Kapitola desátá
SVĚDEK VRAŽDY
V tu noc se stačil nadporučík Ivan Šťastný pohádat jak se svou ženou, tak se svým tchánem. Tchyně naštěstí byla v lázních. Začalo to docela nevinně, hned po večeři.
„Budem se dívat, ne?“ řekla žena Milena a zapnula televizi.
„Na který program?“ položil nadporučík zbytečnou otázku.
„Jak to – na který?“ podivila se Milena.
„Já nevěděl, že se tak zajímáš o operetu.“
„Nemusíš se dívat.“
„Já bych se díval…“
„Jo – na blbou házenou!“
„Házená není blbý sport,“ řekl Ivan důstojně, „ale jestli chceš, koupím ti příští měsíc lístky do Karlína.“
„Copak mě zajímá opereta?“
„No a dívat se chceš na co?!“
„Na seriál,“ vysvětlila Milena trpělivě. „O Offenbachovi.“
„Jo, o tom hudebním skladateli.“
„Operet.“
„To je mi tuk.“
„Aha,“ řekl vítězně mladý nadporučík a šel sepisovat protestní rozklad stavebnímu bytovému družstvu Rozkvět. Tak ho také nalezl tchán Evžen, zhruba o půl hodiny později, když z vedlejšího pokoje burácel rozverný kankán.
„Ty s Milenou nemluvíš?“
„Proč bych nemluvil?“ ohradil se Ivan.
„Že se nedíváte spolu.“
„Mě jednak nezajímá opereta, jednak mám práci.“
„Přísně tajnou,“ pokývl tchán potměšile hlavou.
„Ne,“ přiznal Ivan, „tohle nic tajného není.“
„Ukaž.“ Tchán přelétl očima několik variant výhružných i prosebných suplik a soucitně se nad nimi ušklíbl. „Máš tohle zapotřebí? Kdybys chtěl, mohli jste s Milenou už dávno bydlet ve svým!“
„Za jakou cenu?“ nadhodil významně Ivan.
„Za rozumnou,“ řekl tchán, zaměstnaný v oboru bytového hospodářství a podezřívaný zetěm z hospodářské kriminality, „já v tom umím chodit. Žádný levoty, ale mý dlouholetý zkušenosti.“
„Víš co, Evžene?“ řekl znechuceně Šťastný. „Ty máš svůj rozum a já zase svůj. A ten můj mi velí, abych si od tebe nevzal ani sirky.“
„To je vtipné,“ souhlasil tchán a nalil si koňak. „Měl jsem za sebou těžký den. Ty nechceš?“
„Já měl za sebou taky perný den,“ přiznal se mladý nadporučík, „klidně mi nalej.“
„Na zdraví,“ řekl tchán, a když Ivan koňaku usrkl, zlomyslně dodal: „Že ti ani nezaskočilo…“
„Proč?“
„Jseš houby detektiv,“ mávl Evžen rukou, „jinak bys musel poznat, že tenhle koňak, pochází – no schválně zkus uhodnout, odkud?!“
„Z Gruzie.“
„Neuhád.“
„Z Moldávie.“
„Samá voda.“
„Tak snad už zbývá jen Arménie,“ pokrčil Šťastný rameny, „a pak se dám poddat.“
„Tenhle koňak,“ pravil pyšně tchán a ukázal Ivanovi láhev, „je sice z Arménie, leč to není podstatné. Podstatný je zdroj. Zdroj, zvaný úplatek. Tak je to, milý zeti a naivní snílku…!“
„O čem se bavíte?“ Do kuchyně nahlédla Milena, protože seriál už skončil.
„Proč ještě nemáte vlastní byt,“ objasnil zarmouceně otec Evžen.
„No tak to je velmi zajímavé téma,“ souhlasila Milena a pak spojila své síly s otcem a Ivan byl nucen – alespoň pro tuto noc – kapitulovat.
Noční vlak měl svůj jízdní řád a nikdo nemohl tušit, jaký scénář, se chystá na chodbičce jednoho vagónu druhé třídy. Věděl o něm jediný člověk a i ten improvizoval.
Vlak se vnořil do tunelu, a když z něj vyjel, objevilo se po levé straně trati světlo z bývalého strážního domku. Svítilo se tam v předsíni, kde Šilerová dávala žrát psovi. Zaslechla výkřik a šla vzbudit svého muže.
„Co je?“
Šiler usnul teprve před hodinou, bylo mu sedmatřicet a jeho žena byla o dva roky starší.
„Tam venku někdo zařval. Měl by ses jít podívat.“
„Něco se ti zdálo,“ otočil se Šiler na druhý bok. „Pojď si taky radši už lehnout.“
„Já bych neusnula, kdyby ses tam nešel podívat,“ zalomcovala mu žena ramenem. „Třeba se někomu něco stalo. Vezmi si psa.“
Šiler si tiše zanadával a přes pyžamo na sebe navlékl nádražáckou uniformu. „Mně bude úplně stačit baterka. Psa si tu nech.“
„Vem si radši na sebe ještě pláštěnku.“
„No dobře,“ Šiler si vzal z nočního stolku baterku a v předsíni přes sebe přehodil pláštěnku. Pohladil psa a ujistil se, že ho žena nesleduje. Pak sáhl za obraz, představující idylku odkudsi z Polabí. Byl za ním revolver, starý, ale dobře ošetřovaný walther.
Venku drobně mžilo a Šiler šel podél t…
