Osudný portrét (David Morrell)

3

Sienna vyděšeně vyjekla. Odskočila od Malonea a obrátila se k manželovi.

„To mělo být nějaké umělecké povzbuzování, nebo co?“ zeptal se Bellasar jízlivě. „Jen mi není jasné, zda malíř povzbuzuje svůj model, neboje tomu naopak.“

„Vůbec se nestalo to, co si myslíš,“ ohradila se Sienna.

„Jak víš, co si myslím? Koneckonců, měla ses přece svléknout. Jestli tě trápí, abych si nemyslel, že jsem vás tady nachytal při nějakém románku, můžeš být klidná. O tvé věrnosti ke mně jsem nikdy ani na vteřinu nezapochyboval. Neměla bys totiž na ni dost odvahy a pevných nervů.“

Sienna sebou trhla jako po ráně palicí.

„A v životě jsem neslyšel, že by se žena na dostaveníčku snažila zvýšit svou sexuální přitažlivost tím, že promočí milenci košili slzami.“ Bellasar k ní přistoupil a přejel jí prstem vlhkou stopu na tváři. „Vypadáš otřesně, drahá. Jako tehdy v Miláně, když jsem tě poprvé spatřil. Tehdy jsi byla pro fotografování nepoužitelná a ani teď na tobě není nic, co bych si přál zachytit na portrétu.“

Sienniny vzlyky teď jako by tryskaly z nejvzdálenějších hlubin duše.

„Teče ti z nosu a ústa... Jak má, pro všechno na světě, tenhle člověk odvést svou práci?“

Malone si nemohl nevšimnout, že se na něj Bellasar ani jednou nepodíval.

„Vrať se do svého pokoje a umyj se,“ přikázal jí Bellasar. „Až se sem po obědě vrátíš, doufám, že škody, které jsi svému vzhledu způsobila, už budou napraveny a ty budeš připravena sedět modelem.“

Sienně se chvěly rty.

„Zatraceně, na co čekáš?“ zahřměl Bellasar zuřivě. „Hod sebou! Alespoň jednou v životě udělej něco pořádně.“

Oči zalité slzami se pozvedly k Bellasarovi. Pak se obličej zrůzněný emocemi obrátil k Maloneovi a vzápětí Sienna utekla.

Malone musel zmobilizovat poslední rezervy vůle, aby se na Bellasara nevrhl a nepokusil se zabránit mu v tom, jak strašně ji ponižoval. Vztek, kvůli němuž Bellasarovu nabídku přijal, v něm kypěl dvojnásobnou silou. Více než kdy jindy zatoužil vyrovnat si s tím chlapem účty. Ale ne tady a ne teď, musel si neustále v duchu opakovat. Napadnout Bellasara kvůli tomu, jak se choval k Sienně, polámat mu ruce, nohy a tolik kostí, kolik stihne, než doběhnou strážní, to není trest, který si Bellasar zaslouží. A Sienně by vůbec nepomohl. Tímto způsobem by jí bezpečný únik nezajistil. Ovládej se, zatraceně, nabádal se Malone neustále.

Siennina postava za okny zmizela a v zimní zahradě zavládlo ticho. Místnost jako by se smršťovala.

„Rád bych znal váš názor odborníka na jistý problém,“ řekl konečně Bellasar.

„Pokusím se odpovědět vám podle svých nejlepších schopností na cokoliv, co byste si přál o malování vědět.“

„O malování mi nejde.“