Láska a smetí (Ivan Klíma)

Poslední noc před svatbou se většina mužů opíjí, já se neopil. Ne snad ze zásady, nenapadlo mě to prostě. Noc jsem však bezmála probděl a to ve sklíčenosti.
Skličovaly mě nikoliv pochyby o správnosti volby, ale vědomí, že jsem se už jednou provždy rozhodl. Tušil jsem, že pro mě nebude nejslastnější toho, koho miluji, nacházet vždy po svém boku, že bych naopak potřeboval čas od času sáhnout do prázdna, nechat v sobě uzrát touhu až do bolestnosti, střídat úzkost odloučení a úlevu opětného setkání, možnost útěku i návratu, zahlédat před sebou bludné světlo, naději, že opravdové setkání mě teprve čeká.
Člověk se brání přijmout, že jeho život se v tom nejpodstatnějším uzavřel, jeho naděje se naplnily. Zdráhá se pohlédnout do očí smrti a máloco se blíží smrti tak, jako naplněná láska.

— 1 —

---

Kdysi jsem psával divadelní hry. Lidé v nich nepřetržitě hovořili, ale jejich slova se míjela, jejich promluvy kolem sebe proplouvaly jako kluzká těla ryb, ani se navzájem nedotkly. Psal jsem tak, poněvadž jsem nevěřil, že bychom mohli vystoupit ze své samoty? Anebo proto, že jsem potřeboval najít způsob, jak se vyhýbat odpovědím? Tam, kde se slova míjejí, kde se lidé míjejí, nemůže dojít k opravdovému sporu. Anebo jsem tušil, že člověk sám sebe neobhájí v očích druhého, a mluví-li, tedy jen proto, aby přehlušil ticho, které se kolem něho rozprostírá? Aby si zastřel skutečnost, kterou zaznamená nanejvýš jen ve výjimečné chvíli prozření?

— 2 —

---

Mně k tomu, abych jednal, chyběla dostatečná tvrdost anebo zaslepenost, také potřebné sebelásky se mi nedostávalo. Vím, že setrvat s dosavadním druhem, pokud člověk najde zalíbení v jiném, se považuje za slabost, dokonce za zradu, jíž se dopouštíme na sobě i na tom, koho právě milujeme.

— 3 —

---

Svatost nepatří do života, tu si vymysleli různí mrzáci, kteří nedovedli anebo se báli žít, chtěli tak týrat ty, co žít dovedli.

— 4 —

---

Nezlobíš se, miláčku? Už jsi spal? Jsem tu sama. Ležela jsem a četla si, najednou mi napadlo, že to nemá smysl: ležet a číst si o cizím životě. Je mi smutno. Tobě není?

Teď?

Teď... A vůbec. Něco dělám a napadne mi: k čemu a pro koho? Teď ležím, všude je ticho, ale proč mám ležet? Nepotřebuju odpočívat, když zítra stejně nebudu žít. Tvrdil jsi mi, že ti je se mnou krásně, žes nikdy nepoznal nic tak úplného. Tos mi lhal?

Přece bys poznala, kdybych ti v takové chvíli lhal.

Tak proč nepřijdeš? Řekni mi, co se změnilo, v čem jsem se změnila, že se ani neozveš? Co jsem ti udělala zlého?

Neudělalas mi nic zlého, ale už jsme nemohli pokračovat. Ani já, ani ty. Nedalo se pořád žít takhle rozděleně.

A takhle se dá žít? Anebo ty snad žiješ? Řekni mi, tobě se zdá, že opravdu žiješ?

Žít přece neznamená jenom se milovat.

Ne? Mně připadalo, že znamená, že právě to si myslíš. A co podle tebe má smysl? Jíst a spát? Smolit nějakou důležitou práci, nějaké velké umění?

Chtěl jsem jen říct, že nejde milovat se za každou cenu. Třeba na úkor jiných.

Tobě se zdá, že jsme něco takového dělali?

Tobě se to nezdá?

To se ptáš ty mě? Ty, kterýs byl vždycky připravený mě obětovat? Jako bych ani nebyla člověk, jako by člověk byla jen ona. Co mlčíš, ty se zlobíš? Počkej, počkej ještě, přece uznáváš, že ses vždycky rozhodoval proti mně.

Nerozhodoval jsem se proti tobě, jen jsem nebyl svobodný, abych se mohl rozhodnout pro tebe.

To ti vadilo jen při něčem.

Vadilo mi to právě v tom, o čem mluvíš.

Vymlouváš se, vždycky ses jenom vymlouval. Dobře víš, že mně jsi nikdy nedal příležitost.

Příležitost k čemu? Nebyli jsme snad dost spolu?

Nikdys nebyl jen se mnou. Ani týden. Ani den! Nikdys nebyl se mnou jinak než potají. I tam u moře...

Neplač!

A já ti věřila. Myslela, že mě máš rád a najdeš způsob, abychom mohli zůstat spolu. Aspoň načas.

— 5 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):