XII.
Samozřejmě bylo vyloučeno, abych k Vailovým zavolal, sehnal Noela a oznámil mu, že s ním pan Wolfe chce mluvit. Za prvé, bez trochy všelijak složitě vymyšleného přemlouvání by nemusel taky vůbec přijít; za druhé Wolfe potřeboval i Orrieho, a Orriemu se mohl při sledování cestou do města ztratit. Za třetí Saul tam měl jít pro Freda a taxík stojí stejně, když v něm jede jeden, jako když v něm jedou dva. Takže jsme šli na Desátou Avenui a mávli si na taxíka.
Bylo za sedm minut půl dvanácté, slunečné nedělní dopoledne, na poslední den dubna pěkné a teplé. Zastavili jsme u chodníku, zaplatili taxíkáři a vystoupili. Když pracujeme podle daného programu, náš přijatý způsob, jak se spojit se sledovatelem, je poněkud složitý. Tentokrát to bylo jednoduché. Jen jsme zvedli ruku a zamávali na veverku na stromě v parku a volným krokem se vydali ke středu města. Než jsme těch kroků udělali dvacet, Fred se objevil zpoza auta zaparkovaného na druhé straně ulice, přešel k nám a prohlásil, že kdybychom byli přišli o hodinu dřív, ještě to mohl stihnout do kostela.
„Na to, abychom se s tebou vyrovnali, by kostel nestačil,“ upozornil jsem ho. „Purcell se neukázal?“
„Ne.“
„Co Orrie?“
„Jeho objekt se ukázal v deset padesát jedna a odvedl ho.“ Pohlédl na Saula. „Tvůj přijel v jedenáct patnáct taxíkem a šel dovnitř. Tak to tě pro jednou někdo setřásl?“
„Ne, Wolfe ho odvolal,“ řekl jsem. „Tedder jel, nebo šel pěšky?“
„Pěšky. Na Osmasedmdesáté zabočil na východ. Orrie si držel odstup. Něco se stalo? Co se děje?“
„To neví ani pánbůh, jen pan Wolfe. Všichni domů a na poradu.“ Otočil jsem se k Saulovi. „Ty a Fred můžete jít a číst si zatím v bibli, než Teddera a Orrieho přivedu. Na druhé polici odshora kousek nalevo od konce je pět verzí ve čtyřech jazycích. Teď dumám o tom, kde ho začít hledat. Líp mi to myslí, když jdu pěšky.“
„Nemůžeme ti pomoct dumat, protože ty ho znáš a my ne, ale můžeme ti pomoct dívat se,“ prohlásil Saul. „Samozřejmě, kdyby chtěl taxíka, je neděle a on mohl nějaký sehnat zde na Páté, nebo kdyby si myslel, že na Madisonově ho sežene rychleji, nešel by na Osmasedmdesátou a tam nezabočoval na východ. Ale jestli má auto a to auto je v garáži na Osmasedmdesáté, potom by –“
„Ne,“ zasáhl Fred. „Na Dvaaosmdesáté garážují čtyři auta. Já viděl tři.“ Jak jsem říkal, tam, kde jde o rychlé reakce, je Fred trochu moc rozšafný, ale dejte mu čas, a shromáždí spoustu všelijakých informací, které můžou být užitečné.
„Fajn,“ řekl jsem. „Děkuju, že jste dumali za mě. Teď vím, kde je – možná. Jestli jste dumali špatně a on tam není, můžeme se klidně vrátit do Pětatřicáté a zpívat chorály, dokud Orrie nezatelefonuje. No, tak jdeme.“
Byla to šance jedna ku tisíci, ale byla jediná. Vedl jsem je na jih k Osmasedmdesáté ulici a na východ k Madisonově třídě, zastavil před Barneyho barem a sdělil jim: „Můžeme na Orrieho nejdřív zamávat rukama a upozornit ho, že se k nám má připojit. Potom, až přivedu –“
„Tamhle je,“ řekl Saul.
Otočil jsem se. Orrie se vynořil z výklenku dveří na druhé straně ulice a přecházel chodník. „Vidíte, stačí, když někdo dumá za mě,“ prohlásil jsem a vykročil do dveří Barneyho podniku.
U baru nikdo nebyl, protože byla neděle dopoledne. Moc lidí nesedělo ani u stolků a v boxech, ale nad stěnou boxu úplně vzadu vykukoval vršek hlavy. Vydal jsem se tam. Byl to Noel, před sebou talíř s netknutým pečeným krocanem s oblohou, v ruce téměř prázdnou sklenici. Vzhlédl na mě, zamrkal a zapištěl: „No teda, páni!“
Přátelsky jsem se na něj usmál, jeden hrdina na druhého. „Tohle není štěstí, to je osud,“ pronesl jsem. „Když jsem se dozvěděl, že jste šel ven, ne že bych měl nějakou předtuchu, ale jdu ulicí, ocitnu se rovnou před Barneyho podnikem, vejdu dovnitř a vida – tady jste. Už jste – ehm – mluvil s matkou?“
„Ne.“ Noel dopil a sklenici postavil. „Hned po snídani jsem se chystal zajít za ní do pokoje, pak jsem si ale řekl, že radši počkám. Napadlo mě, že bych se na to měl nachystat, projít si všechno, co jste mi pov…
