Celá e-kniha Muž v mlze ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
[7]
„A teď se vydám za Burgessem,“ řekl Hercule Poirot. „Ano, konečně si vezmu na paškál Burgesse.“
O lidech, kteří byli v případě nějak zapleteni, věděl už leccos; někteří mu to pověděli sami, o některých se to dověděl od těch druhých. Nikdo mu ale neposkytl žádnou kloudnou informaci o Burgessovi. Žádné vodítko, žádnou narážku — nic o tom, co je to vlastně za člověka.
Když Burgesse uviděl, hned mu bylo jasné proč.
Komorník na něho čekal v bytě majora Riche. Na to, že za ním Poirot přijde, ho předem telefonicky upozornil kapitán McLaren.
„Já jsem Hercule Poirot.“
„Já vím, pane, už na vás čekám.“
Burgess mu zdvořile podržel otevřené dveře a Poirot vstoupil. Malá čtvercová hala, po levé ruce otevřené dveře do salónu. Burgess pověsil na věšák Poirotův klobouk a kabát a přišel do salónu za ním.
„Aha,“ řekl Poirot a rozhlédl se kolem dokola. „Tak tady se to teda stalo?“
„Ano, prosím.“
Klidný chlapík, ten Burgess, je ale nějaký bledý, nevypadá zdravě. Hranatá ramena a s lokty neví, co počít. Hluchý, neznělý hlas s jakýmsi venkovským přízvukem, který Poirot neznal. Asi odněkud z východního pobřeží. Značně nervózní, aspoň tak vypadá — jinak ale na něm nic zvlášť nápadného není. Těžko si ho představit při jakékoli aktivitě. Lze ale vůbec předpokládat pasivního vraha?
Měl takové ty světle modré roztěkané oči, které málo všímaví lidé často považují za typické pro darebáky. Jenomže opravdový lhář se člověku dokáže dívat do očí neuhýbavě a drze.
„Jak to teď s tímhle bytem vypadá?“ zeptal se Poirot. „Starám se o něj dál. Pan major zařídil, abych dostával plat, a mám udržovat byt v pořádku, dokud — dokud —“ Komorníkovy oči rozpačitě těkaly sem tam. „Já vím, dokud —“ přikývl Poirot.
A dodal naprosto věcně: „Je skoro jisté, že major Rich přijde před soud. Případ se bude podle všeho projednávat nejdéle do tří měsíců.“
Burgess potřásl hlavou, ale nikoli na znamení nesouhlasu, prostě mu z toho ze všeho šla hlava kolem.
„Mně připadá, jako by to nebylo ani možné,“ řekl.
„Co? Že by major Rich mohl někoho zavraždit?“
„Celá ta věc. Ta truhla —“ Zabloudil očima na druhou stranu pokoje.
„Ach tak — to je ta neblaze proslavená truhla?“ Byl to obrovský kus nábytku z velice tmavého leštěného dřeva, s mosazným kováním, velkou mosaznou petlicí a starodávným zámkem.
„Nádherný kousek.“ Poirot přešel přes salón a zastavil se u truhly.
Stála u zdi hned vedle okna a vedle moderní skříňky na ukládání gramofonových desek. Na druhé straně byly maličko pootevřené dveře, částečně zakryté velkým paravánem z omalované kůže.
„Ty vedou do ložnice pana majora,“ řekl Burgess.
Poirot přikývl. Zatoulal se očima na protější stranu salónu. Stály tam dva stereofonní reproduktory, každý na zvláštním nízkém stolku, a připojovací šňůry ležely za nimi jak svinutí hádci. Také tam stálo několik lenošek a velký stůl. Na zdech visely reprodukce japonských obrazů. Docela pěkný salónek, pohodlný, ale rozhodně ne přepychový.
Poirot se vrátil očima k Williamu Burgessovi.
„Musel to pro vás být strašný šok, když jste to objevil,“ řekl laskavě.
„To prosím ano. Nikdy na to nezapomenu.“ Komorník se náhle velice rozpovídal, vyřinul se z něj hotový vodopád slov. Měl možná pocit, že když tu historii bude vyprávět hodně často, podaří se mu ji nakonec vymazat z paměti.
„Uklízel jsem po ránu celý tenhle pokoj. Sklenice od večera a všechno ostatní. Když jsem se sehnul — chtěl jsem sebrat z podlahy nějaké rozsypané olivy —, tak jsem to najednou uviděl — takovou rezavě hnědou skvrnu na koberci. Ne, ten koberec už tady není, přijeli si pro něj z čistírny. Policie to dovolila, už ho k ničemu nepotřebovali. Co proboha tohle může být? pomyslel jsem si. A v duchu, jen tak z legrace si říkám: ‚Tohle by teda vážně mohla být krev. Odkud se to tu ale vzalo? Co tady kdo rozlil?‘ A pak jsem uviděl, že to je z té truhly — vyteklo to tady zezdola, tam, co je ta prasklina. Pořád jsem si ještě nic nemyslel a povídám si: ‚Hrome, co jen tohle —’ No a tak jsem zvednul to víko, zrovinka tak…