10. kapitola
„Je v bezvědomí,“ pravil Crane s prstem na Ellisově tepně. „Musíme okamžitě sehnat doktora. Obávám se, že je na tom hodně zle.“
Grace spráskla ruce. Všechno to šlo do háje. Ellis přece řekl: „Jestli půjdeš pro doktora, je s námi konec. Musíš si s tím poradit sama. Radši bych umřel, než aby mě chytili.“ Jakmile se Malcolm a West octli z dohledu, pokusila se Cranea zbavit, ale ten její výmluvy vůbec neposlouchal. Byl laskavý a přátelský, ale pevný, a připadalo jí, že ho její chabé pokusy vykroutit se jeho otázkám pouze baví, ačkoli to nedával najevo. Přímý dotaz ji dohnal k přiznání, že má společníka, který je nemocný.
„Já to věděl,“ prohlásil Crane s úsměvem. „Nekoukejte tak tragicky. Věděl jsem, že máte někoho s sebou, protože jste tam sebrala to šatstvo. Pak jsem si všiml, že tam chybějí nosítka, a viděl jsem kapesník na stromě. Je tam, že? V lese?“
Uboze přikývla.
„Tak hlavu vzhůru. Jestli je nemocný, dokážu mu třeba pomoct.“
Instinktivně cítila, že je nevydá policii, a kromě toho si také nevěděla jiné rady, a tak ho zavedla k místu, kde Ellise schovala. Ale teď mluvil o lékaři – přesně o té možnosti, před kterou Ellis zvlášť varoval.
„Ale ne!“ vzkřikla. „On by si to nepřál. Říkal, že nemám volat doktora.“
Crane zkoumavě pozoroval Ellisovu zarudlou tvář. Rád by věděl, kdo to je a proč tohle podivné hluché děvče vypadá tak zděšeně.
„Nemůže si vybírat,“ napomenul ji. „Nechápete to? Je s ním zle – může i umřít.“
Škubla sebou. „S tím nemůžu nic dělat,“ řekla umíněně. „Nepřál si doktora. Musela jsem mu to slíbit.“ Odmlčela se a dodala: „Slib je slib.“
„Ale možná umře,“ opakoval Crane trpělivě.
„To věděl. Říkal, že radši umře, než aby…“ Zarazila se včas, zděšená, že málem vyzradila jejich tajemství.
„Než aby – co?“
„Ale nic. Na tom nezáleží. Ale doktora volat nesmíte. Já se o něj umím postarat – nenechám ho umřít.“
„Kdo to je?“ zeptal se stroze.
„Jeden můj přítel,“ odvětila ostražitě. Protože cítila, že by měla povědět víc, dodala: „Byl na mne hodný.“
„To mi nic neříká. Kdo je to? Co se mu stalo s nohou?“
„Upadl. Má ji zlomenou, ale napravila jsem mu ji. Myslím, že bude v pořádku.“ Pohlédla stranou, mlčky, s umíněným výrazem v očích.
Crane se zamračil. „Rád bych vám pomohl,“ řekl, dotýkaje se její paže, aby věděla, že k ní mluví. Dotek jeho prstů k ní vyslal skrz tenký kožený rukáv záchvěv blaha. Byl to zvláštní pocit, jaký dosud nikdy nezažila, a vehnal jí krev do tváří.
„Mohu vám pomoct, povíte-li mi pravdu,“ pokračoval. Zřejmě si nepovšiml jejích rozpaků. „Kdo jste? Co tady oba děláte? V jakém maléru jste?“
Toužila se mu svěřit, podělit se s ním o zodpovědnost, ale věděla, jak by se Ellis zlobil, kdyby to udělala, a že by ji považoval za zrádkyni.
„Prosím vás, nechte mě o samotě,“ vybuchla v náhlé panice. „Já vaši pomoc nechci. Chci být sama. Prosím vás, jděte pryč.“
Potřásl hlavou. „Nerozčilujte se,“ chlácholil ji s úsměvem. „Dobře, už se nebudu na nic ptát, ale samotné vás tu nenechám. Tohle sama nezvládnete. Možná si myslíte, že ano, ale není to možné. Jestli ho nedostanete pod střechu a do náležité péče, zemře. Vypadá to na zápal plic.“ Jeho zelené oči pátraly v její tváři. „Vadilo by vám, kdyby umřel?“
Ihned přikývla. „Ach ano, byl na mne hodný,“ řekla. „A slíbila jsem mu, že neumře.“
„A slib je slib,“ dodal škádlivě. Zase pohlédl na Ellise. „To bych si nepomyslel, že byl kdy na někoho hodný,“ pokračoval zamyšleně. „V tomhle obličeji je spousta krutosti a nemilosrdnosti.“
Věděla, jak krutý a nemilosrdný dovede Ellis být, ale na tom teď nezáleželo. Pomohl jí, když pomoc nejvíc potřebovala. Věděla, že přijde čas, kdy mu bude moci pomoc oplatit, a ten čas nastal.
„Musíme se hnout,“ prohlásil Crane rázně. „Místní inspektor není blbeček. Ten se nedá odbýt tou historkou, co jsem namluvil Rogersovi, a taky zjistí, že tam chybějí nosítka.“ Sklonil se nad Ellisem a zamyšleně na něj zíral. „Tenhle chlap umře, jestli nebudem opatrní. Vemte nosítka u nohou, já je chytnu u hlavy. Snad pro…
