19. kapitola
Inspektor James stál s rukama v kapsách na nejzazším konci nástupiště talehamského nádraží a kabonil se. Záleželo mu na tom, aby se s ním žádný spolucestující nedal do řeči, protože měl hlavu plnou myšlenek.
Cestou na nádraží šel James kolem Rogersova okna a rád by věděl, jestli je Rogers již vzhůru. Došel k názoru, že je to nepravděpodobné, a odolal pokušení hodit mu na okno zatažené záclonou kamínek. Věděl, že si Rogers poradí – není to špatný chlapec, přemýšlel. Člověk mu může svěřit službu a vědět, že bude vše v pořádku. Rogers není žádný lempl – možná je trochu paličatý, má příliš mnoho vlastních nápadů, ale je bystrý a loajální, a to jsou pro policajta dvě důležité vlastnosti.
Během cesty do Londýna byl James zabrán do důležitých myšlenek. Sice Rogersovi jen naznačil, že se mu nějak nezdá, co se děje v Craneově domě, ale v duchu byl zcela přesvědčen, že ta holka, která si říká Julie Brewerová, je ve skutečnosti Grace Clarková. Byl příliš prakticky založen, než aby uvěřil náhodě, že mohou existovat dvě dívky, obě hluché, obě dvaadvacetileté, obě hnědovlasé a hnědooké se stejnými nosy a ústy. Zároveň však věděl, že to náhoda být může, a než podnikne nějaký krok, byl odhodlán dokázat nade vši pochybnost, že to náhoda není.
Většinu noci probděl a přemýšlel o záhadných otiscích prstů a jeho čilá mysl začínala získávat představu o tom, jak je to možné, že ty otisky nejsou v kartotéce.
Ve vesnici se nedělo nikdy nic, o čem by James nevěděl. Ačkoli si Rogers myslel, že inspektor nemá tušení o Craneových stycích s Daphne, inspektor o nich věděl velmi dobře. Zpočátku měl sklon si myslet, že je to docela pěkné, když bohatý mladý muž jako Crane vozí jeho dceru ve velkém skvělém autě. James věděl, že Daphne převyšuje ostatní děvčata ve vsi, a ačkoli její moderní manýry neschvaloval, spoléhal na to, že má Daphne všech pět pohromadě a nedostane se do žádného maléru. Postupem času začal však pochybovat, jestli je to tak pěkné. Měl oči dokořán a nakonec došel k závěru, že by to mohlo být i nebezpečné. Byl v obtížném postavení. Daphne si už dávno žila svým životem, byla svéhlavá a umíněná a měla sklon vyletět, jakmile by se někdo z rodičů pokusil ji kontrolovat. V minulosti došlo už k několika nepříjemným hádkám a paní Jamesová se samozřejmě stavěla na dceřinu stranu. James, který si přál mít doma klid, ustoupil a váhal promluvit s Daphne o Craneovi. Později se zdálo, že Crane nějak ochladl, a Daphne se s ním nevídala. James doufal, že to všechno nějak vyvanulo.
Ale bylo to tak? To by teď rád věděl, když tak hleděl s chmurným výrazem z okna. Co když Crane Daphne vyhledal a přesvědčil ji, aby setřela otisky a nahradila je svými? Ta myšlenka ho v noci náhle napadla a hned ji setřásl jako směšnou. Ale stále se mu vracela. Jestliže se tohle stalo, pak záhada otisků není už vůbec záhadou. Daphne se k těm hodinkám mohla dostat. Když se James vrátil od Cranea, uložil je do krabičky a nechal v ložnici a pak je odpoledním vlakem vzal do Eastwoodu. Ano, snadno mohla s hodinkami manipulovat, a to je něco – pokud to udělala – co se musí udržet v tajnosti. Nebylo by dobré dopustit, aby se něco takového dověděli nahoře – i James by se dostal do vážných potíží.
James chvíli seděl schoulený ve svém koutě, se zraněným výrazem v očích. Něco takového! Jeho vlastní dcera! Hloupá holka. No, jedno je jisté: jestli to udělala, dá jí co proto. Měl s sebou fotografie otisků, nalezených na hodinkách, a pochromovanou krabičku, kterou mívala na toaletním stolku. Odevzdá to v Yardu, aby odborníci porovnali fotografie s otisky na krabičce. Jsou-li totožné, pak bude vědět, že jeho podezření bylo oprávněné. Pak se vydá do Hay’s Mews a zkontroluje si tu Julii Brewerovou. Možná kdysi u Cranea bydlela a nechala tam ten průkaz totožnosti a Crane ho teď dal Grace Clarkové.
Ještě dnes večer bude mít pohromadě všechna fakta, která potřebuje pro zatčení. Ale co s tím Davidem Ellisem, který je údajně Edwin Cushman? Kde je? Opustil Grace Clarkovou? Na…
