8. kapitola
Grace stála a tupě zírala na mladého muže, neschopna se pohnout, jako králík před hranostajem.
„Myslím, že tajemník nemá rád, když do téhle šatny chodí dámy,“ poznamenal mladý muž s úsměvem. Měl příjemný úsměv, skoro okouzlující, ale Grace byla příliš vyděšená, než aby to ocenila. „A jsem si jistý, že dostane záchvat, až uvidí tu škodu, co tady pácháte.“
Pořád neměla co říci.
„Je mi líto, že jsem vám způsobil takový šok,“ pokračoval mladý muž. Zdvihl golfovou hůl, zkoumal její lesklou ocelovou hlavičku a pomalu jí otáčel mezi prsty. „Pro mne to byl taky.“ Rychle na ni pohlédl. „Nepamatuju si, že bych vás tu už někdy viděl. Jste nová členka?“
Její jediná myšlenka patřila v té chvíli Ellisovi. Vlezla do pasti, ale Ellis nesmí za její pitomost trpět. Co s ním bude, jestli ji teď seberou? „Radši bych umřel, než aby mě chytili,“ tvrdil přece. A Grace cítila, že to tak i myslel. Nemohla dopustit, aby ji teď někam odvedli, když ví, že tam zůstal v lese nemocný, skoro v bezvědomí a sám.
Kromě toho muže v klubovní budově nikdo nebyl. Kdyby ho dokázala nějak obalamutit, aby ji nechal jít, mohlo by to ještě dobře dopadnout, ale jak to provést? Vypadal dost neškodně – zmatený, zvědavý, ale neškodný. Pokoušet se o útěk nemělo smysl. Ten určitě umí běhat mnohem rychleji než ona, a zdá se, že je silný. Hlavou jí prolétl i zoufalý nápad praštit ho po hlavě, ale věděla, že pokoušet se o to vůči takovému muži by bylo k ničemu.
„Ne,“ řekla. „Nejsem členka.“
„To jsem si myslel,“ přikývl mladík. „Myslím, že jste se tu zmocnila Whitworthových kalhot. Whitworth se vším nadělá nejvíc ze všech členů tohohle otravného klubu. To jste ovšem nemohla vědět, ale sebrat jste mu je opravdu neměla. Teď o tom bude řečnit až do smrti. Co kdybyste je vrátila na místo?“
„Já je chci,“ prohlásila chmurně. Do očí se jí vloudil zoufalý zarytý výraz.
„Ale chudák Whitworth taky,“ opáčil mladý muž s úsměvem. „Bez kalhot bude demoralizován.“ Zamyšleně si ji prohlížel. „A myslím, že máte na sobě sukni Chrissy Taylorové. Děvče drahé, copak nemáte trochu taktu? Chrissy bude zuřit. Ona je typ, který lidi ohrožuje jezdeckým bičíkem.“ Odložil hůl a vstal. „Musím říct, že je to všechno dosti podivné. Představit byste se nechtěla, že?“
Grace couvla a neřekla nic.
„Rád bych, abyste se mě nebála,“ pokračoval mladý muž. „Nemáte se čeho bát. Jsem úplně neškodný. Myslím, že jste v nějaké bryndě. Víte, krást lidem šaty je dost hloupý nápad. Nemají to rádi, a je tu policie.“ Povzbudivě se usmál. „Já sám policajty nemám rád, ale když člověk udělá nějakou pitomost, tak se holt volá policie.“ Sice teď stál a vypadal velmi vysoký (Grace odhadla, že má téměř sto devadesát centimetrů), ale dával si pozor, aby neučinil jediný pohyb jejím směrem. Díval se na koženou bundu, kalhoty, svetr a boty, které držela v rukou. „Máte nějakého společníka?“ zeptal se ledabyle, ale jeho zelené oči byly teď ostražité. Sklonil se, aby zase sebral golfovou hůl.
Neřekla nic.
Nastalo dlouhé ticho, kdy zřejmě uvažoval, co teď. Grace ho pozorovala, připravena utéci, kdyby se k ní blížil. Srdce jí bušilo, hrůza znemožňovala myslet.
„Asi máte,“ odpověděl konečně sám na svou otázku. „Kde je?“
„Nemám,“ tvrdila Grace umíněně. „Chci to prodat.“
„Tak buďte hodná holčička a vraťte ty věci na místo. Jestli jste na tom tak zle, dám vám peníze. Teď mějte rozum a dejte je na místo.“
Zírala na něj a nemohla uvěřit, že skutečně vyslovil ta slova, která mu odečetla ze rtů.
„No tak, dejte je na místo,“ naléhal. „Nemáte tušení, co se tady bude dít, jestli je nevrátíte. Já vám dám peníze. Nemá přece smysl, abyste se dostala do potíží s policií.“
Už už se chtěla šatstva vzdát, ale při myšlence na Ellisův mokrý oděv věděla, že nemůže. Ellis se musí převléci, nebo dostane zápal plic, říkala si.
„Nechte mě,“ řekla zuřivě. „Vždyť vám nic nedělám. Proč si nehledíte svého?“
Mladý muž se zaškaredil a ohrnul rty. Zrudl a vypadal rozpačitě.
„No, myslím, že máte docela pravdu. Upřímně řečeno je mi jed…
