4/ PAN BLAISE A JEHO DVĚ ŠTIKY
Jsou dny, do nichž jako by se zhustilo celé roční období, jeden úsek života, úplná škála pocitů. Ta noc ze soboty na neděli v Morsangu a neděle po ní byly pro Maigreta kvintesencí léta u vody, dobré pohody, prosté a přirozené radosti ze života.
Jak se ke konci večeře rozsvítily lampy pod stromy, jak listí nabylo krásné temně zelené barvy jako na starých gobelínech; jak z pohyblivé hladiny Seiny stoupala bělavá pára, jak od stolků zazníval smích, zasněné hlasy milenců…
Maigretovi už byli v posteli, když někdo přinesl na terasu gramofon a pak ještě dlouho do noci bylo slyšet líbeznou lehkou hudbu a skřípění písku pod nohama tančících párů. Spal vůbec Maigret tu noc? Přístavek Tučného holuba, kde byly hostinské pokoje, připomínal trochu svými železnými vnějšími schody a pavlačí podél celého prvního patra loď. Pokoje byly maličké jako kajuty, čistě vybílené, v každém železná postel, umyvadlo a místo skříně věšák z měkkého dřeva zatažený kretonovou záclonkou… Ten večer všichni spali při oknech a dveřích dokořán do srpnové noci…
Kdepak! Postel byla pro dva příliš úzká. Sotva Maigret zamhouřil oči, už ho zas nějaký zvuk vytrhl ze spánku; nejdřív; kolem třetí hodiny, skřípění nasazovaných vesel; někdo odvazoval pramici; Maigret věděl, že to Izidor, místní děvče pro všechno, jede vybírat koše s návnadou. Později se rozplakalo miminko. Byli tu většinou mladí manželé, dva zubní lékaři, jeden pojišťovací agent, prodavačky z velkých módních salónů; a všichni veselí, přirození…
„Maigrete, kde jsi?“
V pološeru uviděla paní Maigretová svého muže, jak se opírá o zábradlí pavlače, šle spuštěné přes kalhoty, zahalen v modravém obláčku dýmkového kouře.
„To si zase budeš chtít po obědě lehnout!“
Útržky myšlenek… Slečna Jeanna jezdila často k Tučnému holubu… I ona tu tancovala… Hosté nevěděli, jaké má zaměstnání, jezdila na kanoi s paní Rialandovou, manželkou zubního lékaře…
Z druhého břehu Seiny je slyšet vlak, tiše připlouvá nějaká loďka, hubený, dlouhý Izidor v kožených kamaších a loveckém kabátě, se svislými kníry, se vrací… Nese do kuchyně nalovené ryby, musí si rozsvítit lampu.
Tu a tam se probouzejí lidé. Z pokoje v přízemí vychází rybář, nacpává si první dýmku a míří do kůlny pro náčiní…
Další rybář… Podávají si ruce… Izidor něco vytahuje zpod sedátka pramice, nějaký podlouhlý balík, a přelézá na jinou loďku, čerstvě natřenou nazeleno, a ukládá balík do truhlíku pod sedátkem…
Všechno se to děje jako podle nějakého rituálu, jako by s každou nedělí přicházeli titíž rybáři, tytéž párky, konaly se tytéž vyjížďky za svítání…
Izidor otřel z loďky rosu, došel pro pruty a šňůry a pečlivě je ukládá, a z kuchyně, kde se objevila dosud neučesaná služka, jen v zástěře na nahém těle, se line libá vůně kávy. Vida, pan Blaise spal v pokoji vedle Maigretových. Vyšel, letmo pozdravil a již sestupuje po železných schodech. Podle paní Royové je to jeden z nejvěrnějších hostů podniku. Klidný a mírný člověk středního věku, vždycky velice pěkně upravený.
V kuchyni mu přichystali koš s jídlem: půl kuřete, malou láhev burgundského, sýr, ovoce, láhev minerálky. Izidor ho doprovodil k lodi, na niž připevnil motorek. Vzduch se projasňuje. Nepozorovaně se mezi stromy na břehu usadili další rybáři, patrně z vesnice na protějším břehu. Motorek se rozběhl. Pan Blaise sedí sám na zádi, cigaretu v ústech, vzdaluje se proti proudu, rozvíjí šňůru na štiky zakončenou splávkem, splávek běží v brázdě za lodí.
„Jak jste se vyspal?“
„Dobře, a vy?“
Rytmus se zrychluje. Lidé přecházejí sem a tam v pyžamu nebo v županu a obě služebné, nyní už oblečené, roznášejí do pokojů podnosy se snídaní.
„Jsi tam, Maigrete? Co tam děláš?“
Nic… Slečna Jeanna… Je to zvláštní, že jí paní Royová ty líny přinesla pár minut po vraždě… A není ještě daleko zvláštnější, že starý Le Cloaguen sedí v kuchyni za zamčenými dveřmi. od nichž se ztratil klíč, a tvrdí, že nic neví?
„Nepůjdeš na ryby?“
Ne. Maigret lenoší. Teprve po deváté se odhodlal, že …
