Hvězdy to řeknou (Mika Waltari)

KAPITOLA DRUHÁ

Vyprávěl jsem tak obšírně o zážitcích slečny Pelkonenové onoho sobotního rána, abych si vyzkoušel své vypravěčské umění, především ale proto, že mám kvůli celému tomu případu špatné svědomí. Dodnes mi vyvstává na čele pot úzkosti, když si na to jen vzpomenu. Proto jsem se pokusil v první kapitole diskrétně čtenáři naznačit, jak nesmírně se mohou lidé mýlit ve zcela obyčejných věcech a že my policisté jsme taky jen lidé.

Když jsem poprvé opatrně naznačil komisaři Pal-muovi, že hodlám napsat nový detektivní román, potřásl hlavou, těžce vzdychl a řekl:

"Doufal jsem, že až do hrobu, nebo aspoň do penze neposkvrní mou šedivou hlavu žádná hanba. Ale jak vidím, mýlil jsem se."

Začal jsem se vášnivě hájit, tvrdě, že jsem naopak zase jednou chtěl povznést jeho slávu k nebesům. On však jen chmurně potřásl hlavou: "O slávu tu nejde. Spíš že celý svět pozná mou neschopnost zdravě uvažovat, když jsem z vlastního hnízda mohl vysedět takového zmoka. Protože ty nedokážeš psát, aniž by ses přitom neodhalil."

Zabolelo mě u srdce. Ve skutečnosti jsem chtěl napsat tu knihu jako apologii, jíž bych dokázal, že nejsem jen obyčejný hlupák, jak si snad někdo myslí. A právě detektivní román, kde pomocí fantazie a daru slova možno zamotat a znesrozumět i ty nejjednodušší věci, mi k tomu nabízel nejlepší příležitost.

"Jen piš!" pokračoval Palmu nemilosrdně. "Piš, chlapče, ať se už konečně zbavíš toho komplexu sankusáctví. Ale buď poctivý! Pamatuj si, že chyba není

nikdy v policejním aparátě, ale v tobě. Řetěz se přetrhne vždy v místě nejslabšího článku. A nejslabším článkem v naší skupině jsi ty. Proto jsme ti taky my, profesionálové, z bezpečnostních důvodů vyhradili jednou provždy místo za psacím stolem. Tak jen piš, chlapče. Dělej si legraci, posmívej se nám, kteří si v potu tváře vyděláváme na vezdejší chléb. Můžeš si, pro mě za mě, dělat šprťouchlata z celého systému, on to unese. Pusť ze řetězu tu svou prokletou fantazii, udělej z nás lidi, ale nešanuj ani sebe, chlapče!"

Začal jsem vážně uvažovat o jeho slovech a smích mi ustydl na rtech. Opravdu jsem chtěl naložit chyby a omyly na bedra jiných, aby tím více vynikla má vlastní znamenitost. Detektivní romány, pravda, netřeba brát vážně, je to jen hra, moje svědomí však přesto nebylo čisté, to jsem si musel přiznat. Palmu si cpal dýmku, upřeně na mě hleděl a vážně pokračoval: "Náš současný policejní systém je mechanismus. Jeho součástmi jsou lidé. A člověk není nikdy neomylný. Avšak mašinérie jede, funguje. A my nemáme dost vozů, nemáme dost kanceláří, ani dost zaměstnanců, ba dokonce ani dost stolů, na nichž bychom smolili svá hlášení. Avšak výsledky mluví. A my máme výsledky! Často vyřešíme případ tak rychle, že se tomu sami divíme. Ne, my se nemusíme chválit. Výsledky mluví za nás."

Dlouho jsem přemýšlel. Šel jsem do sebe. Nakonec jsem i já zhluboka vzdychl. "Palmu," řekl jsem, "opravdu ti nevadí, když budu psát a dělat si legraci i z vážných věcí? Budu prostě psát, co mě napadne, i když to všechno nebude pravda. S jedinou podmínkou: že současně odhalím, jaký jsem ve skutečnosti beznadějný moula."

Palmu se trpce zachechtal. "Nemusíš nic odhalovat," prohlásil ironicky. "To se odhalí samo, stačí,

když budeš psát. Ale dost už na tom, žes to pochopil:

je to zase pořádný krok kupředu."

Já však nadále tvrdím, že omylů se může dopustit i policie, myslím celý policejní aparát. A pokud se jedná o náš případ mrtvého opilce - tady prostě působily nešťastné okoličnatosti, ne, to je slabé slovo:

spikly se proti mně, vrhly se na mě jako vlci a zadrhly se mi kolem krku v pevnou smyčku. Za prvé: náčelník naší skupiny byl už druhý rok služebně v zahraničí - doplňoval si v různých zemích své vzdělání -a mě řízením osudu posadili na jeho židli, když nikdo méně zaneprázdněný nebyl právě po ruce. Pejcha mi stoupla do hlavy a já začal počítat s tím, že až se náš představený vrátí domů, bude určitě povýšen - a ze mě se stane dík dotyčné židli náčelník skupiny, samozřejmě když neudělám do té doby nějaký kopanec.

Za druhé: vedoucí oddělení, který jinak moudře sledoval každý můj krok, se konečně odhodlal vzít si část své řádné dovolené, již zamýšlel strávit střílením ptáků na mořském pobřeží.

A konečně pak: když jednou slečna Pelkonenová mluví celou věčnost pořád dokola o mrtvém sanktusákovi, tak to každému musí vlézt na mozek. To je prostě sugesce. A mládenci z naší radiohlídky taky nejsou žádní hlupáci. Naopak - dobře vyškolení chlapci. Zvyklí na nejhorší: na bídu lidského těla i duše. Je tak hned něco nepřekvapí. Přistupují ke všemu realisticky, bez předsudků. Ale když slečna Pelkonenová od samého začátku mluvila o sanktusákovi…

Když konstábl z naší radiohlídky toho časného šedivého sobotního rána vystoupil z auta a pozorně prozkoumal doličné křoví a jeho okolí, nic zjevně nemluvilo proti svědectví slečny Pelkonenové. Ležela tam na zemi mrtvola, na nohou ošlapané boty, plášť

omotaný kolem hlavy - v té nejpřirozenější a nejznámější poloze spících ožralků, jako by chlápek na místě zhasl a vypustil duši. Láhev se smrtkou sice nikde

v okolí nenašli, neobjevili však ani stopy násilí nebo zápasu.

Policista zatřásl mrtvolou, aby zjistil, že je už dočista tuhá. Na zevrubnější prohlídku neměl podle předpisů pouvoir. Samozřejmě že mohl ještě stáhnout nebožtíkovi plášť z hlavy, ale… no prostě… já osobně jsem mu jednou kvůli podobné nemístné zvědavosti vynadal, a tak si dal podruhé pozor. Pak tedy zcela správně ohlásil službě na ústředí, že se zřejmě skutečně jedná o sanktusáka, že dotyčný je mrtvý jako kámen, a protože se v okolí nenašly žádné stopy zápasu, nebožtík se s největší pravděpodobností o-trávil špiritusem. Služba potom ohlásila případ naší skupině takto: V křoví na Hvězdářském vršku, blízko pomníku Trosečníků, leží mrtvý sanktusák, který se otrávil špiritusem. V tomto hlášení tedy už chyběla všechna asi a zřejmě. Denní služba naší skupiny přijala hlášení, řekla OK a pak se soustředěně začala drbat ve vlasech. Chyba byla v tom, že toho rána měl službu nepříliš zkušený chlapík. Ne, promiňte, to bych prostě lhal. Ten muž nebyl žádný zelenáč, byl to zkušený policista. Ale bývám v poslední době -když

mi moc stoupne příliš do hlavy - trochu netrpělivý, a tehdy hlásám, že každý se má spolehnout především na svůj vlastní zdravý úsudek a že žádný velký mechanismus - ani policejní aparát - se neroz-jede sám od sebe, a že kdo tohle nepochopí, ten v našem domě nezestárne. Kromě toho ten mládenec dobře věděl, že jsem předešlého večera byl dlouho do noci na zkoušce policejního sboru. Palmuovi o radu taky nemohl volat, neboť Palmu je už starý pán, citlivý na svůj ranní spánek. Kromě toho tu nebylo,

nač se ptát. Stačilo, kdyby použil svého zdravého úsudku. Neboť když se sanktusák otráví, je třeba zjistit jedinou věc: jakého jedu se napil naposledy!

A tak policista, který měl ranní službu, poslal do parku pohřební auto, aby odvezlo mrtvolu na patologii k soudní pitvě. A aby definitivně uklidnil své svědomí, dodal: "Podívejte se do bufetu a vemte s sebou některého tajného z naší skupiny, jestli tam náhodou bude." Náš konstábl opravdu nakoukl do bufetu, ale když tam žádného tajného neviděl (tajný, který měl toho rána službu, si právě odskočil na záchod), řekl si, že se bez něj taky obejdou, a odejel ještě s jedním kolegou splnit rozkaz.

Strážník byl, pravda, z venkova a… ne, ne, to bych zase svaloval vinu na druhé. Byla to moje vina. Jaký pán, takový krám! Kromě toho většina členů našeho policejního aparátu si v poslední době zvykla spoléhat sama na sebe, a tak řidiče pohřebního auta ani nenapadlo, jít se zeptat denní služby na další podrobnosti, pouze vykonal, co mu bylo přikázáno.

Denní služba od radiopolicie žila v pevném přesvědčení, že naše skupina bude na místě během dvou minut, takovou pověst jsme měli! Byť ne mou zásluhou. Naneštěstí se právě strhla nějaká rvačka v přístavu, nože jen lítaly, druhé policejní auto bylo na opačném konci města… ne, nebudu před vámi rozmotávat celé to zamotané přadeno nešťastných okolností, stačilo by, kdyby radiopolicista použil svého přirozeného rozumu a poslal náš vůz rovnou dolů k přístavu, kam to bylo vzdušnou čarou jen několik desítek metrů. Konstábl z radiovozu se zatím snažil odtelegrafovat, že podle předpisů musí čekat na místě. Držel právě v ruce zápisník a snažil se vytáhnout celé jméno a adresu ze slečny Pelkonenové, která houževnatě setrvávala v cudné anonymitě. Službu

konající policista znervózněl a prohlásil, že celý případ převzala naše skupina a víc že ho to nezajímá.

Bylo samozřejmě hloupé, že řidič hlídkového vozu, stále bez sebe štěstím, že se mu narodil syn, houkal celou cestu z parku jako blázen. Oznamovat takovou ryze privátní záležitost služebním rádiem je samozřejmě proti předpisům, na druhé straně je však třeba uvážit, že policista je taky člověk.

Chtěl bych to vše, co tu povídám, vylíčit pokud možno nejstručněji - dodnes mě z toho mrazí v zádech -, abych mohl zatáhnout roušku zapomnění nad počátkem celého toho nešťastného případu. V zájmu pravdy musím ještě uvést, že v tomto jediném vzácném případě vagabundi stahující se k ránu k tržnici i časní chodci na ulicích se nerozběhli za policejním vozem, aby zjistili, kde a koho zabili, nýbrž pádili všichni jako jeden muž opačným směrem, nahoru k hvězdárně. Tak neobvyklé bylo zřejmě vidět lítačku pádící stokilometrovou rychlostí od pomníku Trosečníků, s naplno rozeřvanou sirénou.

Ani muže od pohřebního vozu nelze vinit z toho, že nebyli stejně čilí jako naše skupina, když se jednalo o všechno. Mrtvolu nemuseli věru dlouho hledat, shromáždil se kolem ní už pořádný dav čumilů, poctivě dupajících v křoví jako sloni. Ještě štěstí, že neudupali také slečnu Pelkonenovou a jejího pejska. Funebráci byli z těch lidí celí znervóznělí, když se s nosítky konečně protlačili k mrtvole.

Stáhli napřed mrtvole z hlavy plášť, pak ji obrátili na záda a tu zjistili, že má obličej rozbitý a zakrvácený: ale to se jich netýkalo. Rychle zvedli mrtvolu na nosítka, přikryli ji prostěradlem a požádali diváky, aby jim udělali cestu. Jo a tehdy si taky teprve všimli, že se v davu zablýskl fotoaparát, a prohlásili zvýšeným hlasem, že podle předpisů je zakázáno

mrtvolu fotografovat. Jenomže to už bylo pozdě. Slečna Pelkonenová se drala pryč hned za nosítky (když už ji tu nikdo nepotřeboval), i ona se však stala kořistí všetečného reportéra Večerníku. Stejný osud stihl Turvu Toveriho. Navzdory snímku v novinách to však potom byla pořádná fuška slečnu Pelkonenovou polapit. Oba policisté z hlídkového vozu totiž přísahali, že se jmenuje Peltonenová. Tak stydlivě jim slečna Pelkonenová zakoktala svoje jméno a adresu pak nesdělila vůbec, protože to prý nemá s případem co dělat. Bylo tedy těch nešťastných shod okolností víc než dost. Pro pobavení, opravdu jen tak pro legraci jsem si později zjistil, jak se ten reportér nachomejtl právě k nejlepšímu. Nic mu nevyčítám, opravdu ne, dělal jen svou povinnost, i když… Prostě a jednoduše seděl do tří v Divadelním baru, kde ho jakýsi moula hostil koňakem, a tak spal jen pár hodin. Do redakce, kde právě ve Večerníku začínají velice brzy, šel přes Hvězdářský vršek, aby si po nočním flámu provětral trochu hlavu. Kameru měl, jako obvykle, zavěšenou na krku… Ne, nic mu nevyčítám. A je to moje vina, jestliže na mě měl kvůli nějakým věcem z minulosti pifku. Jenže ten čipera si taky všiml toho vozu, co naboural do stromu. A jak přišel na tu rozbitou telefonní budku, to je mi dodnes záhadou. Snad chtěl volat do redakce, že přijde později. Každopádně byla budka v novinách: jednou zevnitř, podruhé zvenčí.

Jo a abych nezapomněl, krev z tváře toho nešťastníka vytekla na zem, i když to byla jen taková malá kaluž. Bylo to jediné místo, opakuji jediné místo, které diváci úplně nezdupali. Však jsme z něj taky pořídili pěknou fotku. Bohužel až z Večerníku. Odtud máme taky obrázky nebožtíkova obličeje.

Taky je pravda, že jsem se dozvěděl, přesněji dočetl, o mrtvém sanktusákovi brzy poté, co jsem přišel do práce. Myslím tím, že jsem přišel do své kanceláře téměř v devět, a nezpozdil jsem se tedy než snad o čtvrthodinku. Taky je pravda, že jsem si napřed prohlédl hlášení, jež došla za noc, zda v nich není něco pozoruhodného.

A bylo to určitě něco před desátou - předtím jsem si ještě objednal z našeho bufetu šálek kávy a dvě láhve vody Vip, po které nepálí žáha -, ano, bylo to několik minut před desátou, když mé oči padly na zprávu, že jistá slečna Peltonenová, která vedla na řemínku psa, podala v 6.13 hlášení o sanktusákovi, jehož mrtvolu objevila na Hvězdářském vršku. Ra-diovůz číslo dvě pak potvrdil, že dotyčný se otrávil alkoholem. V 6.31 byl vydán příkaz převézt mrtvolu na patologické oddělení k úřední pitvě. V 7.13 byl rozkaz splněn. Časové údaje - alespoň ty - byly správné. O tom jsem nepochyboval a dosud nepochybuji.

Nebylo tedy prozatím důvodu věnovat tomuto případu nějakou zvláštní pozornost. Byla tu ještě i jiná hlášení, ale to všechno byly jen běžné lapálie, nic mimořádného. Alespoň pro naši skupinu ne. Havarovaný vůz odvezli rovnou na oddělení pro krádeže automobilů, my jsme se o tom dozvěděli až později.

V dobré pohodě a nic zlého netuše seděl jsem tedy ve své renovované kanceláři. Tím renovováním myslím, že stěny byly vymalované a nebyly cítit cigaretami a zločinem, aspoň ne tak hrozně jako dřív. Zatím. Dokonce tu bylo i pár kousků nábytku, za ten starý, který se doslova rozpadl pod rukama. Například starý psací stůl byl z roku 1840. Tedy málem antika. Rozpadl se na třísky. Takže já mám teď zbrusu nový psací stůl.

Čtenář, který před lety četl několik mých prvních knih, se možná diví, jak jsem se dostal tak daleko.

Byl to právě komisař Palmu, kdo mě svého času důrazně pobízel, abych pokračoval ve studiu práv. "Hodíš se na to," prohlásil. "Naučit se nazpaměť sbírku zákonů může každý." Tehdy mě však ani ve snu nenapadlo, že by se ze mě mohl stát - byť dočasně - vedoucí skupiny komisaře Palmua. On sám mi vnukl tu myšlenku.

Myslím tím, že se o té možnosti sám zmínil. "Nerad bych," prohlásil jednou zamyšleně, "aby se mým představeným stal na má stará kolena nějaký ještě větší hlupák, než jsi ty. I když někoho takového je těžké si představit."

Ale abych se vrátil k svému případu.

Dodnes mi vyvstává pot na čele, když jen slyším slovo sanktusák.

I když tehdy ráno jsem nemohl tušit, do jaké šla-mastyky jsem se dostal. Naopak, když jsem vypil svou kávu a obě láhve minerálky, prolistoval noviny - abych zjistil, že náš svět není ještě úplně ztracený, potácí se jen pár kroků od propasti - a letmo pročetl všechna hlášení, měl jsem pocit, že jsem zase úplně fit, třebaže jsem předešlého večera absolvoval namáhavou zkoušku našeho pěveckého sboru, po níž jsme se definitivně rozhodli uskutečnit výměnný zájezd do Kodaně, což pochopitelně vyžadovalo něco řádění. Vstal jsem od svého nového psacího stolu a zjistil, že nad úzkou průrvou Sofijské ulice svítí na modrém, bezmračném podzimním nebi sluníčko.

Byla radost žít. Je tudíž zcela pochopitelné, že stoje tak s rozpřaženými pažemi u okna, i jen tak, abych si vyzkoušel hlas, zapěl jsem procítěně: "Jedna síla v mém srdci je, ta síla drahá, svatá je." Nezpíval jsem nijak moc hlasitě a kromě toho zdi našeho prastarého domu jsou mimořádně silné, přesto však právě když jsem dospěl k slovu "sváátááá", zjistil jsem, že do mé kanceláře vstoupil komisař Palmu, na tváři svrchovaně nepřívětivý vyraz. Je opravdu smutné, že komisař Palmu nemá hudební sluch, tím méně pak zpěvný hlas. Však taky každou chvíli utrousí nějakou jízlivou poznámku na vrub mého pěveckého sboru.

Samozřejmě že je to pouhá závist, přesto však není nic příjemného slyšet právě od svého komisaře, že na víc než na řadového sborového zpěváka se nikdy nezmotám nebo že sborový zpěv tak právě odpovídá mému IQ. Je sice pravda, že podle mnohých lidí, jimž chybí dar hlasu, je sborový zpěv ztráta času, aspoň je to však koníček, který dává lidi dohromady. Krom toho dospělí muži si libují v horších zábavách. V mnohem horších.

Ale o to tu teď nejde. Fakt je, že komisař neřekl ani slovo, jen se na mě díval, jenže já ten jeho upřený pohled nikdy moc nemiloval. Na zlomyslnost jsem odpověděl zlomyslností. Když natáhl -jako by se nic nedělo - ruku po novinách ležících na mém stole, přikryl jsem noviny pravicí a zeptal se: "Nemáš co dělat?"

Komisař Palmu se neurazil. "Jo, jo," pravil. "Stáří se hlásí, revma mě začíná trápit - a mladí si jezdí po vejletech. Do Kodaně a bůhvíkam."

"Napřed přijel kodaňský policejní sbor sem, a byl to prvotřídní sbor!" vysvětloval jsem zaníceně. "A je to otázka nejen slušnosti, ale především naší cti, že jim návštěvu oplatíme. A za to, co jim předvedeme, se věru stydět nemusíme."

"A pokud jde o práci," pokračoval jsem, "na Hvězdářském vršku natáhl bačkory nějaký sanktusák. Mohl by ses na něj jít podívat, dřív než ho otevřou. Třeba najdeš v jeho kapsách něco zajímavého a důležitého."

To byla jasná rána pod pás. Komisař Palmu srazil podpatky a zahlásil: "Rozkaz, pane veliteli!" A otočil se, jako by opravdu chtěl odejít. Dojalo mě to. Položil jsem mu levici na rameno a pravicí jsem mu podal své noviny.

"Snad bys to nebral vážně!" řekl jsem. "Jen si v klidu přečti noviny. Pošleme na Hvězdářský vršek někoho mladšího, až se tu objeví. Ta věc přece nijak nespěchá."

V tom jsem se však mýlil. Šeredně mýlil. Avšak ani Palmu necítil, že tu něco smrdí. Zeptal se: "Odkud víš, že je to sanktusák?" jen proto, aby měl poslední slovo.

"Z raportu!" odvětil jsem stroze a významně jsem udeřil dlaní na lejstra na mém stole.

Dopoledne se obvykle netrhnou v mé kanceláři dveře, pořád zvoní telefon a někdo něco zbytečného chce, ale to mi dnes radost nezkazilo. Večerník rozvážejí z tiskárny pravidelně už v poledne. Toho dne se opozdili téměř o hodinu, to mně však nic neříkalo, protože noviny dostávám na stůl stejně až kolem druhé, jako šlehačku na odpolední kávu.

Šel jsem do kantýny na oběd teprve asi o půl jedné a málem jsem vykřikl radostí, když jsem spatřil na talíři detektiva Kokkiho voňavou hromádku vařených slanečků. Lepší jídlo jsem si dnes nedovedl představit. KokkiJen tak na okraj, je rovněž členem našeho pěveckého sboru.

Už jsem vám říkal, že na schodišti vedoucím k So-fíjské ulici je moc pěkná ozvěna? Nevím přesně, jestli to byl můj nápad, nebo Kokkiho, ale když jsme se spokojeni a nasyceni (v žaludku žbluňkali slanečci naložení do pravého plzeňského) vraceli do kanceláře, zapěli jsme unisono kvůli té krásné ozvěně: "Poprvé jsem zaplakal, když mě matka z domu vypravila."

Ale sotva jsme dospěli k "dřevěné lavičce před nízkou chýší" a k poslednímu schodu schodiště, dveře vedoucí na ulici se rozletěly, zablýskly fotoaparáty a vrhla se na nás smečka novinářů. Fotografovali pochopitelně nikoliv Kokkiho, ale mě. V jedněch novinách jsem měl pak ještě otevřenou pusu, samozřejmě ne překvapením, ale od zpěvu. Jakmile zablýsklo druhé světlo, zavřel jsem pevně ústa a už jsem je pořádně neotevřel.

"Jsme na stopě," odpověděl jsem novinářům mechanicky. Mám dost inteligence, a hlavně zkušeností. Trpkých zkušeností. "Jsme na stopě," opakoval jsem přesvědčivě, "ale promiňte, mám teď důležité jednání. Pět minut - a jsem vám k dispozici."

Kokki zatím - taktéž zcela mechanicky - vytáhl nejbližšímu novináři z kapsy kabátu Večerník ještě vlhký tiskařskou černí. Na Kokkiho je spolehnutí. Aspoň v maličkostech. S Kokkim v patách vešel jsem do své kanceláře. Práskl jsem za sebou dveřmi a pro jistotu ještě otočil klíčem v zámku. Palmu seděl za stolem a spokojeně si cpal dýmku. Před ním ležel Večerník vonící tiskařskou černí. Zazvonil telefon. Volal sám vrchní policejní náčelník. Vypjal jsem prsa a srazil podpatky.

"Jsme na stopě," ohlásil jsem mechanicky. "Zapět minut podám první zprávu."

"To nespěchá," pravil náčelník tím svým falešně konejšivým hlasem. "Já jen že před chvíli volal guvernér."

"Guvernér?" opakoval jsem zpitoměle.

"Ano, chtěl by se s námi poradit o prevenci proti vzrůstající zločinnosti mládeže," vysvětloval náčelník pokojně. "Musíme učinit přítrž řádění vlasatců. Konečně. Když veřejné mínění je na naší straně. Rozumíš? Máš k dispozici celý policejní aparát. Guvernér navrhoval vzít si na pomoc armádu, ale to se

mi zdá přehnané. Co o tom soudíš ty?" A jeho hlas jako by jemně ironicky zavibroval.

Během náčelníkovy řeči jsem četl titulky zabírající notnou část první stránky Večerníku:

VRAŽDA NA HVĚZDÁŘSKÉM VRŠKU Bezbranný sanktusák utlučen k smrti. - Vlasatci řádí uprostřed Helsink ? - Vražda po gangstersku. - Úřady nejsou s to zabránit vzrůstajícímu teroru mladistvých zločinců ?

"Jsme na stopě," opakoval jsem opatrně. "Ne, vojsko nepotřebujeme. Zatím. Jenom žádný zbytečný rozruch. Právě se o tom radíme, dokončujeme plán celé operace."

Komisař Palmu zakašlal. Asi mu zaskočil kouř z dýmky. Bleskurychle jsem prohlédl obrázky na titulní stránce a obrátil Večerník. Obrázky, obrázky, obrázky. Byl to velký den ožralého reportéra. Z obrázků se ta jeho opice nepoznala. Ale s jasnou hlavou by určitě tak jasné fotky neudělal. Na jednom obrázku snímali policisté pomocí nejmodernější techniky otisky prstů z havarovaného automobilu. Byl to příjemný pocit vidět, že policie jedná.

"Budete-li mě potřebovat, jsem v rezidenci pana guvernéra," oznámil náčelník věcně. "Víš snad, že dneska je sobota!"

"Samozřejmě že vím. Je sobota. Sobota je," při-svědčovaljsem horlivě jako pitomec. Samozřejmě že jsem to nevěděl. Začínala mi z toho jít hlava kolem.

"Chtěl jsem jen říct, že pachatelé musí být zadrženi dřív, než půjdou do rotačky první nedělní novi-^y," vysvětloval náčelník. "Je ti snad jasné, co by následovalo, kdyby se tak nestalo. Celý národ by povstal. Zem by se otřásla v základech. Guvernér si

dal zavolat taky ministra vnitra. Rozumíš?! Tak podle toho jednej. Můžu slíbit, že pokud to závisí na nás, do půlnoci budou pachatelé za katrem?"

"Samozřejmě, samozřejmě, pokud to závisí na nás," odvětil jsem podle pravdy s košilí mokrou skrz naskrz, uklonil jsem se telefonu a zavěsil sluchátko do vidlice.

"To přesahuje všechny meze!" ulevil jsem si Pal-muovi a Kokkimu. "Všechno máme odskákat my. Nač máme oddělení zločinů a speciální skupinu pro vraždy? A nač vůbec takový humbuk? Kvůli jednomu sanktusákovi budeme snad mobilizovat?"

Palmu se ujal řízení akce. "Jdeme!" prohlásil a vstal ze židle, docpávaje si lulku pomocí svého ohnivzdorného palce.

"Na Hvězdářský vršek?" zeptal jsem se nedůvěřivě.

"Ne, na patologii," odpověděl Kokki, když předtím mrkl na Palmua. Naučil se za ta dlouhá léta strávená s komisařem číst mu myšlenky z tváře.

"Co tam budeme dělat?" zeptal jsem se naivně.

"Ty tam nebudeš dělat nic. Protože tebe s sebou nepotřebujeme," odvětil Palmu klidně. "Ale někam bychom tě měli schovat před novinářema. Ne snad kvůli tobě, ale kvůli dobrému jménu naší policie. Jenom kvůli tomu."

Moje kancelář měla pouze jedny dveře. Pohlédl jsem k nim. Mrkl jsem taky k oknu. Třetí poschodí. Pevně jsem se v té chvíli rozhodl, že dám vybourat do své kanceláře ještě jedny dveře. Pokud to bude ještě moje kancelář.

"Já… já nemám odvahu," přiznal jsem čestně. Už jsem se nemohl přetvařovat. "Co řeknu novinářům?"

"Vymysli si nějaký přijatelný nesmysl," pokračoval Palmu nemilosrdně. "Vymejšleníje přece tvé povolání. V tom máš zkušenosti. Ale vymysli to nějak

parádně. Je to smečka, v níž jeden hlídá druhého, aby neukořistil senzačnější fotku nebo rozhovor. Poštvi je po nějaké hodně voňavé stopě, abys měl čas sám se někam schovat. A hlavně aby dali pokoj nám. Tak se do toho dej, chlapče."

Snažil jsem se zhltnout článek na první stránce Večerníku, abych si udělal alespoň přibližnou představu, oč tu vlastně běží, ale Palmu mě nemilosrdně odtáhl od stolu. "Přečteš si to ve voze," prohlásil.

Kokki otočil klíčem, otevřel dveře a dal mi zdvořile přednost - předstoupit před tu smečku divé zvěře. Navzdory tomu, že jsem byl vyděšený jako králík, postřehl jsem koutkem oka, jak Palmu si rty posunul lulku do výhodnější polohy, nasadil hlubokomyslný pohled a postavil se za mé levé rameno. Tu zaplály blesky fotoaparátů. Kokki zjevně netoužil po publicitě a stoupl si stranou, svěsil zamyšleně hlavu a špičkou boty škrábal podlahu.

Odkašlal jsem si. "Vážení pánové!" začal jsem zvučným, podle mě sebevědomě výhružným hlasem (třebaže Palmu později tvrdil, že můj hlas připomínal spíš krákorání vrány). "Promiňte," opravil jsem se vzápětí, "vážené dámy a vážení pánové." Neboť smečku zatím rozmnožily dvě reportérky, obě úplné krasavice, byť jedna z nich měla zbytečně úzké nohavice a pruhované ponožky.

"Nemám nejmenší důvod kritizovat tisk," vypálil jsem prudce, ale pak jsem se zdvořile uklonil oběma dívkám. "Myslím denní tisk. Naše vzájemná spolupráce byla vždy příkladná, vzájemná důvěra spontánní a oboustranná. To mně zajisté pánové mohou jen potvrdit."

Jeden fotograf se ďábelsky zasmál, zřejmě si vzpomněl na nějakou zkušenost z minulosti. Začala ve mně vřít krev.

"Dnešní případ je však neodpustitelný!" pravil jsem ledově. "Poprvé za celou mou… ehm… velitelskou kariéru se tisk z pouhé senzacechtivosti postavil do cesty policii, aniž se předtím pokusil jí pomoci."

"Ale…" pokoušel se něco namítat mladíček s očima zarudlýma z včerejšího flámu, na krku mu visel kožený futrál, v ruce třímal kameru, na bradě mu pučelo několik chomáčků slámového chmýří. Umlčel jsem ho jediným pohybem své žilnaté ruky.

"Není čas na zbytečné hádky! Chci vám jen oznámit, že policie právě rozhodila první sítě a pustila se s plnou vehemencí do akce, aby co nejdříve vyjasnila tento nepříjemný případ… a neprozrazuji úřední tajemství, když vám oznámím, že máme, totiž policejní náčelník a já máme reálnou naději, že viníci…"

"Podezřelí," opravil mě suše komisař Palmu.

"Podezřelí," opravil jsem se rychle a hned jsem dodal, abych si navrátil pocit sebeúcty: "Nebo spíše podezřelý. V této zemi nelze nikoho nazvat viníkem, dokud jej vinným neuznal řádný soud. V tom i náš tisk často chybuje."

Načež jsem vrhl vyčítavý pohled na slámově žlutou bradu a můj hluboký odpor se ještě zesílil. "Každopádně tedy," pokračoval jsem, Jsme měli oprávněný důvod předpokládat, že dopadneme vi…, podezřelé v nejbližších hodinách, každopádně dřív, než, ehm, půjdou do tiskárny první noviny. Předčasné a neodpustitelné, ehm, odhalení Večerníku však mohlo všechno naše úsilí uvést vniveč. Vrah byl varován…"

Komisař Palmu vztekle zakašlal. "Tedy zabiják," opravil jsem se, avšak to už novináři nevydrželi.

"Sadistická bestie!" ulevil si redaktor Večerníku, "dlouhovlasý lidský bestie!"

"Ticho!" vybuchl jsem. "Vy jste si řekl své už v novinách. To by snad stačilo."

Zkušenější a starší kolegové popadli mládence za ruce a já dobře viděl jejich nepřátelské, ironické pohledy. Uklidnil jsem se. "Jedno vám ještě prozradím," začal jsem opatrně, po celou tu dobu jsem horečně přemýšlel, co si na ně vymyslet. "Odteďka nesmí být policie ve své práci rušena. To myslím smrtelně vážně a důrazně vás všechny varuji. Mám však povolení vám oznámit, že náčelník policie právě odjel na poradu s guvernérem."

Samozřejmě že jsem neměl žádné povolení něco takového oznamovat, fakt ovšem byl, že konečná odpovědnost byla na něm.

"Pozval taky ministra vnitra," sděloval jsem dál. "Jedná se o otázku zločinnosti mládeže, o konečnou likvidaci, psychickou i fyzickou likvidaci problému vlasatci…"

"Jedná se o velkou akci," pokračoval jsem spěšně v hovoru. "Očista celé společnosti - to je náš cíl. A tento případ je pouze jedním jediným zrnkem. Snad bych vám měl říci, třebaže to mělo zůstat úředním tajemstvím, že tuto, ehm, akci jsme plánovali už dávno. Policie totiž nespí. Policie nikdy nespí, a hlavně není bezmocná, jak by si snad mohl myslet nějaký namyšlený mazavka s mlíčným chmýřím na bradě."

"Sut - sát sapienti," přerušil mě komisař Palmu, popadl mě za paži a táhl mě pryč. Kdosi za námi ještě natáhl ruku, jako by nás chtěl zadržet.

"Výslech!" odbyl ho komisař Palmu přísně. "Důležitý výslech!"

"Už jste teda někoho zatkli?" vykřikl někdo a odcházející novináři se jako jeden muž zastavili a otočili.

"Já… já nemám právo v této první, abych tak řekl, nejdelikátnější fázi vyšetřování prozradit víc, než jsem už řekl," koktal jsem, zatímco Palmu mě vší silou táhl ven z dveří. "To snad chápete," křikl jsem ještě škvírou dveří, .Jako zkušeny novinář."

Práskly za námi dveře a komisař Palmu a detektiv Kokki mě dovlekli labyrintem chodeb naší policejní budovy až dolů na chodník, kde čekala houkačka. Řidič byl v civilu, houkačky se ani nedotkl, naopak jel úplně klidně a volně, nebudil zbytečnou pozornost, jako by vezl náklad vajec.

"Ty nestydatý hňupe! Ty pitomý narcisto! Ty sborový zpěváčku!" začal komisař Palmu nízkým hlasem.

"Uznávám, všechno uznávám!" šeptl jsem a vztáhl chvějící se pravici. "Ale rádio je vypnuté, že?"

Komisař Palmu se začal tlouct v prsa. "A já, já tě udělal svým představeným, velitelem, abych sám měl trochu snadnější život!" syčel. "A tohle - tohle je trest."

Začalo mi opět trochu stoupat sebevědomí. S těmito novináři jsem to přece nakonec zaválel docela šikovně. "Nezapomeň," začal jsem se bránit, "že jsem tě ráno usilovně prosil, aby ses šel podívat na toho sanktusáka. Zdravotní ranní procházka kolem bloků. Ale to ne, to bylo pod úroveň pana komisaře Palmua. Pohodlnější je slabikovat si teď úvodníky z dnešních novin, že, pane Palmu?"

Komisař Palmu ze mě nespouštěl lítostivý zrak. "Nemrhej drahocenným časem nesmyslným tlacháním," řekl konečně. "Radši čti!"

A hodil mi na kolena Večerník. Rozepnul jsem si límeček u košile a začal číst titulky pod obrázky a pak vlastní text.

Chtě nechtě jsem musel přiznat, že tomu mládenci

to myslelo. Zkombinoval hned celý případ - a zkombinoval ho dobře. Rozmašírovaný obličej mrtvého sanktusáka dal dohromady s nabouraným autem, které ukradli vlasatci, a dokonce i s telefonní budkou rozbitou zřejmě z pouhého uličnictví. Byla to samozřejmě všechno jen konstrukce, nutno však přiznat, že chytrá a působivá. Úplně mě to vzrušilo, když jsem četl:

Mladí gangsteři, bez sebe vzteky, že havarovali s ukradeným vozem do stromu, se vrhli jako fúrie na bezbranného, vrávorajícího sanktusáka, rozbili mu obličej a potom - snad ze strachu, aby ubožák nevolal o pomoc -jej ubili k smrti a mrtvolu schovali v křoví.

Můžeme jen doufat, že se jedná o výjimečný případ, svatouškoval pisatel pokrytecky. Každý zdravě uvažující občan však musí nakonec přiznat, že něco takového trpět nelze. Ve Finsku. V naší krásné zemi. Uprostřed našeho krásného hlavního města. Ať se třeba ubodají noži. Ale vraždění bezbranných starců trpět nebudeme!

A co udělala policie? pokračoval jsem ve čtení. Titulek přes tři sloupce. Nevím, odpovídal si pisatel prostě, a snad ani nechci vědět. Vím pouze to, že slabá žena se svým pejskem, otřesená nálezem mrtvoly, žena na pokraji nervového zhroucení, která nebyla ani pořádně s to sdělit policii své jméno, byla chladnokrevně ponechána sama v dotyčném pustém parku jako stráž u mrtvoly, dokud na místo nepřijelo pohřební auto. Setkáváme-li se s takovou bezcitností u představitelů našich úřadů, co můžeme očekávat od mládeže?

Tu jako by se autor polekal, že to trochu přehnal. Pokračoval aspoň smířlivěji: Ne že bychom pochybovali o tom, že policie neprohledala pečlivě místo vraždy, taky věříme, že i muži, kteří brali otisky z ukradeného vozu, byli ti nejlepší odborníci. Avšak ukáže-li se později, že v průběhu vyšetřování došlo k nějakému opomenutí, jež oddálí rychlé potrestání, pak široká veřejnost nebude znát slitování, bude žádat pořádnou čistku - a nejenom mezi vlasatci!

No dobře, mohl to napsat i hůř. Přesto jsem cítil, že patřím do starého železa. Místo nejposlednějšího fenďáka někde v pohraničí zdálo se mi tím nejkýženějším snem. Taky mě napadlo, zda by konžská vláda nepotřebovala schopného policejního důstojníka. Umím aspoň trochu francouzsky.

Probral jsem se ze svých trudných úvah, abych zjistil, že už chvíli stojíme před patologickým ústavem. Hřbitov mých snů, pomyslel jsem si. Palmu seděl vedle mě, ruce výhružně zkříženy na prsou, Kokki hleděl snivě na podlahu vozu.

Když Palmu zjistil, že jsem dočetl, pravil: "Naštěstí neotiskli hlavní článek. Zřejmě z technických důvodů, nedostali ho včas. Ale zítra si určitě přijdeš na své." A pokývl třikrát za sebou hlavou. "V nedělních novinách. V hlavním článku. A v rubrice čtenářů."

Zhluboka jsem vzdychl. "Nedostatek spolupráce," prohlásil jsem hořce. "O té jsem vždycky kázal. Mon dieu, kdyby přede mnou ležel raport chlapců ze skupiny pro krádeže aut, že pár metrů od toho sanktusáka najelo auto ukradené vlasatci do stromu, tak bych si i já dokázal spočítat, že jedna a jedna jsou dvě a telefon by jen zvonil."

"Opravdu by zvonil?" zavtipkoval Palmu. Ty jeho špičky miluji.

"Spolupráce," mlel jsem si dál svou. "Ale když ne, tak ne. Prostě to nejde. Východ je východ a západ je západ, nikdy se nedomluví."

"Ještě do toho pleť vysokou politiku!" zabručel Palmu a začal se škrábat z vozu, naříkaje při tom na

revmatismem zkroucená kolena. Proti své vůli jsem ho následoval až ke dveřím. Tam teprve jsem se probral:

"Místo vraždy!" vzkřikl jsem nešťastně. "Bylo aspoň izolováno?"

"Je tam deset pořádkových policistů a pro všechny případy ještě dva jízdní," hlásil Palmu. "Dovolil jsem si dát rozkaz. Samozřejmě jménem velitele. Kromě toho dvacet mužů hrabe v této chvíli celý Hvězdářský vršek."

"A… ale," začal jsem pitomě, "to je snad věc komunálních služeb města…" Teprve pak jsem pochopil: Kokki si zakryl tvář dlaní a obrátil se ode mě. Asi se smál.

"Ovšem, ovšem, celý park je třeba centimetr po centimetru prohledat," prohlásil jsem netrpělivě. "Ale co ta jízdní policie?" vystřelil jsem nazdařbůh.

"Policie tam nehlídá stopy," vysvětloval mi Palmu, vyklepávaje si dýmku o podpatek. "Ty jsou už dávno zničené. Ale snad můžeš i ty pochopit, že až se dostane Večerník na stánky, nastane stěhování národů na Hvězdářský vršek… Nezapomeň, že je dnes sobota."

"Nezapomenu," přisvědčil jsem automaticky.

"Mohlo by tam dojít k pěkné mele," pokračoval Palmu klidně. "Nějaký vlasatec udělá obličej - a začnou ho lynčovat. Proto tam je policie. I ta jízdní."

"Tedy proto, aby chránila vlasatce?" zeptal jsem se, nevěře vlastním uším.

"Přesně tak," připustil Palmu. "Jsou to přece taky lidi. Stejně jako sanktusáci. Kromě toho - když tu byla řeč o spolupráci - dal jsem příkaz, tvým jménem samozřejmě, veliteli, aby zjistili u všech skupin a hlídek, co mimořádného se v městě nebo na předměstích přihodilo od včerejšího večera. A pokud se ještě

nově něco přihodí, pak mají neprodleně podat zprávu mně… vlastně tobě."

Díval se lítostivým pohledem, jak zoufale potřásám hlavou v marné snaze vyjasnit si myšlenky. "Spolupráce," vysvětloval, "o které básníš už druhý rok! Teď ji budeš mít. Proto taky jsme si vzali radio-vůz. A řeknu ti - sehnat ho na sobotu odpoledne, to je výkon!"

"Ale…" Až ke dveřím jsem slyšel praskot v rádiu. Šofér otevřel přední dvířka: "Veliteli, pro vás."

Poklusem jsem se vrátil k vozu a strčil hlavu dovnitř. "Tady velitel duševní a tělesné… ne, velitel mordskupiny."

"Tady pětka," hlásil praskavý hlas. "Když jako jste chtěli, abychom dali hlášku, kdyby se dělo něco neobvyklého. Tady na rohu Mannerheimovy třídy a Bu-levardu u kiosku s novinama se strhl pěknej bugr. Napřed se začali strkat a pak se málem porvali, když první balík Večerníku byl pryč během půl minuty."

"Jen ať se klidně perou dál!" řekl jsem nenávistně.

"Jo," připouštěl nakřáplý hlas, "ale tamhle vidím, jak po Ludvigově ulici peláší kluk, pod paží celý balík novin. Zaplať pánbůh, aspoň bude klid. Musím taky dolů, aby mi ho zas neprodali."

"Jen si kupte Večerník a v klidu si ho přečtěte," pravil jsem ironicky. "Nedejte se vyrušovat služebními povinnostmi."

Hlas mě vzal vážně. "Děkuji, veliteli," řekl upřímně potěšen. "Mockrát děkuju."

Vrátil jsem se ke dveřím patologického ústavu a spěšně jsme vešli dovnitř.