9
„Tenhle rozhovor se nikdy nekonal,“ řekl Jimmy.
„Jakej rozhovor?“ řekl Carella.
„Dobrý,“ řekl Jimmy a Carella si ho představil, jak mrká.
„Todle jsem zjistil u svejch lidí. Ten chlápek nemá a neměl s náma nic společnýho, dřív pás holky, levnější zboží, měl ve stáji tak dvě tři, pokud víme. Nestojí za řeč, mušinec na Sahaře, kapírujete? Dobrý. Ale před pár měsícema se pustil do novýho kšeftu.“
„Do jakýho?“
„Ubytování bezdomovců.“
„To je od něho moc hezký,“ řekla Carella.
„Ne těch cvoků, co vidíte na ulici,“ řekl Jimmy. „Ne.
Poskytuje bezpečnej bejvák lidem, který to potřebujou a můžou to zacálovat. Čtete knihy o špionech?“
„Ne.“
„Některý jsou dobrý.“
„To jistě.“
„Zkrátka, ubytovává ty lidi ve svým útulku, když se chtěj schovat nebo na něčem dělaj, nebo tak. Stojí to majlant, ale vydělá si na tom. Takovej hazardér v malým, chytá se kdejaký špíny.“
„Kde je ten jeho útulek?“
„Na South Lewiston Street, číslo 321. Byt 4C.“
„Jak se jmenuje?“
„Ray Androtti.“
„Ray jako Raymond?“
„Asi. Mně to nic neříká,“ řekl Jimmy. „Bezvýznamnej kramář.“
„Co má společnýho s Denkerem?“
„Mý lidi si myslej, že nedávno pronajal ten svůj útulek tomuhle chlápkovi z Chicaga, tomu, co se snažil koupit bouchačku. Jestli je to ten váš nebo ne, nevím.“
„Kde najdu Androttiho?“
„To je právě malér. Objeví se a zase zmizí, nikdo o něm neví.“
„Jestli to opravdu pronajal Denkerovi, mají ty lidi potuchu, kdo má být jeho terčem?“
„Nevědí ani ň.“
„Je Androtti z Chicaga?“
„Myslím, že ne.“
„Tak proč by šel chicagskej zabiják za ním?“
„Jo, voni existujou cesty a cestičky, který vedou ke každýmu a všude,“ řekl Jimmy filozoficky. „Jako byste to nevěděl.“
„Znáš nějaký zabijáky z Chicaga? Zpaměti.“
„Znám zpaměti zabijáky vodevšad.“
„Ale říkáš, že Androtti je jen malá ryba?“
„Přesně tak.“
„Tak jak by se dostal k zabijákovi z Chicaga?“
„Třeba mu ho někdo doporučil.“
„Ale tví lidi o něm nic nevědí, co? O Denkerovi?“
„Nic.“
„A ty taky ne?“
„Taky ne.“
„I když znáš nazpaměť grázly odevšad?“
„Žádnýho Denkera neznám,“ řekl Jimmy a odmlčel se, pravděpodobně zamrkal. „Chcete, abych brnknul do Chicaga?“
„Mohl bys?“
„Samo. Ale tím můj závazek končí.“
„Tím končíme. Andrew Denker. Nebo možná Andrew Darrow.“
„Tak jak?“
„Vyber si.“
„Zavolám vás. Na Chicago je ještě brzo.“
V telefonu to cvaklo.
Carella položil sluchátko a pak zavolal identifikační oddělení. Detektiv, který vzal telefon, vyslechl jeho žádost o cokoli, co mají o jednom Rayi, pravděpodobně Androttim, a pak řekl: „Už mě kvůli tomu volali.“
„Jak to?“ zeptal se Carella.
„Nevoláš ze sedmaosmdesátky?“
„Jo.“
„Tak si tam někdy promluvte mezi sebou, buďte tak hodný, jó? Už mě volal někdo, kdo še jmenuje Kling. Znáš nějakýho Klinga?“
„Znám.“
„Volal včera. Dneska je sobota, že jo? Volal mě včera, v pátek. Mám to tu poznamenaný.“
„Říkáš, že už jste nám tuhle informaci dali?“ zeptal se Carella.
„Ještě ne, Řím se nepostaví za jeden den,“ řekl detektiv z identifikace.
„A kdy si myslíš, že bys nás mohl zavolat?“ zeptal se Carella. „Týká se to vraždy.“
„Já vím, vražda, vražda, v tomhle městě vyšetřuje každej vraždu. Zavolám tě, hned jak něco zjistím, stačí?“
„Byl bych ti moc zaváza…“
„No jo, no jo,“ řekl ten druhý a zavěsil.
Zavolal za půl hodiny.
Bylo toho spousta.
* * *
Vyšlo najevo, že Androtti se nejmenuje Raymond, jak předpokládali Carella a Jimmy, ale Ramón. A ani jeho příjmení nebylo Androtti, nýbrž Andros. Carellu to doopravdy překvapilo. Ve Spojených státech není neobvyklé, že si někdo se jménem prozrazujícím jeho národnost zvolí něco anglosaštějšího. Carella by si byl vzpomněl nejmíň na stovku lidí, kteří to udělali, a nebyli všichni zločinci. Ale zbavit se jednoho takového jména za podobné jiné? Neslýchané. Přesto byl Ray Androtti jediná evidovaná přezdívka Ramóna Androse.
Ramón nebo Ray, či jak si v hloubi své duše říkal, se těch šest let od svého příjezdu z Portorika činil. V rejstříku měl záznamy o nejrůznějších přestupcích, za které nebyl nikdy odsouzen, až…
