KAPITOLA PÁTÁ
Ale nikam jsme neletěli. Ani nešli. Palmu mě popadl za ruku a stiskl tak pevně, že se mi udělala modřina na druhém bicepsu. "Neblbni zase," zařval, když jsem se mu pokoušel vytrhnout. "Veliteli," dodal uctivě kvůli děvčeti.
Dobrý psychoanalytik by určitě snad vysvětlil, proč si děvče vzpomnělo na dalekohled právě v té chvíli, kdy Palmu otočil klíčem starodávného WC. To myslím úplně vážně. Je to totiž zcela nevinné. Děvče by si to nevysvětlilo ani ve snu. Rovněž tak já ne. Pochopil jsem to až později. Když mi to vysvětlil Palmu.
"Ale musím přece vyslechnout ty pásky z Kaivo-tala…" vysvětloval jsem nešťastně. "Dokud jsou stopy teplé. A ty si v klidu zajdeš na WC."
Tím jsem tomu dal korunu. Palmu a Kokki si vyměnili soustrastné pohledy. "Neblbni," opakoval Palmu roztržitě. "Jen ať zůstanou pod zámkem. Aspoň změknou. To jim udělá jenom dobře."
Dívčina opět zbledla. I rty jí zbělely. "V Kaivota-lu," opakovala. "Tam se Ville scházívá s kamaráda-ma, v kavárně. Snad ne taky Ville…"
"To těžko," uvažoval nahlas Palmu.
"Palmu," prosil jsem plačtivě. "Pusť aspoň mě. Zatím si klidně ulevíš a pak přijdeš za mnou."
Ale Palmu měl najednou tak dobrou náladu, že začal básnit. "I kočka někdy nechá myš, když má příliš naspěch, víš?" zarecitoval pyšně. "Neříkal jsem ti aspoň tisíckrát, že v takových případech se nesmí spěchat?"
Načež otevřel dveře WC tak opatrně, jako by se bál výbuchu časované pumy. "Tak se podíváme," prohlásil, natáhl z chodby opatrně ruku po vypínači a současně mě loktem dloubl do nadbřišní jamky tak trefně, že jsem zalapal po dechu: tak mi zabránil, abych pronikl do místnůstky jako první.
V skleněné kouli byla slabá žárovka, která činila stěny, z nichž malba už dávno oprýskala, ještě neutěšenějšími. Jinak tu však bylo čisto. Na podlaze byl pruh linolea. A na ten pruh Palmu hleděl. Hleděl jsem i já. Hledělo i děvče. Nic jsme však neviděli.
"Dej sem světlo, Kokki," řekl Palmu. Kokki zatím už sám od sebe otevřel svou kabelu první pomoci a vylovil z ní jednu z oněch nových lamp, jejichž jméno si nikdy nezapamatuju. Opatrně poklekl na podlahu a ze strany vrhl světlo na pruh linolea. Před našimi zraky se jasně objevily stopy velkých bot s gumovými podrážkami, zčásti se překrývající. Avšak dvě největší stopy byly tak zřetelné, jako na obrázku v učebnici kriminalistiky.
"Poměrně velký chlap," prohlásil Kokki znalecky. "Hádal bych 180 centimetrů. Gumové podrážky, to pozná dítě. Gratuluji, komisaři."
"Co když to byl sám pan Nordberg?" namítl jsem. "To přece nemůžeme vědět."
Kokki i Palmu na mě soustrastně pohlédli. "Mám fotografii bot pana Nordberga," řekl Kokki.
"To je lež!" vybuchl jsem. "Boty jsou pořád ještě v balíku v autě."
"Tady v hlavě," doplnil Kokki a poklepal si ukazováčkem na čelo. "Velikost nesouhlasí. A mají gumové podrážky."
"Kokki!" přikázal Palmu rozhodným hlasem. "Budeš chránit tyhle dveře. Jinak nic nedělej, zavoláme si fotografy. A pamatuj, musí prohlédnout každé místečko. Stěny, dveře i strop. Protože i když ten chlap měl rukavice, kalhoty si určitě rozepínal holýma rukama. Při takové příležitosti si člověk obvykle
sundá rukavice, jinak je to zbytečně pracný. Zvlášť když se spěchá. A ten chlápek spěchal!"
"Poslouchej, drahý Palmu," začal jsem. "Jak můžeš vědět…"
"Pokoušel ses ty někdy rozepnout si kalhoty v rukavicích?" vybuchl Palmu. Stydlivě jsem mrkl po děvčeti. "Počkej - nezapomínej, že tu jsou ženy," varoval jsem ho.
"Tak Kokki," vrátil se Palmu k věci. "Předávám ti velení a dej hlavně pozor, ať nic nezorají. My s velitelem jedem, máme co dělat. Zařiď, ať zatím nanosí zpátky ty věci ze dvora. Slečna Pohjanvuoriová laskavě dohlédne, aby bylo všechno na svém místě. Vrátíme se, jakmile to bude možné."
Děvče mrklo opět na hodinky. "Ale já musím do práce!" zabodovalo.
"Drahá slečno Pohjanvuoriová," řekl Palmu přátelsky. "Nechtěl bych na vás být tvrdý. Jste jemné děvče. Ale musíte znát pravdu." Načež vytáhl z kapsy složený Večerník, rozložil ho, a dřív než jsem tomu mohl z…
