9
Explorer s pohonem na čtyři kola si s tvrdým pískem poradil docela snadno. Sienna, jíž čerstvý větřík pronikající otevřenými bočními okénky čuchal vlasy, se celou dobu, kdy ujížděli po panenské pláži, usmívala. „Mám pocit, že jsme první lidé, kteří tohle místo navštívili.“
„Průzkumná výprava do neznáma.“
„Jak to stálo ve starých mapách? Zde jsou lvi?“ Sienna se zachichotala.
Malone nejel rychleji než třicítkou, aby jim kola nezapadla do písku. Pomalá, klidná, uspávající jízda trvala skoro hodinu, než objeli poslední přesyp a zastavili se před skalnatým výběžkem, který bránil v další cestě za sluncem.
Tábor zdaleka nevypadal tak, jak si ho Malone pamatoval. Z asi deseti obytných přívěsů, které zde parkovaly před dvanácti lety, zůstaly dva, z nichž jeden zapadl částečně do písku a stál nakloněný na bok. Ale druhý, opatřený prodlouženou plátěnou stříškou, stále někdo obýval. Na rybářské síti natažené mezi dvěma kůly povlávaly šortky, vybledlé džínsy, trička - místní ,velké prádlo*. Před přívěsem ohniště plné popela ohraničené začouzenými kameny. Na pláži ležel vytažený člun, v jehož přívěsném motoru se hrabal sluncem vysušený Mexikán. Dvě děti přestaly dovádět ve vlnách a ustaraným pohledem sledovaly Malonea a Siennu, kteří právě vysedali z auta. Ve dveřích přívěsu se objevila žena drobného vzrůstu a i ona se zasmušile zadívala na návštěvníky.
Malone na ni přátelsky zamával, a následován Siennou, zamířil k motorovému člunu.
Muži, který spravoval motor, vyrylo slunce do obličeje tak hluboké vrásky, že se jeho věk dal odhadnout kdekoliv mezi čtyřicítkou a šedesátkou. Sukovité ruce měl rozpraskané nekonečnými roky dřiny s rybářskými sítěmi. Logo na propocené baseballové čapce vybledlo tak, že se už nedalo přečíst.
Malone je španělsky představil jako Dalea a Beatrici Perryovy a podal Mexičanovi niku.
Rybář se na ni nejprve podezřívavé zadíval, ale pak ji stiskl a řekl, že se jmenuje Fernando. Malone ucítil v dlani tvrdé mozoly.
„Když jsem tady byl před dvanácti lety, žilo tu mnohem víc lidí,“ řekl Malone. „Co se s nimi stalo?“
Chvíli poslouchal a pak Sienně přeložil: „Říká, že loňský hurikán byl opravdu strašný. Američané zavčas sbalili přívěsy, odjeli a už se nikdy nevrátili. Místní rybáři zůstali, ale jeden z nich zahynul a ostatní dostali strach a taky odjeli. Ani oni se už nevrátili. Za pár týdnů zase začne období hurikánů, a až přijdou, místní rybáři chtějí být všude jinde, jen ne tady.“
„Takže v podstatě máme tohle místo jen sami pro sebe?“
„Ano. Je to ještě lepší, než jsem doufal.“ Malone se obrátil k Fernandovi. „Uvažovali jsme s manželkou, že bychom se tady na chvíli utábořili. Nevadilo by vám to?“
Fernanda očividně potěšilo, že mu Malone vyká, a řekl, že sem může přijet - a odjet - kdo chce, jemu je to jedno.
„Ale my bychom vám rádi byli dobrými sousedy. Nepotřebujete pomoct s tím člunem? Rádi bychom vám nějak přispěli oplátkou za to, že zde můžeme zůstat.“ Malone sáhl do kapsičky košile a vytáhl balíček cigaret. Sám sice nekouřil, ale věděl, že drobným dárkem vždycky udělá radost.
Fernando si okamžitě zapálil a rozproudila se debata o počasí, rybaření a jiných nezávazných věcech.
Fernando dokouřil cigaretu jen do poloviny, silným nehtem odštípl žhavý oharek a zbytek si schoval do kapsy. Pak ukázal na nakloněný obytný přívěs zpola zabořený do písku a něco vysvětloval.
„Co říká?“ ptala se Sienna.
„Že ten přívěs není tak poškozený, jak vypadá. Tvrdí, že s náhonem na čtyři kola ho snadno vytáhneme a pak ho můžeme opravit a usadit se v něm.“
„Gracias,“ poděkovala Fernandovi Sienna.
