KAPITOLA DVANÁCTÁ
Samozřejmě že jsem Palmuovi nevěřil. Myslel jsem, že chystá zase nějakou podbabinu. Aby mě ohromil. Bylo šedivé a lezavé říjnové ráno. Mlha vlhce olizovala okna mé pracovny. Palmu šel sehnat auto a já se s pocitem neurčitého studu sehnul a vytáhl nejnižší zásuvku svého psacího stolu. Přesvědčil jsem se, zda je pistole nabitá, zajistil jsem zbraň a strčil ji do kapsy. Byla to veliká pistole s dlouhou hlavní -nevešla se do zadní kapsy. Ale když jsem nasedal do vozu, zmrzl mi úsměv na rtech. Na předním sedadle seděl náš expert na výbušniny, u nohou balík trhavin. Chce snad Palmu vážně… Nemohl jsem si přece vzít na zodpovědnost vyhození statku se vším všudy, i s majorem do vzduchu, i kdyby si to major stokrát zasloužil.
Když jsme projížděli městem, pozoroval jsem neklidně Palmuovu tvář. Její výraz byl jako obvykle indiferentní a nepřístupný. Ale co když starý člověk, dnem i nocí trápený tímhle prokletým případem, začal tajně, aniž jsem to zpozoroval - pít? Otočil se ke mně, jako by četl mé myšlenky, a dýchl mi do tváře. Smrděl jen tím svým odporným tabákem. Ani stopa po alkoholu.
"Co se to náčelníkovi nafukuje v náprsní kapse?" zeptal se ironicky. Rozepnul jsem si plášť: v autě bylo horko a na čele mi vyvstal pot, když jsem uviděl balík s výbušninami.
"Vzal jsem s sebou pistoli, pro všechny případy," přiznal jsem upjatě. Palmu si odfoukl. "Copak o to, střílet náš náčelník umí, poháry na polici a tak dále," řekl posměšně. "Jen dej pozor, abys nestrčil pistoli majorovi do ruky."
Snad si vzpomínáte, že jsem opravdu jednou z blbosti strčil vlastní pistoli vrahovi do hrsti a on se mi za to pěkně odvděčil - kulkou do ramene. Zůstala mi jizva. Ale tehdy jsem byl ještě mladý. A nezkušený. Čas a Palmu mě ještě nestačili dostatečně zocelit. Dnes se to stát nemůže. Však už se Palmu tomu, že jsem si s sebou vzal pistoli, později neposmíval. Naopak. Kdo ví, jak by to jinak bylo dopadlo. Prozíravost to ode mne byla. Chytrost. Když o tom teď ex post přemýšlím. I když jinak jsem úplný trouba.
Aby mě ještě víc potrápil, poklepal Palmu šoférovi na rameno: "Ne tak svižně, ať neskončíme v příkopu. To bychom pak taky mohli krásně vyletět do vzduchu."
"To nevybuchne," namítl náš expert na výbušniny a kopl nechtě do balíku, který měl položený mezi nohama: jen jsem poskočil na sedadle. "Mám roznětky zvlášť v kapse. Když dáte pozor a nebudete do mě zbytečně šťouchat, tak se nemůže nic stát."
Pro mlhu byla špatná viditelnost. Podle mne jsme lezli jako švábi. Nebyl jsem ještě dostatečně trpělivá nátura. I když jsem se snažil ze všech sil se vychovávat. Vlastně spíš Palmu mě hobloval. Po pravdě řečeno jsem měl nervy tak napnuté, že jsem vyletěl na Kokkiho, když začal zase žvandat o té své letušce, vlastně o letišti.
"Na letišti vidí člověk různé věci," vykládal. "Jako například to ráno, když zabili starého Nordberga. V poslední minutě se vřítil na letištní plochu chlápek, který měl na hlavě starý rybářský klobouk a na něm…"
"Rybářské háčky a mušky na lososy," zachraptěl jsem. "Nech si ty žvásty. Mám jiné věci na přemýšlení."
Kokki se urazil a Palmu na mě vrhl vyčítavý pohled. Taky jsem toho hned litoval, ale opravdu jsem nebyl s to poslouchat Kokkiho žvanění. Takže teď jsme seděli ponořeni do tíživého mlčení, zatímco auto kraulovalo vpřed po mokré vozovce. Ani jsme se nestavili v kavárně na Tammisaari, ačkoliv šofér učinil zoufalý pokus před kavárnou přibrzdit. Prostě jsem neměl chuť na kávu.
A tak vůz zastavil až před statkem. Pán hradu se tentokrát neřítil k bráně, ačkoliv záclonka na okně jako by se pohnula. Upadli jsme zřejmě v nemilost. Když jsme chvilku marně bušili na hlavní dveře, oběhl Kokki stavení a zkusil to u dveří vedoucích do kuchyně. Zatím však nás už služebná pustila dovnitř hlavním vchodem. Vedla nás rovnou k pánskému pokoji a ohlásila nás majorovi. Major čistil právě u stolku pušky a nenamáhal se ani, aby vstal, natož aby nám podal ruku.
"Hon na losy začne teprve šestnáctého," řekl ironicky. "A páni n…
