Třetí kapitola
V 87. revíru žilo devadesát tisíc lidí.
Ulice 87. revíru se táhly na jih od řeky Harbu ke Groverovu parku, který byl přes ulici naproti policejní stanici. Podle řeky vedla hlavní výpadová silnice a za ní byla první ulice revíru, parádní Silvermine, jejíž vysoké činžáky se pořád ještě honosily dveřníky v livrejích a zřízenci obsluhujícími výtahy. Dál na jih probíhala hranice revíru křiklavým komercionalismem hlavní obchodní ulice zvané Stem, potom Ainsleyho třídou a pak Culverovou sjejími staromódními kvartýry, nenavštěvovanými kostely a přecpanými bary. Masonova třída, důvěrně známá jako La Via des Putas mezi Portorikány a Ulice štětek mezi policisty, byla na jih od Culverovy a pak přišla Groverova třída a park. Revír byl od severu k jihu krátký, i když k němu patřil i Groverův park, a ten ještě jen díky profesionální zdvořilosti, úředně spadal totiž pod společné velení sousedního 88. a 89. revíru. Vzdálenost od východu k západu byla však větší a sestávala z třicetipěti hustě zabydlených ulic. I tak nezabíral revír velké území. A když člověk uváží ohromný počet osob, které v něm bydlely, zdálo se ještě menší.
Ulice 87. revíru poskytovaly názorný obrázek americké emigrace a v důsledku toho i integrace. Obyvatelstvo se skládalo téměř výhradně z třetí generace Irů, Italů a Židů a z první generace Portoričanů. Nelze říci, že by přičiněním emigrantů vznikla periférie. Naopak, periférie a její družná atmosféra ghetta přitahovala emigranty. Činže, na rozdíl od obecného názoru, nebyly nízké. Byly stejně vysoké jako činže kdekoli jinde ve městě a vzhledem k tomu, co se za ty peníze poskytovalo, byly horentní. Ale i periférie se může stát domovem.
Obyvatelé 87. revíru se zabydleli, pověsili obrázky na otlučené zdi a hodili koberec z ústřižků na prošlapané dřevěné podlahy.
Naučili se dobrým starým zvykům, typickým pro americkou periférii: například mlátit do radiátorů, aby vydaly teplo, dupat na šváby utíkající přes kuchyni, jakmile se rozsvítilo, líčit pasti na myši a krysy, které mašírovaly přes byt jako wehrmacht Polskem, nebo přidělávat na venkovní dveře neohebnou železnou závoru.
Policisté 87. revíru tu byli proto, aby zabránili obyvatelstvu věnovat se další formě činnosti, na periférii velice populární, to jest činnosti protizákonné.
Virginie Dodgeová chtěla vědět, kolik lidí se tím zabraňováním zabývá.
„Máme ve skupině šestnáct detektivu,“ řekl jí Byrnes.
„Kde jsou teď?“
„Tři jsou tady.“
„Ostatní?“
„Pár jich má volno, pár vyšetřuje udání a pár je na zákonných sériich.“
„Kdo je kde?“
„Ty chceš podrobný seznam, proboha?“
„Chci.“
„Koukni, Virginie…“ Pistole se ponořila o zlomek centimetru hlouběji do kabely. „Jak chceš! Cottone, dej sem rozpis služeb!“
Hawes se podíval na ženu. „O.K., když se hnu?“
„Jo. Neotvírat šuplata. Kde vy máte pistoli, poručíku?“
„Žádnou nenosím.“
„Lžete! Kde ji máte? Ve svý kanceláři?“
Byrnes zaváhal.
„Himlhergot!“ zařvala Virginie, „tak aby vám to všem bylo jasný! Myslím to smrtelně vážně, a jestli mi ještě někdo zalže nebo neudělá, co řeknu, když…“
„Dobrá, dobrá, jen klid,“ řekl Byrnes. „Mám ji ve stole v zásuvce.“ Otočil se a šel ke své kanceláři.
„Moment,“ řekla Virginie. „Jdem všichni!“ Sebrala opatrně kabelu a namířila pistoli na ostatní muže v místnosti.
„Hybaj!“ řekla. „Za poručíkem!“
Kráčeli za Byrnesem do kanceláře jako stádo dobytka. Virginie se protlačila do malé místnosti za nimi. Byrnes přistoupil ke svému stolu.
„Vyndejte ji ze šuplete a položte ji na stůl,“ řekla Virginie.
„Vemte ji za hlaveň. Jestli se jen prstem přiblížíte ke spoušti, nitrogl…“
„No dobrá, dobrá,“ řekl Byrnes netrpělivě.
Vylovil pistoli za hlaveň a položil ji na stůl. Virginie po ní rychle hrábla a strčila si ji do levé kapsy kabátu.
„A teď ven!“ řekla.
Znova odpochodovali v řadě do služebny. Virginie se posadila u stolu, který si vyvolila za velitelské stanoviště. Kabelu položila před sebe na stůl a namířila na ni osmatřicítku.
„A teď rozpis služeb!“
„Jdi pro něj, Cott…
