9/ CIBULOVÁ POLÉVKA O PŮLNOCI
Podivná je u Maigreta ta směsice hrubě labužnických požitků, slastného uvolnění a intenzívní duševní činnosti, překypujícího vnitřního života, která se u něho objevuje ve chvílích, jako byla tato.
Přes nedávnou bouřku byla noc teplá a všechny velké skleněné tabule restaurace na bulváru Clichy byly otevřené. Oba muži seděli na rozhraní sálu a terasy na chodníku. Z jedné strany ruch, světlo, teplo, přecházení číšníků, živá zábava kolem stolů; z druhé strany opuštěné stolky pod plachtou nasáklou deštěm; dvě ženské u prázdných sklenic; stále ještě pršelo, ale už nelilo jako před chvílí. Za pásmem stínu, v němž brousily taxíky po mokrém asfaltu, náměstí Blanche se světelnými nápisy a blikavý odlesk křídel větrníku na Moulin Rouge, jak se otáčela kolem dokola…
Střídání vlhkého tepla a svěžího vánku, konce léta a pařížského podzimu. Oba muži dojedli cibulovou polévku se zapékaným sýrem a číšník kladl na stůl bohaté mísy obloženého kyselého zelí, stavěl před ně další sklenice piva. Odkudsi sem zalétala vzdálená hudba. Děda plně vychutnával každé sousto, každou vůni, každou vteřinu této jedinečné chvíle, a když občas zvedl oči k Maigretovi, jako by se mu za to omlouval.
Byla půlnoc. Když Lucas před chvílí usazoval obě Le Cloaguenové do taxíku, Maigret ho zadržel za rukáv.
„Kam je vezeš, hlupáku?“
„No přece do basy, šéfe, jak jste říkal…“
„Zavez je k nám a hlídejte je tam s Janvierem, dokud se nevrátím.“
Tak se stalo, že se ty dvě dosud neoctly mezi prostitutkami, které zelený anton svážel z jednotlivých štár. Seděly na židlích v prázdné kanceláři soudní policie zpříma jako v salóně, obě odhodlané nepronést ani slovo, a čekaly. Jen rty Antoinetty Le Cloaguenové se pohybovaly jako rty stařen ve stínu kostelního sloupu, ale to, co odříkávala, byl proslov, který si chystala pro svého advokáta.
Stařenka Bironová už byla zase doma u svého kanovníka. Po cestě taxíkem ještě svěřovala Maigretovi:
„Člověk by skoro nevěřil, že boží stvoření může vůbec něco takového udělat…“
Zbýval už jen děda a toho vzal Maigret s sebou na večeři na bulvár Clichy. Z cibulové polévky a obloženého zelí byl doslova u vytržení.
„To vás tak špatně živily?“
„Říkaly, že se neumím chovat u stolu, a tak mi nosily jídlo do pokoje… Jen tolik, abych neumřel hlady… Nikdy jsem se nenajedl dosyta… Ta holka nebyla tak zlá, ta mi občas něco tajně přinesla…“
„Proč jste od nich neodešel?“
Nebožák vrhl na Maigreta pohled už sám o sobě dost výmluvný. Byl to pohled člověka, jehož celý život někdo terorizoval a jemuž připadá nepochopitelné, že by se někdo mohl proti svým trapičům vzbouřit.
„Vy ji neznáte… Někdy na mě byla tak zlá, až jsem myslel, že mě zmlátí… Říkala, že když ji zradím, klidně mě zabije… Měl jste ji vidět tenkrát v tom sklepě, když jsem s ní musel zazdívat mrtvolu…
Pracovala vedle mě jako chlap… Pomáhala mi mrtvolu nést, jako by to byl jen obyčejný balík…“
„Kdo zabil vaši dceru, Picarde?“
Maigret počkal, až děda dojí, než se ho na to zeptal. Položil otázku přirozeným hlasem, pohled neurčitě zaměřený na třpytivá světla bulváru a na pohyblivý odlesk křídel větrníku.
„Můžu vám odpřísáhnout, pane komisaři, že to nebyla ona… Já nevím, kdo to udělal… Kdybych to věděl…“
Hlas se mu zastřel, jakoby z lítosti nad tím, že kouzlo té krásné chvíle je už zase porušeno připomínkou nedávné tragédie.
„Marie mi jednou řekla… Já jsem jí totiž vždycky říkal Marie… Jeanna byla jenom pro zákazníky…
Jednou mi řekla, abych k ní nechodil, kdy mi napadne, ale abych jí vždycky dal napřed vědět…
Jenže já jsem tam tak chodil dál, ze zvyku… Vždycky jsem chvíli počkal na protějším chodníku, jestli snad někdo nezajde do domu… A ten den byla úplně sama doma…“
Maigret krátce zaváhal, protože děda vytáhl svou rozbitou fajfku, kterou asi sebral bůhvíkde. A pak, protože sám vždycky nosil v kapse dvě dýmky, mu beze slova jednu z nich podal. Děda si nacpává. Od jednoho stolu zní ženský smích, po chodníku obchází nějaký člověk a rozhoduje se mezi…
