SLEDOVAL JSEM MUŽE, ...
... který aranžoval výlohu na svátek Valentýna. Je polovina ledna, ale obchodníci zřejmě musejí mít před láskou náskok. Nerad bych, abyste mě špatně pochopili - jsou to fajn lidi. Dávají nám vybrat a udržují nás v obraze, jaké důležité svátky se blíží. Jak byste dopředu věděli, že bude Všech svatých, svátek Valentýna nebo Den matek, a mohli se připravit, kdyby se tomu v obchodech nevěnovali?
Další, na koho spoléhám, jsou učitelky ve školkách. Ty mají o svátcích přehled, a co se týče přáníček k Valentýnu a jiných důkazů lásky, žádný obchodník na ně nemá. To, co uvádějí do pohybu učitelky v mateřských školkách, by se nikde neprodalo - je to mimo jakoukoli cenu - a v obchodě to nedostanete.
Hovořím o věcech, kterým říkám roztomilé blbůstky. Kdysi to byla vyzdobená krabice od bot, kterou mi dalo nejstarší dítě. Z té se pak stala schránka na jiné dětské poklady, které mi daly mladší děti. Postupem času se z krabice od bot stala moje pokladnice. Její obsah se nemění: barevné papíry na lepení - růžový, červený a bílý -, dnes už vybledlé, alobal, oranžový hedvábný papír, několik papírových ubrousků, tři různé druhy makarónů, žužu, želé bonbóny, bílá srdíčka (taková ta, co chutnají jako živočišné uhlí), na kterých je něco napsáno; a celá krabice drží pohromadě jen díky spoustě bílého knihovnického lepidla, které taky chutná jako živočišné uhlí.
No prostě dnes ta krabice od bot kdovíjak nevypadá. Je trochu pomačkaná a ušmudlaná - tam, kde se žužu a želé do sebe roztekly. Na některých místech je ještě pořád ulepená a povrch je většinou spíš bezový než červený a bílý. Ale když nadzvihnete víko, pochopíte, proč si ji schovávám. Na složených, vybledlých a rozpadávajících se listech školního papíru se širokými linkami je napsáno: "Nasdar tati" a "Všechno nejlepčí k valentínu" a "Pusinku tátovy". "Pusinku tátovy" je tam ještě mnohokrát. Na dně krabice je přilepeno třiadvacet makarónových srdíček a koleček. Mockrát jsem je počítal. Na různých místech jsou také načmáraná jména mých tří dětí.
Vedle toho jsou Tutanchamonovy poklady úplné nic.
Máte doma taky nějakou takovou krabici? Doklady lásky v té nejméně komplikované a nejvěrohodnější podobě? Člověk se může dožít hodně vysokého věku. Může dostat nádherné a drahocenné dary. Může zažít hodně lásky. Ale nikdy v ni tak úplně neuvěří, jako uvěří těmto drobnostem. Ty pro vás otáčejí světem a všechno pak stojí za námahu.
Moje tři děti jsou dnes dospělé. Pořád mě mají rády, i když někdy je těžší dostat o tom přímý důkaz. A je to láska, kterou komplikuje věk, poznání a zmatení hodnot. Láska to je určitě. Ale není jednoduchá. Nic, co byste si mohli dát do krabice od bot.
Ta moje ulepená modla trůní na vrchním regále mojí skříně. Nikdo jiný o ní neví. Jenom já. Je to talisman, taková podpěrka paměti, na kterou myslím každé ráno při oblékání. Jednou za čas krabici sundám a otevřu ji. Můžu se těch věcí dotknout a vzít je do ruky a věřit jim, zvlášť když je to s láskou těžké a kolem krku už nemám malinké ručky.
Samozřejmě, že tohle je to nejhorší tátovské tlachání, přihlouplé a srdcervoucí, jaké si je možné představit. Vyklopil jsem vám to tady a zřejmě jsme teď - vy i já - z toho trochu rozpačití. Ale když potřebujete povzbudit, takové věci pomáhají zahnat sklíčenost a špatnou náladu.
Nic mě neomlouvá. Moje ulepená krabice pro mě znamená lásku. Zakopejte ji se mnou do země. Chci si ji vzít s sebou, jak nejdál to půjde.
