Celá e-kniha Den Trifidů ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
SHIRNING
Pocit, s nímž jsem dorazil do Shirningu - pocit, který mi napovídal, že většinu svých starostí mám konečně za sebou - je zajímavý jen do té míry, pokud ukazuje, jak dalece může být pocit klamný. Představa, jak se mi Josella vrhne do náručí, se naplnila k mé naprosté spokojenosti, ale její pokračování, které jsem viděl v tom, že s ní bez odkladu odjedu zpátky za ostatními do Tynshamu, se nekonalo hned z několika důvodů. Musím se přiznat, že od prvé chvíle, co jsem si uvědomil, kde ji nejspíš najdu, maloval jsem si ji tak trochu jako filmovou divu, srdnatě bojující proti všem silám přírody, atd., atd. Do jisté míry, alespoň myslím, tomu tak bylo, nicméně celkový obraz se s mými představami značně rozcházel. Svůj prostinký plán, jak řeknu: "Tak si vlez do vozu. Jedeme za Cokerem a jeho bandou," jsem musel pustit k vodě. Taky mě mohlo napadnout, že to nebude tak jednoduché - ale na druhé straně je až zarážející, jak často se lepší řešení maskuje za horší… Ne snad, že bych hned od začátku nedával přednost Shirningu před Tynshamem, ačkoli spojení s větší skupinou se zdálo krokem očividně moudřejším. Ale Shirning byl vpravdě kouzelné místo.
Slůvko "statek" se pro něj stalo pouhým zdvořilostním titulem. Statek to byl ještě před nějakými pětadvaceti lety a stále jako statek vypadal, ale ve skutečnosti to bylo venkovské letní sídlo. Podobných domků a chatek, vyhovujících potřebám znavených Londýňanů, bylo v Sussexu a v okolních hrabstvích spousta. Vnitřek domu byl zmodernizován a přestavěn tak, že by snad bývalí nájemci nepoznali jednu jedinou místnost. Zvenčí vypadal jako ze škatulky. Kolny a stáje působily svou úhledností spíš předměstským než venkovským dojmem a celá dlouhá léta nepoznaly žádná méně ušlechtilá zvířata, než jsou jezdečtí koně a poníci. Dvůr byl prost všech hospodářských prvků a selských zápachů a pokrýval jej hustý zelený pažit v barvě kulečníkového sukna. Polnosti, na něž shlížela okna domu zpod příkrovu větrem ošlehaných červených prejzů, obhospodařovali už dávno nájemci jiných, prozaičtějších usedlostí. Kůlny a stodoly nicméně vypadaly docela zachovale. Josellini přátelé, nynější vlastníci statku, si dělali plány, že jednoho dne obnoví alespoň částečně provoz hospodářství, a s tím na zřeteli vytrval odmítali všechny lákavé nabídky k jeho prodeji, neboť pevně doufali, že jednou - aniž by ovšem věděli jak - nashromáždí dost peněz, aby mohli začít vykupovat zpátky půdu, která k usedlosti odedávna patřila. Statek měl ještě celou řadu dalších předností, včetně vlastní studně a malé domácí elektrárny - ale když jsem jej tak prohlížel, uvědomil jsem si moudrost Cokerových slov a nutnosti vzájemné spolupráce. Nic jsem sice o sedlačení nevěděl, ale bylo mi brzy jasné, že kdybych se tu usadil, stálo by mě hodně dřiny, abych nás šest uživil. Další tři zde již byli, když Josella přijela. Byli to manželé Dennis a Mary Brentovi a Joyce Taylorová. Dennis byl majitelem statku. Joyce u nich byla na delší návštěvě, zprvu aby dělala společnost Mary, která čekala dítě, a později, až Mary porodí, převzala starost o dům. Onoho večera zelených blesků - či večera komety, jak by řekli ti, kdo na tu kometu dosud věří - zde trávili svou týdenní dovolenou ještě dva další hosté, Joan a Ted Dantonovi. Všech pět se vyšlo podívat na nebeský ohňostroj do zahrady. Ráno se všech pět probudilo do světa doživotní temnoty. Nejprve se pokoušeli dovolat se pomoci telefonem, ale když se nikdo nehlásil, čekali důvěřivě na příchod posluhovačky. Když se neukázala ani ta, nabídl se Ted, že se pokusí vypátrat, co se děje. Dennis chtěl jít s ním, ale manželčin bezmála hysterický stav jej přiměl zůstat doma. Ted se proto vydal na výzvědy sám. Zpět se už nevrátil. Později téhož dne, a neřeknuvši nikomu ani slova, vyklouzla z domu Joan, patrně aby se pokusila svého manžela najít. Také po ní jako by se slehla zem. Dennis si udržoval povědomí o času ohmatáváním hodinových ručiček. Ke konci odpoledne již nevydržel déle nečinně sedět. Posléze se roz…
