Celá e-kniha Den Trifidů ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
CESTA ZA NADĚJÍ
Dopoledne bylo poznamenáno menšími maléry. Nejprve to byla voda v karburátoru. Pak se mi povedlo ujet nějakých tucet mil na sever v domnění, že jedu na východ, a než jsem to zase napravil, měl jsem poruchu v zapalování a ke všemu na pusté náhorní cestě, daleko od nejbližšího stavení. Tato zdržení anebo moje přirozená reakce měly pak notný podíl na pokažení té nadějeplné nálady, v níž jsem na cestu vyrazil.
Když jsem tu poslední závadu odstranil, byla už jedna hodina odpoledne a počasí se vyjasnilo. Vyšlo slunce. Všechno se rozzářilo a zaskvělo novou svěžestí, ale ani to, ani skutečnost, že dalších dvacet mil běželo všechno hladce, neubraly nic na sklíčenosti, která mě opět obestřela. Byl jsem teď odkázán jen a jen na sebe a nemohl jsem se zbavit pocitu osamělosti. Padl na mne právě tak, jako toho dne, kdy jsme se rozdělili, abychom pátrali po Michaelu Beadleyovi - jenomže tentokrát dvojnásobnou vahou… Až dosud jsem uvažoval o osamělosti jako o čemsi negativním - jako o nedostatku společnosti a samozřejmě něčem pouze dočasném… Onoho dne jsem se však poučil, že je to mnohem víc. Je to cosi, co dokáže stísnit a sklíčit, pokroutit tu nejvšednější skutečnost a šalebně si pohrát se zdravým rozumem. Cosi, co zavile číhá na všech stranách, dráždí nervy a rozechvívá je ustavičným neklidem, co vám nedá ani na okamžik zapomenout, že o vás nikdo nedbá, nikdo vám nepřispěje na pomoc. Osamělost vám odhalí, že jste pouhý atom, vydaný na pospas nekonečnu, a neustále čeká na svou příležitost, aby vás vyděsila, strašlivě vyděsila - to je pravý záměr osamělosti; a to jí také nikdy nesmíte dovolit… Zbavit pospolitého tvora společnosti je totéž, jako ochromit ho, znásilnit jeho přirozenost. Vězeň či mnich si uvědomují, že lidské stádo existuje i mimo hranice jejich vyhnanství; jsou jeho prvky. Ale přestane-li stádo existovat, stádní tvor ztrácí pojednou svoji entitu. Není už součástí celku; je zrůdou, pro niž není nikde místa. Když se potom nemůže opřít ani o svůj rozum, je po něm veta; je tak definitivně, nemilosrdně zatracen, že se stává pouhým záchvěvem v údu mrtvoly. Musel jsem se bránit daleko usilovněji než kdykoli dříve. Jedině pevnost mé naděje, že na konci své cesty najdu společnost, mne zdržovala od toho, abych neobrátil a nehledal úlevu od toho napětí v přítomnosti Cokera a ostatních. Pohledy, které se přede mnu cestou otevíraly, neměly s mými myšlenkami nic společného, nebo jen velice málo. Přestože některé byly úděsné, byl jsem už vůči nim značně otrlý. Hrůza z nich vyprchala, tak jako pomíjí a přechází do dějin hrůza z bitevních plání. Už jsem tyto věci ani nevnímal jako část jedné nezměrné, dojímavé tragédie. Sváděl jsem osobní zápas s instinkty svého rodu. Nepřetržitě v obraně, bez možnosti zvítězit. Věděl jsem v hloubi srdce, že to moc dlouho sám se sebou nevydržím. Abych se něčím zaměstnal, ujížděl jsem rychleji, než bylo záhodno. V jednom městečku, jehož jméno jsem už zapomněl, jsem zatočil za roh a vrazil přímo do stěhováku, který blokoval celou ulici. Můj bytelný náklaďák neutržil naštěstí víc než pár škrábanců, ale obě vozidla se do sebe zaklínila s takovou ďábelskou rafinovaností, že jsem se notně nadřel, abych je sám a v poměrně omezeném prostoru oddělil. Vyřešení tohoto problému mi zabralo plnou hodinu a nepochybně mi prospělo, neboť mé myšlenky obrátilo k praktickým otázkám. Potom jsem již udržoval opatrnější rychlost a překročil jsem ji až několik minut poté, co jsem vjel do Nového lesa. Způsobila to helikoptéra, kterou jsem zahlédl mezi stromy, jak přelétává nepříliš vysoko nad lesem. O několik set metrů dále musela protnout moji dráhu. Jako na potvoru rostly stromy těsně po obou stranách silnice a skoro úplně ji zakrývaly před pohledem shora. Vyrazil jsem na plný plyn kupředu, ale než jsem dosáhl otevřenějšího úseku, stala se helikoptéra pouho skvrnkou mizící v dálce k severu. Nicméně i tento pohled mě svým způsobem povzbudil. O několik mil dále jsem projel malou vesničkou, malebně rozloženou …
