Evženie Grandetová (Honoré de Balzac)

Rodina velmi bohatých Grandetových byla ve měste ctěna a vážena. Velikost jmění znaly pouze dvě osoby - pan Cruchot - notář a pan des Grassins, nejbohatší bankéř. Grandetovi bydleli v chladném tichém domě, který ani nepřipomínal dům nejbohatšího obchodníka, spíše naopak. Dům obýval jen pan Grandet se ženou, dcerou Evženií a služkou Nanou. V den Evženiných 23. narozenin poručil pan Grandet poprvé zatopit (bylo to v listopadu). Otec jí podle svého zvyku dal třináct zlatých mincí, matka šaty. Ze slavnostní večeře, které bylo přítomno jen šest stálých hostů, byli vyrušeni příchodem syna bratra pana Grandeta. Byl to 22. letý Karel. Přináší dopis od svého otce, ze kterého se pan Grandet dovídá, že se jeho bratr po úpadku firmy zastřelil a prosí svého bratra, aby se Karla ujal. Evženie se do Karla zamilovala a snažila se mu nějak přilepšovat, i přes zákaz svého otce. Zatím pan Grandet přemýšlel, jak by se svého synovce zbavil. Rozhodl se, že Karla pošle do Indie, aby tam hledal své štěstí. Po rozhudnutí svého otce Evženie věnovala všechny své zlaté mince a úspory Karlovi na cestu. Karel je dojat a do Evženie se zamiluje. Otec, který je velice zaneprázdněn se lásky Karla a Evženie ani nevšimne. Před odjezdem do Indie slibuje Karel Evženii věčnou lásku. Přišel Nový rok a Evženie má ukázat otcovi svůj poklad. Ke všemu se přizná a otec jí zavře do pokoje jen o chlebu a vodě. Paní Grandetová z toho onemocní a zemře. Evženie se vzdává dědictví ve prospěch svého otce. Ten ji zasvěcuje do tajů svého lichvaření. Ve svých 82 letech Grandet ochrne a zemře. Po smrti svého otce se Evženie dozví o závratném jmění, které ji po otci zůstává - 17 milionů Evženie stále myslí na Karla. Ten v Indii zbohatne a při cestě do Paříže se seznámí s bohatou slečnou, kterou si hodlá vzít. Svůj první a poslední dopis píše Evženii právě o tomto sňatku. Ta zklamaná jeho láskou si vezme pana Binfonce, který zanedlouho po svatbě umírá. Evženie zůstává sama a svoje peníze věnuje na dobročinné účely.

— 1 —

Děj tohoto románu se odehrává se ve Francii na přelomu 18. a 19. století, převážně v provinčním městě Saumur.

Hlavní postavy:

Felix Grandet – vinař, velice lakomý člověk, kvůli kterému se k smrti utrápila manželka a skoro také jeho vlastní Dcera, byl tak lakomý, že ani jeho nejbližší příbuzní nevěděli, zda je bohatý, či ne

Evženia Grandetová – upřímná, dobrotivá Goriotova dcera, která byla schopná pro svoji první lásku obětovat vše

Stručný děj:

Grandet byl velice bohatý bednář a vinař. Byl tak lakomý, že nikdo, dokonce ani jeho žena, nevěděl, kolik vlastně má peněz. Své rodině doslova přiděloval peníze a určoval jim, co bude kdy k jídlu, jen aby to bylo to nejlevnější. Jeho chování a intriky byly tak přesvědčivé, že jeho rodina skutečně nevěděla, jak jsou doopravdy bohatí.

Na návštěvu ke Grandetům jednou z Paříže přijel syn Grandetova bratra Karel. Způsoby, jakými v tomto domě žili, byl velice překvapen. Do Karla se zanedlouho zamilovala Evženie. Byla to její první láska, proto také byla velice stydlivá a ostýchavá. Za pár dní přišla do Saumuru strašná zpráva, že Karlův otec zbankrotoval a spáchal sebevraždu. Karel, když se ze všeho vzpamatoval, chtěl odjet do Indie, aby zde trošku zbohatl. Požádal proto Grandeta o půjčku. Starý lakomec samozřejmě odmítl, ale Evženie mu potají věnovala své úspory, aby tuto cestu mohl podniknout. Před jeho odjezdem si oba slíbili věrnost. Bohužel se vše dozvěděl starý Grandet, Evženii uvěznil a nechával ji několik měsíců jen o chlebu a vodě. Usmířil se sní až tehdy, když zemřela jeho manželka, ale vyžádal si Evženin dědický podíl.

Potom dceru nutil do sňatku s nemilovaným, ale bohatým mužem. Vyhověla mu až tehdy, když dostala od Karla dopis, že se vrátil jako boháč, a že se v Paříži dvořil jisté slečně d´Aubrion. Pak ji otec zasvětil do správy majetku a to až do té doby, než zemřel. Po jeho smrti se Evženie stala velice bohatou ženou, dokonce jednou z nejbohatších v celé Francii. Tím pádem se o ni začalo zajímat velké množství mužů, ale ona je všechny odmítala a nakonec, duševně zdeptaná a citově zklamaná uzavřela formální sňatek se starým soudcem Cruchotem, a po jeho smrti se věnovala dobročinnosti.

— 2 —

Knihou se přeneseme do malého francouzského města Saumur, kde ve starém, studeném a smutném domě žije Felix Grandet se svojí ženou a dcerou Evženií.

Otec Grandet je krutý, bezohledný a despotický člověk, který žije nejraději o samotě v ústraní a jen lakotně schraňuje svůj majetek.

Matka Grandetová je pokorná a zbožná žena. S láskou se stará jak o svou milovanou dceru, tak i o manžela, kterému je hluboce oddána.

Evženie Grandetová je citlivé a jemné děvče. Žije v úctě a strachu ze svého otce.

Nanon je služebná v domě Grandetových. Je to tvrdá žena a jako všichni obyvatelé domu je oddána svému pánovi.

Děj příběhu nás zavádí do doby, kdy do Grandetova saumurského domu přijede nečekaný host, kterým není nikdo jiný, než Evženiin bratranec z Paříže. Karel je způsobný mladý muž s vybraným chováním Pařížana. Přiváží svému strýci dopis, z něhož se starý, despotický Grandet dozvídá o neštěstí, jež potkalo jeho bratra Viléma. Ten, když zbankrotoval, se rozhodl ukončit svůj život a syna poslal právě do Saumuru, kde o něj může být postaráno.

Karlovým příjezdem nastává pozdvižení nejen v domě, ale i v celém městě. Nikdo si nemluví o ničem jiném a ti, co měli v plánu sňatek s Evženií, se pomalu smiřují s tím, že dívka už je zaslíbená právě svému pařížskému bratranci. Mezi klepy, které kolují městem, a skutečnou situací v Grandetově domě je však podstatný rozdíl. Grandet chce Karla co nejdřív poslat do Indie, nechce ho mít ve svém domě, a o svatbě s jeho dcerou ani jen neuvažoval.

Vztah mezi Evženií a Karlem postupně přerůstá v hlubokou lásku. Před bratrancovým odjezdem mu dává všechno své zlato, co má za mnoho let našetřené, protože se dozví o jeho těžké situaci, a v té chvíli ani nepomyslí na to, co všechno zapříčiní.

Přichází Nový rok a starý Grandet se chce jako již tradičně potěšit pohledem na dceřino zlato. Jenže Evženie už žádné nemá a tak se spustí hotová pohroma za tlustými kamennými zdmi starého domu. Grandet zavře svou dceru v jejím pokoji jen o chlebě a vodě a jeho žena začíná smutkem nad krutostí svého muže a nad osudem dcery chřadnout.

Pomalu se blíží den její smrti a vypočítavý vinař si podle rad svého přítele uvědomuje, že když jeho žena zemře, bude po ní Evženie dědit, a tak najednou obrátí a začne svoji dceru zahrnovat vším, co chce. Ani změna v jeho chování k dceři však nepomůže, aby se paní Grandetová uzdravila. Po dlouhé nemoci umírá a Evženie se všeho jmění po matce zříká. Co víc si mohl její otec přát? Grandet nevyplácí dceři nic z toho, co jí slíbil a ona žije dál skromně jako před tím.

Přijde čas, kdy se přitíží i otci Grandetovi. Ještě než zemře, stihne Evženii zasvětit do svých obchodů a do chodu domácnosti. Smrtí svého otce se Evženie Grandetová stává velmi bohatou dědičkou a kolem ní se začínají shromažďovat nepřímé nabídky k sňatku. Evženie však má stále ve svém srdci místo pouze pro Karla, který si zatím ve světě vydělal větší množství peněz a rozhodl se vrátit zpět do Francie.

Po svém návratu do Paříže napíše své sestřenici dopis, ve kterém jí oznamuje, že se bude ženit, a Evženie pak už neváhá a bez lásky se provdá za pana předsedu de Bonfons. Ten ovšem brzy po svatbě umírá a Evženii zůstává jen obrovské jmění, opuštěné srdce a prázdný dům v Saumuru, kde je s ní jen služebná a nyní i přítelkyně Nanon.

— 3 —

Druhý den po její smrti pocítila Evženie, že musí ještě víc přilnout k tomuto domu, kde se narodila, kde tolik vytrpěla, kde její matka právě zemřela. Nemohla pohlédnout na okno a na vyvýšenou židli v síni, hned se rozplakala. Zdálo se jí, že předtím neznala duši svého starého otce, když viděla, jak ji teď obklopuje nejněžnější péčí: Přicházel jí nabídnout rámě, když šla k obědu, celé hodiny na ni pohlížel okem téměř laskavým, zkrátka choval ji, jako by byla ze zlata. Starý bednář se podobal tak málo sám sobě, tolik se třásl před svou dcerou, že Nanon a Cruchotovci, svědkové jeho skleslosti přičítali to jeho vysokému stáří a báli se, aby jeho schopnosti nějak neochably. Ale v den, kdy se rodina oblékla do smutku, po večeři, k níž byl pozván notář Cruchot, jenž jediný znal tajemství svého klienta, Grandetovo chování se vysvětlilo. Když bylo odneseno se stolu a dveře pečlivě zavřeny, řekl Grandet Evženii: Dítě drahé, tys tedy dědičkou po své matce a my spolu musíme uspořádat některé věci. Není-liž pravda, Cruchote?

Ano.

Je nutné, abychom se tím, tatínku, obírali hned dnes?

Ano, ano dcerunečko. Nemohu už déle zůstávat v nejistotě, ve které teď žiji. Myslím, že mi jistě nechceš působit starosti.

Ale tatínku...

Tak to tedy musíme všechno uspořádat dnes večer.

Co mám dělat?

Ale dcerunečko, to se mě netýká. - Řekněte jí to, Cruchote.

Slečno, váš pan otec nechtěl ani rozdělit, ani prodat své statky, ani platit nesmírné poplatky ze svých hotových peněz. Z té příčiny by bylo třeba upustit od soupisu celého majetku, který je dnes nerozdělen v rukou vašich a vašeho pana otce...

Cruchote, jste si tím jist, abyste o tom takhle mohl mluvit před mou dcerou?

Nechte mě mluvit, Grandete.

Ano, ano příteli. Ani vy, ani dcera mě přece nechcete okrást. Viď dcerunečko?

Ale co mám dělat, pane Cruchote? zeptala se Evženie netrpělivě.

Nuže, řekl notář, bylo by potřebí podepsat tuto listinu, jíž byste se vzdala dědictví po své paní matce a ponechala svému otci užívání vašeho společného jmění; on by vám zaručil prosté vlastnictví...

Nerozumím ani zbla, co mi to tu povídáte, odpověděla Evženie. Dejte mi listinu a řekněte mi, kde se mám podepsat.

Starý Grandet se díval z listiny na dceru a z dcery na listinu; byl tak prudce vzrušen, že si osušil několik kapek potu, které mu vyrazily na čele.

Dceruško, řekl Evženii, kdyby ses místo podpisu této listiny, jejíž registrování by stálo moc peněz, chtěla krátce a dobře vzdát dědictví po své drahé nebožce mamince a spolehnout, co se budoucnosti týče, ve všem všudy na mne...byl bych radši. Dával bych ti měsíčně hezkou rentičku jednoho sta franků. Vidíš, mohla by sis z toho zaplatit mší, kolik bys chtěla...Tak co, sto franků měsíčně, v librách?

Udělám všechno, jak ty chceš, tatínku.

Slečno, řekl notář, je mou povinností vás upozornit, že se zbavujete...

I co, Bože můj, co mi na tom záleží?

Mlčte Cruchote. - Tak tedy je to smluveno, hotovo, zvolal Grandet, bera dceřinu ruku a plácaje si s ní. Evženie, ty už slovo zpět nevezmeš, jsi poctivé děvče, co?

Ach tatínku...

Vřele ji objal, stiskl ji do náručí, div ji neudusil.

Jdi dceruško, dáváš svému otci nový život; ale vracíš mu, co on dal tobě: jsme vyrovnáni. Takhle se má obchodovat. Život je obchod. Žehnám ti! Jsi ctnostná dívka, máš ráda svého tatínka. Teď si dělej, co chceš. - Tak tedy, Cruchote, zítra na shledanou, řekl, dívaje se na zděšeného notáře. Připravte zříkací listinu pro soud.

Nazítří k polednímu bylo podepsáno prohlášení, kterým Evženie oloupila sama sebe. Přes slovo, které dal starý bednář, ke konci roku z těch měsíčních sta franků nedal ještě ani sou, ačkoliv to tak slavnostně dceři slíbil. A proto také, když se mu o tom Evženie žertem zmínila, nemohl se ubránit, aby se nezačervenal. Odešel rychle do své pracovny, vrátil se a podal jí asi třetinu klenotů, které vzal svému synovci.

Tu máš, děťátko, řekl hlasem plným ironie, chceš tohleto místo svých dvanácti set franků?

Opravdu, tatínku, ty mi to dáváš?

Stejně tolik ti jich vrátím napřesrok, pravil házeje jí šperky do klína. A tak budeš mít zakrátko všechny jeho cetky, dodal a mnul si ruce, všecek šťasten, že může spekulovat s city své dcery.

Ačkoliv byl ten stařec ještě zdatný, cítil potřebu zasvětit dceru do tajů domácnosti. Dvě léta za sebou musila před ním dávat rozkazy, co se týče jídelních lístků, a přijímat naturálie od pachtýřů. Ponenáhlu ji naučil, jak se jmenují jeho statky a vinice a jakou mají výměru. Když šlo na třetí rok, přivykla už tolik jeho skrblickým způsobům, proměnil je v ní tak silně v přirozené návyky, že jí mohl beze strachu svěřit klíče od pokladny a učinit z ní paní domu.

Přešlo pět let, aniž co významného porušilo jednotvárnost života Evženie a jejího otce. Byly to stále tytéž úkony, pravidelné jako staré pendlovky. Hluboký smutek slečny Grandetové nebyl nikomu tajemstvím; ale ač mohl každý tušit jeho příčinu, ona nikdy nepronesla jediné slovo, které by potvrdilo domněnky, vznikající ve všech saumurských společnostech o srdci bohaté dědičky. Její jediná společnost se skládala ze tří Cruchotů a z některých jejich přátel, kteří jimi byli nenápadně uvedeni do jejího domu. Naučili jí hrát whist, a přicházeli posedět každého večera. Roku 1826 její otec, cítě tíhu churavosti, byl nucen zasvětit ji do tajemství svých pozemských statků a doporučoval jí, aby se v nesnázích obracela vždycky na notáře Cruchota, jehož poctivost znal. Potom ke konci tohoto roku byl stařec ve věku dvaaosmdesáti let stižen ochrnutím a to rychle postupovalo. Pan Bergerin udělal nad Grandetem kříž. Při myšlence, že bude brzy sama na světě, přitiskla se Evženie ještě blíže k svému otci a sevřela silněji to poslední pouto lásky. V jejích myšlenkách, tak jako v myšlenkách všech milujících žen, láska byla celým světem a Karel tu nebyl. Byla plna péče a něžnosti k svému starému otci, jehož síly začínaly slábnout, ale jehož lakota se pudově udržovala. Proto se také smrt toho člověka nijak nelišila od jeho života. Od rána se dával vozit sem a tam od krbu svého pokoje ke dveřím pracovny asi plné zlata. Seděl bez hnutí, ale prohlížel si úzkostlivě všechny, kteří ho přišli navštívit, a díval se na okované dveře. Musili mu vysvětlovat příčinu sebemenšího šramotu, který zaslechl v domě; a k velkému údivu notářovu slyšel i zívání psa na dvoře. Ze své zdánlivé tuposti se na den a hodinu probouzel, když měl přijímat pachtovné, když měl dělat účty s nájemci nebo vydávat kvitance. Tu škubal svým křeslem na kolečkách tak dlouho, dokud nedojel až naproti dveřím své pracovny. Dcera mu ji musela otevřít a on bděl nad tím, aby ona sama v tajnosti uložila pytlíky s penězi hezky na sebe a aby pak zavřela dveře. Vracel se mlčky na své místo, jakmile mu pak vrátila drahocenný klíč, stále zastrčený v kapse u vesty, kterou si občas ohmatával. Ostatně jeho starý přítel notář, tuše, že si bohatá dědička vezme nevyhnutelně jeho synovce prezidenta, kdyby se Karel nevrátil, zdvojil péči a pozornost: Přicházel každodenně pro Grandetovy rozkazy, na jeho pokyn jezdil do Froindfondu, na pole, na louky, na vinice, prodával sklizně a měnil všechno ve zlato a stříbro, které se potají hromadilo v narovnaných pytlích v pracovně. Konečně přišly dny smrtelného zápasu, kdy silné Grandetovo ústrojí bojovalo s rozkladem. Chtěl sedět u krbu přede dveřmi své pracovny. Tahal na sebe a ovinoval kolem sebe všechny přikrývky, které mu dávali, a říkal služce Nanon:

Přitiskni to na mne, přitiskni, ať mě neokradou!

Když mohl otevřít oči, do nichž se soustředily všechny zbytky jeho života, obracel je hned k pracovně, kde ležely jeho poklady, a říkal dceři hlasem, který prozrazoval jakýsi šílený strach:

Jsou tam? Jsou tam?

Jsou tatínku.

Dej pozor na zlato...polož to zlato přede mne!

Evženie mu rozložila louisdory na stůl a on celé hodiny setrvával s očima upřenýma na louisdory jako dítě, které začíná pozorovat a dívá se hloupě stále na týž předmět. A jako dítěti i jemu uklouzl namáhavý úsměv.

To mě hřeje! říkal leckdy a na jeho tváři se objevil výraz blaženosti.

Když ho přišel farář zaopatřit, jeho oči, zdánlivě už několik hodin mrtvé, oživly při pohledu na kříž, na svícny a stříbrnou kropenku, na kterou se upřeně díval; a jeho hrbol na nose se tentokrát naposled pohnul. Když kněz přiblížil k jeho rtům zlatý kříž, aby umírající políbil obraz Kristův, mávl strašně rukou, jako by jej chtěl chytit, a toto poslední vzepětí sil ho stálo život. Volal Evženii. Neviděl ji, ačkoliv klečela před ním a zkrápěla svými slzami ruku již chladnoucí.

Tatínku, požehnej mi! prosila ho.

Dobře o všechno pečuj. Vydáš mi z toho tam nahoře! řekl jí - a tím posledním slovem dokázal, že křesťanství je asi náboženstvím lakomců.