3. část: Kam vedou špatné cesty
Po druhé hodině viděl pan Camusot, jak vchází Lucien de Rubempré, bledý, ztrhaný, oči červené a napuchlé, prostě v takovém stupni slabosti, že soudce mohl porovnávat přírodu s uměním, skutečně umírajícího s umírajícím na jevišti. Cesta z Conciergerie do pracovny vyšetřujícího soudce mezi dvěma četníky a sluhou vpředu dovršila Lucienovo zoufalství. Je už v povaze básníka, že dává přednost popravě před jednáním v soudní síni. Když pan Camusot viděl, že předvedený nemá ani ždibec z toho, co dělá soudce soudcem, to jest duševní sílu, která se tak mocně projevila u druhého vyšetřovaného, pocítil útrpnost nad vítězstvím tak snadným a tento povýšený postoj mu dovolil vést rozhodující údery, neboť mu ponechával pro souboj onu strašlivou nezaujatost mysli, jíž se vyznačuje střelec, který má srazit loutku.
”Vzpamatujte se, pane de Rubempré; stojíte před soudcem, který dychtí napravit zlo, jakého se bezděky dopouští spravedlnost zajišťovací vazbou, která byla uvalena bezdůvodně. Věřím, že jste nevinen, co nejdříve budete na svobodě. Tu je důkaz vaší neviny: dopis, který ležel za vaší nepřítomnosti u domovnice, právě jej donesla. Ve zmatku, který způsobila domovní prohlídka u vás a zpráva o vašem zatčení ve Fontainebleau, ta žena zapomněla na dopis poslaný slečnou Ester Gobseckovou ... Čtěte!”
Lucien vzal dopis, přečetl jej a propukl v pláč. Vzlykal tak, že nemohl promluvit jediné slovo. Za čtvrt hodiny, když se Lucien s velkou námahou vzpamatoval, podal mu písař kopii dopisu s prosbou, aby se podepsal pod prohlášení, že tento dopis souhlasí s originálem, jenž musí být kdykoli na požádání během procesu předložen, a nabídl mu kolacionování; Lucien se ovšem spolehl, pokud šlo o věrnost přepisu, na Coquartovo slovo.
”Pane,” řekl soudce s tváří srchovaně blahovolnou, ”je nicméně těžké propustit vás, dokud nebudou splněny jisté formality a dokud vám nepoložím několik otázek ... Žádám vás, abyste na ně odpovídal téměř jako svědek. Myslím, že člověku, jako jste vy, bylo by téměř zbytečné připomínat, že v tomto případě je přísaha, že budete vypovídat podle pravdy a nic než pravdu, nejen apelem na vaše svědomí, ale nezbytností, kterou vyžaduje vaše postavení, na nějakou chvíli nejasné. Pravda vám nemůže ublížit, ať je jakákoli; lež by vás však poslala před porotu a mne by donutila poslat vás znovu do Conciergerie; kdežto budete-li upřímně odpovídat na mé otázky, budete už dnes spát doma a dostane se vám úplného zadostiučinění touto zprávou, kterou otisknou všechny noviny: Pan de Rubempré, zatčený včera ve Fontainebleau, byl okamžitě po kratičkém výslechu propuštěn.”
Tato slova na Luciena silně zapůsobila a soudce, vida rozpoložení mysli svého vyšetřovance, dodal:
”Opakuji vám, že jste byl podezřelý z účasti na vraždě otrávením, spáchané na slečně Ester; je dokázáno, že šlo o sebevraždu, čímž je všechno vyřízeno; ale byla přitom zcizena částka sedmi set padesáti tisíc franků, která patří k pozůstalosti, a vy jste dědic: bohužel tu jde o zločin a tento zločin byl spáchán, ještě než byla nalezena závěť. A tu se spravedlnost důvodně domnívá, že se tohoto zločinu dopustila ve vašem zájmu jistá osoba, která vás miluje tak, jako vás milovala slečna Ester. Nepřerušujte mě,” řekl Camusot, gestem ukládaje Lucienovi, který chtěl něco říci, aby mlčel, ”to není ještě výslech. Chci, abyste pochopil, jak se tato věc dotýká vaší cti. Odhoďte ten falešný, ten bezcenný názor, který navzájem víže spoluviníky, že je věcí cti nic na sebe neprozrazovat, a řekněte celou pravdu.”
Jistě si už čtenář všiml, jak svrchovaný je nepoměr zbraní v tomto zápase mezi vyšetřovanými a vyšetřujícím soudcem. Je sice pravda, že umí-li zločinec obratně zapírat, může mu jeho zapírání, které má výhodu v absolutnosti své formy, stačit k obhajobě; ale je to brnění, které ho rozdrtí, najde-li v něm vyšetřovací sonda spáru. Jakmile je zapírání proti zřejmým faktům nedostatečné, je vyšetřovaný úplně vydán soudci na milost a nemilost. A teď si představte takového poloviníka, jako byl Lucien, který by se mohl polepšit a stát se užitečným své vlasti, kdyby se zachránil z prvního ztroskotání své ctnosti: zahyne v osidlech vyšetřování. Soudce sepíše naprosto suchý protokol, věrnou analýzu otázek a odpovědí; ale z jeho obmyslně otcovských řečí, z jeho úskočného poučování, jakého jsme právě byli svědky, nezůstane nic. Soudcové vyšších instancí a porotci vidí výsledky, neznají však prostředky. Proto by bylo podle názoru některých bystrých hlav výtečné, kdyby vyšetřování vedla porota, jak tomu je v Anglii. I ve Fran
cii platil po jistou dobu tento systém. Zákoník z brumairu roku IV nazýval tuto instituci porotou obžalovací, na rozdíl od poroty soudící. Kdybychom se vrátili k porotám obžalovacím, musil by být konečný proces přidělen královským soudním dvorům bez účasti porotců.
”A teď,” řekl Camusot, na chvíli se odmlčev, ”jak se jmenujete?”
”Pane Coquarte, dávejte pozor,” obrátil se ještě k písaři.
”Lucien Chardon de Rubempré.”
”Narozen ...”
”V Angoulęmu ...”
A Lucien připojil ještě den, měsíc a rok.
”Zdědil jste nějaký majetek?”
”Žádný.”
”Nicméně jste za svého prvního pobytu v Paříži utrácel příliš velké částky, neúměrné vašemu skrovnému majetku.”
”Ano, pane; ale v té době jsem měl ve slečně Coralii nesmírně oddanou přítelkyni, kterou jsem pak naneštěstí ztratil. Bolest, kterou mi způsobila tato smrt, přivedla mě zpět do rodného kraje.”
”Dobře, pane,” řekl Camusot. ”Musím vás pochválit za vaši upřímnost, bude také náležitě oceněna.”
Jak je vidět, Lucien nastupoval cestu generální zpovědi.
”Když jste se vrátil z Angoulęmu do Paříže, utrácel jste ještě daleko víc,” pokračoval Camusot, ”žil jste jako člověk, který má na šedesát tisíc franků renty.”
”Ano, pane.”
”Kdo vám dával takové peníze?”
”Můj ochránce, abbé Carlos Herrera.”
”Kde jste se s ním seznámil?”
”Potkal jsem ho na ulici ve chvíli, kdy jsem chtěl sebevraždou skončit život.”
”Nikdy se o něm ve vaší rodině nemluvilo? Nic vám neříkala vaše matka?”
”Nikdy.”
”Nikdy vám vaše matka neřekla, že se někdy setkala s tím Španělem?”
”Nikdy.”
”Mohl byste si vzpomenout na měsíc a rok, kdy jste se seznámil se slečnou Ester?”
”Bylo to ke konci roku 1823 v jednom divadélku na bulváru.”
”Zpočátku vás stála peníze, co?”
”Ano, pane!”
”Protože jste se toužil oženit se slečnou de Grandlieu, koupil jste nedávno zbytky rubempréovského zámku, připojil jste k nim pozemky za milión franků, řekl jste Grandlieuům, že vaše sestra a váš švagr právě zdědili značný majetek a že za ty částky děkujete jejich štědrosti? Řekl jste to, pane u Grandlieuů?”
”Ano, pane.”
”Víte, proč nedošlo k vašemu sňatku?”
”Vůbec ne, pane.”
”Nuže, Grandlieuova rodina poslala k vašemu švagrovi jednoho z nejctihodnějších pařížských advokátů, aby si na místě opatřil informace. V Angoulęmu se tento advokát přímo z výpovědi vaší sestry i vašeho švagra dověděl, netoliko že vám půjčili jen nějakou maličkost, ale i to, že zdědili jen nemovitosti, sice značné, ale kapitálová hotovost že dosahuje sotva dvou set tisíc franků ... Nesmíte se divit, že rodina, jako jsou Grandlieuové, dává ruce pryč od jmění, jehož původ je pochybný ... Tam vás, pane, přivedla jedna lež ...”
Do Luciena jako by hrom udeřil po tomto odhalení a poslední zbytek duševní síly, který mu ještě zbýval, ho opustil.
”Policie a spravedlnost se dovědí všechno, co se chtějí dovědět,” řekl Camusot, ”na to nezapomínejte. A teď mi povězte,” pokračoval vzpomenuv si, jak si Jakub Collin přivlastňoval otcovskou hodnost, ”víte-li, kdo je domnělý Carlos Herrera.”
”Ano, pane, ale dověděl jsem se to příliš pozdě.”
”Cože, příliš pozdě? Jak to?”
”Není to kněz, není to Španěl, je to ...”
”Uprchlý trestanec?” vyjelo ze soudce.
”Ano,” odpověděl Lucien. ”Když přede mnou odhalil toto osudné tajemství, byl jsem mu už zavázán: do té doby jsem byl totiž přesvědčen, že jsem se spolčil s úctyhodným duchovním ...”
”Jakub Collin ...” načal soudce novou větu.
”Ano, Jakub Collin,” opakoval Lucien, ”to je jeho jméno.”
”Správně. Jakub Collin,” pokračoval pan Camusot, ”byl právě před chvílí poznán jistou osobou; zapírá sice i nadále svou totožnost, ale myslím, že jen ve vašem zájmu. Ptal jsem se vás však, znáte-li toho muže z toho důvodu, abych odhalil další podvod Jakuba Collina.”
Lucienovi jako by někdo nalil do útrob rozžhaveného železa, když vyslechl tuto hroznou poznámku.
”Aby odůvodnil nesmírnou náklonnost, kterou k vám chová, tvrdí, že je vaším otcem,” řekl dále soudce, ”to nevíte?”
”Jakže! On, mým otcem ... Ach, pane ...! To že řekl?”
”Tušíte, odkud pocházely částky, které vám dával; neboť máme-li věřit dopisu, který máte v rukou, slečna Ester by vám byla později prokazovala tytéž služby jako slečna Coralie; ale jak jste právě řekl, po několik let jste si žil ve skvělém přepychu, aniž jste co od ní dostával.”
”To se já vás musím ptát,” vzkřikl Lucien, ”odkud berou trestanci peníze! Takový Jakub Collin mým otcem! Ubohá moje maminko!”
A dal se do pláče.
”Písaři, přečtěte vyšetřovanému tu část protokolu sepsaného s domnělým Carlosem Herrerou, v němž tvrdí, že je otcem Luciena de Rubempré ...”
Bylo žalostné hledět na zdrceného básníka, jak tiše poslouchá čtoucího písaře.
”Jsem ztracen!” vzkřikl.
”Nikdo není ztracen, nastoupí-li cestu cti a pravdy,” řekl soudce.
”Vy však postavíte Jakuba Collina před porotu?” otázal se Lucien.
”Zajisté,” odpověděl Camusot, neboť chtěl, aby se Lucien rozhovořil. ”Dokončete svou myšlenku.”
Avšak přes všechno soudcovo úsilí a domlouvání Lucien už neodpověděl. Rozvaha přišla příliš pozdě, jako u všech lidí, kteří jsou otroky citu. V tom je rozdíl mezi básníkem a mužem činu: první se poddává citu, vyjadřuje ho živými obrazy a usuzuje až potom; druhý cítí a zároveň usuzuje. Lucien zůstal zasmušilý a bledý; viděl se na dně propasti, kam ho svrhl vyšetřující soudce, na jehož dobráckou masku se on, básník, dal nachytat. Zradil nejen svého dobrodince, ale i svého spoluviníka, který na rozdíl od něho bránil jejich postavení s odvahou lva, s neochvějnou obratností. Tam, kde Jakub Collin všechno zachránil svou odvahou, Lucien, muž ducha, všechno zkazil svou nechápavostí a nerozvážností. Ta sprostá lež, která ho plnila rozhořčením, byla zástěrkou pravdě ještě hanebnější. Byl zmaten soudcovou obratností a trnul hrůzou nad krutou dovedností a rychlostí, s jakou mu zasazoval rány jednu za druhou; soudce vynesl na světlo poklesky jeho života a použil jich jako háků, aby se mu šťáral ve svědomí. A tak se Lucien podobal dobytčeti, kterého se chytila řeznická palice. Vešel do této pracovny svobodný a nevinný, a vlastním doznáním tu najednou stál jako zločinec! A co bylo nejtragikomičtější: nakonec soudce klidně a chladně upozornil Luciena, že k jeho odhalení vedl omyl. Camusot mě
l na mysli otcovství, které si Jakub Collin přisvojil, kdežto Lucien, celý zděšený představou, že vyjde najevo jeho spojenectví s uprchlým trestancem, napodobil proslulé prořeknutí Ibykových vrahů.
Royer–Collard se mimo jiné proslavil prohlášením, že vrozené city triumfují vždy nad city získanými, že hájil tezi o prioritě přísahy. Podle něho například zákon pohostinství zavazuje tak, že ruší platnost přísahy soudní. Vyznával tuto teorii před tváří celého světa, před francouzským sněmem; měl odvahu vynášet spiklence, ukázal, že je lidštější být poslušen spíše přátelství než tyranských zákonů vytahovaných příležitostně ze zbrojnice společnosti. Přirozené právo má prostě zákony, které nikdy nebyly vyhlášeny, které však jsou účinnější a známější než zákony vymyšlené společností. Lucien právě, a to ke své škodě, zapřel zákon solidarity, který ho zavazoval, aby mlčel a nechal Jakuba Collina hájit se; dokonce ho ještě obvinil! V jeho zájmu měl tento muž být a navždy zůstat Carlosem Herrerou.
Pan Camusot se těšil ze svého vítězství, teď má oba viníky v hrsti: srazil rukou spravedlnosti jednoho z miláčků vznešené společnosti a našel zmizelého Jakuba Collina, po němž se marně pátralo. Bude prohlášen za jednoho z nejobratnějších vyšetřujících soudců.
Proto nechával svého vyšetřovance na pokoji; ale zkoumavě pozoroval jeho tiché ohromení, viděl, jak se na jeho ztrhané tváři množí kapky potu, jak se spojují a nakonec splývají se dvěma ručeji slz.
”Proč plakat, pane de Rubempré? Jak už jsem vám řekl, jste dědicem slečny Ester, která jinak nemá žádné dědice, ani přímé, ani nepřímé; a toto dědictví dosahuje částky nějakých osmi miliónů franků, podaří-li se najít těch sedm set padesát tisíc franků, které se ztratily.”
To byla pro provinilce poslední rána. Držet se jen deset minut, jak psal Jakub Collin ve svém lístku, dosáhl Lucien cíle svých tužeb! Vyrovnal se s Jakubem Collinem, odloučil se od něho, zbohatl, oženil se se slečnou de Grandlieu. Tato scéna dokazuje výmluvněji než cokoli jiného, jak mocnou zbraň má vyšetřující soudce v tom, že může uvalit na vyšetřované samovazbu a tím je od sebe oddělit, a jakou cenu má zpráva, kterou Asie dala Jakubu Collinovi.
”Ach, pane,” odpověděl Lucien s hořkostí a ironií muže, který si z neštěstí, jež se dovršilo, dělá podnož k svému pomníku, ”jak správně se říká ve vaší mluvě: podstoupit výslech! Kdybych si měl vybrat mezi bývalým mučením tělesným a dnešním mučením duševním, za svou osobu bych neváhal a vybral bych si utrpení, jaké kdysi působil kat ... Co ještě ode mne chcete?” dodal pak hrdě.
”Tady, pane,” řekl soudce, opláceje nadutou uštěpačností hrdý básníkův tón, ”tady mám právo klást otázky jen já.”
”A já jsem měl právo na ně neodpovídat,” zašeptal ubohý Lucien, jemuž se vrátila v neztenčené míře jasná mysl.
”Písaři, přečtěte vyšetřovanému protokol o jeho výslechu ...”
”Tak už jsem zase vyšetřovaný!” řekl si Lucien.
Zatímco písař četl, v Lucienovi uzrálo rozhodnutí. Bude však musit panu Camusotovi lichotit. Když ustalo jednotvárné hrčení Coquartova hlasu, básník se zachvěl jako člověk, který spí při hluku, na nějž jeho orgány jsou zvyklé, a který se probouzí, když náhle nastalo ticho.
”Musíte nyní podepsat protokol o výslechu,” řekl soudce.
”A propustíte mě na svobodu?” zeptal se Lucien, který se rovněž stal ironickým.
”Ještě ne,” odpověděl Camusot; ”ale zítra, jen co bude po vaší konfrontaci s Jakubem Collinem, budete bezpochyby volný. Teď se spravedlnost musí dovědět, jste-li nebo nejste-li spoluviníkem zločinů, které to individuum mohlo spáchat od svého útěku, tj. od roku 1820. Avšak nebudete už v samovazbě. Hned napíši řediteli, aby vás dal do nejlepší pistole.”
”Budu tam mít psací náčiní?”
”Dostanete, oč požádáte, vzkáži příslušné pokyny po sluhovi, který vás doprovodí.”
Lucien mechanicky podepsal protokol a oparafoval poznámky, jsa poslušen Coquartových pokynů s mírností oběti odevzdané do vůle Boží. Jedna maličkost osvětlí stav, v němž se octl, lépe než nejpodrobnější vylíčení. Zpráva, že dojde k jeho konfrontaci s Jakubem Collinem, vysušila na jeho tváři kapky potu a jeho suché oči se třpytily nesnesitelným leskem. Prostě se v jediné vteřince stal tím, čím gyl Jakub Collin, mužem ze železa.