Zůstal tu jen Texas, jak asi vypadal kolem roku 1945. Městečko žije postupem středoškolského basketbalového družstva San Saba Armadillos do celostátního finále. A nová modlitebna Svědků Jehovových vyhořela. Říká se, že to byli metodisté, ale mně se to nezdá.
Tu poslední informaci jsem zaslechl u pultíku s nápoji v dragstóru Boba Everetta na náměstí. Měl jsem colu se zmrzlinou za pětatřicet centů a zajídal jsem to jablkovým koláčem, který pekla paní Everettová, a navrch ještě kafe smrťáka - to všechno za devětaosmdesát centů. Pak jsem se přemístil do Harryho obchodu, abych se nazul do zbrusu nových vysokých bot z teletiny s podpatky tak akorát na kozí rodeo. Napsal jsem jim šek - který nebyl z…
