Celá e-kniha Polibek ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
8
Ten pátek v půl osmé ráno čekali čtyři detektivové, dva v jednom autě, v ulici nad domem, kde bydleli Bowlesovi.
Sněžilo celou noc. Svět byl bílý. Nebe jasné, svěží a modré, až to bolelo. Teploměr byl na pěti stupních F. Motory aut běžely a topení hřálo.
Ve čtvrt na devět a pět minut zastavila u chodníku před budovou černá limuzína. Vystoupil z ní řidič v uniformě, vešel do budovy a za okamžik opět vyšel. Meyer vzal telefon:
„Cottone?“
„Jo?“
„Možná že tohle je ten vůz.“
„Víme o něm.“
„Buď připravenej vyrazit.“
„Samo.“
Asi za pět minut vyšel z budovy Martin Bowles…
„To je on,“ řekl Meyer.
„Mám ho,“ odpověděl Hawes.
… v tmavém plášti a beranici s chlopněmi na uši. Přešel po zameteném chodníku k autu, řekl něco řidiči, který mu podržel otevřená dvířka, a nasedl. Dvířka se za ním zabouchla…
„Nepouštěj ho,“ řekl Meyer.
„Jo,“ řekl Hawes.
… a auto se vzdálilo od chodníku. Hawes mu ponechal čas sotva na to, aby dojelo na roh, a vyjel za ním. Na O’Briena nebo Meyera, kolem kterých jel, se ani nepodíval.
Taky Kling upíral oči na cestu před sebou.
Deset minut před devátou přišel po ulici ve směru od stanice podzemní dráhy vzdálené dva bloky muž, odpovídající Emminu popisu Denkera. Byl bez klobouku, světlé vlasy mu cuchal vítr. Kolem krku měl omotánu dlouhou vlněnou šálu se zelenými a hnědými pruhy, která volně visela přes velbloudí plášť. Ruce měl vražené v kapsách. Vybledle modrého Dodge na druhé straně ulice si nevšímal. Ale Meyer si nebyl jist, že je nespatřil.
„Fešák,“ řekl.
„Mhm,“ řekl O’Brien.
„Jak ospravedlňuje svou existenci, když je Tilly v pánu?“
„To bych taky rád věděl,“ řekl O’Brien. „Před kým ji jako chrání teď?“
„Před sebou?“ řekl O’Brien.
* * *
„Prosím pana doktora Josefa Mazlovu, aby předstoupil,“ řekl Lowell.
To byl okamžik, kterého se Carella bál.
„Maminko,“ zašeptal, „tohle bys neměla poslouchat.“
„Já chci,“ řekla.
„…s pomocí Boží pravdu a nic než pravdu, přísaháte?“
„Přísahám.“
„Angelo, jděte spolu ven.“
„Já nikam nepůjdu.“
„Maminko…“
„Pane doktore, můžete mi říct, kde jste nyní zaměstnán?“
„Pracuji pro kancelář policejního lékaře zde ve městě.“
Znatelný přízvuk odněkud ze střední Evropy, řídké bílé vlasy sčesané přes začínající pleš. Brýle s tlustými skly.
Hnědý oblek s vestou a na ní zlatý řetízek.
Carella vzal matku za ruku.
„V jaké funkci?“
„Maminko, prosím tě…“
„Nic mi nebude.“
„…zástupce vrchního policejního lékaře.“
„Dostává se vám příležitosti vyučovat soudnímu lékařství?“
„Jsem profesorem soudního lékařství na Ramseyově univerzitě.“
„A máte také možnost tento předmět přednášet?“
„Přednášel jsem soudní lékařství na lékařské fakultě univerzity v Carlylu a kriminální lékařství na zdejší policejní akademii.“
„Svědčíte jako odborník při projednávání vraždy u soudu často?“
„Odhadem bych řekl, že jsem svědčil asi dvacetkrát nebo třicetkrát.“
„V kterých zemích a u jakých soudů?“
A znova diplomy, vyjmenované rezolutně a suše, všechny soudy a kraje, pocty a vyznamenání. A pak zase Lowell se žádostí, aby soud přijal Mazlovu jak specialistu a soudcův souhlas, po němž následovalo obvyklé ponaučení pro porotu.
„Tak tedy, pane doktore,“ řekl Lowell, „patří do práce odborníka ve vaší funkci, aby prováděl pitvy obětí násilného úmrtí?“
„Ne příliš často. Jen příležitostně. V mimořádně důležitých případech.“
„Pane doktore, pitval jste vloni 18. července ráno…“
„Maminko, moc tě prosím, jdi ven!“
„…zemřelého Anthonyho Johna Carellu?“
„Ano.“
„Prosím tě, maminko!“
„Psst,“ řekl někdo za nimi.
Paní Carellová položila ruku na synovu a poplácala ji.
Pokývala hlavou. Nedělej si starosti, říkala tím, jsem v pořádku. Budu.
„Můžete nám ukázat na tomto nákresu lidského těla, co jste tenkrát při pitvě zjistil? Pokud vám to pomůže, smíte se podívat do svých záznamů.“
Žádné fotografie, říkal si Carella. Díky Bohu, fotografie ne. Aspoň zatím.
„Byly tam tři vstupy,“ řekl doktor Mazlova dívaje se na arch papíru připíchnutý k podložce, „tedy střelné rány, všechny v prostoru as…
