[10]
Poirot trochu poodstoupil. Hlavu měl skloněnou ke straně a se zalíbením znalce posuzoval rozestavení nábytku v pokoji. Jedno křeslo bude tady — druhé až támhle. Hm, dobré to bude. Moc. Vtom se ozval zvonek — to bude Japp.
Inspektor Scotland Yardu byl napěchovaný novinkami.
„Měl jste pravdu, stará vojno! Vracím se přímo z místa činu. Ve Wentworthu včera viděli nějakou mladou ženu, jak něco hodila do jezera. Popis té ženy pasoval na Jane Plenderleithovou jako ulitý. Dokázali jsme to vylovit bez velkých potíží. Zrovna v těch místech je husté rákosí.“
„A co to bylo?“
„No, ten kufřík — to bych prosil! Proč ale proboha — proč ho tam házela? Z toho teda jsem tumpachovej. V kufříku nebylo nic, ani ty časopisy. Proč potřebovala — předpokládejme, že duševně zdravá — mladá žena házet do jezera drahý a přepychový necesér — poslyšte, já jsem si s tím lámal hlavu celou noc a ne a ne přijít na to, co za tím vězí.“
„Mon pauvre Japp! (Jappe, chudáčku) S tím už si hlavu netrapte. Moment — slyšíte zvonek? Odpověď na vaši otázku právě přichází.“
Poirotův osvědčený sluha George otevřel dveře a ohlásil:
„Slečna Plenderleithová.“
Dívka vešla do pokoje. Jako vždy se tvářila sebejistě a sebevědomě. Pozdravila se s oběma muži.
„Požádal jsem vás, abyste přišla, poněvadž pro vás mám pár novinek. Posaďte se, prosím, sem, a vy si sedněte tady, Jappe.“
Dívka si sedla. Když si sundávala klobouk, dívala se střídavě na oba muže. Netrpělivě klobouk odložila vedle sebe.
„Něco už vím,“ řekla. „Zatkli jste majore Eustace.“
„To jste asi četla v ranních novinách, že?“
„Ano.“
„Zatím má na krku jen žalobu pro menší přestupky,“ pokračoval Poirot. „Je ve vyšetřovací vazbě a shromažďujeme proti němu důkazy v souvislosti s vraždou.“
„Takže to tedy byla vražda?“
Dívka položila otázku s velkým zájmem. ¦
Poirot přikývl.
„Ano,“ řekl. „Byla to vražda. Záměrné usmrcení jedné lidské bytosti druhou.“
Dívka se maličko zachvěla.
„Proboha,“ vyhrkla. „To zní hrozně, když to takhle říkáte —“
„Já vím — ale vždyť to hrozné je!“
Odmlčel se a pak řekl:
„Rád bych vám teď, slečno Plenderleithová, pověděl, jakým způsobem jsem dospěl k pravdě o celém tomhle případu.“
Dívka přelétla pohledem z Poirota na Jappa. Inspektor se usmíval.
„On má své vlastní metody, slečno Plenderleithová,“ řekl. „Já mu vždycky ve všem vyhovím. Snad abychom si poslechli, co má na srdci.“
Poirot se ujal slova.
„Jak víte, mademoiselle, přijel jsem se svým přítelem na místo zločinu 6. listopadu ráno. Odebrali jsme se do pokoje, kde se našla mrtvola paní Allenové, a mě tam hned zarazilo několik významných maličkostí. V tom pokoji totiž bylo pár věcí, s kterými rozhodně něco nebylo v pořádku.“
„Pokračujte,“ řekla dívka.
„Nejdřív jsem si všiml toho kouře z cigaret,“ řekl Poirot.
„V tomhle bodě myslím trochu přeháníte, Poirote,“ řekl Japp. „Já tam necítil vůbec nic.“
Poirot se k němu otočil jak na obrtlíku.
„Přesně tak. Necítil jste starý zatuchlý kouř. To já také ne. To ale právě bylo velice divné, poněvadž jak okno, tak dveře byly zavřené a v popelníku byly nedopalky nejméně deseti cigaret. Bylo to zvláštní, opravdu moc zvláštní — pokoj by měl být pročpělý kouřem, ale ve skutečnosti tam byl naprosto čistý vzduch.“
„Tak takhle jste na to šel!“ povzdychl si Japp. „Vy vždycky jdete na věci nějakou postranní cestou.“
„Ten váš anglický Sherlock Holmes to nedělal jinak. Vzpomeňte si, jak ho zaujalo podivné chování toho psa v noci. A odpověď byla, že pes se nijak podivně nechoval. Pes prostě v noci neštěkal. Což právě bylo nápadné. Abych ale pokračoval: další věc, která upoutala mou pozornost, byly náramkové hodinky, které měla mrtvá na ruce.“
„Co s nimi bylo?“
„Nic zvláštního — ale měla je na pravé ruce. A má zkušenost mi říká, že lidé zpravidla nosívají hodinky na levé ruce.“
Japp pokrčil rameny. Než však mohl promluvit, Poirot už pospíchal dál:
„Jak správně říkáte, z toho ještě nelze nic konkrétního vyvozovat. Někteří lidé radši nosí hodinky na pravé ruce. Teď ale přicházím …
