4
Předmětem tohoto soudního řízení bude vražda.
Vražda jako by řádila v divokém lednovém větru, který rachotil vysokými okny na jedné straně soudní síně. Okna byla těsně uzavřena proti zimnímu chladu, ale zvenčí stejně doléhal pronikavý svist větru; byl naléhavější než přidušené zvuky dopravního hluku dole na ulicích. Soudní síň obložená ořechovým dřevem byla příliš malá na dav lidí, který se tu shromáždil. Místnost jako by se scvrkla ještě víc, když za vyčkávavého ticha zástupce okresního státního žalobce Henry Lowell zavolal svého prvního svědka.
„Ať předstoupí Dominik Assanti, prosím,“ řekl.
Velký mladý běloch s vlnitými černými vlasy a hnědýma očima vstoupil dveřmi v zadní části soudní síně, kývl na muže sedícího v zadní řadě – podle pozoruhodné podoby bezpochyby svého otce – a prošel prostřední uličkou na místo vyhrazené svědkům. Soudní zřízenec přijal jeho přísahu. Lowell začal.
„Jak se jmenujete, prosím?“ zeptal se.
„Dominik Assanti.“
„Kolik je vám let, Dominiku?“
„Osmnáct.“
„Kolik vám bylo vloni sedmnáctého července?“
„Sedmnáct.“
„Osmnácté narozeniny jste slavil mezi dneškem a tímto datem, ano?“
„Ano, pane. Šestýho prosince.“
„Pane Assanti, vzpomínáte si, že vloni 17. července jste šel do kina s jistou Doris Franceschiovou?“
„Ano, vzpomínám.“
„Tehdy to byla vaše dívka, že?“
„Ano. Ale rozešli jsme se. Už není.“
„Ale tehdy byla?“
„Ano.“
„Bydlela tenkrát na adrese Harrison Street 7914?“
„Myslím, že to byla její adresa, ano.“
„Pane Assanti,“ řekl Lowell jemně, „kdybyste si mohl vzpomenout přesně na…“
„Vznáším námitku.“
Harold Addison, obhájce. Běloch něco přes šedesát s bílou bradou jako svatý Mikuláš a příslušným bříškem.
Ruměnné tváře a veselé oči. Působil dojmem laskavého a dobromyslného dědečka, kterého bolí už jen pronést slovo námitka, ale v zájmu spravedlnosti…
„Ano, pane Addisone?“
„Otázka byla zodpovězena, Vaše Ctihodnosti.“
„Neřekl bych. Prosím, přečtěte ještě jednou otázku?“
„Bydlela tenkrát na adrese Harrison Street 7914?“
„Myslíte jako Frankie?“
„Tak jste jí říkal?“
„Frankie, ano. Tak se jí říká.“
„A je to její adresa?“
„Ano, na té adrese bydlela,“ řekl Assanti.
Z místa ve třetí řadě napravo, kde seděl Carella s matkou a sestrou, viděl, jak se Addison usmál do svých mikulášovských vousů, jako kdyby získal velké vítězství.
Carella si za nic na světě nedovedl vysvětlit proč. Soudce Rudy Di Pasco se mračil, jako rozmrzen něčím, co děda Addison zas provedl. Lowell pro jistotu opakoval: „Tak tedy vloni 17. července bydlela Doris Franceschiová na adrese Harrison Street 7914. Je to tak?“
„Ano, bydlela tam,“ řekl Assanti.
„A teď mi řekněte, pane Assanti, ten večer, po kině, nedoprovázel jste slečnu Franceschiovou domů na adresu Harrison Street 7914?“
„Doprovázel.“
„Vzpomněl byste si, v kolik hodin to bylo?“
„Po kině.“
„Ano, ale v kolik hodin? Vzpomněl byste si, v kolik skončil film?“
„Muselo být asi tak půl devátý. Tak nějak.“
„Šli jste z kina rovnou domů k slečně Franceschiové?“
„Ano.“
„Přišli jste k jejímu domu v kolik?“
„Nepamatuju se.“
„Není kino, které jste navštívili, jen asi deset bloků od…“
„Vaše Ctihodnosti!“
Svatý Mikuláš. Už zase na nohou. Hlavu k jedné straně, jako kdyby právě přišel komínem, a omlouvá se za saze, které napadaly na koberec.
„Ano, pane Addisone,“ řekl Di Pasco.
„Nerad narušuju průběh výslechu,“ řekl Addison, „a uvědomuju si, že Vaše Ctihodnost už jednou rozhodla v případě, kde pan Lowell trval na tom, že jde o určitou znalost spíš než o dohad. Ale Vaše Ctihodnosti, když svědek řekne, že si na něco nevzpomíná, lze to přece pokládat za přímou odpověď na přímou otázku. Nepamatuju si… nemůžu si vzpomenout… ať už to svědek vyjádří jakkoli, znamená to totéž. Nepamatovat si něco je platná odpověď a pokud já vím, není to v tomto státě zločin.“
Vražda ale ano, myslel si Carella.
„Pane Lowelle?“
„Já jsem doufal, že osvěžím svědkovu paměť, když uvedu důležitá fakta ohledně času a vzdálenosti, Vaše Ctihodnosti.“
„Snad by se to dalo zařídit …
