Kapitola osmá
PROJDU SE PO TVÝCH ZUBECH
Seděli proti ní a tvářili se nejistě. Doktorka Pavelková pracovala v manželské poradně už osm let a takových dvojic, jako byla tahle, zažila už na stovky, jemu bylo třiadvacet, jí dvaadvacet.
„Gratuluji,“ řekla doktorka. „Kdy se budete stěhovat?“
„Příští týden,“ řekl Pavel Kilián a obrátil se ke své ženě. „Jestli s tím Martina bude souhlasit.“
„Budete, Martino?“
Neodpověděla, ale kývla.
Z těch dvou je ona rozhodně zralejší, pomyslela si doktorka. Kiliánovi měli dvě malé děti, dva kluky, a jejich případ byl poměrně jednoduchý. Ti dva se znali už od školních let, spíš kamarádi než nějaká velká láska, a než šel Pavel na vojnu, přišla Martina do jiného stavu. Konala se okamžitě svatba, dvě spořádané rodiny se bez problémů mezi sebou rychle dohodly, jejich rodinné domky na pražském předměstí spolu téměř sousedily a pro začátek bylo všechno jasné. Pavel jde na vojnu, Martina po porodu zůstane u svých rodičů, a než uplynou ony dva roky, uvolní se v domku Kiliánových pokoj po starším bratru Petrovi, který má vážnou známost v Hradci a hodlá se tam přestěhovat. Kiliánovi pak vyklidí ještě jeden ze svých tří pokojů a nic nebude bránit šťastnému soužití mladých manželů. Dva pokoje nejsou sice nic moc, ale pro začátek je to vlastně ažaž a koneckonců Pavel je v bytovém družstvu, takže perspektivně se dá počítat i s vlastní domácností.
Tak nějak zněla nepsaná dohoda obou rodin, jenže po oněch dvou letech vojny se všechno ukázalo být poněkud jinak. Vážná hradecká známost byla shledána lehkou, a starší bratr se tudíž neodstěhoval. Naopak bylo spíše pravděpodobné, že jeho nová vážná známost, dekretovaná do Ženských domovů, se hodlá přistěhovat k němu. Domek Martininých rodičů rovněž praskal ve švech, protože obsahoval podnájemníka i s rodinou.
Dopadlo to tak, že mladí manželé bydleli střídavě tam i onde. Do toho přišlo druhé dítě, následné vzájemné odcizení a stav se ustálil do té podoby, jakou měl před vojnou.
Martina s dvěma dětmi bydlela u svých rodičů. Pavel Kilián také u svých. Když se poprvé objevili v manželské poradně, svorně trvali na rozvodu.
Doktorka Pavelková taktně zjistila, že žádný z nich přitom nechová v záloze dalšího možného partnera či partnerku. Pak už to byl celkem snadný případ, protože se objevila možnost družstevního bytu, o který se zasloužil otec Kilián. K této závažné okolnosti pak doktorka Pavelková nasměrovala své terapeutické úsilí.
Vlastně nikdy jste spolu neměli společnou domácnost.
Vám, Pavle, vadilo zasahování Martininých rodičů do vašeho manželství.
Nezlobte se, Martino, ale u vás to bylo to samé. Nesnášela jste zásahy rodičů svého manžela do vašeho vztahu.
Teď konečně zkusíte poprvé žít jen spolu, důvěřovat si a spoléhat jeden na druhého. Pak uvidíme.
Kiliánovi souhlasili.
„Mně se to moc nelíbí,“ řekl nadporučík Váně. „Tebe neubyde a kamarádovi pomůžeš,“ tvrdil poněkud nedůtklivě nadporučík Šťastný.
„Varuju tě zřejmě marně.“
„Jistě,“ souhlasil mladší nadporučík, „je to jen a jen moje věc.“
„Jenže má je tahle garsoniéra, klíče od ní, a má bude tudíž i spoluvina,“ prohlásil starší nadporučík.
„Až dosud jsem netušil, jak hluboké sympatie chováš k mé ženě,“ ušklíbl se Šťastný. „Jestli chceš, dobře, máš mé slovo, že o tuhle službu tě žádám naposled.“
„To zní už poněkud líp,“ vzdychl Váně. „Kdy mám, Ivánku, vypadnout?“
„Před pátou, drahý příteli.“
„A vrátit se mohu kdy?“
„Tak v jedenáct. Osm minut po jedenácté jede totiž Barborce zpáteční vlak.“
„Ty to s ní dneska chceš skončit.“
„Nic takového jsem netvrdil.“
„Ale tvrdils, že je to dneska naposledy, co chceš po mně klíč.“
„Jo, a mý slovo platí. Vysvětli si to, jak chceš.“
„Já si to vysvětluju jedině tak,“ řekl chmurně Váně, „že se s ní hodláš scházet dál, jenže jinde.“
„Starej zkušenej detektiv se v tobě nezapře,“ řekl pochvalně Šťastný, „takže ahoj.“
„Ahoj,“ řekl starší nadporučík, a sotva Ivan zmizel za dveřmi, vytočil důvěrně známé telefonní číslo.
„Helena?“
„Dneska vážně nem…
