KAPITOLA ŠESTÁ
Arska se pokoušel vytrhnout svému strážci, aby se mohl vrhnout na Villeho. Ville na něj civěl, jako by nemohl uvěřit vlastním očím.
"Ty svině práskačská!" zařval Arska. "Takhle zradit kamaráda!"
"To já ne," koktal nešťastný Ville.
"Drž hubu, Arsko!" zařval jsem, dřív než policisté stačili přistoupit k drastičtějším prostředkům. Krom toho byl Arska rád, že se vůbec udržel na nohou, držel se za bok a hekal. "Ville nic neprozradil," řekl jsem pevně. "Mlčel až do konce. Tak ho laskavě vynech. To já ti chtěl dát příležitost, aby ses dobrovolně přihlásil. Byla by to polehčující okolnost. Ale teď čas milosti skončil. I my policisté máme už své prostředky…"
"To teda máme," přerušil mě jeden z policistů a ob-divně na mne pohlédl. "Nevěřil jsem vlastním uším, že tady velitel z jedné vody načisto…"
"Mlčet!" nakázal jsem. Ne však zle, spíš jen tak, přátelsky. Byl to krásný pocit, slyšet, jak se o mně v tomhle domě mluví zase s obdivem a úctou. Pohlédl jsem na Palmua. Tvářil se velice, velice zasmušile. Učedník zase jednou předstihl svého mistra. Patřilo mu to.
Arska změnil taktiku: začal srdceryvně sténat, drže se za bok. "To je sprosťárna, vytáhnout nemocný-ho člověka z postele a vláčet ho jako psa po ulici. Jestli z toho umřu, tak mě bude mít policie na svědomí."
"Na tohle ještě nikdo neumřel," řekl jsem chladně.
A policista doplnil: "Přišli jsme právě včas. Zrovna se obouval, košili a kalhoty měl už na sobě, a neležel
v posteli. Přijít o pár vteřin později, tak nám ptáčkové uletěli. Ještě že máme takovýho velitele, který všechno předvídal…"
Zarazil jsem další chvalozpěv: "K věci!"
"Chtěli jsme si jen s Kaijou vyjet na víkend, na chatu," sténal Arska nevinně trpícím hlasem.
"Jo, chtěla jsem tam Arsku vykurýrovat," vložila se do hovoru Kaija a pohodila nemytými vlasy, jež jí sahaly málem až na neuvěřitelně špinavé džínsy. Napřed jsem myslel, že je jí nejvýš patnáct. Když jsem se jí však podíval na blůzku, musel jsem svůj odhad revidovat.
"Polda se vrhl na Arsku jako vzteklej buldok," žalovala rezavým hlasem. "Bili ho a kopali…"
"To je sprostá lež!" ohradili se oba policisté unisono. "Naopak tenhle chuligánek se chtěl rvát. Napřed se do toho pletli jeho rodiče, ale když jsem jim vysvětlil, jak se věci mají, uvěřili mi. Řekl jsem, aby zavolali veliteli, kdyby se jim něco nezdálo."
V tu chvíli zazvonil telefon, nebyla to však Arsko-va matka.
"Tady Táhtinen," oznámil klidný hlas. To byl náš člověk! "Komisař Palmu přikázal hlásit všechno přímo veliteli. Na ambulanci Červeného kříže přišel včera v noci kolem jedné hodiny mladý muž s řeznými ranami v obličeji a s dvěma přeraženými žebry. Službu konající lékař zašil mládenci rány, zalepil je leukoplastí a žebra stáhl obvazem. Mládenec tvrdil, že se trochu napil a spadl doma do skleněných dveří. Na kontrolu má přijít za pět dní. Jméno…"
"Aarne Kaski," přerušil jsem ho. "Adresa Liisan-katu 82 C. Děkuji. To už víme."
Slyšel jsem v telefonu ohromené áchnutí, třebaže Táhtinen patřil k policistům s nejpevnějšími nervy. "Čekal jsem to," vykoktal ze sebe konečně s úctou.
Pověsti se šíří v našem domě rychleji než požár. Má sláva mířila k hvězdám. "Oznámil jsem to, jen že to nařídil komisař Palmu," skončil Táhtinen omluvným tónem.
Zabodl jsem do Arskovy polepené tváře pronikavý pohled.
"Ty jsi včera v noci vletěl doma do skleněných dveří," konstatoval jsem jízlivě.
"Jo, a doktor mi naordinoval pět dní v posteli," potvrdil Arska nestydatě. Snad opravdu, když se v noci dopotácel domů, rozbil nějaké skleněné dveře. To bylo tak nejmíň, co se od něho dalo čekat. Ale to mě v tu chvíli nezajímalo.
"Máme všechny otisky prstů," řekl jsem, "Villeho otisky jsme už identifikovali se stopami na tom rozbitém autě a na… prostě na tom autě. Vidíš, tady. Přiznáš se dobrovolně, nebo ti taky máme vzít otisky?"
Arskův zatvrzelý pohled podezřele zneklidněl. Rychle mrkl na Kaiju - ta mu však pomoci nemohla. "No tak teda," začal váhavě, "když je Ville taková srágora, že se přiznal…
