18. kapitola
Světlo měsíce v úplňku, plujícího vážně po jasném nebi, téměř měnilo noc v den. Bílá prašná silnice vinoucí se Talehamem se v měsíčním světle vyjímala jako světélkující stuha.
Policejní strážník Rogers vyvedl jízdní kolo z dřevníku za svým obydlím a dál po zahradní cestě k silnici.
Náhodou šel kolem Casey, místní hospodský.
„Jedete někam?“ zajímal se. „A bez uniformy?“
Rogers se na něj zazubil, sklonil se nad lampu a pečlivě ji srovnal.
„Na návštěvu,“ mrkl na hospodského.
„Hned bych jel s vámi,“ pravil Casey zachmuřeně. „Ale se mi zdá, že mám dny randění dávno za sebou. Dejte si bacha, Rogersi. Mohli by vás načapat.“
„Dám si pozor,“ ubezpečil ho Rogers, přehodil nohu přes rám a usadil se na tvrdém sedadle. „Nashle, Caseyi,“ a už šlapal do pedálů po točité silnici.
Ke Craneově vile to bylo přes tři kilometry a Rogers nespěchal. Vyznal se tu a chtěl, aby měsíc vystoupil trochu výš nad pásmo lesa, obklopující Craneovo obydlí. Neměl v úmyslu tápat ve tmě, ani nechtěl použít baterku. Dojede-li k vile za půl hodiny, bude osvětlení právě tak odpovídat.
Projel kolem domu inspektora Jamese a s uspokojením zjistil, že se v obýváku svítí. To znamenalo, že se inspektor v devět hodin posadil k večerním zprávám. Teď pravděpodobně už ven nevyjde. Rogers znal jeho zvyky – rád chodil brzy spát.
Když Rogers dojel ke konci inspektorovy zahrady, zpomalil, seskočil z kola a zadíval se na Daphnino okno. Bylo za ním světlo, ale žlutá roleta byla stažená. Pár minut čekal, doufaje, že zahlédne aspoň její stín na roletě, ale žluté světlo nevydalo žádnou známku její přítomnosti. S pocitem zklamání nasedl zase na kolo a jel dál.
Rogers byl sice povahy klidné až flegmatické, ale když vyjížděl z vesnice, uvědomoval si nejasné vzrušení. Na tom, co u Cranea objeví, tolik záleží! Rogersovi se ten velký svalnatý chlap nelíbil už od té doby, co zjistil, že se s ním Daphne tajně vídá a nepřizná otci, že se už kolikrát svezla ve velkém buicku. Nebyla to jeho věc, vykládat Jamesovi, co jeho dcera vyvádí, ačkoli jednou dvakrát v takové pokušení upadl. V posledním okamžiku však zaváhal, neboť nevěděl, jak by inspektor nějaké řeči o své dceři přijal.
Crane měl v sobě něco, co se Rogersovi nelíbilo. Sám nevěděl, co to je. Na povrchu vypadal jako docela slušný člověk. Hrál kriket v místním týmu a na hřišti jednal s Rogersem jako se sobě rovným. Hrál dobře a jeho rozvážnost získala týmu mnohé vítězství, zatímco Rogersova zuřivost mnohou nakládačku. Ale ten chlap měl v sobě něco… možná měl dvě tváře. Těžko se dalo uvěřit, že je přívětivý proto, že je mu druhý člověk sympatický, ale spíše proto, že považoval za výhodné chovat se přívětivě. Takový dojem tedy Rogers získal z těch nemnoha setkání s tím chlapíkem.
Byl také trochu příliš nevázaný ve styku s ženami. Čas od času přijížděla do vily děvčata v elegantních autech s londýnskými poznávacími značkami a zdržovala se dlouho – nejčastěji přes noc. Rogers si na večerních objížďkách všímal jejich aut, zaparkovaných na Craneově příjezdové cestě. Jednou nebo dvakrát zahlédl dívky v zahradě – elegantní, tvrdé a hladké jak úhoř. Že se s Cranem sblížila Daphne, to působilo Rogersovi starosti. Seznámili se při vesnické taneční zábavě a Rogers ji pak několikrát viděl v Craneově buicku nebo s Cranem v místním kině. Nelíbilo se mu to.
Ale poskytl by Crane vědomě úkryt takové kryse, jako je Edwin Cushman? To bylo nepravděpodobné. Crane měl dobrou válečnou minulost jako letec v bitvě o Británii – získal dvě vyznamenání, sestřelil jedenáct nepřátelských letadel, dvakrát byl raněn. Ale člověk nikdy neví. Tyhle bohaté dobrodružné typy jsou schopny všeho třeba ukrývá Cushmana jen tak z plezíru, nebo třeba ani neví, že je to Cushman.
Rogers odbočil na příkře stoupající cestu vedoucí ke Craneově vile. Seskočil z kola, zhasl světlo a vedl kolo tiše po cestě, drže se těsně při jejím travnatém okraji.
Měsíc, právě stoupající nad stromy, vypadal jako tvář starce. Byla tu spousta světla i stínů. Rogers, kter…
