KAPITOLA DRUHÁ
Vyprávěl jsem tak obšírně o zážitcích slečny Pelkonenové onoho sobotního rána, abych si vyzkoušel své vypravěčské umění, především ale proto, že mám kvůli celému tomu případu špatné svědomí. Dodnes mi vyvstává na čele pot úzkosti, když si na to jen vzpomenu. Proto jsem se pokusil v první kapitole diskrétně čtenáři naznačit, jak nesmírně se mohou lidé mýlit ve zcela obyčejných věcech a že my policisté jsme taky jen lidé.
Když jsem poprvé opatrně naznačil komisaři Pal-muovi, že hodlám napsat nový detektivní román, potřásl hlavou, těžce vzdychl a řekl:
"Doufal jsem, že až do hrobu, nebo aspoň do penze neposkvrní mou šedivou hlavu žádná hanba. Ale jak vidím, mýlil jsem se."
Začal jsem se vášnivě hájit, tvrdě, že jsem naopak zase jednou chtěl povznést jeho slávu k nebesům. On však jen chmurně potřásl hlavou: "O slávu tu nejde. Spíš že celý svět pozná mou neschopnost zdravě uvažovat, když jsem z vlastního hnízda mohl vysedět takového zmoka. Protože ty nedokážeš psát, aniž by ses přitom neodhalil."
Zabolelo mě u srdce. Ve skutečnosti jsem chtěl napsat tu knihu jako apologii, jíž bych dokázal, že nejsem jen obyčejný hlupák, jak si snad někdo myslí. A právě detektivní román, kde pomocí fantazie a daru slova možno zamotat a znesrozumět i ty nejjednodušší věci, mi k tomu nabízel nejlepší příležitost.
"Jen piš!" pokračoval Palmu nemilosrdně. "Piš, chlapče, ať se už konečně zbavíš toho komplexu sankusáctví. Ale buď poctivý! Pamatuj si, že chyba není
nikdy v policejním aparátě, ale v tobě. Řetěz se přetrhne vždy v místě nejslabšího článku. A nejslabším článkem v naší skupině jsi ty. Proto jsme ti taky my, profesionálové, z bezpečnostních důvodů vyhradili jednou provždy místo za psacím stolem. Tak jen piš, chlapče. Dělej si legraci, posmívej se nám, kteří si v potu tváře vyděláváme na vezdejší chléb. Můžeš si, pro mě za mě, dělat šprťouchlata z celého systému, on to unese. Pusť ze řetězu tu svou prokletou fantazii, udělej z nás lidi, ale nešanuj ani sebe, chlapče!"
Začal jsem vážně uvažovat o jeho slovech a smích mi ustydl na rtech. Opravdu jsem chtěl naložit chyby a omyly na bedra jiných, aby tím více vynikla má vlastní znamenitost. Detektivní romány, pravda, netřeba brát vážně, je to jen hra, moje svědomí však přesto nebylo čisté, to jsem si musel přiznat. Palmu si cpal dýmku, upřeně na mě hleděl a vážně pokračoval: "Náš současný policejní systém je mechanismus. Jeho součástmi jsou lidé. A člověk není nikdy neomylný. Avšak mašinérie jede, funguje. A my nemáme dost vozů, nemáme dost kanceláří, ani dost zaměstnanců, ba dokonce ani dost stolů, na nichž bychom smolili svá hlášení. Avšak výsledky mluví. A my máme výsledky! Často vyřešíme případ tak rychle, že se tomu sami divíme. Ne, my se nemusíme chválit. Výsledky mluví za nás."
Dlouho jsem přemýšlel. Šel jsem do sebe. Nakonec jsem i já zhluboka vzdychl. "Palmu," řekl jsem, "opravdu ti nevadí, když budu psát a dělat si legraci i z vážných věcí? Budu prostě psát, co mě napadne, i když to všechno nebude pravda. S jedinou podmínkou: že současně odhalím, jaký jsem ve skutečnosti beznadějný moula."
Palmu se trpce zachechtal. "Nemusíš nic odhalovat," prohlásil ironicky. "To se odhalí samo, stačí,
když budeš psát. Ale dost už na tom, žes to pochopil:
je to zase pořádný krok kupředu."
Já však nadále tvrdím, že omylů se může dopustit i policie, myslím celý policejní aparát. A pokud se jedná o náš případ mrtvého opilce - tady prostě působily nešťastné okoličnatosti, ne, to je slabé slovo:
spikly se proti mně, vrhly se na mě jako vlci a zadrhly se mi kolem krku v pevnou smyčku. Za prvé: náčelník naší skupiny byl už druhý rok služebně v zahraničí - doplňoval si v různých zemích své vzdělání -a mě řízením osudu posadili na jeho židli, když nikdo méně zaneprázdněný nebyl právě po ruce. Pejcha mi stoupla do hlavy a já začal počítat s tím, že až se náš představený vrátí domů, bude určitě povýšen - a ze mě se stane dík dotyčné židli náčelník skupiny, samozřejmě když neuděl…
