Pustiny
I
Pravidlo v Ubikacích často užívané radilo: „Dvakrát řež, jednou měř.“ Pasovalo ukvapenost na matku moudrosti a ti, kdo se považovali za chytráky, jednali vždycky bez rozvažování. Pokoušet se chovat jinak bylo obtížné už proto, že důvodů k rozhodování bylo pramálo a všem příslušníkům kmene naopak hrozilo, že se nikdy nevymaní z tupého stavu věčné nečinnosti. Marapper, mistr v šikovném překrucování jakékoli poučky tak, aby posloužila jemu, musel k vyburcování zbývajících tří účastníků výpravy použít právě tohoto účelného argumentu.
Protestovali, ale šli. Ve spěchu popadli rance, kabáty a paprskomety a mrzoutsky se táhli chodbami vesnice za ním. Sem tam je zahlédl někdo, komu bylo úplně jedno, kam jdou; kocovina po nedávné veselici ještě nepřestala účinkovat. Před dveřmi své kabiny se Marapper zastavil a sáhl po klíči.
„Proč se zastavujem? Čím dýl se tu budem flákat, tím spíš nás chytnou a rozmašírujou na malý kousky! Když už máme jít, tak rovnou do poniků!“
Marapper znechuceně otočil zjizvený obličej směrem, odkud padla otázka, a neobtěžoval se odpovědět. Místo toho strčil do dveří a zavolal: „Pojď ven, Royi! Seznam se se svými společníky.“
Complain vykoukl ze dveří obezřetně jako zkušený lovec, který dává pozor, aby nepadl do pasti. V ruce držel paprskomet. Tiše si trojici kolem Marappera prohlédl. Znal je všechny: nezúčastněně se tvářícího Boba Fermoura s lokty klidně spočívajícími na dvou bachratých vacích přivázaných k opasku; Wantage s věčně roztočenou holí v ruce; ohodnocovatele Erna Rofferyho s pořád vyzývavým a nepříjemným obličejem. Nehýbali se a on si je dlouhé okamžiky prohlížel.
„S touhle sebrankou nikam nejdu, Marappere,“ prohlásil nakonec. „Jestli tohle jsou nejlepší lidi, cos sehnal, tak mě vynech. Myslel jsem, že chceš podniknout výpravu, a ne jít do cirkusu.“
Kněz zakvokal jako trudnomyslná slepice a poskočil ke Complainovi, ale Roffery ho odstrčil a významně ukázal, že drží ruku na pažbě paprskometu. Třásl svými kníry Complainovi těsně před bradou.
„Tak co, ty můj specialisto na divoký maso?“ řekl. „Tak tohle si o nás myslíš? Copak nevíš, jak mluvit s vrchností, když před tebou stojí? Jestli myslíš…“
„Jo. Myslím,“ řekl Complain. „A ty si přestaň s tou hračkou v pouzdře hrát, nebo ti upálím prsty. Kněz říkal, že chce podniknout výpravu, ne šmejdit po bordelech.“
„Taky že to je výprava,“ zahřměl kněz. Vklínil se mezi ně, točil hlavou od jednoho k druhému a vzteky prskal. „Je to výprava a přisámvuch půjdete na ni se mnou, i kdybych měl do Pustin vynést jednu po druhý vaše mrtvoly. Hlupáci! Štěkáte na svý tupý obličeje jak psi. Ubohý omezenci, copak si myslíte, že vůbec jeden z vás stojí tomu druhýmu za pozornost – nebo dokonce mně? Seberte si svý saky paky a hněte kostrou, nebo na vás zavolám Strážce.“
Roffery se nesmyslné hrozbě uštěpačně usmál.
„Přidal jsem se k tobě, otče, abych se zbavil právě takových žlučovitých typů, jako je teď tady Complain,“ řekl. „Ale co, padá to na tvou hlavu. Tak nás veď, když jseš tu pánem.“
„Když to víš, tak proč ztrácíš čas nesmyslnými scénami?“ štěkl Wantage.
„Protože jsem Marapperův zástupce a scény si můžu dělat, kdy chci a jaký chci,“ odpověděl Roffery.
„Vůbec nejsi můj zástupce, Erne,“ vysvětlil laskavě kněz. „Já vás vedu a vy všichni mě posloucháte. Jste si rovni.“
Wantage se posměšně ušklíbnul a Fermour řekl: „Jestli jste se už přestali okusovat, můžem se snad pohnout dřív, než nás někdo objeví a zbaví nás navždycky všech starostí.“
„Ne tak rychle,“ řekl Complain. „Pořád bych ještě rád věděl, co tu dělá Roffery. Proč se nevrátí ke svýmu oceňování? Má přece jemnou prácičku, tak proč ji opouští? Nerozumím tomu, já na jeho místě bych neodcházel.“
„Protože nemáš ani tolik kuráže jako žába,“ zavrčel Roffery a vypjal se proti Marapperově napřažené ruce. „Každý z nás má nějaký důvod, proč se na tuhle bláznivou cestu vydává. Nikomu není nic po tom, jaký důvod mám já.“
„Proč děláš tolik rámusu, Complaine?“ křikl Wantage. „Proč vůbec ses sem …
