Kapitola devátá
PÍSEK MEZI ZUBY
Důchodce Jaroslav Svrček se v neděli večer vrátil z lázní. Byl unavený a ani nerozbalil kufr. Převlékl se do pyžama, napustil si vodu v koupelně a zapnul televizi. Málem před ní usnul a málem vytopil koupelnu.
Ráno se probudil o půl osmé a s předsevzetím, že sil, načerpaných lázeňským pobytem, využije k úklidu. Nejprve vyvětral pokoj, pak roztřídil prádlo z kufru a nakonec zapnul ledničku. Byla pochopitelně prázdná, takže nebylo ani z čeho udělat snídani. Šestašedesátiletý důchodce šel tedy nakupovat. Když míjel dveře své sousedky Evy Knotové, něco se mu nezdálo. Teprve však když se vracel se síťovkou, v níž byly dva litry mléka, rohlíky, osminka másla a pár vajíček, uvědomil si, co se mu nezdálo…
Takový zvláštní nasládlý pach… Nic příjemného na lačný žaludek, udělalo se mu nevolno.
Zavolal na Bezpečnost.
„Tak piš,“ řekl nadporučík Váně. „Dvanáctého března v devět třicet oznámil na místním oddělení VB důchodce Jaroslav Svrček, bytem Jarolímova 16…“ – a Váně vzal do ruky protokol o výslechu svědka, který končil následujícími větami: „Vrátil jsem se v neděli večer, to víte, lednička prázdná, tak že si ráno půjdu nakoupit… A jak jsem šel kolem jejích dveří, tak mě to praštilo do nosu… Když to potom lidi od vás otevřeli, tak ta mrtvá, prosím, to nebyla slečna Knotová… Tuhle slečnu já, prosím, nikdy neviděl…“
Ten, který seděl za nízkým stolkem a psal, byl nadporučík Šťastný. Měl výbornou náladu, protože se ve včerejších pozdních večerních hodinách zúčastnil výroční členské schůze bytového družstva Rozkvět, jehož byl členem. Tam se dozvěděl tu radostnou novinu, že postoupil na pořadníku o plných šest míst. Z místa čtyři sta devadesátého čtvrtého na místo čtyři sta osmdesáté osmé. Vzhledem ke skutečnosti, že družstvo ročně přidělovalo přibližně dvacet až pětadvacet bytů, Šťastného radost neznala mezí.
„Mrtvola v bytě Evy Knotové nebyla dosud identifikována. Prokazatelně se jedná o vraždu uškrcením a podle vyjádření lékaře smrt nastala…“
„Víš, co je divný?“ přerušil Váněho Šťastný. „Že se čtrnáct dní po ní nikdo nesháněl.“
„Možná že není z Prahy,“ pokrčil Váně rameny. „Mohlo jí být tak mezi dvaadvaceti a čtyřiadvaceti… Třeba vysokoškolačka. Už jsi něco zjistil o té Knotové?“
„Před dvěma měsíci odcestovala na návštěvu příbuzných do Vídně.“
„Na jak dlouho?“
„Na týden.“
„Takže to vypadá…“
„Jako nezákonné opuštění republiky, jasně… Ta garsonka byla taky pěkně vymetená. Jen prázdný skříně ve zdi a ten gauč, co jsme ji pod ním našli. Mně se to moc nelíbí.“
„Vraždy nejsou na tomhle světě, vážený kolego, od toho, aby se líbily,“ ušklíbl se Váně, „nýbrž proto, aby se řešily.“
„Já nemyslím tu vraždu.“
„A co tedy?“
„Najdem zamordovanou holku v cizím bytě. Pozdě… Žádný doklady. To je jak hledat jehlu v kupce sena. A nikdo ji nepohřešuje.“
„Klid, tak zlý to zase není… Uvažuj logicky. Knotová se rozhodne emigrovat. Prodá zařízení, zůstává po ní akorát kvartýr a klíče. Už je nebude potřebovat. Tak je dá komu?“
„Komukoliv.“
„To je teoretický uvažování, který není k ničemu. Podívej, já bych se vsadil, že je dá nějaký svý přítelkyni, která, než to praskne, může z těch klíčů profitovat.“
„Jak?“
„Má kde spát,“ řekl přesvědčeně Váně. „Třeba je to opravdu studentka. A je pořád lepší pár měsíců v klidu na privátě než na koleji.“
„Myslíš nebožku?“
„Zavražděnou!… Na tak mladou holku mi označení nebožka připadá poněkud nepatřičné.“
„Jenže studentky, co chtějí v klidu študovat,“ namítl Ivan, „nemívaj obvykle za zádama chlápky, který by je chtěli škrtit, ne?“
„Nemusíš mě chytat za slovo,“ pravil trpělivě Váně. „Kde ta Knotová pracovala?“
„V jednom kadeřnictví na Zlatým kříži.“
„Fajn, seber fotky a jedem!“
Nebylo to jen kadeřnictví, protože zmíněný salón se nazýval Hanuš. Váně se Šťastným se představili kasírce u vchodu a ta telefonicky přivolala paní vedoucí. Přišla dáma v anglickém kostýmku a s černou helmičkou účesu.
„Šlajerová,“ představila se i ona a pokynula oběma mužům, aby ji…
