Celá e-kniha Paní Bovaryová ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Francouzský kriticko-realistický psychologický román z prostředí francouzské maloměstské společnosti poloviny 19. století. Hrdinkou je mladá žena, kterou prázdný život bez smyslu dohání k nevěře a nakonec i k sebevraždě.
Gustave Flaubert představuje vrchol francouzského realismu. Narodil se v Rouenu jako syn lékaře. Nedokončil studia práv, podnikal cesty do zahraničí a zcela se oddal spisovatelství. Znám je především jako skvělý prozaik, ale napsal také několik divadelních her. Z jeho tvorby je nejznámější román Paní Bovaryová.
Námět k tomuto románu Flaubert čerpal ze skutečného života. Inspirací se mu stala skutečná událost z let 1851-1856. Ve své době dílo sklidilo vlnu pobouření pro urážku mravů.
Stručný děj
Hlavní hrdinkou je dívka Ema, která žila se svým otcem (sedlákem) na venkově. Jednoho dne se seznámila s lékařem Charlesem Bovarym, jenž byl již ženatý. Jeho paní však zanedlouho po svatbě dostává chrlení krve a umírá. Netrvalo dlouho a Charles požádal Emu o ruku, protože se mu velice líbila. Jako manželé se přestěhovali do většího města, kde Ema porodila holčičku Bertu. Už jí nestačí jen manžel, hledá štěstí v nemanželských milostných pletkách. S milencem Rudolphem a svou dcerou chtějí odejít z města, Rudolph však nakonec utekl sám (prý aby nezraňoval její city). Další nevydařené vztahy (například s advokátním koncipientem Leonem) a dluhy u lichváře a vyděrače Lheurexe ji dovedou ke ztrátě peněz. Ema, nevědíc jak dál, rozhodne se spáchat sebevraždu. Sní jed, který ji téměř hned usmrtil. Charles z toho byl velice nešťastný, až teď se dozvídá pravdu. Teprve nyní poznal, že ho manželka podváděla (našel dopisy od Leona). Charles, otřesen smrtí Emy a ztrátou majetku, umírá také. Mrtvého ho nachází jeho dcera. Po pohřbu se Berty ujala její stará tetička.
Román je silně psychologický. Ukazuje duševní svět dívky Emy. Společnost ovládají lži, přetvářka, přízemnost a zkažené mravy. Hrdinka utíká od světa reálného k iluzím, jen aby pocítila vášeň a vysněnou touhu. Dostává se jí pouze zklamání, které není schopna unést, a proto umírá.
"Smrt je vysvobození, nikoliv trest."
Román je rozdělen do několika pomyslných částí. Úvod je vyprávěn jakoby z pohledu Bovaryova spolužáka - dozvídáme se o raných letech Charlese Bovaryho, který se stává lékařem. Román je realistický, přesto jsou v něm znatelné prvky romantismu (sebevražda) i naturalismu (zdlouhavé nudné skutečnosti). Po prvním časopiseckém vydání byla na Flauberta podána žaloba pro ohrožení mravnosti a urážku náboženství. Po zrušení žaloby vyšlo zkrácené a upravené vydání.
Zaujaly mne některé úseky - byly vtipně podané díky přirovnáním - např. život Emy je studený jako podkrovní světnička s vikýřem na sever. Kniha byla zajímavá a stála za přečtení.
A jak by to bylo asi v dnešním světě? Myslím, že v žádném případě by se neřešila situace sebevraždou. Každý problém má své řešení. Zajisté by paní Bovaryové pomohli přátelé, nebo alespoň nějací známí. Jelikož zde byly i majetkové problémy, situace se týkala také manžela. Ten by z toho asi nejšťastnější nebyl. Na prvním místě by byl nejspíše rozvod. Třeba kdyby se dozvěděl dříve o pletkách své manželky, nemuselo by vše končit smrtí. Byl to velice smutný příběh.
"Láska je jako oheň, nepřikládáš-li na něj, vyhasne." (M.J.Lermontov)
— 1 —
Studie ženské duše a manželské nevěry v příběhu tragicky končící hrdinky, ženy venkovského lékaře, která v milostném dobrodružství hledá lék proti rozčarování z manželství a naplnění svých romantických životních snů.
Děj knihy se odehrává v polovině 19. století. Na začátku knihy je popsáno dětství Karla Bovaryho, který se stal na přání své matky lékařem a oženil se s bohatou vdovou. Po smrti své manželky si bere Emu Bovaryovou. Žijí poklidným vesnickým životem, ale Ema pociťuje čím dál větší nespokojenost se svým životem a nudným monotónním manželstvím. Její manžel se nechová jako dokonalí muži z románů, jež četla ve svém mládí, považuje Karla za neschopného muže bez kousku vášnivého citu.
Následně se odstěhuje Karel na žádost své manželky a její nemoci do městečka Yoville, kde si otevře lékařskou praxi. Poté se jim narodí dcera Berta, kterou Ema dá ihned kojné. Život plyne nudně dále, Ema Bovaryová hledá stále nějaké rozptýlení. Vyžívá se v hýřivém stylu života, věnuje se velkým nákupům, které splácí s velkým časovým odstupem. Brzy začne vyhledávat milostná dobrodružství. V Yoville potká zámožného Rudolfa, který ji bere jako příležitostnou milenku. Ema po čase zjišťuje, že i Rudolf má své nedostatky, ale rozhodne se s ním uprchnout a věnovat se jen svému milenci. Následující den Rudolf uprchne před Emou a ona prožívá své velké milostné zklamání doprovázené psychickou nemocí. Její milující manžel ji ošetřuje a stojí při ní.
Po uzdravení se snaží podnítit manželovu ctižádost, ale celé snažení přichází vniveč. Brzy na to začne Ema pravidelně navštěvovat svého známého, studenta, který se stane jejím milencem. Schůzky se snaží skrýt za návštěvy hodin klavíru. Na svém manželovi si vymůže plnou moc disponovat s celým rodinným majetkem. Její milostný vztah ji a rodinný majetek finančně ruinovat. Přibývá nezaplacených účtů, věřitelé žádají zaplacení pohledávek. Pod nátlakem této situace hledá finanční pomoc u svých bývalých milenců a známých. Všichni jí odmítají pomoci. Ema ztrácí vše, v co věřila, otráví se arzenikem a zemře krutou smrtí.
Karel, zkroušený smrtí své manželky a finanční situací, rezignuje na život a žalem umírá. Jeho dcera Berta se odstěhuje za svou babičkou, která brzy náhle umírá. Nakonec zůstává u své vzdálené tety a živí se jako přadlena.
— 2 —
Emma Bovaryová je obětí středostavovských konvencí poloviny 19. století. Jako mladou romantickou dívku ji provdali za venkovského lékaře, a ona tak příliš záhy poznává ubíjející monotónnost manželského života. Snaží se před nudou uniknout malým flirtem a marnotratnými nákupy, což značně otřese rodinným rozpočtem.
Hlavní postavy
paní Ema Bovaryová - vzdělaná žena, neustále nespokojená se svým venkovským životem a hlavně manželem Charlesem, často se od toho snaží uniknout k milencům, kteří ji nakonec doženou až k sebevraždě
Charles Bovary - lékař, velmi miluje svou ženu, přitom vůbec netuší, jak moc je nešťastná, je velmi skromný a necílevědomý, žalem nad Eminou smrtí také zemře
pan Homais - lékárník, soused Bovaryových, je velmi vlezlý a vypočítavý, na druhou stranu je má ale rád
Rodolphe - milenec paní Bovaryové, velký proutník, nakonec se zalekl Eminy lásky a odmítl s ní utéci
León - student notářství, Emina velká láska, zpočátku jen platonická
Lhereux - obchodník, nutil podepisovat Bovaryovy směnky, které je dovedly až na dno a byly jedním z důvodů Eminy sebevraždy
— 3 —
Paní Bovaryová
Tento propracovaný román francouzského spisovatele Gustava Flauberta je už pevnou hraniční hradbou mezi romantickým a realistickým románem, která předtím ještě příliš jasně určená nebyla.
Paní Bovaryová, realistický román, je velice zajímavým dílem, v němž se jeho nevyrovnaná hrdinka, oběť romantismu, střetává s realitou a její romantické myšlenky plynou v kontrastu s realistickým popisem pravdivého života - takového, jaký opravdu je až do posledního detailu. Román je psán er-formou, kvůli níž čtenář k hlavní postavě tolik nepřilne a nemá ji tolik v oblibě i s jejími špatnými vlastnostmi jako v případě ich-formy, i když je o ní psáno téměř nepřetržitě a její myšlenkové pochody jsou čtenáři maximálně přiblíženy. I přes, nebo právě kvůli těmto popisům, které jsou občas delší, avšak velice neotřelé, výstižné a nápadité, je kniha docela čtivá a velmi poutavá jak svou formou, tak i obsahem a jeho myšlenkou.
Stejně jako většina realistických románů, není ani v Paní Bovaryové děj tím hlavním prvkem, ale spíše jen dokresluje scenérii popisů propracovaných do detailních podrobností. Popisování se týká jak vzhledu osob, krajiny a místností, tak - a to především - psychiky a uvažování postavy paní Bovaryové. Díky i nepatrným pocitům a úvahám hlavní postavy, která je i se svým problémem typizována, a tedy jedna z mnoha žen s romantickými iluzemi, jež se nenaplnily, může čtenář pozorovat pozvolnou, avšak velice patrně znatelnou změnu Emmy Bovaryové. Na úplném počátku příběhu je Emma, ještě žijící u otce, představována jako veselá, živá a poměrně skromná dívka, ale během manželství s panem Bovarym začne "posmutňovat", chovat se chladněji, nepříjemněji, začne mít deprese a ukazovat své rozmary a náladovost.
Emma Bovaryová byla nevyzrálá selská dcera s konkrétními a perfektními romantickými představami o světě a o životě, které nebylo možné nikdy naplnit.
Karel Bovary, jehož příběh, jímž počíná celá kniha, nám odkrývá základy jeho nevýrazného charakteru, vlastně až téměř dokonce knihy slepě věřil své manželce, jíž tolik miloval, pečoval o ni a nedal na ni dopustit. Byl to rozhodně věrný, obětavý a milující manžel, ale spíše plachý, odměřený, jednoduchý, konzervativní a nudný. Tyto vlastnosti se v očích jeho nové manželky ještě několikanásobně zvětšovaly. Emma toužila chodit do společnosti, bavit se, žít bezstarostný přepychový život boháčů, prožívat dokonalou vášnivou lásku s dokonalým mužem. Byla na rozdíl od svého manžela převelice romantickou duši, která se nechtěla denně užírat nudným prostředím maloměstského domu.
Vlastně je její jednání docela pochopitelné, když se vezme v úvahu, že tato Flaubertova postava byla obětí doby, která se ještě nevzpamatovala z končící éry romantismu a toužila po lásce a ne po manželství pro peníze. Její cizoložství také lze částečně omluvit tím, že po celý den byla osamocená a znuděná v prostředí, které jí nebylo sympatické a po tomto dni, kdy se pan doktor vrátil domů, bortil její muž iluze (iluze nevyzrálé ženy) o dokonalém manželství. Přesto však neměla oprávněný důvod ho nenávidět - to si tedy zpočátku vyčítala, ale s běžícím časem už se k němu chovala okatě chladně.
Nevěra byla postavená na Emmině ztracených iluzích o manželovi, o manželském životě, z něhož pro ni vyplývala nuda a nenaplnění přepychového a romantického života. Za to také mohla její neschopnost a později i nechuť se manželovi svěřit a odpor s ním, už nenáviděným, mluvit, i když on nic netušil. Ano, později jej skutečně nesnášela a osvobozující pro ni nebylo ani dítě, které společně s Karlem Bovarym měla. I když se pokrytecky tvářila, že dítě zbožňuje a přenáší na něj svou mateřskou lásku v obrovské míře, ve skutečnosti k němu stavěla chladně a neměla ho ráda o moc více než svého manžela. Uvažovala tak, že její dítě je součást nenáviděného chotě, jenž jí podle ní zničil život, a proto když se ani po narození děvčete necítila od svého nezáživného života více osvobozena (na rozdíl například od jiné románové postavy s podobným osudem - Anny Kareninové, která naopak o co víc nenáviděla manžela, o to více milovala dítě), začala hledat zábavu a také útěchu jinde - v milencích.
Byli dva a s každým z nich byl její vztah poměrně komplikovaný. Leon a Rudolf sobě vlastně byli úplným protikladem. Leon byl spíše nesmělý, nezkušenější, zdrženlivý a romantický. Hledal u paní Bovaryové lásku, kterou chtěl dostávat i on od od ní. Naopak Rudolf, drzý, smělý sukničkář si Emmu Bovaryovou vyhlédl hlavně pro potěšení z flirtu a svádění, jež už praktikoval u mnoha žen před ní. Tento pokrytecký frajírek, který ženám nalhával lásku, se však ve vážnějších věcech ukázal i přes svou sebevědomou povahu jako zbabělec na rozdíl od čestného Leona. Další možností úniku z jejího příšerně stereotypního a nudného života se stalo zkrášlování domu. Nahrazovala si tím tak návštěvy, plesy a večírky. Dělala si radost kýčovitými předraženými věcmi, které ji nakonec přivedly k šílenství a do slepé uličky dluhů.
Pak už se není čemu divit, když ve chvílích naprostého psychického zoufalství zvolila to nejtrvalejší a nejspolehlivější východisko - sebevraždu.
Téma nešťastného manželství a pozdní chození jednoho z partnerů domů pozdě večer je stále aktuálním problémem, i když jeho následky zasahují dnes do jiných sfér, ale přesto kniha plní kromě výborné čtenářské zkušenosti funkci poučnou.
— 4 —
Realisticko-psychologický román, autor se v něm stylizuje do ženské postavy, vyjadřuje její myšlenky, okouzlení a city.
Dílo bylo v době svého vzniku odsouzeno - na spisovatele byla dokonce podána žaloba pro ohrožování mravnosti. Pojem "bovarismus" se později vžil jako označení pro útěk od skutečnosti k iluzím.
Stručný děj
Hlavní hrdinkou je Ema, dcera bohatého sedláka. Trpí v zajetí nudného měšťanského prostředí, touží po přepychu, romantice, hledá smysl života, nemá ani žádné přátele. Ema je též manželkou Karla, který pracuje jako lékař. Je to sice dobrák, ale i omezený člověk. Pracuje tolik, že domů chodí unaven a na Emu nemá už čas. A tak si Ema nachází milence. Ti ji avšak opouštějí častěji a častěji. Ema stále chce víc a nikdo jí to nemůže dát. A tak umírá v bídě, ke svému muži se nevrací, protože ji už fackovala hanba.
Hlavní postavy
Ema Bovaryová - moderní, jde s dobou; pracovitá, marnivá => utrácí peníze, znuděná, romantická a nenasytná
Karel Bovary - skromný, tolerantní, ohleduplný; dobrák, nepotrpí si na vznešenosti; je často mimo domov
— 5 —
Jeden z nejslavnějších románů 19. století. Ema Bovaryová je obětí středostavovských konvencí poloviny 19. století. Jako mladou romantickou dívku ji provdali za venkovského lékaře, a ona tak příliš záhy poznává ubíjející monotónnost manželského života.
Román byl označen za nemravný, v soudním sporu byl požadován jeho zákaz, soud Flaubert vyhrál s tvrzením, že literární dílo není nemorální jen proto, že píše o nemorálních lidech a zlých činech. Hlavními tématy jsou zde ztráta iluzí, střet s realitou, rozpad manželství.
V úvodu se dozvídáme o dětství a mládí Karla Bovaryho, jenž na přání své matky vystudoval medicínu a oženil se s vdovou Helouis Dubucovou, která je velmi bohatá. Ta brzy umírá a Karel se po roce smutku žení znovu. Tentokrát s dcerou svého pacienta, Emou Roualtovou.
Ema, nová paní Bovaryová, je oproti Karlovi ctižádostivější, pořád chce víc a víc. Zanedlouho po svatbě začne být nespokojená. Myslela si, že manželství bude tak romantické a dobrodružné, jak to znala z knih. Ovšem opak byl pravdou. Karel se nikdy nezměnil v románového kavalíra. Byl celé dny pryč a Ema se doma velmi nudí a neustále sní o nějakém rozptýlení. Chodí na dlouhé procházky, kde přemýšlí, proč se vlastně vdávala.
Ema začíná mít různé vrtochy, například si nechává vozit jídlo a pak se ho ani nedotkne nebo jeden den pije jenom mléko, jiný zas jenom čaj, a tak to jde pořád dál. Karel ale nevidí žádné problémy v jejich soužití, a dál jí vroucně miluje. Kvůli jejímu zdraví se přestěhují do městečka Yoville a zanedlouho se jim narodí dcera Bertička. Ema chtěla chlapečka, a tak dá holčičku ke kojné a moc se o ni nezajímá.
Brzy začíná Ema vyhledávat milostná dobrodružství, ale ani zde nenalézá mnoho štěstí. První milenec, Rudolf, ji opouští právě ve chvíli, kdy spolu mají utéct. Karel dal Emě plnou moc ve finančních záležitostech, což se jí později stává osudným. Další milenec Leon se od ní nechává vydržovat a brzy se Ema dostává do finančních obtíží. Přesto si dále kupuje nové věci a neplatí za ně včas. Když její dluh stoupne opravdu vysoko a Ema už neví, kde by peníze obstarala, rozhodne se svůj život ukončit.
O tom, jaká Ema vlastně byla, se Karel dozvěděl zanedlouho poté, kdy otevřel její stůl a našel milostné dopisy. Krátce po její smrti umírá i on. Z jeho jmění zbylo několik franků, které stačily akorát na cestu Berty za babičkou (matkou Karla).
— 6 —
Stručný děj
Karel Bovary se na přání své matky ožení s měšťkou, která je stará a ošklivá, ale bohatá. Po čase se Karel zamiluje do Emy, a když měšťka zemře, tak si Karel vezme Emu. Ema předstírá nemoc, a tak se přestěhují do jiného města, kde Ema porodí dceru Bertu. Ema si po čase najde přítele - Leona. Ten je ostýchavý a zamilovaný do Emy. Později se Ema stává jednou z mnoha milenek Rudolfa. Ema tento vztah bere vážně, ale Rudolf se s ní přestane stýkat. Jednou jde Ema s Leonem do divadla, kde začne jejich milenecký vztah. Brzy se spolu však rozejdou. Ema má velké dluhy, protože byla velmi rozhazovačná, ale Karel o nich neví. Ema jde do lékárny, kde koupí jed, a otráví se. Karel najde Eminu korespondenci s Rudolfem i Leonem. Začnou se na něho hrnout problémy. Nakonec Karel zemře na infarkt. Berty se ujme babička. Když ta zemře, tak se jí ujme teta.
— 7 —
Stručný děj
Karel Bovary je lékař v Tostes. Studoval v Rouenu. To všechno na přání matky-paní Bovaryové. Ta kdysi bývala veselá, sdílná, něžná. Jak ale stárla, stávala se hašteřivou a nervozní. Jeho otec, bývalý plukovní lékař, se zase zapletl do jakési aféry, pak nic nedělal, jen se povaloval, užíval si, běhal za venkovskými poběhlicemi a všechnu starost o domácnost nechal na své ženě.
Když se jim narodil syn, byl zprvu rozmazlován, otec ho ale chtěl vychovávat tvrdě, po spartánsku, to se mu ale nikdy nepovedlo, chlapec byl totiž od přírody mírné povahy. Dítě se toulalo po vesnici, když mu bylo dvanáct, matka si vymohla, aby šel studovat. Počátky byly marné, lekce s panem farářem byly ve spěchu a celkem k ničemu. Po roce a půl, na nálehání matky, šel studovat do Rouenu. Vytrvalou pílí se držel mezi průměrnými žáky. Rodiče rozhodli, že půjde studovat medicínu. Karel se pustil do práce, všechny otázky se naučil předem nazpaměť. Zkoušky udělal napodruhé.
Další část života mu znovu režírovala matka. Našla mu město, kde zahájí svou lékařskou praxi, tj. v Tostes. Našla mu dokonce manželku, starou vdovu, paní Dubucovou - byla ošklivá a hlídala ho na každém kroku. Nakonec se zjístilo, že nevlastní žádný majetek. Karel ji přesto neopustil.
Převrat v jeho životě nastal, když musel zajet do Bertovky, aby tam ošetřil zlomenou nohu jistému sedlákovi - panu Rouaultovi. Tam, právě tam, ji poprvé spatřil . dceru pana Rouaulta, krásnou Emu. Od té doby Bertovku často navštěvoval. Jeho ženě to bylo velmi podezřelé, brzy zjistila, žě tam jezdí za Emou a zavrhla mu to. Pak najednou z čistého nebe přišla velká rána, paní Dubucová zemřela. Karel si poplakal, měla ho přece jen ráda. Po roce mu smutek vypršel.
Karel se jednoho dne přemohl, a po neustálých odkladech poprosil pana Rouaulta o ruku jeho dcery. Ano, byla svatba. Ema se přestěhovala s manželem do Tostes. Karel byl štasten, ale co Ema? Ema byla dobře vychována v klášteře, uměla tančit, vyšívat a hrát na klavír. Četla hodně romány, byly o krásných princích a urozených pánech, kteří se štastně oženili a o svoji manželku se starali vzorně. Po něčem takovém toužila i Ema. Byla to krásná, mladá slečna, finančně zajištěná. Bohužel očekávala od svého života přílíš mnoho. Karel Emu velmi miloval, ale právě sňatkem začíná pro ni psychické strádání. Její manžel připadal Emě příliš jednoduchý a nudný. Karel, jak už víme, byl venkovským lékařem, nemohl dát Emě to, co potřebovala. Přes den se staral o své pacienty. Večer pak doma nacházel teplou večeři, ustrojený dům a elegantní manželku. Emu Karel nepřitahoval, nevím, zda-li ho někdy aspoň trošku milovala, spíše ním opovrhovala.
Jednou je pozval na ples do Vaubyessardu markýz d'Andervilliers. Ema si uvědomila, že kdyby si ji byl Karel nevzal, určitě by měla lepší život a oženila by se s někým docela jiným. Vedla by hlučný život, plný přepychu a plesů. Nikdy pak nezapomněla na mladíka, se kterým tančila - vikomta. Často pak, když neměla co na práci, vzpomínala a v hlavě se jí točily čtverylky, róby, víno a vikomt. Když už to doma nemohla vydržet, chodila na procházky se svým psem Džali. V Karlovi nenalézala romantickou lásku, po níž toužila, ačkoli ten ji upřímně miloval. Předplatila si různé časopisy. Dovídala se v nich o nejnovější modě. Snila o Paříži, o rušném městském životě, všechno si v hlavě idylicky představovala. Pak trpěla, když se v jejím šedém životě nic nedělo. Očekávala od svého života příliš mnoho. Banální svět maloměsta ji nudil, propadla sebelítosti a nehledala řešení. Karel ji omlouvá nervovou chorobou, která se váže na místo jejich bydliště.
Tedy odstěhovali se do Yonville l' Abbaye. Narodí se jim dítě. Ema si vysnila syna - krásného a silného muže, jenž bude její pýchou. Porodila však dcerku - Bertu. Karel měl navíc finanční problémy, protože v novém působišti nevydělával mnoho peněz. Protože si nemohli dovolit tu nejlepší výbavu pro malou, Ema nakoupí levně na nejbližším místě. Když už si nemůže dovolit to nejlepší, je už jí jedno, co má. Protože nepracuje a po celý den není manžel doma, přemýšli o tom, jak se její představa o životě nenaplňuje. Společnost jí dělali sousedé Homaisovi. Lékarník, pan Homais, byl velice sebevědomý. Měl ženu a čtyři děti: Napoleona, Franklina, Athalii a Irmu. A taky pomocníka a sluhu Justýna, vzal si ho na starost, když mu zemřeli rodiče. Byl na něho přísný a často mu vynadával. Další obyvatelé obce: paní Lefrancoisová - vdova a majtelka hostince "U Zlatého lva", pan Lheureux - obchodník s látkami, pan Guillaumin - notář, pan Binet - účetní, abbé Bournisien - farář, Lestiboudois - kostelník, Tuvache - starosta, Hivert - obstarával nákupy pro celou obec.
Ale pro Emu se nejhlavnějším obyvatelem stal Leon Dupuis, písař, mladík, který se do Emy zamiloval. Dělal jí společnost, recitoval básně, platonicky ji miloval a ona jeho. Nemohl se smířit s tím, že jejich láska nebude nikdy naplněna a odjel studovat do Rouenu práva. Pro Emu nastává nová část života. Poznává Rudolfa Boulangera, velmi bohatého mladíka, měl každou slečnu, kterou si zamanul. Dostal taky Emu. Rudolf naplňoval její život. Každé ráno, když Karel odešel do práce, za ním chodila do Huchette. V noci pak měli schůzky v besídce. Psali si milostné dopisy. Nikdy ji však opravdu nemiloval, byla jednou z mnoha žen, které dobyl. Pro Emu však byl spásou, bez něho by se byla zbláznila. I když byla s ním, nestačilo jí to, chtěla s ním být pořád. Chtěla s ním utéct. Všechno si naplánovali.
V den před odjezdem jí Rudolf napsal: "Nechci být neštěstím vašeho života". Odcestoval, nenasadí si na krk matku s dítětem, není přece šílený. Ema se zhroutila, málem zemřela. Půl roku se zotavovala. Karel velmi trpěl, bál se, aby mu žena nezemřela, neměl tušení o jejím cizoložství. Jednou pak, když se vyléčila, vypravili se s Karlem do Rouenu na představení. Tam potkali Leona.
Kolotoč podvodů začal znovu. Ema nestydatě lhala manželovi. Každý čtvrtek jezdila do Rouenu na hodiny klavíru. Avšak žádné hodiny klavíru se nekonaly, jezdila totiž na dostaveníčka za Leonem. Měli spolu pronajatý hotel, užívali si a Ema se cítila znovu jako v ráji. Pořád si něco objednávala u pana Lheurexe, vlastně jí vždycky přišel osobně něco nabídnout. Pod jeho láskyplnou tváří se skrývalo zlo. Kupovala si záclony, koberce, nové potahy na křesla, šátky a všecky zcela nezbytné věci. Utrácela a utrácela. Nesplácela směnky. Také vztah s Leonem jí přináší další finanční nesnáze. Stará paní Bovaryová jí to vytýkala, často se pak kvůli tomu pohádala se svým synem, ten totiž Emu hájil. Vztah s Leonem se stával nudný, už příliš se znali. Přišlo soudní řízení a exekuce. Ema se snažila sehnat peníze, kde jen mohla. Každý bankéř se jí vysmál. Leon taky nepomohl, nevlastnil totiž žádný majetek. Poslední nadějí byl Rudolf, po třech letech se opět setkali. Vyznali si lásku a ona mu pověděla, jak kvůli němu trpěla. Když řekla, že potřebuje peníze, řekl, že žádné nemá.
— 8 —
První část – IX. kapitola
Když nebyl Karel doma, často vyndávala pouzdro ze zeleného hedvábí ze skříně, kam je uložila do záhybů prádla.
Dívala se na ně, otvírala je a dokonce čichala pach jeho podšívky, směs verbény a tabáku. Čí asi je?... Vikomtovo! Třeba to byl dárek od milenky. Kdosi je vyšíval na palisandrovém rámečku, rozkošném nářadíčku, aby to živá duše neviděla, po dlouhé a dlouhé hodiny se nad ním skláněly měkké kadeře zamyšlené vyšívačky. Milostný dech prošel kdysi pletivem této kanavy; každý steh přišil tam kus naděje nebo vzpomínku a všechny ty spletené hedvábné nitky byly jen nepřerušeným předivem téže mlčenlivé vášně. A pak si jednoho rána vikomt pouzdro odnesl. O čem si povídalo, když leželo na krbu se širokou římsou, mezi vázami s květinami a starobylými pompadúrkami? Nyní je pouzdro v Tostes a on, on je v Paříži, tam, daleko! Jaká je to Paříž? Jaké přenesmírné jméno! Polohlasně si je opakovala, pro vlastní rozkoš; znělo jí v uších jako varhany velechrámu; plálo jejím očím i z každého štítku jejích kelímků s pomádou.
V noci, když jí obchodníci s rybami jezdili s vozíky pod okny a zpívali Marjolaine, probouzela se; a poslouchajíc hřmot železem pobitých kol, který, jak se vzdaloval, rychle zanikal u země, říkala si:
”Zítra tam budou.”
A v myšlenkách jela s nimi, do kopců a z kopců, procházela vesnicemi a ujížděla po silnici pod hvězdným nebem. Ale po větší nebo menší vzdálenosti přišlo vždycky nějaké temné místo, kde její sen zmíral.
Koupila si plán Paříže a prstem procházela ulicemi hlavního města. Znovu a znovu se vydávala na bulváry, zastavovala se na každém rohu, v linkách ulic, před bílými bloky domů. Když konečně pocítila v očích únavu, přivírala víčka a viděla, jak v temnotách ve větru prošlehávají plynové plaménky a před průčelím divadel se s velkým třeskem spouštějí stupátka kočárů.
Předplatila si ženský časopis Košíček a Sylfidu salónů. Hltala všechno do posledního písmene, všechny zprávy o premiérách, o dostizích a večírcích, zajímalo ji první vystoupení pěvkyň, otevření obchodního domu. Znala nové módy, adresy dobrých krejčích, věděla, kdy se v Buloňském lesíku nebo v Opeře schází společnost. V Evženu Sueovi studovala popisy bytových zařízení; četla Balzaca a George Sandovou, hledajíc v nich pomyslné ukojení své vlastní žádostivosti. Nosila si knížky i k jídlu a probírala se v nich, zatímco Karel hovořil, nepřestávaje při tom jíst. Při jídle se jí neustále vracela vzpomínka na vikomta. Nalézala blízké vztahy mezi ním a postavami svých románů. Ale kruh, jehož byl středem, pomalu se kolem něho zvětšoval a aureola se vzdalovala od jeho tváře, šířila se dál a dál a zářila do jiných snů.
Paříž, rozsáhlejší než moře, třpytila se tedy v Eminých očích v stříbrozlatém oparu. Avšak tisícerý život, jenž kypěl v tomto hemžení, byl přece jen rozdělen na části a roztříděn na zřetelné obrazy. Emu z nich upoutaly dva nebo tři, které jí zakrývaly všechny ostatní a samy o sobě představovaly celé lidství. Svět vyslanců se tam pohyboval na leštěných parketách, v salónech vykládaných zrcadly, kolem oválných stolů pokrytých aksamitovým kobercem se zlatými třásněmi. Byly tam večerní róby s vlečkami, velká státní tajemství a úzkosti pod maskou úsměvu. Pak přicházela společnost vévodkyň; všechno samá bledá tvář; vstávalo se ve čtyři hodiny; ženy ubohé andělské bytosti, nosily na lemu spodniček anglické krajky a muži, zneuznané kapacity pod bezvýznamným zevnějškem, ztrhávali své koně jen tak pro zábavu, jezdili na léto do Badenu, a když se jim konečně blížila čtyřicítka, ženili se s bohatými dědičkami. V restauračních místnostech, kde se večeře podává po půlnoci, smál se při světle svíček strakatý dav spisovatelů a hereček. Ti zase byli marnotratní jako králové, plni vznešených ctižádostí a fantastických ztřeštěností. Byl to život nade všecky životy, život mezi nebem a zemí, v bouřích, něco báječného. Ostatek světa se propadl; neměl své místo a jako by neexistoval. Čím jí ostatně byly věci bližší, tím více se její myšlenka od nich odvracela. Zdálo se jí, že celé její nejbližší okolí, ten nudný venkov, hloupí maloměšťáčkové, ten život neživot, to že je na světě něco výjimečného, podivná náhoda, do níž by se lapila, kdežto dále se do nedozírna prostírá nesmírná země slastí a vášní. Ve svém roztoužení směšovala požitky přepychu s radostí srdce, konvenční eleganci s citovou jemností. Což nepotřebuje láska jako indické rostliny připravenou půdu, specifickou teplotu? Vzdechy za měsíčního svitu, dlouhá objetí, slzy stékající na ruce, které pouštíme, všecka ta třeštění těla, všecky malátnosti něhy jsou tedy nerozlučně spojeny s balkónem velkých zámků, kde se věčně nic nedělá, s budoárem s hedvábnými stórami, s tlustým kobercem, s plnými květinovými stolky a s lůžkem na stupínku, se třpytem drahokamů a se šňůrami livrejí.
Poštovský podomek, který každého rána přicházel hřebelcovat klisnu, šel v hrubých dřevácích přes chodbu, halenu měl děravou, nohy naboso, jen v onucích. A s takovým groomem v krátkých kalhotách se musí spokojit! Když skončil svou práci, za celý den už nepřišel; neboť Karel sám po návratu domů dával koně do stáje, snímal sedlo a natahoval ohlávku; služka zatím nosila otepi slámy a házela je do žlabu, jak dovedla.
V náhradu za Stázu (která konečně, prolévající potoky slz, odešla z Tostes) si Ema vzala čtrnáctileté děvče mírné tváře, sirotka. Zapověděla jí nosit bavlněné čepce, naučila ji mluvit s vámi ve třetí osobě, nosit sklenici vody na talířku, nevstupovat bez zaklepání, žehlit, škrobit, oblékat ji; chtěla z ní udělat komornou; a protože milostpaní obyčejně nechávala klíče u kredence, Blaženka si každý večer brala trochu cukru; napřed se pomodlila, a když byla sama v posteli, cukr snědla.
Odpoledne si někdy chodila popovídat s postilióny. Milostpaní bývala nahoře ve svém pokoji.
Ema nosila župan hluboce otevřený, takže bylo mezi šálovými revery živůtku vidět zřasenou náprsenku se třemi zlatými knoflíčky. Místo pásu měla šňůru s velkými třapci a na nártu granátově rudých pantoflíčků seděl chomáč širokých stuh. Už dříve si koupila podložku, psací potřeby, násadku a obálky, ačkoliv neměla komu psát; utírala prach na poličce, prohlížela se v zrcadle, brala do ruky knihu; upadala mezi řádky do snění a knihu pouštěla do klína. Jímala ji touha cestovat nebo se vrátit do kláštera. Přála si současně zemřít a bydlit v Paříži.
Karel jezdíval na koni po postranních cestách v dešti i sněhu. Pojídal omelety na selských stolech, strkal ruce do vlhkých postelí, do tváře mu stříkal vlahý proud krve při pouštění žilou, poslouchal chroptění umírajících, prohlížel mísy, odhrnoval nemálo špinavého prádla; ale každý večer nalézal teplý krb, prostřený stůl, pohodlný nábytek a vkusně oblečenou ženu, půvabnou a voňavou; ani nevěděl, odkud se bere ta vůně, zdali snad spíše košile nevoní jejím tělem.
Okouzlovala ho mnohými půvabnými drobnůstkami; jednou to byla nová úprava papírové mističky pro svíčku, jindy pozměněný volán na šatech nebo zase neobyčejný název velmi prostého jídla, které služka zkazila; ale Karel je s rozkoší spolykal do posledního sousta. Viděla v Rouenu, že dámy nosí u hodinek svazeček přívěsků; koupila si přívěsky. Chtěla na krb dvě velké vázy z modrého skla a o něco později slonovinovou skříňku s náprstkem ze zlaceného stříbra. Čím méně rozuměl Karel půvabu těchto věciček, tím více podléhal jejich kouzlu. Přidávaly něco k rozkoši jeho smyslů a k pohodě jeho domácnosti. Bylo to, jako by zlatý prach posypával po celé délce ubohoučkou cestičku jeho života.
(přeložil Miloslav Jirda)
— 1 —
Druhá část – IX. kapitola
Zpočátku byla jako omámena; viděla stromy, cesty, příkopy, Rudolfa; ještě cítila objetí jeho paží, a listí se třepetalo a rákosí svištělo.
Avšak užasla, když se podívala do zrcadla. Nikdy ještě neměla oči tak velké, tak černé a tak hluboké. Něco neskonale jemného se jí rozlilo po celé bytosti a celou ji přetvářelo.
Říkala si znovu a znovu: ”Mám milence, mám milence!” a kochala se tou představou, jako kdyby podruhé dospívala. Konečně budou i pro ni hry lásky, to horečné štěstí, nad nímž už lámala hůl. Cosi zázračného se před ní otvírá, všechno bude jen vášeň, vytržení, blouznění, modravé nesmírno ji obklopovalo, její myšlenka se vznášela nad jiskřícími vrcholy citu, všední život bylo vidět až kdesi daleko, kdesi docela nízko, ve stínu, v mezerách mezi těmi výšinami.
Tu si připomněla hrdinky knih, které kdysi četla, a lyrický sbor těch cizoložných žen se jí v paměti rozezpíval sesterskými hlasy, okouzleně jim naslouchala. Sama najednou byla jakoby skutečným kusem těch přeludných vidin a měnila ve skutečnost dlouhé snění svého mládí, dívajíc se na sebe jako na typ milovnice, po jakém tolik toužila. Pociťovala ostatně i ukojení pomstychtivosti. Cožpak dost netrpěla? Nyní však triumfovala a láska, tak dlouho potlačovaná, tryskala bez omezení, v radostném kypění. Vychutnávala ji bez výčitek svědomí, bez obav, beze zmatku.
Příští den uplynul v nové pohodě. Bylo mnoho přísah. Ema vyprávěla své zármutky. Rudolf ji přerušoval polibky; pozorovala ho přivřenýma očima a žádala ho, aby jí znovu a znovu říkal Emo a opakoval, že ji miluje. Bylo to v lese jako minulého dne, v dřevěnkářské boudě. Stěny byly ze slámy a střecha tak nízká, že se musili shýbat. Seděli těsně vedle sebe na loži ze suchého listí.
Od toho dne si pravidelně každý večer psali. Ema nosila své dopisy až na konec zahrady u řeky a vkládala je do trhliny v terase. Rudolf si pro ně chodil a dával tam své; vždycky si stěžovala, že jsou příliš krátké.
Jednoho rána, když Karel odešel už před svítáním, zamanula si, že musí Rudolfa vidět okamžitě. Dalo se rychle dojít do Huchette, hodinku tam pobýt a vrátit se do Yonville, ještě když všecko bude spát. Celá se zadýchala žádostivostí při tom nápadu; brzy byla na louce a rychle kráčela ani se neohlížejíc.
Svítalo. Ema z dálky poznala dům svého milence; jeho dvě korouhvičky ve tvaru rybny se černě vykrajovaly na bledém pozadí úsvitu.
Za dvorem byla hlavní budova, něco na způsob zámku. Vstoupila, jako by se zdi samy před ní rozestupovaly. Široké rovné schodiště vedlo nahoru na chodbu. Ema stiskla kliku u jedněch dveří a najednou uviděla vzadu v pokoji spícího muže. Byl to Rudolf. Vykřikla.
”Ty zde, ty zde,” opakoval. ”Jak sems přišla?... Ach, a šaty máš celé mokré!”
”Miluji tě,” odpověděla, ovíjejíc mu ruce kolem krku.
Když se jí tato první smělost povedla, napříště pokaždé, když Karel odcházel časně z domu, Ema se rychle ustrojila a po špičkách seběhla po schůdkách, které vedly k vodě.
Ale když tam nebylo prkno, po kterém přecházely krávy, musela sejít podle zdí u řeky; břeh byl kluzký; aby neupadla, chytala se chomáčů zvadlé ohnice. Pak se dávala napříč zoranými poli, kde se bořila, klopýtala a zůstávala trčet v tenkých střevíčcích. Na hlavě uvázaný šátek se třepetal ve větru na lukách; bála se dobytka, hned utíkala; přicházela udýchaná, tváře růžové, a celá její bytost vydávala svěží vůni mízy, zeleně a čerstvého vzduchu. Rudolf v tu dobu zpravidla ještě spal. Jako by do jeho ložnice vstupovalo jarní jitro.
Žluté záclony na oknech tiše a zlehounka propouštěly těžké šeřivé světlo. Ema tápala mhouříc oči a rosné kapky zachycené na hladkém účesu tvořily jakoby topasovou aureolu kolem jejích tváří. Rudolf ji se smíchem přitahoval k sobě a tiskl na srdce.
Pak si prohlížela byt, otvírala zásuvky, česala se jeho hřebenem a zhlížela se v jeho zrcátku na holení. Někdy dokonce brala do úst troubel velké dýmky, která ležela na nočním stolku mezi citróny a kousky cukru vedle láhve s vodou.
Na loučení potřebovali dobrou čtvrthodinku. Ema plakávala; byla by si přála, aby od něho nikdy nemusila odcházet. Něco silnějšího než ona sama ji k němu pudilo, až jednoho dne, když před ním tak znenadání stanula, Rudolf svraštil tvář, jako když člověk dává najevo nelibost.
”Co je ti?” pravila. ”Bolí tě něco? Mluv!”
Nakonec prohlásil docela vážně, že by měla být s těmi návštěvami opatrnější, aby se nekompromitovala.
(přeložil Miloslav Jirda)
— 2 —
Třetí část – VI. kapitola
Častěji už spolu mluvívali o věcech, které nesouvisely s jejich láskou; a v Eminých dopisech byla řeč o růžích a verších, o luně a hvězdách, bláhových to zdrojích lásky, když ochabuje a uchyluje se ke všem vnějším prostředkům, aby znovu rozkvetla. Ustavičně si slibovala jakousi hlubokou blaženost od příští schůzky; pak si musela přiznat, že nezakouší nic zvláštního. Zklamání však rychle ustupovalo před novou nadějí a Ema se k Leonovi vracela vždy ohnivější, vždy roztouženější. Svlékala se beze všech okolků, rvouc tenkou stužku šněrovačky, která jí šustila kolem boků jako plazící se užovka. Po špičkách bosých nohou se chodila ještě jednou dívat, zdali jsou dveře zamčeny, pak jediným pohybem shazovala všechno, co měla na sobě; – a bledá, bez hlesu, vážná, v dlouhém záchvěvu mu klesala do náruče.
Avšak na jejím čele, oroseném studenými kapkami, na zajíkajících se rtech, v těkajících zorničkách a v objetí paží bylo něco přepjatého, nevysvětlitelného a ponurého, co se plíživě, jak se Leonovi zdálo, vkrádalo mezi ně, aby je rozvedlo.
Neodvažoval se jí vyptávat; ale když postihl, jak je zkušená, říkal si, že jistě prošla všemi zkouškami utrpení a rozkoše. Co ho kdysi okouzlovalo, nyní ho trochu děsilo. A také se bouřil proti tomu, jak denně stále víc a víc pohlcovala jeho bytost. Zazlíval jí, že nad ním stále vítězí. Chtěl se dokonce přinutit, aby ji nemiloval; ale při prvním vrznutí jejích střevíčků se cítil zbabělý jako opilec při pohledu na silný likér.
Je pravda, že ho zahrnovala vší možnou pozorností, od vybrané tabule po koketně šité šaty a milostně unylé pohledy. Přinášela si z Yonville za ňadry růže, házela mu je do tváře, strachovala se o jeho zdraví, radila mu, jak si má počínat, a aby si ho zachovala i nadále, zavěsila mu na krk medailónek s Pannou Marií doufajíc, že snad nebesa zakročí. Jako rozšafná matka se zajímala o jeho kamarády. Říkala mu:
”Nestýkej se s nimi, nikam nechoď, mysli jen na nás; miluj mě.”
Byla by ho ráda kontrolovala a napadlo ji dát ho sledovat na ulici. Před hotelem se vždycky potloukal nějaký pobuda, který zastavoval cestující a neodmítl by... Ale hrdost se v ní vzbouřila.
”Ech, aťsi! Ať mě klame, co mi na tom záleží! Copak na něm tak visím?”
Když se jednoho dne brzy rozešli a Ema se vracela sama po bulváru, uviděla zdi svého kláštera; i usedla na lavičku ve stínu jilmů. Jaký to byl tenkrát klid! S jakou dychtivostí toužívala po těch nevýslovně milostných citech, jak si je usilovala představit podle knih!
První měsíce manželství, projížďky na koni v lese, vikomt ve víru valčíku a zpívající Lagardy, to všechno jí prošlo před očima... A Leon jí pojednou připadal stejně vzdálený jako všecko ostatní.
”Přece ho miluji.” Říkala si.
Nic naplat! Není šťastna a nikdy šťastna nebyla. Kde se jen bere ten pocit životní nedostatečnosti, té náhlé zpuchřelosti věcí, o něž se opírá? Ale je-li někde na světě silná a krásná bytost, rytířská povaha plná vznětu a zároveň i jemnosti, srdce básníka v těle anděla, lyra s kovovými strunami vyhrávající k nebi svatební písně, proč ji náhoda s ní nesvede? Och, jak nemožné! Ostatně, nač se za něčím pachtit? Vždyť to nestojí za to! Všechno lže! Každý úsměv jen zastírá omrzelé zívání, každá radost nějakou kletbu, každá rozkoš svůj hnusný rub, a nejsladší polibky zanechávají na rtech nesplnitelnou touhu po vyšší rozkoši.
Ve vzduchu kovově zaharašilo a klášterní zvon se ozval čtyřmi údery. Čtyři hodiny! A jí se zdálo, že tam sedí na lavičce už věčnost! Ale do jediné minuty se vejde celé moře vášní, jako celý dav lidí na malý prostor.
Ema žila jen svými vášněmi a o peníze se nestarala víc než nějaká arcivévodkyně.
Jednoho dne však u ní zaťukal jakýsi nanicovatý muž, brunátný a holohlavý; vyřídil, že ho posílá pan Vinçart z Rouenu. Vytáhl špendlíky, které spínaly kapsu jeho dlouhého zeleného šosáku, zapíchl si je do rukávu a zdvořile podal Emě kus papíru.
Byla to směnka na sedm set franků; kdysi ji podepsala a pan Lheureux ji postoupil Vinçartovi, ačkoli se zapřísahal, že to neudělá.
Poslala pro něj služku. Vzkázal, že nemůže přijít.
Tu se ten neznámý člověk, který zůstal stát a vrhal napravo i nalevo zvědavé pohledy, zakrývané hustým světlým obočím, zeptal jakoby nic:
”Co mám vyřídit panu Vinçartovi?”
”Nu co,” odpověděla Ema, ”řekněte mu... že nemám... Příští týden... Ať počká.... ano, příští týden.”
Chlapík odešel bez jediného slova.
Ale nazítří v poledne dostala směnečný protest; a pohled na kolkovaný papír, na němž se několikrát velkými písmeny roztahovalo: ”Hareng, soudní vykonavatel v Buchy”, poděsil ji tak, že se v největším chvatu rozběhla k obchodníku s látkami.
(přeložil Miloslav Jirda)
— 3 —
(...)
Ema nosila župan hluboce otevřený, takže bylo mezi šálovými revery živůtku vidět zřasenou náprsenku se třemi zlatými knoflíčky. Místo pásu měla šňůru s velkými třapci a na nártu granátově rudých pantoflíčků seděl chomáč širokých stuh. Už dříve si koupila podložku, psací potřeby, násadku, obálky, ačkoliv neměla komu psát; utírala prach na poličce, prohlížela se v zrcadle, brala do ruky knihu; upadala mezi řádky do snění a knihu pouštěla do klína. Jímala ji touha cestovat nebo se vrátit do kláštera. Přála si současně zemřít a bydlit v Paříži.
Karel jezdíval na koni po postranních cestách v dešti i sněhu. Pojídal omelety na selských stolech, strkal ruce do vlhkých postelí, do tváře mu stříkal vlahý proud krve při pouštění žilou, poslouchal chroptění umírajících, prohlížel mísy, odhrnoval nemálo špinavého prádla; ale každý večer nalézal teplý krb, prostřený stůl, pohodlný nábytek a vkusně oblečenou ženu, půvabnou a voňavou; ani nevěděl, odkud se bere ta vůně, zdali snad spíše košile nevoní jejím tělem.
Okouzlovala ho mnohými půvabnými drobnůstkami; jednou to byla nová úprava papírové mističky pro svíčku, jindy pozměněný volán na šatech nebo zase neobyčejný název velmi prostého jídla, které služka zkazila; ale Karel je s rozkoší spolykal do posledního sousta. Viděla v Rouenu, že dámy nosí u hodinek svazeček přívěsků; koupila si přívěsky. Chtěla na krb dvě velké vázy z modrého skla a o něco později slonovinovou skříňku s náprstkem ze zlaceného stříbra. Čím méně Karel rozuměl půvabu těchto věciček, tím více podléhal jejich kouzlu. Přidávaly něco k rozkoši jeho smyslů a k pohodě jeho domácnosti. Bylo to, jako by zlatý prach posypával po celé délce ubohoučkou cestičku jeho života.
(...)
(přeložila Eva Musilová)
— 4 —
(...)
Ach to tě lituji, řekla. Když je člověk chudý, nežije v takovém přepychu jako ty. Nebýt tebe, byla bych šťastná. Když jsem se pak k tobě vrátila a znovu přinesla ti svou lásku - odmrštil jsi mě. Protože by ho to stálo tři tisíce franků. Ema propadla uplné bezmoci. Vzala si z lékarny jed a spáchala sebevraždu. Karel je pohroužen v největším smutku. Připraví pohřeb. Jeho mysl náleží jenom jí. Postupně pak všechno splácí, peníze nestačily, Eminy dluhy nebraly konce. Pak objeví milostné dopisy Leona a Rudolfa. Lidé žasli, jak byl najednou skleslý, přestal chodit ven. V létě chodíval na hřbitov, vodil sebou Bertu. Jednou potkal ve městě Rudolfa. Oba zbledli. Karel řekl, že už se nezlobí. Prý je to vina osudu. Rudolf si řekl, že je Karel na člověka v takové situaci přespříliš dobrotivý. Karel seděl na lavičce v zahradě. Zalykal se pod mátožnými návaly milostných vzplanutí. Když pro něj přišla Berta, aby šel k večeři - neodpovídal. Přesvědčená, že si jen tak hraje, strčila do něj. Padl na zem. Byl mrtev...
(...)
(přeložila Eva Musilová)
— 5 —
Smrt je vysvobození, nikoliv trest.
(...)
Bouře politické jsou ještě zhoubnější, než bouře povětrnostní.
(...)
Člověk neumí bojovat s nebesy, neumí odolávat úsměvu andělů.
(přeložila Eva Musilová)
— 6 —
