EVAKUACE
Volbu mé trasy do Westminsteru podmínila vzpomínka na zrzavého mladíka, který po nás střílel. Zájem o zbraně u mne ochabl někdy v šestnácti letech, ale v prostředí upadajícím zpátky k divošství, se zdálo docela přirozené, že člověk musí být hotov chovat se více či méně jako divoch, neboť jinak by se mohlo také stát, že by se zakrátko přestal chovat vůbec.
V St. Jame's Street bývalo několik obchodů, kde vám s největší radostí prodali jakoukoli smrtonosnou zbraň, od flobertky až ke sloní pušce. Odešel jsem odtamtud se smíšenými pocity zabezpečení a banditismu. Znovu jsem teď měl šikovný lovecký tesák. V kapse jsem měl pistoli připomínající svým dokonalým řemeslným vypracováním nějaký vědecký nástroj. Na sedadle vedle mne ležela ještě nabitá dvanáctka a krabice nábojů. Dal jsem přednost brokovnici před kulovnicí - rána není o nic méně přesvědčivá a setne trifidovi vršek s čistotou, jaké kulka jen málokdy dosáhne. A trifidy teď bylo vidět už i v samém středu Londýna. Zdálo se, že se stále ještě vyhýbají ulicím pokud to šlo, ale všiml jsem si, že se jich několik klátí Hyde Parkem a v Green Parku jsem spatřil další. Nejspíš to byli pouze okrasní, bezpečně okleštění jedinci - ale na druhou stranu to nemusela být pravda.
A tak jsem dojel do Westminsteru. Mrtvolný klid, definitivní konec všeho kolem, zde byl ještě patrnější než jinde. Ulice byly posety běžnou změtí opuštěných vozidel. V dohledu bylo velice málo lidí. Jenom tři z nich se pohybovali. Dva si oťukávali cestu podél chodníku u Whitehallu a třetího jsem spatřil na Parlament Square. Seděl poblíž Lincolnova pomníku a pevně svíral majetek svůj nejcennější - kýtu šunky, ze které tupou kudlu odlupoval střapaté plátky. Nad tím vším čněly budovy parlamentu, s hodinami, na kterých ustrnuly ručičky na třech minutách po šesté. Bylo až k nevíře, že toto všechno už neznamená zhola nic, že je to už jen okázalá paráda v nestálém kameni, který se teď pokojně rozpadne. Jen ať si zasypává terasu nad řekou úlomky zvětralých věžiček a ozdob - teď už tu nebude rozhořčených členů parlamentu, co by si stěžovali na riziko, kterému jsou vystaveny jejich drahocenné životy. V sálech, jimiž svého času zněla ozvěnou všechna dobrá předsevzetí i smutné zkušenosti světa, se během času propadnou stropy; a nebude nikoho, kdo by tomu zabránil, nikoho, komu by to vadilo. Hned vedle plynula nerušeně Temže. Bude tak plynout, až do dne, kdy se podemleté nábřeží rozvalí a voda vystoupí ze břehů a Westminster bude opět ostrovem uprostřed bažin. Stříbřitě šedé Opatství vyvstávalo ve vzduchu prostém všeho kouře s úchvatnou ostrostí. Rozvážnost věků je vydělovala od pomíjivé zástavby kolem. Pevně spočívalo na stoletých základech, předurčeno, aby snad ještě na dlouhá storočí uchovalo ve svých zdech pomníky těch, jejichž dílo vzalo nyní doposledka za své. Neotálel jsem tam dlouho. Předpokládám, že nastanou doby, kdy se mnozí budou chodit dívat na Westminsterské opatství s romantickou melancholií. Ale taková romantika je kombinací tragédie a vzpomínky. Pro mne to však bylo příliš současné. Nadto jsem počal zakoušet cosi zcela nového - strach ze samoty. Nebyl jsem sám od chvíle, kdy jsem cestu z nemocnice kráčel po Piccadilly, ale tehdy zde byla ta zarážející novota všeho, co jsem viděl. Nyní jsem začal poprvé cítit hrůzu, jakou skutečná osamělost nahání všem od přírody pospolitým tvorům. Připadal jsem si nahý, vydaný na pospas všem těm plíživým obavám… Rozjel jsem se vzhůru po Victoria Street. Lekal jsem se i zvuků vlastního vozu, navracejících se ke mně ozvěnou zpátky. Měl jsem sto chutí nechat auto autem a krást se dál pěšky, utéct se ke lstivosti jako divé zvíře v džungli. Musel jsem sebrat všechnu sílu vůle, abych se vzchopil a setrval na svém plánu. Přesně jsem totiž věděl, co bych dělal já, kdyby mi tento okres náhodou připadl - pídil bych se po zásobách v jeho největším obchodním domě. Oddělení potravin obchodního domu armády a námořnictva bylo dle mého očekávání jak vymeteno, ale nebylo tam te…
