Kapitola pátá
DÝM
Míla Pavelková byla už nervózní, i když inženýr Kodeš se překonával. „Je to tu hezké, viďte?“
„Však se tady taky Áda nadřel,“ řekla Eva Holmanová a s potěšením zaregistrovala, že Pavelková zbledla. „Nějak se nám v té Praze zapomněl. Nemáte o něj strach, paní Mílo?“
Vila v Dobřichovicích byla téměř před dokončením a Eva Holmanová téměř o polovinu let mladší než inženýr Bedřich Holman, který se s provinilým výrazem zjevil ve dveřích. „Evičko, nevíš, kde máme solvinu?“
Pavelková se v duchu nad tím množným číslem ušklíbla. Evička věru měla do uživatelky solviny daleko.
„Bóďo, kdybys mě neměl!“
„Paní Eva ráda provokuje,“ odkašlal si inženýr Kodeš. „To tak neberte. Víte, že to je Bedřichova první žena? Už jsme si všichni mysleli, že zůstane starý mládenec.“
„Ano?“ řekla lhostejně Míla Pavelková a všechno jí tu bylo protivné. Proč ji vlastně vzal Áda s sebou? Aby jí předvedl tu Holmanovu holku? Míle bylo pětatřicet a dvacetileté holky jí začínaly vadit. Ostatně, ani tahle hacienda ji nenadchla. Kolik už takových Áda za těch osm let, co se vzali, postavil? Všechny měly cosi společné. A právě to něco bylo Míle protivné. Představovala si domek se zahrádkou někde na kraji Prahy, tři, nanejvýš čtyři místnosti – být jich víc, kdo by v nich chtěl pořád uklízet a utírat prach – a ten domek jí Áda slíbil, a proto jezdil na melouchy, neexistovaly společné soboty a neděle, jen dva týdny dovolené v létě a dva týdny v zimě na horách. Souhlasila s tím, protože Ádovi věřila. Byl možná poněkud lehkomyslný, ale cifry na vkladní knížce – heslo Míla – svou seriózní pravidelností tu lehkomyslnost popíraly.
„Tak, paní Mílo,“ vrátil se inženýr Holman, „auto už je v pořádku. Můžete se přesvědčit.“
„Děkuji, pane inženýre. Nedovedu si představit, kdo to moh udělat.“
„Blázen.“
„To víte, jsme u lesa, je tu plno vandráků.“
„Říkal vám, pane inženýre, pan inženýr, co se nám stalo?“
„Samozřejmě,“ přikývl Kodeš, „já s ním pro ta kola jel. Nejspíš to udělal nějaký z těch divokých trempíků.“
„A že si vybral zrovna trabanta a ne chryslera,“ divila se Eva Holmanová. „Skoro to vypadá, jako kdyby ten někdo věděl, komu chce auťák zničit.“
„Ale prosím tě,“ řekl Holman, „to je prostě náhoda.“
„Já být na místě toho kluka s kudlou,“ pokrčila Eva rameny, „likvidovala bych spíš chryslera.“
„Prosím tě, ty to říkáš, jako bys toho kluka viděla. Vy neřídíte, paní Mílo, že ne?“
„Ne,“ řekla Pavelková, „proto jsem jak na trní. Áda vždycky drží slovo. Snad se mu nic nestalo.“
„Nepříjemností už bylo dost,“ řekl kategoricky Holman, „uvidíte, že přijede. Připravte, dámy, špíz a my si tady s Čeňkem zatím projdem pár maličkostí.“
Inženýr Kodeš okamžitě úslužně otevřel svou aktovku, vyndal z ní pár výkresů a Míla Pavelková neochotně následovala tu Holmanovu holku do kuchyně.
Milan Šimeček měl ženu v porodnici a doma tchyni.
„Já ti povím, jak to je,“ řekla ta osoba a položila před Milana talíř s rajskou. „Vy jste včera oslavovali za tvoje peníze a on teď vyspává. To jsou ti tví kamarádi. Dobrý do hospody, ale líný na práci.“
„Matko,“ řekl smířlivě Šimeček, „dyť Áda se mnou včera vůbec nebyl.“
„Nejsem tvoje máma,“ řekla příkře ta osoba, „dost na tom, že musím být tvou tchyní… No, až se Lenka s malou vrátí z porodnice, bude mít ohromnou radost. Takováhle spoušť!“
Tchyně naštěstí v Šimečkově jedna plus jedna jen hostovala. Ta spoušť, to byla hromada cihel, dva pytle vápna, pytel cementu a kalfas.
„Tu příčku tu přece děláme kvůli malý.“
„Už dávno měla být hotová.“
„Lenka nechtěla.“
„Jak to – nechtěla?“
„Vy jste ji vychovala, ne já.“
„Co to má s výchovou co dělat?“
„Že je pověrčivá, to,“ řekl Šimeček. „Tady v domě má kamarádku, ňákou Anku Špačkovou. Ty si koupili dopředu i kočárek a pak jim to maličký umřelo.“
„Aha,“ řekla smířlivě tchyně, „náhodou má Lenka recht. Ale kde ten tvůj zatracenej Áda vězí?“
„Jen klid,“ řekl Milan a odstrčil prázdný talíř, „já vím, kde ho najdu.“
A skutečně ho našel. Pavelka ležel, ale ne v posteli, …
