Muž v mlze (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

/nechybí vám nic?/

Par ici, madame.“ (tudy, madam) Vysoká dáma v norkovém kožichu zamířila na nástupiště Lyonského nádraží za nosičem prohýbajícím se pod zavazadly.

Na hlavě měla tmavohnědý pletený klobouk, stažený k jedné straně tak, že jí zakrýval oko i ucho. Z druhé strany však klobouk dával vyniknout okouzlujícímu a koketnímu profilu a jemným zlatým kadeřím vinoucím se kolem ouška připomínajícího mušličku. Typická Američanka, půvabná od hlavy až k patě. Nejeden muž se za ní otočil a sledoval ji pohledem, jak procházela kolem vysokých vagónů čekajícího vlaku.

Na vnějších stěnách vagónu bíle svítily velké zásuvné tabulky: Paris — Athènes. Paris — Bucharest. Paris — Stamboul.

U té poslední zůstal nosič stát a s úlevou si odfoukl. Povolil popruh, který držel zavazadla pohromadě, a kufry těžce žuchly o nástupiště. „Voici, madame.“ (tady to je, madam)

Průvodčí z lůžkového vozu stál u schůdků. Přistoupil k nim a s empressement, (ochota; horlivost) vyvolaným zřejmě dojmem, jakým na něho zapůsobil přepychový a nepochybně závratně drahý norkový kožich, uctivě pozdravil:

Bonsoir, madame.“ (dobrý večer, madam)

Dáma mu podala lístek do lůžkového vozu, vypsaný na tenkém blanketu.

„Číslo šest,“ řekl průvodčí. „Račte prosím za mnou.“

Křepče skočil do vagónu a dáma ho následovala. Když pospíchala chodbičkou za ním, div nevrazila do důstojného pána, který se vynořil z kupé sousedícího s tím, do něhož měla namířeno. Jen letmo a na okamžik zahlédla velký dobrácký obličej s přívětivýma očima.

Voici, madame.“

Průvodčí jí ukázal celé kupé. Vytáhl okno a mávl na nosiče. Nádražní zřízenec zavazadla převzal, přinesl je do kupé a dal nahoru do sítě. Dáma se posadila.

Na sedadlo vedle sebe odložila miniaturní červený kufřík a kabelku. V kupé bylo horko, ale nezdálo se, že by jí to vadilo natolik, aby se odhodlala svléknout kožich. Nevidoucíma očima vyhlížela z okna. Lidé spěchali sem a tam po nástupišti. Bylo vidět kameloty, prodavače polštářků, čokolády, ovoce a minerálek. Zvedali zboží k oknu a nabízeli je, ale oči sedící dámy se ani nepohnuly, jako by je neviděla. Lyonské nádraží se pomalu vytrácelo z dohledu a ve tváři ženy nebylo nic než smutek a úzkost.

„Dala by mi madam laskavě pas?“

Slova jako by se jí netýkala. Průvodčí, stojící ve dveřích kupé, je zopakoval. Elsie Jeffriesová sebou polekaně trhla.

„Prosím? Co jste říkal?“

„Váš pas, madam.“

Otevřela kabelku, vyndala z ní pas a podala mu ho.

„V pořádku, madam. O všechno se postarám a budu o vás pečovat.“ Následovalo krátké, ale významné odmlčení. „Jedu s vámi až do Istanbulu.“

Elsie vytáhla padesátifrankovou bankovku a podala mu ji. Přijal ji s naprostou samozřejmostí a hned se zeptal, kdy si madam bude přát ustlat a zda si bude přát večeři.

Zmizel, jakmile obdržel instrukce, a téměř vzápětí vběhl do chodbičky číšník z jídelního vozu, zběsile vyzvánějící zvoncem a vykřikující: „Premiér service! Premiér service!(první občerstvení)

Elsie vstala, konečně si odložila teplý kožich, letmo se na sebe podívala do malého zrcadla, popadla kabelku a kufříček na šperky a vyšla na chodbičku. Udělala sotva dva kroky, když se kolem ní hnal číšník z jídelního vozu, který se už zase vracel. Aby se mu vyhnula, Elsie na okamžik vkročila do dveří sousedního kupé, které bylo momentálně prázdné. Když číšník přešel a Elsie už chtěla pokračovat v cestě do jídelního vozu, oči jí bezděčně sklouzly na jmenovku kufru, ležícího na sedadle.

Byl to důkladný a objemný kufr z vepřovice, už dost odřený a ošoupaný. Na jmenovce stálo: J. Parker Pyne. Cil cesty: Istanbul. A přímo na kufru ještě byly iniciály P. P.

Ve tváři se jí objevil užaslý výraz. Na chodbičce na okamžik nerozhodně zaváhala, ale pak se vrátila do svého kupé a zvedla noviny, The Times, které předtím ještě s nějakými časopisy a knihami položila na stolek.

Přelétla očima po sloupcích s inzercí na první straně, ale to, co hledala, tam nebylo. Tvářila se poněkud zamračeně, když se posléze přece jen odebrala do jídelního vozu.

Vrchní číšník jí nabídl místo u malého stolku, u kterého už kdosi seděl… byl to ten důstojný pán, do něhož div nevrazila v chodbičce. Jinými slovy, majitel kufru z vepřovice.

Elsie se na něho podívala, ale nenápadně — tak, aby si toho nevšiml. Vypadal velice přívětivě a dobrácky a měl v sobě i cosi příjemně konejšivého, ačkoli by stěží dokázala říct, co přesně. Choval se krajně rezervovaně, jako pravý Angličan, a prvně se ozval až ve chvíli, kdy se na stolku objevilo ovoce.

„V těchhle jídelních vozech je vždycky strašně přetopeno,“ řekl.

„Ano, máte pravdu,“ řekla Elsie. „Kdyby aspoň člověk mohl otevřít okno.“

Muž se chápavě pousmál. „Kdepak, to je vyloučeno! Kromě nás dvou by asi všichni přítomní protestovali.“

Odpověděla mu úsměvem a ani jeden z nich už toho víc neřekl.

Číšník přinesl kávu a s ní i účet, který jako obvykle nebyl k rozluštění. Elsie to komentovala několika ironickými poznámkami a pak se přece jen pojednou vzchopila a dodala si odvahy: „Promiňte,“ ozvala se tiše, „ale zahlédla jsem na kufru vaše jméno — Parker Pyne. Nejste — nejste — náhodou?“

Zaváhala a její společník ji rychle vysvobodil z nesnází.

„To asi budu. To jest —“ zacitoval z inzerátu, kterého si Elsie v The Times nejednou všimla a který před chvílí v novinách marně hledala: „Jste šťastný? Pokud ne, svěřte se Parkem Pyneovi. Ano — to jsem já, uhodla jste.“

„Vida,“ řekla Elsie. „To je ale náhoda!“

Muž zavrtěl hlavou. „Ale kdepak. Náhoda je to možná z vašeho hlediska, ale z mého nikoli.“ Povzbudivě se usmál a pak se k ní trochu naklonil. Většina cestujících už mezitím jídelní vůz opustila. „Vy snad nejste šťastná?“ zeptal se.

„Víte, já —“ řekla Elsie a zarazila se.

„Jinak byste přece neřekla To je ale náhoda,“ poznamenal muž.

Elsie chvilku mlčela. Měla zvláštní pocit, že pouhá přítomnost pana Pynea ji nějakým způsobem uklidňuje. „Vlastně máte pravdu,“ připustila nakonec. „Jsem — jsem nešťastná. Přinejmenším mám starosti.“

Parker Pyne s pochopením přikývl.

„Totiž,“ pokračovala Elsie, „stalo se mi něco strašně podivného a vůbec si to neumím vysvětlit.“

„A co kdybyste se mi s tím svěřila,“ vybídl ji pan Pyne.

Elsie si vzpomněla na inzerát z novin. Často jej s Edwardem komentovali a dělali si z něho legraci. Nikdy ji nenapadlo, že ona sama, že ona sama — snad by přece jen neměla… Jestli je ten pan Pyne nějaký šarlatán… Vypadá ale tak mile!

Elsie se rozhodla. Zkusí cokoli, jen aby měla tu starost z krku.

„Tak já vám povím, oč jde. Jedu do Cařihradu za manželem. Má rozsáhlé obchodní styky s Orientem a letos tam nutně musel zajet. Odcestoval před čtrnácti dny a slíbil, že všechno připraví, abych mohla přijet za ním. Byla jsem radostí celá bez sebe. Nikdy jsem totiž dřív necestovala, nikde v cizině jsem nebyla. V Anglii jsme strávili šest měsíců.“

„Váš manžel a vy jste Američané?“

„Ano, oba.“

„A řekl bych, že nejste vdaná příliš dlouho, co?“

„Brali jsme se před půldruhým rokem.“

„A manželství je šťastné?“

„Ale ovšem! Edward je hotový anděl.“ Na okamžik zaváhala. „Vlastně — tohle pro něho možná není to pravé slovo. Je totiž trochu… no, trochu moc přísný. Měl spoustu puritánských předků, celá ta výchova a vůbec… Je ale hrozně hodný, opravdu,“ dodala spěšně.

Parker Pyne se na ni na vteřinu zamyšleně podíval, ale pak řekl: „Pokračujte, prosím.“

„Ta — ta věc se stala asi týden poté, co Edward odjel. Psala jsem u něho v pracovně dopis a všimla jsem si, že celý piják na podložce je nový a čistý, kromě několika řádek, které se na něj otiskly. Četla jsem zrovna nějakou detektivku, kde se našla stopa k záhadě právě na pijáku, a tak jsem jen tak pro legraci piják přidržela před zrcadlem. Byl to opravdu jen takový chvilkový nápad, pane Pyne — vůbec jsem nechtěla Edwarda nějak špiclovat nebo podobně. Víte, on je takový mírný beránek, ve snu by mě nenapadlo ho z něčeho podezírat.“

„Ale ovšem, to já chápu.“

„Dalo se to krásně přečíst. Nejdřív tam stálo slovo manželka, potom Simplonský expres a o něco níž nejlepší to bude tésné před příjezdem do Benátek.“ Odmlčela se.

„To je zvláštní,“ řekl pan Pyne. „Hm, velice zvláštní. A jste si jistá, že to psal váš manžel?“

„Ovšem, bylo to psáno jeho rukou. Lámala jsem si s tím hlavu, ale marně. Naprosto nechápu, za jakých okolností nebo z jakých důvodů mohl psát dopis, v němž by použil právě těchhle slov.“

Nejlepší to bude těsné před příjezdem do Benátek,“ opakoval Parker Pyne. „Opravdu, to je velice zvláštní.“

Paní Jeffriesová se předklonila a podívala se na něho očima plnýma odzbrojující důvěry a naděje. „Co mám dělat?“ zeptala se prostě.

„Obávám se,“ řekl Parker Pyne, „že budeme muset počkat. Uvidíme až těsně před příjezdem do Benátek.“ Vzal ze stolu jízdní řád. „Mám tu zatrženo, kdy kam přijedeme. V Benátkách máme být zítra odpoledne ve dvě hodiny dvacet sedm minut.“

Vyměnili si pohledy.

„Nechte to na mně,“ řekl Parker Pyne.

 

Bylo čtrnáct hodin pět minut. Simplonský expres měl jedenáct minut zpoždění. Nádražím v Mestre projel asi před čtvrt hodinou.

Parker Pyne seděl s paní Jeffriesovou v jejím kupé. Cesta doposavad probíhala příjemně a bez jakýchkoli mimořádných událostí. Teď však se přiblížil okamžik, kdy podle všeho mělo t něčemu dojít (pokud ovšem mělo vůbec k něčemu dojít).

Parker Pyne a Elsie seděli proti sobě a hleděli na sebe. Elsii prudce bušilo srdce a úzkostlivě hledala v očích pana Pynea něco, co by ji uklidnilo.

„Jen klid, žádný strach,“ řekl Parker Pyne. „Nic vám nehrozí. Jsem tu.“

Pojednou se z chodby ozval výkřik:

„Hele — koukejte! Vlak hoří!“

Elsie i pan Pyne se jediným skokem octli v chodbičce. Vyděšená žena se širokou slovanskou tváří ukazovala kamsi roztřeseným prstem. Z jednoho kupé kousek vpředu se valila do chodbičky mračna kouře. Parker Pyne a Elsie se rozběhli chodbičkou. Další cestující je následovali. Postižené kupé bylo plné kouře. Ti, kdo přiběhli první, už kašlali a couvali zpátky. Objevil se průvodčí.

„Kupé je prázdné!“ zvolal. „Nepropadejte, prosím, panice, messieurs et dames. Le feu (dámy a pánové, oheň) se brzo podaří zvládnout.“

Se vzrušenými otázkami a odpověďmi na ně se roztrhl pytel. Vlak právě projížděl po mostě, spojujícím Benátky s pevninou.

Parker Pyne se náhle otočil, energicky si proklestil cestu hloučkem lidí, stojících za ním, a hnal se chodbičkou k Elsiinu kupé. Seděla v něm žena se slovanskou tváří a zhluboka vdechovala vzduch z otevřeného okna.

„Promiňte, madam,“ řekl Parker Pyne. „Tohle ale není vaše kupé.“

„Já vím. Já vím,“ řekla slovanská dáma. „Pardon. To leknutí, to rozrušení — mé srdce…“ Zvrátila se na opěradlo sedadla a ukázala na otevřené okno. Oddechovala hlasitě, jako by si ze vzduchu ukrajovala.

Parker Pyne zůstal stát ve dveřích kupé. Promluvil hlasem, který zněl konejšivě, téměř otcovsky. „Nemějte strach, není z čeho,“ řekl. „Od prvního okamžiku mi bylo jasné, že ten oheň není nic vážného.“

„Vážně? Zaplaťpánbůh. Už je mi trochu líp.“ Pokusila se vstát. „Vrátím se do svého kupé.“

„Ještě ne.“ Ruka pana Pyneajijemně přidržela na sedadle. „Musím vás požádat, abyste tu ještě chvilku zůstala, madam.“

Monsieur! Jak se opovažujete…“

„Je mi líto, ale zůstanete tady, madam.“

Hlas, jímž to řekl, zněl pojednou ledově. Žena seděla bez hnutí a zírala na něho. Z chodbičky přišla i Elsie.

„Prý to nejspíš byla nějaká kouřová bomba,“ řekla udýchaně. „Asi pokus o dost hloupý kanadský žertík. Průvodčí ale zuří jak tajfun. Vyptává se každého —“ Zarazila se a upřela oči na ženu v kupé.

„Co máte v tom maličkém červeném kufříku, paní Jeffriesová?“ zeptal se Parker Pyne.

„Šperky.“

„Podívala byste se laskavě, jestli tam jsou?“

Z úst slovanské dámy se vyřinul hotový vodopád slov. Bezděky přešla do francouzštiny, která zřejmě líp vyhovovala jejímu vzrušení.

Elsie se mezitím chopila miniaturního kufříku. „Och!“ vykřikla pojednou. „Je odemčený.“

„…et je porterai plainte à la Compagnie des Wagons-Lits,(… a budu si stěžovat u Společnosti lůžkových vozů) hlaholila slovanská dáma.

„šperky jsou pryč!“ zvolala Elsie. „A všechny! Můj diamantový náramek! Náhrdelník od tatínka. A prsteny se smaragdy a s rubíny! A taky ty nádherné diamantové brože. Ještě štěstí, že jsem aspoň perly měla na krku! Och, pane Pyne, co budeme dělat?“

„Kdybyste došla pro průvodčího,“ řekl Parker Pyne, „postaral bych se zatím, aby tahle paní neopustila kupé dřív, než se jí průvodčí ujme.“

Scélérat! Monstre!(darebáku! Lumpe!) zaječela slovanská dáma a pokračovala dalšími, neméně šťavnatými urážkami a nadávkami. Vlak vjížděl do Benátek.

Události příští půlhodiny lze shrnout zcela stručně. Parker Pyne si v několika různých jazycích pohovořil s několika různými úředními činiteli — ale šeredně se blamoval. Podezřelá dáma svolila, aby ji prohledali — a zjistilo se, že je čistá jak lilie a nevinná jak fialinka. Žádné šperky se u ní nenašly.

Mezi Benátkami a Terstem diskutoval pan Pyne s Elsií o tom, co se stalo.

„Kdy jste vlastně šperky viděla naposled?“

„Dneska ráno. Ukládala jsem do kufříčku safírové náušnice, které jsem měla včera, a brala jsem si místo nich dvě obyčejné perly.“

„A to byly všechny šperky v pořádku?“

„To víte, jeden po druhém jsem je neprohlížela, to je přirozené. Vypadaly ale stejně jako vždy. Mohl snad chybět nějaký prsten nebo tak, ale nic víc.“

Parker Pyne přikývl. „Ještě mi řekněte, kdy průvodčí dnes ráno v kupé uklízel?“

„Měla jsem kufřík s sebou — vjídelním voze. Nosím ho pořád s sebou. Za celou cestu jsem jej nikde ani na okamžik nenechala — až v té chvíli, kdy jsem vyběhla do chodbičky.“

„Pročež,“ řekl Parker Pyne, „ta uražená ctnost, ta madam Šubajská, nebo jak se jmenuje, nutně musela ty šperky ukrást. Nemohl to udělat nikdo jiný. Jak jen se jich proboha mohla zbavit? Byla v kupé nanejvýš půldruhé minuty — za tu chvilku mohla právě tak kufřík otevřít nějakým náhradním klíčkem a šperky sebrat — ale co dál?“

„Nemohla je předat někomu dalšímu?“

„To sotva. Mezitím už jsem se otočil a prodíral jsem se chodbičkou zpátky. Kdyby byl někdo z kupé vyšel, byl bych ho musel vidět.“

„Mohla šperky někomu vyhodit z okna.“

„To je výborný postřeh, ale má bohužel jednu vadu: v tom okamžiku jsme totiž právě projížděli nad mořem. Byli jsme na mostě.“

„Pak je ale nemohla schovat nikde jinde než v kupé.“

„Snažme se je tedy najít.“

Elsie se s příslovečnou americkou energií pustila do hledání. Parker Pyne se na důkladné prohlídce kupé podílel poněkud roztržitě. Když mu Elsie vytkla, že se příliš nesnaží, začal se omlouvat.

„Já totiž — já asi budu muset poslat dost důležitý telegram do Terstu,“ vysvětloval.

Elsie jeho vysvětlení přijala chladně. Pan Pyne si u ní značně poškodil reputaci.

„Tak se mi zdá, že vám jdu trochu na nervy, paní Jeffriesová,“ řekl pokorně.

„No, zatím jste moc velké úspěchy nevykázal,“ odsekla Elsie.

„Jenomže nesmíte zapomínat, milá dámo, že já vlastně nejsem žádný detektiv. Krádeže a zločiny nejsou vůbec můj obor. Mou specialitou je znalost lidských srdcí.“

„No prostě — byla jsem trochu nešťastná, když jsem do tohohle vlaku nastupovala,“ řekla Elsie, „ale to nebylo nic proti tomu, jak jsem nešťastná teď! Je mi do breku a jak! Ten můj nádherný, rozkošný náramek — a ten prsten se smaragdem, který mi dal Edward, když jsme se zasnoubili!“

„Jistě jste pojištěná proti krádeži, ne?“ zeptal se mezi řečí pan Pyne.

„Pojištěná? To vůbec nevím. Myslím ale, že jsem, jenomže tady jde o sentiment (cit; zde ve smyslu: jde o citovou stránku celé té záležitosti) celé té záležitosti, pane Pyne.“

Vlak začal zpomalovat. Parker Pyne se vyklonil z okna. „Jsme v Terstu,“ oznámil. „Musím poslat ten telegram.“

 

„Edwarde!“ Elsie se celá rozzářila, když spatřila manžela, jak jí pospíchá vstříc po peróně nádraží v Istanbulu. Na okamžik pustila z hlavy i ztrátu šperků a zapomněla na ta prapodivná slova, která našla na pijáku. Zapomněla na všechno kromě toho, že viděla manžela naposled před čtrnácti dny a že je to opravdu velice hezký a milý muž, přestože někdy trochu moc střízlivý a přísný.

Ve chvíli, kdy odcházeli z nádraží, poklepal Elsii někdo na rameno. Otočila se a spatřila pana Pynea. Z jeho dobrácké tváře přímo vyzařovala dobrá nálada.

„Paní Jeffriesová,“ řekl vlídně, „mohla byste za mnou asi tak za půl hodiny zajít do hotelu Tokatlian? Doufám, že pro vás budu mít dobrou zprávu.“

Elsie se trochu nerozhodně podívala na Edwarda a teprve pak oba muže představila. „Dovolte — prosím — můj manžel — pan Parker Pyne.“

„Mám za to, že vám vaše paní už telegrafovala, že jí byly ukradeny šperky,“ řekl Parker Pyne. „Dělal jsem, co jsem mohl, aby je dostala zpátky. A doufám, že do půl hodiny jí budu moci podat nějakou zprávu.“

Elsie se tázavě podívala na Edwarda. Odpověděl bez váhaní: „Myslím, že bys tam měla zajít, miláčku. Říkal jste hotel Tokatlian, pane Pyne? Dobrá, slibuji, že se Elsie u vás staví.“

Přesně o půl hodiny později Elsii uvedli do hotelového apartmá pana Pynea. Vstal, aby ji přivítal.

„Vím, že jste se ve mně zklamala, paní Jeffriesová,“ řekl. „Není třeba, abyste se mi omlouvala. Nejsem samozřejmě žádný kouzelník, dělámjen to, co je v mých silách. Račte se prosím podívat.“

Přistrčil k ní po stole malou krabici z tvrdé lepenky. Elsie ji otevřela. Prsteny, brože, náramek, náhrdelník — všechno tam bylo.

„To je úžasné, pane Pyne! No — to je skvělé!“

Parker Pyne se skromně usmál. „Jsem rád, že jsem pro vás mohl něco udělat, milá dámo!“

„Pane Pyne, já se teď před vámi tak strašně stydím! Co jsme vyjeli z Terstu, chovala jsem se k vám prostě strašně. A teď — tohle. Jak jste ale k těm šperkům přišel? Kdy? A kde?“

Parker Pyne zamyšleně potřásl hlavou. ,,To je dlouhá historie,“ řekl. „Jednoho dne se ji možná dovíte. Vlastně — možná dost brzo.“

„A proč ne hned teď?“

„K tomu mám… jisté důvody,“ řekl Parker Pyne.

A tak musela Elsie odejít, aniž se dověděla víc, ačkoli zvědavostí jen hořela.

Když odešla, nasadil si Parker Pyne klobouk, vzal hůl a vyšel do ulic istanbulské čtvrti Pera. (čtvrť v Istambulu) Cestou se usmíval pro sebe a po krátké procházce nakonec vešel do malé kavárny, v té chvíli zcela prázdné, z níž byl výhled na Zlatý roh. Na druhé straně čněly do odpoledního nebe štíhlé minarety istanbulských mešit. Byl krásný, příjemný den. Pan Pyne se posadil a objednal dvě kávy. Přinesli pravé turecké — husté a sladké. Právě začal usrkávat ze svého šálku, když na židli proti němu náhle usedl nějaký muž. Byl to Edward Jeffries.

„Už jsem vám objednal kávu,“ řekl Parker Pyne a ukázal na miniaturní šálek.

Edward odstrčil kávu stranou a naklonil se přes stůl. „Jak jste na to přišel?“ zeptal se.

Parker Pyne zasněně srkal kávu. „Už vám vaše paní řekla, co objevila na pijáku? Ne? To vám tedy ještě poví — asi na to v první chvíli nějak pozapomněla.“

A pověděl mu o tom, co Elsie odhalila.

„Dobrá, to se dokonale shodovalo s tou prapodivnou příhodou, k níž došlo těsně předtím, než jsme přijeli do Benátek. Prostě jste z toho či onoho důvodu naplánoval a zorganizoval krádež šperků vlastní ženy. Co ale ta věta Nejlepší to bude před příjezdem do Benátek! Na první pohled to nedávalo žádný smysl. Proč jste nenechal na té ženě — kterou jste krádeží pověřil —, aby si k tomu sama vybrala čas a místo?

Pak jsem ale najednou pochopil vtip celé věci. Šperky vaší ženy byly ukradeny ještě dřív, než jste odjel z Londýna, a byly nahrazeny imitacemi z broušeného a barevného skla. S tímhle řešením jste ale nebyl spokojen. Vy jste totiž neobyčejně svědomitý mladý muž, který má sám o sobě značně vysoké mínění. Velice by se vám příčilo, kdyby podezření mělo padnout na někoho ze služebnictva nebo na nějakou jinou, stejně nevinnou osobu. Krádež proto musela být provedena na takovém místě a takovým způsobem, aby na nikoho z vašich známých a na nikoho z domu nemohl padnout ani stín podezření.

A tak jste tu svou zmocněnkyni vybavil klíčkem ke kufříku se šperky a kouřovou bombičkou. V přesně stanoveném okamžiku pak ta žena vyvolá poplach, vklouzne do kupé vaší ženy, odemkne kufřík se šperky a skleněné imitace vyhodí oknem do moře. Mohou si ji podezírat a prohledávat jak chtějí — dokázat jí nemohou nic, poněvadž šperky u sebe opravdu nemá.

A to samozřejmě vysvětluje i volbu místa. Kdyby šperky prostě jen vyhodila někde na trati, bylo by nebezpečí, že by se třeba našly. Proto bylo důležité vyhodit je z okna v okamžiku, kdy vlak projížděl nad mořem.

Vy jste mezitím tady v Istanbulu zařídil všechno potřebné k prodeji šperků. Zbývalo pouze počkat, až k fingované krádeži dojde, a předat pravé diamanty kupci. Telegram, který jsem vám poslal, přišel naštěstí včas. Uposlechl jste mých pokynů a deponoval krabici se šperky v hotelu Tokatlian, kde byla až do mého příjezdu, poněvadž jste věděl, že jinak splním svou hrozbu a předám celou záležitost do rukou policie. A také jste uposlechl mého příkazu, abyste za mnou přišel sem do kavárny.“

Edward Jeffries se prosebně podíval na pana Pynea. Byl to opravdu hezký mladý muž, vysoký blonďák s kulatou bradou a nápadně velkýma očima. „Jak vám to mám vysvětlit, abyste to pochopil?“ řekl beznadějně. „Musíte si o mně myslet, že jsem prachobyčejný zloděj.“

„Vůbec ne,“ řekl Parker Pyne. „Naopak, řekl bych, že jste až úzkostlivě, přehnaně poctivý. Dávno se totiž zabývám klasifikací lidských typů. A vy, milý pane, zcela neomylně patříte do kategorie obětí. Klidně mi teď povězte, jak to celé bylo.“

„Stačí na to jediné slovo — vydírání.“

„Jak?“

„Viděl jste přece mou ženu a mohl jste si udělat představu, jak je nevinná a svým způsobem naivní — o tom, že na světě existuje zlo, nemá tušení, natož aby se v životě s nějakým setkala.“

„To máte pravdu.“

„Pořád ještě si uchovala ty nejvznešenější ideály. Kdyby se o tom měla něco dovědět — o tom, čeho jsem se dopustil, pravděpodobně by se se mnou rozešla.“

„To je možné, ale o to nejde, čeho jste se vlastně dopustil, mladý muži? Hádám, že jste měl poměr s nějakou ženou?“

Edward Jeffries přikývl.

„Po svatbě nebo před svatbou?“

„Před — samozřejmě že před svatbou.“

„Dobrá — a co se tedy vlastně stalo?“

„De facto nic — vůbec nic. To je právě ta krutá ironie. Bydlel jsem v jednom hotelu v Západní Indii a zároveň se mnou tam tehdy byla ubytovaná velice půvabná žena — nějaká paní Rossiterová. Její manžel byl hrozný neurvalec; když ho popadl vztek, zuřil a běsnil jak pominutý. Jednou v noci jí vyhrožoval s revolverem v ruce. Utekla před ním a schovala se u mne v pokoji. Byla strachy skoro bez sebe. No a — no, prosila mě, jestli u mne může zůstat až do rána. Co jsem proboha měl dělat? Měl jsem ji vyhnat?“

Parker Pyne se na mladého muže pozorně podíval a ten mu pohled vrátil. Byl to pohled nevinného člověka, který nemá co skrývat. „Jinými slovy, máme-li to nazvat pravým jménem, vletěl jste do léčky a zkompromitoval se, pane Jeffriesi.“

„Já vážně —“

„Ale ano, je to tak. Starý trik — ale mladíci s rytířskými sklony se na něj často dají nachytat. Šroub se začal utahovat ve chvíli, kdy vešlo ve známost, že se budete ženit. Nemám pravdu?“

„Máte. Dostal jsem dopis s pohrůžkou, že když nepošlu určitou částku, dozví se celé to hotelové dobrodružství můj budoucí tchán. Že prý jsem odlákal tu mladou ženu od jejího manžela, že byla viděna, jak vchází ke mně do pokoje. A manžel že podává žádost o rozvod a podobně. Věřte mi, pane Pyne, udělali ze mne toho nejsprostšího darebáka a padoucha.“ Otřel si čelo, jako by od sebe odháněl nějakou můru.

„Ano, to znám. A tak jste prostě platil. A čas od času se šroub utáhl vždycky o další závit.“

„Přesně tak. A tohle byla ta poslední kapka. Neměl jsem už prostě na hotovosti ani vindru. A tak jsem si vymyslel tenhle plán.“ Zvedl šálek s vystydlou kávou, nepřítomně se na něj podíval a kávu vypil. „Co mám dělat, pane Pyne?“ zeptal se pateticky. „Co mám dělat?“

„Nechte to na mně,“ řekl Parker Pyne rozhodně. „Já si to s těmi vašimi trapiči vyřídím. A pokud jde o vaši ženu, jděte teď rovnou za ní a povězte jí pravdu — nebo aspoň část pravdy. Jediný bod, v němž byste se měl od pravdy poněkud odchýlit, je vylíčení toho, co se v té Západní Indii skutečně stalo. Musíte před ní zatajit, že jste… no, že jste vletěl do léčky, když už jsem to tak nazval.“

„Ale —“

„Milý pane Jeffriesi, vidím, že špatně znáte ženy. Může-li žena volit mezi jelimánkem a Donem Juanem, spolehněte se, že vždycky zvolí Dona Juana. A vaše žena, pane Jeffriesi, je okouzlující, nevinná a ušlechtilá bytost; a proto jediná správná metoda je menší šok. Musíte jí otevřít oči, aby trochu viděla život, jaký je. Prostě ji musíte vsugerovat, že zachránila hříšníka a přivedla ho na správnou cestu.“

Edward Jeffries na něho zíral s otevřenou pusou.

„Ale ano, říkám jen to, co si myslím,“ potvrdil Parker Pyne. „Momentálně je vaše žena do vás zamilovaná, ale už jsem postřehl jisté známky, že tenhle stav nemusí mít dlouhé trvání, jestli se jí budete i nadále prezentovat jako výlupek všech ctností a věčně dobrotivý fridolín. Tyhle vlastnosti jsou totiž málem synonymem hlouposti.“

Edward sebou škubl, jako by ho někdo píchl.

„Běžte za ní, chlapče,“ řekl Parker Pyne vlídně. „Přiznejte se ke všemu — prostě ke všemu, co vás napadne a co si dokážete vymyslet. A pak jí vysvětlete, že od okamžiku, kdy jste se seznámil s ní, rozžehnal jste se s tím špatným, hanebným a hnusným dřívějším životem navždy. Byl jste dokonce ochoten krást — jen aby se o vaší minulosti nic nedověděla. Odpustí vám všechno a přímo s nadšením, to mi věřte.“

„Ale když vlastně není co odpouštět —“

„Co je to pravda?“ zeptal se Parker Pyne. „Podle mé zkušenosti zpravidla něco, co zhatí i ty nejlepší plány! Základní poučkou pro všechny manžele je, že se ženě musí lhát. Má to totiž ráda, potrpí si na to. Běžte si pro odpuštění, chlapče. A žijte si šťastně až do smrti. Hádám, že vaše manželka na vás bude v budoucnu dohlížet ostražitým okem, kdykoli se ve vaší blízkosti objeví nějaká hezká žena — některým pánům to vadí, ale to myslím nebude váš případ.“

„Nikdy nechci žádnou jinou ženu než Elsii ani vidět,“ řekl pan Jeffries prostě.

„Výborně, chlapče,“ řekl Parker Pyne. „Na vašem místě bych si ale řekl, že tohle ona nemusí vědět. Žádná žena nemá ráda, když se s ní zachází jako s porcelánovou panenkou.“

Edward Jeffries vstal. „To myslíte vážně —?“

„Nemyslím, vím to,“ řekl Parker Pyne důrazně.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024