II
„Chrápeš, otče,“ řekl Roffery přátelsky, když se všichni najednou dali na začátku nové směny do jídla.
Vztah k ostatním se u všech nenápadně změnil, jako kdyby na ně během spánku zapůsobila nějaká nadpřirozená síla. Pocit, že jsou pěti soupeři, kteří se náhodně chopili příležitosti uprchnout z Ubikací, se proměnil ve vědomí, že teď musí být především jednotni, aby mohli vzdorovat neznámým silám kolem. Hlídka nepochybně prospěla i Rofferymu, zdálo se, že v sobě objevil schopnost podřídit se ostatním. Stejný zůstal snad jen Wantage. Jeho povaha byla věčnou samotou a ponižováním nahlodaná jako dřevěný pilíř starého mostu a nic už se na ní změnit nedalo; bylo ho možné jen zcela zlomit nebo zabít.
„Tuhle směnu se nesmíme ani na chvíli zastavit,“ řekl Marapper. „Příště bude tma a ve tmě, to je vám snad jasné, jít nemůžeme. Baterky by nás mohly prozradit. Ale dřív než se vypravíme na cestu, se musím snížit k tomu, abych vám řekl něco o našem cíli, což se neobejde bez několika slov o lodi.“
Rozhlédl se, jak na ně jeho slova působí; šklebili se a dál se cpali jídlem.
„Za prvé: jsme na lodi. Souhlasíte všichni?“
Ve snaze vynutit si odpověď, přejížděl očima z jednoho na druhého.
„Samozřejmě,“ řekl Fermour. Wantage netrpělivě zavrčel, jako by otázka byla bezpodstatná. Roffery jen mávl rukou, mohlo to znamenat cokoli. „Ne,“ vyrazil Complain.
Marapper se u něho zastavil.
„Bylo by dobré, kdyby ses to pokusil rychle pochopit, Royi,“ řekl. „Nejdřív důkazy, dávej pozor. Považuju tuhle otázku za velice podstatnou, a jestli se budeš projevovat jako tvrdohlavý tupec, může mě to rozzlobit tak, že ti bude sebe sama líto.“
Procházel kolem rozštípaného nábytku a přitom mluvil velice důrazně a pevně, obličej zatížený vážností okamžiku.
„Podívej, Royi, nejdůležitější je uvědomit si, že být, nebo nebýt v lodi je podstatný rozdíl. Ty víš – vlastně my všichni víme – jen, jaké je to žít v lodi, takže si myslíme, že nic než loď existovat nemůže. Ale přitom existuje spousta jiných míst, velikánských… Vím to, protože jsem četl záznamy, které zbyly po Obrech. Naši loď postavili Obři. Co je k tomu vedlo, nevím – zatím nevím.“
„Tyhle argumenty jsem slyšel už v Ubikacích,“ řekl nešťastně Complain, „a dejme tomu, že všemu, co říkáš, Marappere, uvěřím. Ale co má být? Copak to není jedno, loď nebo svět?“
„Pořád nechápeš! Koukni!“ Kněz se vztekle natáhl dopředu a urval hrst ponikových lístků. Zamával jimi Complainovi před nosem.
„Tohle je příroda! Samy vyrostly!“ řekl.
Vtrhl do zadní místnůstky a zvučně nakopl prasklou porcelánovou mísu.
„A tohle někdo vyrobil. Je to umělé!“ řekl. „Rozumíš? Loď někdo vyrobil, je umělá, zatímco svět, to je příroda. A my jsme přírodní tvorové, náš pravý domov je někde jinde. Celou loď vyrobili Obři.“
„Ale i kdyby to tak bylo –“ začal Complain.
„Je to tak! Je to tak! Všude kolem sebe máš o tom důkazy, ani na okamžik ti nezmizí z očí, chodby, stěny, místnosti, to všechno je umělé, někdo to vyrobil. Ty sis na to natolik zvykl, že si to ani neuvědomuješ.“
„Vadí, když to nepochopí?“ zeptal se Fermour kněze. „Vždyť to snad přežije.“
„Já to chápu,“ řekl Complain vztekle. „Jen to nemůžu přijmout.“
„Takže si klidně seď, nevyrušuj a zkus to překousnout. My zatím budeme pokračovat,“ řekl Marapper. „Přečetl jsem dost knih a vím, že mám pravdu. Když Obři tuhle loď vyrobili, měli k tomu nějaký důvod. Časem ten důvod pominul a Obři sami vyhynuli. Loď zůstala.“
Zastavil se, postavil se proti stěně a opřel se o ni čelem. Když znovu promluvil, zdálo se, že mluví sám k sobě.
„Loď. Jen loď a uvnitř, jako v pasti, všechny lidské kmeny. Někde muselo dojít ke katastrofě, musel se stát nějaký hrozivý omyl a my jsme zůstali napospas strašlivému osudu. Jsme odsouzeni, abychom pykali za strašlivý, nezjistitelný hřích našich prapředků.“
„Schovej si ty žvásty pod poklop,“ řekl nakvašeně Wantage. „Proč jednou, Marappere, nezkusíš zapomenout, že jsi kněz? Mluv jen o věcech, který maj něco společnýho s naší cestou.“
„Má to něco spol…
