KAPITOLA SEDMÁ
Děvče hledělo na Kokkiho opravdu nepřívětivě. Kok-ki zrudl postupně až po kořínky vlasů, stoupl si a obrátil kapsy naruby. Bez jediného slova.
"Poslyšte, slečno… to, Saaro," začal jsem nervózně hájit svého podřízeného. "O nás policistech se vykládají různé ošklivé věci. Jsou lidé, kteří nám nemůžou přijít na jméno. Ale snad si proboha nemyslíte, že můj podřízený by takhle mohl využít příležitosti…"
"Pokušení bylo veliké," poznamenal Palmu s odsuzujícím pohledem. Zřejmě se výborně bavil. "Svody světa a tak podobně. Tak to dopadá, když se dávají na šálek dvě lžičky kávy. Až k tomu to vede. Náčelníku, podle mne bude nejlepší začít s Kokkiho celkovou tělesnou prohlídkou. Mohl to schovat do ponožky…"
"Palmu," řekl Kokki varovným hlasem. "Každá legrace má své meze."
"Správně," přidal jsem se ke Kokkimu. "Začínají nás ty tvoje nejapné legrácky unavovat. Tohle je příliš vážná věc."
"Velice vážná věc," souhlasil Palmu. "To bylo v srpnovém tahu, slečno Pohjanvuoriová? Myslím ta výhra."
"Ano, v srpnu," potvrdilo děvče. "Pamatuju si to tak dobře proto, že to přišlo jako dar z nebes, jen několik dní po tom, co jsem musela říct strýčkovi, že…" Roztomile zrudla a sklopila hlavu. Bylo to tak statečné děvče. "že jsem těhotná," dokončila rozhodně. "Neměla jsem nikoho, komu bych se mohla svěřit, komu bych mohla důvěřovat, kromě strýčka Fredrika. Ani Villemujsem to hned neřekla. Strýček byl tak nevýslovně laskavý a plný porozumění. Jediné slovo výčitky jsem od něho neslyšela. Slíbil, že udělá, co bude v jeho silách, i když neměl než pár tisíc na knížce. Rozhodl se také, že prodá sbírku známek a… a prosil mě, abych si hlavně nedělala starosti a byla veselá."
A děvče mělo opět oči plné slz.
"Proto," vysvětlovalo dál, "proto to bylo jako zázrak, že tři dny nato strýček vyhrál v loterii hlavní výhru. To byla - Prozřetelnost."
"O potratu jste neuvažovali?" vrhl Palmu na děvče kosý pohled.
Děvče vzplanulo. "Já nejsem taková!" vybuchlo. "Sebe uživím a dítě taky… a nádavkem třebas ještě i Villeho. Myslím, jestli to… jestli Ville bude chtít. Nutit ho nebudu. Ale pozítří bude Villemu osmnáct a…"
"No dobře, dobře," uklidňoval Palmu děvče. "To jsme už slyšeli. A co Ville? Co ten na to říkal? Co navrhoval?"
Děvče zjevně znervóznělo. "Ville je ještě tak mladý," řeklo. "Fakt je, že ho to šokovalo. Napřed prohlásil, že musí najít nějakou bábu, která by to… Slíbil dokonce, že sám sežene peníze, i kdyby je měl ukrást. Myslel… myslel při tom jistě především na mě, abych si kvůli němu nezničila život. Je v tomhle ještě úplné dítě."
"I kdyby je měl ukrást," opakoval jsem pomalu a hleděl přitom do země. Na děvče jsem se neodvažoval pohlédnout. Byl jsem však velitel. Já byl zodpovědný.
"Palmu," řekl jsem chladně, "není na čase vykonat prohlídku Villeho domova? Snad najdeme při té příležitosti i zcela nové střevíce."
"Ale Ville nemá domov!" namítlo děvče, stále ještě nechápalo. Taková byla její víra ve Villeho. "Ville je
sirotek. Byl v dětském domově do dvanácti let. Pak si ho vzal k sobě jeden vzdálený příbuzný. Poslal ho do práce, a když Ville nestačil, mlátil ho. Byl to krutý a zlý člověk. Vzal Villeho ze školy, musel vydělávat."
"Ville Valkonen, student," připomněl Palmu necitelně. "Co Ville studuje? Život?"
Děvče na něj vrhlo hněvivý pohled. "Ville se letos pokoušel dostat na průmyslovku, ale nevyšlo mu to, bylo moc uchazečů. A tak se Ville učí sám. Má s tím ale potíže - nemá, kde by se mohl v klidu učit, ani peníze na učebnice. Strýček se ho taky snažil to, učit, ale Ville nemá nadání na jazyky, ani se nedokázal naučit matematiku natolik, aby mohl dělat horoskopy. Strýček totiž říkal, že inteligentní člověk se vždycky uživí, třebas jen sestavováním horoskopů. Zvlášť nyní, kdy se všechno mechanizuje a odlidšťuje a lidi takové věci, jako je horoskop, moc potřebují."
"Ale z Villeho se astrolog nestal," doplnil Palmu.
"Ville náhodou má rád hvězdy!" bránilo děvče svého mládence. "Často chodil se strýčkem na Hvězdářský vršek. …
