5
Kancelář zajištěných věcí zaujímala celý suterén nové budovy policejního ředitelství na Hlavní třídě. Byl to ohromný pokrok proti kamrlíku, který až donedávna sloužil jako skladiště kradeného zboží nebo konfiskovaných drog nebo šatstva a šperků odebraných mrtvolám, v mnoha případech i značných sum v hotovosti zajištěných při zatčení jako předměty doličné. Ale přes své rozměry a rozšířený počet zaměstnanců – šest policejních úředníků místo původních dvou – byl ten studený suterén nacpaný k prasknutí a úředníci se v něm zmítali jako trosečníci na rozbouřeném oceánu mezi vyvrženým harampádím.
Místo kartoték tu teď byly počítače, bylo tedy celkem jednoduché zadat Tilly Roger Turner a nechat si vyjet seznam věcí, které mu byly odebrány v márnici. Systém skladování se zdál rozumný, když jim ho úředník vysvětlil.
„Šatstvo je na otevřených policích, šperky a takové věci v zamčených drátěných klecích, peníze v trezorech na dva zámky, jako mají v bankách…“
… ale když jednou odemkl zamřížované vnitřní dveře a pustil je do rozlehlého skladu, bylo jim okamžitě jasné, že nalézt Tillyho světský majetek bude něco jako hledat jehlu v nebetyčné kupce sena.
„Systém v tom je, věřte mi,“ opakoval úředník několikrát.
Na zavěšeném plastikovém štítku stálo, že se jmenuje J.
Di Luca. Také jim vykládal, že on se v tom systému moc nevyzná, protože zaskakuje za příslušného kolegu, který doma stůně. On pracuje normálně nahoře v Identifikaci.
Tam se všechno najde snadno, protože je to čisté úřadování.
Dokonce, i když jde o otisky prstů. Kdežto tady dole jsou věci, chápete? Všechny tyhle příšerný krámy!
Meyer strávil na místě zločinu téměř celý den, vyptával se nájemníků a obchodníků, snažil se najít někoho, kdo by ten den kdy byl Tilly zabit, něco slyšel nebo viděl. Carella tam přišel rovnou od soudu; odešel odtamtud, zrovna když Lovell začínal s křížovým výslechem. Byly už skoro čtyři hodiny a oba muži cítili únavu až v morku kostí, ale přesto byli žádostiví vidět na vlastní oči ty různé papíry a karty, nalezené v Tillyho náprsní tašce. Bez jeho bot, ponožek a trenýrek by se obešli. I bez dalších částí oblečení a šperků.
Ale ty různé papíry a karty vypadaly jako něco, na co by se měli podívat.
„Jak to funguje?“ zeptal se Meyer. „Vyndáte peníze z náprsní tašky a dáte je do jednoho toho zamčenýho trezoru?
Nebo je…?“
„Mě se neptejte,“ řekl úředník. „Já jsem tady od dnešního rána. A budu rád, až vypadnu, to vám tedy povídám!“
„Protože my bysme chtěli vidět právě tu náprsní tašku,“ řekl Carella.
„A prašule snad ne?“
„Ne, peníze nás moc nezajímají.“
„Mají tady trezory, v kterejch je milion dolarů, věřili byste tomu?“
„Já ano,“ řekl Carella.
„Z drogovejch šťár,“ řekl Di Luca. „Kdyby byl někdo chytrej, tak vykrade tenhle podnik, vyneslo by to víc než vyloupená banka.“
„Už se to taky stalo,“ řekl Meyer.
„Všechno se už stalo,“ řekl Di Luca smutně. „Počkejte, já se podívám po někom, kdo by věděl, jak to v tomhle bordelu chodí.“
Vrátil se asi za pět minut s dalším úředníkem v modré uniformě. Ten se ve zdejším systému vyznal. Pověděl jim, že pracuje v kanceláři zajištěných věcí už patnáct let, a jestli chtějí vědět, tak ten starej kumbál se mu zamlouval líp než tohleto, i když byl přecpanej a stísněnej. Na štítku měl napsáno R. Baldini.
„Říkají mi Maestro Baldini,“ řekl, „protože jsem v tomhle podniku jedinej, kdo něco najde. Takže o co vám jde? O náprsní tašku toho člověka?“
„Vlastně o papíry, který v ní byly,“ řekl Carella.
„To máte tak,“ řekl Baldini, „mezi policajty jsou zloději.
To asi víte. Hromada zlodějů.“
„Můžete tomu klidně věřit,“ řekl Di Luca.
„Takže na šperky a takový věci jsou tu drátěný klece a na peníze trezory. Kvůli těm nenechavejm prstům, který tady máme. Ale peníze z náprsních tašek, když tam jsou, obvykle nevybíráme. Protože peníze jsou něco jako balíček, chápete. Balíček se nerozdělává.“
„Aha, chápu,“ řekl Carella.
„Takže my musíme teďka zpátky k počítači a najít si v indexu číslo pro věci toho chlapíka. T…
