Příď
I
Příď se nepodobala žádnému z míst, kam se kdy Complain dostal. Velikost Zádi, pohodlná ubohost Ubikací, nehostinná divokost Pustin ani pohled na moře vzbuzující smutek, kde byl zajat Obry – nic ho nepřipravilo na to, jak zcela může být Příď odlišná. Stejně jako Fermourovi a Marapperovi mu spoutali ruce pevně za zády, přesto si však dychtivě všímal všeho, co cestou do tábora zahlédl.
Brzy si uvědomil jeden z výrazných rozdílů mezi Přídí a vesnicemi ztracenými v hnisajícím světadílu Pustin: zatímco kmeny jako Greenův se pořád posunovaly dopředu, v Přídi vládl pevný řád, hranice byly stálé a neměnné. Vypadalo to spíše jako způsob organizace než náhoda. Complainovy představy o Přídi byly vždycky mlhavé, bylo to pro něj jen neurčité místo hrůz, tím děsivějších, čím byly méně zřetelné. Teď viděl, že Příď je mnohem větší než obyčejná vesnice. Byla to téměř svébytná oblast.
Už samotné zátarasy byly docela jiné než pohyblivé ploty Ubikací. Skupinka, která je zajala – skládala se ze čtyř mužů a dvou žen –, je hnala poniky nejdřív k těžkému závěsu ověšenému zvonky. Když s ním někdo pohnul, závěs začal zvonit. Zakrýval špinavou a odřenou chodbu zbavenou poniků a ukončenou zátarasem z pryčen a převrácených stolů. Za ním stáli v pohotovosti lučištníci.
Po výměně pozdravů a hesel směli projít. Octli se před dalším závěsem, tentokrát z jemné síťoviny. Do něho se zachytávali komáři, všudypřítomná metla Pustin. Teprve pak začínala vlastní Příď.
Ze všeho nejvíc Complaina udivilo, jak dokonale tu zmizely poniky. Taky uvnitř Ubikací byl jejich porost posekán a udupán, ale pouze hrubě, s vědomím, že je to jen dočasné. Na mnoha místech dokonce pokrývala palubu zbylá spleť kořenů. A vždycky se našlo něco, co poniky připomínalo, ať to byl sladkokyselý zápach miltexu ve vzduchu, nebo vyschlé kmínky a tvrdá semena, s kterými si hrály děti.
V Přídi byly poniky vyhlazeny, jako kdyby nikdy neexistovaly. Zmizeli dokonce jejich stálí průvodci, drobné kamínky se zbytky prsti, a vzor ze stop jejich kořenů vtlačený do tvrdé paluby byl pečlivě sedřen. Světlo, nestíněné klenbou lačného listoví, odvážně zářilo. Všechno pod ním nabývalo zvláštního vzhledu: tvrdosti, nahoty a pravidelnosti. Complainovi chvíli trvalo, než si zvykl, že zdejší dveře, chodby i plochy palub nejsou zcela samostatným královstvím, ale jen pokračováním zašlejších prostor jinde. Na pohled tu bylo vše tak nové, že nebyl schopen postřehnout sebemenší podobu s prostředím Ubikací.
Trojice zajatců se octla v malé cele. Vzali jim všechno, co měli s sebou, rozvázali ruce a zabouchli za nimi dveře.
„Svaté vědomí!“ zakvílel Marapper. „Kam až se dopracoval chudák nevinný kněz! Ať Froyd nechá jejich duše shnít na pakl těch nejšpinavějších miltexových cucáků.“
„Alespoň ti dali příležitost odbýt posmrtnou modlitbu za Wantage,“ řekl Fermour a vytřepával si přitom z vlasů špínu. Udiveně se na něj ohlédli.
„A co bys myslel?“ zeptal se Marapper. „Ty zlosyni jsou přece taky lidi. Ale to neznamená, že nebudou dřív, než se dneska najedí, nosit naše střeva kolem krku.“
„Kdyby mi nesebrali paprskomet…“ řekl Complain. Vzali jim nejen paprskomety, ale taky batohy se vším, co měli. Bezmocně obcházeli místnost kolem dokola. Jako ve většině kabin v Ubikacích ani tady dohromady nic nebylo. Vedle dveří zíraly ze zdi dva rozbité číselníky, v protější stěně byla upevněna palanda. Z mřížky ve stropě slabě proudil vzduch. Nebylo tu nic, co by se dalo použít jako zbraň.
Mohli udělat jen jedno: trpělivě se usadit a s obavami čekat, co jim strážci přinesou. Nějakou dobu rušilo ticho jen nešťastné kručení Marapperova břicha, pak se všichni začali – každý po svém – vrtět.
Marapper zrovna napůl soustředěně pracoval na odstraňování jakýchsi špinavých chuchvalečků ze svého hábitu, když se otevřely dveře a vešli dva muži. Kněz odstrčil Fermoura a vrhl se k nim.
„Doveďte mě ke svému poručíkovi, prostor pro vaše ega,“ zadrmolil. „Je moc důležité, abych se s ním co nejdřív sešel. Nejsem člověk, kterého…
