VII.
Noel Tedder se usadil v červeném koženém křesle, přehodil si nohu přes nohu a předvedl modré a žluté ponožky pod proužkovanými kalhotami. Wolfe si ho měřil, musel se tomu zjevu přizpůsobit. Kdysi jsem ho slyšel, jak říká, že muži, kteří se oblékají konvenčně, se nechávají vést davem jako ovce, ale taky jsem ho slyšel, jak říká, že muži, kteří se oblékají nekonvenčně, jsou marnivci. U něj si člověk prostě nevybere.
Tedder se ho zeptal, jestli jsem mu řekl, co chce, a Wolfe přikývl. Pak promluvil. „Tohle je ten nejméně slibný podnik, ke kterému mě kdo kdy vyzýval, jestli vám pan Goodwin dobře rozuměl a jestli jsem dobře rozuměl já jemu. Vaše matka, paní Vailová, vám řekla, že když dostanete zpátky peníze, které zaplatila jako výkupné za manžela, můžete si je nechat, a když já při tom pomůžu, zaplatíte mi pětinu toho, co získáme zpátky v případě, že budeme úspěšní, a nic, když se nám to nepodaří; je to tak?“
„Je, ovšem já –“
„Pardon. Kdy vám to matka řekla?“
„Ve středu večer. A ještě jednou dneska odpoledne. Když Jimmy – můj nevlastní otec – zemřel, myslel jsem, že bych se jí měl radši zeptat.“
„A ve středu večer s tím vyrukovala ona, nebo vy?“
„‚Vyrukovala‘?“
„Zmínila se o tom, přišla s tím nápadem.“
„Nepamatuju se. Záleží na tom?“
„Může. Jestli jste to navrhl vy, nabízí se jistá úvaha, že víte, kde ty peníze jsou, a chcete je získat způsobem, který – nepřerušujte mě – by vás opravňoval nechat si je. S žádostí o pomoc za mnou jdete proto, že nemůžete prostě jen tak jít, vzít si je a vyložit je na stůl. Leccos mi naznačíte, samozřejmě obezřetně, a pan Goodwin pod mým vedením pak podle těch náznaků peníze najde. A i kdybych v těch náznacích cítil nějakou habaďůru, ucpal bych si nos a svůj podíl si vzal. Takže kdo s tím vyrukoval – vaše matka, nebo vy?“
Tedder se zahihňal. Nechci vzbudit falešný dojem, zvlášť když jsem se zmínil o jeho tenoru, mužští se opravdu hihňají. „Ježíši,“ prohlásil, „to by teda bylo dílo. To by byla finta! A jak bych mohl vědět, kde ty peníze jsou?“
„Mohl byste vědět, kam jste je v úterý v noci dal, potom, co jste je na Iron Mine Road vy nebo váš společník od vaší matky převzali.“
Tedder na něj nechápavě zašilhal. „Nějak jste mi to zamotal. Řekněte mi to ještě jednou.“
Wolfe na něj zahrozil prstem. „Pane Teddere! Přišel jste za mnou s neobvyklým návrhem a moje první otázka pochopitelně je, co vy? Unesl jste svého nevlastního otce?“
„Blbost. Přece by mě poznal.“
„Měl jste v tom únosu prsty? Ano, nebo ne.“
„Ne. N, E, ne.“ Tedder stále ještě nechápavě šilhal. „Máte bibli?“
„Tím by se to nevyřešilo. A i když budu předpokládat, že mluvíte v dobrém úmyslu, kam se tak dostáváme? Pokoušet se konkurovat složité a odborné práci týmu úředních vyšetřovatelů by bylo nesmyslné. Jestli vůbec začneme, musíme vyjít z bodu, který si zvolíme my a který oni přehlédnou. Než vaši nabídku přijmu nebo odmítnu, musím vědět, jestli se v tom bodě shodneme. A hlavně se musím zeptat – co když ty peníze najdeme a vaše matka popře svůj slib, že si je můžete nechat?“
„To neudělá.“
„Mohla by.“
Tedder zavrtěl hlavou. „Slyšeli ji ještě čtyři další – moje sestra Margot, matčin bratr Ralph, advokát Frost a Jimmy, ten je ovšem mrtvý.“
„I tak by mohla. Musím vám říct, že i kdyby ano, můj podíl bude právně vymahatelný a já si jej vyinkasuju.“
„Jistě, proč ne? Na nic takového nedojde. Matka od toho slibu neustoupí. Jaký je to bod, na kterém se musíme shodnout?“
„Je to celá řada předpokladů a nemusí se vám zamlouvat. První a základní je, že pan Vail nezemřel nešťastnou náhodou. Byl zavražděn.“
Tedder ze sebe vyrazil jakýsi zvuk, srovnal nohy a napřímil se. „Tu zatracenou sochu přece na sebe strhnul!“
„Ne,“ prohlásil důrazně Wolfe. „Uznávám, že to lze připustit, může to být dokonce velmi dobře přijatelné i pro policii, já to ale odmítám. Ve zveřejněných článcích se nevyskytuje narážka na to, že by byl opilý. Byl?“
„Ne.“
„Pil něco?“
„Tak dvě skleničky, víc ne. To, co obyčejně, whisky s vodou. Poradil by si i …
