Patnáctá kapitola
Alf Miscolo byl určitě v šoku. Ležel na podlaze a mumlal cosi ze svého bolestného spánku. Často se ozývalo jméno „Mary!“
Jeho žena se jmenovala Kateřina. O Miscolovi se zrovna nedalo říct, že je hezký. Ležel tu na podlaze s hlavou podloženou Willisovým sakem, čelo zalité potem, který stékal po nerovných plochách jeho obličeje. Nos měl masívní, obočí huňatá a krk tak tlustý, že to vypadalo, jako by mu hlava seděla přímo na ramenou. Ne že by byl Miscolo hezký, to se nedalo říct, a jak tady tak ležel v šoku a v bolestech, byl hezký ještě míň. Krev prosakovala sulfanilamidovým obvazem, s tou drahocennou tekutinou mu unikal z těla život kapku po kapce a on znovu zavolal úzkostlivě „Mary“, protože kdysi poznal lásku. Bylo to už dávno, co poznal lásku, a i tak to bylo jen na krátkých pár týdnů, než jeho loď odplula z Bostonu. Nikdy se už do toho města nevrátil, nikdy už nevyhledal dívku, která způsobila, že vzpomínka na ni ho bude pronásledovat až do konce života. Jeho torpédoborec kotvil v Charlestownském přístavu. Byl tenkrát dělmistrem, byl ten zatraceně nejkurážnější dělmistr v námořnictvu Spojených států. Druhá světová válka byla ještě daleko a Miscolo měl v hlavě jen tři věci: bejt zatraceně nejkurážnější dělmistr v námořnictvu Spojených států, co nejvíc si užít a najít italskou restauraci pokaždý, když opustí loď. Vyzkoušel snad už všechny italské restaurace v Bostonu, až padl najednu jídelničku nedaleko Scollayova náměstí.
Mary tam byla číšnicí. Miscolovi bylo tenkrát jednadvacet a v jeho očích byla Mary to nejrozkošnější stvoření na zeměkouli. Začal s ní chodit. Žil s ní dva týdny. V těch dvou týdnech spolu prožili celý život, ale pak byly dva týdny pryč a loď vyplula. A Misčolo si zaplaval na pláži ve Waíkiki na Honolulu. A hodoval na domorodé hostině na pláži v Kuaui, jedl skalního kraba keukaukau a oříšky poi a kukui a havajské dívky mu k tomu tančily. Později, v japonském městě zvaném Fukuoko – Japonei byli dosud přátelé a nikomu se ani nesnilo o Pearl Harboru – popíjel saké s dívkou s mandlovýma očima, která se jmenovala Misasan a pozoroval ji, jak nabírá tyčinkami proužky sušené ryby a pak s ní spal a zjistil, že dívky z Orientu se nerady líbají. A na zpáteční cestě se stavil v San Francisku a celý pryč se díval v noci z pahorků na to nádherné město rozprostřené pod oslňujícím diadémem světel, omámen tou podívanou, on, ten nejkurážnější dělmistr v námořnictvu Spojených států. Do Bostonu se už nikdy nevrátil. Místo toho se seznámil s Kateřinou, když ho pustili z vojny, začal s ní vážně chodit, zasnoubili se a pak se vzali. A tak se už nikdy nevrátil do Bostonu k dívce, která se jmenovala Mary a pracovala ve špinavé italské jídelně na Scollayově náměstí.
A teď, když z něho život unikal červenou stružkou do obvazu, když měl tělo v ohni a místo hlavy pulsující černou jámu, vykřikl „Mary“.
Bert Kling přiložil Miscolovi na čelo mokrý obvaz.
Byl zvyklý na smrt a umírání. Byl ještě mladý, ale prodělal korejskou „policejní akci“, v níž smrt a umírání byly samozřejmostí, každodenní událostí, něčím jako probudit se a vyčistit si zuby. A přece když slyšel, jak se slovo Mary dere chraptivě Miscolovi ze rtů, cítil, jak mu mráz přejíždí po páteři až do mozku, kde vybuchuje v chladnou zuřivost. V tom okamžiku se mu chtělo vrhnout se přes místnost na Virginii Dodgeovou a zardousit ji.
V tom okamžiku znovu zapochyboval, že tekutina v láhvi je skutečně nitroglycerín.
Angelika Gomezová se posadila a potřásla hlavou. Sukni měla vyhrnutou nad kolena. Opřela se o ně oběma lokty a znovu potřásla hlavou. Pak se rozhlédla po místnosti s udiveným výrazem jako člověk, který se probudí v hotelu. A pak si už ovšem vzpomněla. Dotkla se temene hlavy. Na místě, kam ji Virginie udeřila pistolí, vyskočila veliká boule. Ohmatala bouli a kůži kolem, byla citlivá pod jejími opatrnými prsty. Bolest se šířila z modřiny na všechny strany a s každým jejím bodnutím Angelika pocítila nový příval úžasného vzteku. Vstala ze zem…
