Celá e-kniha Slyšte! ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
PARKER NAVRHL, že tu holku by měl vyslechnout právě on, protože je starší a tím pádem mnohem chápavější než Hawes, Willis, Genero nebo Kling, a možná mladší, ale rozhodně zkušenější než Carella, což nebyla pravda; Carella byl policajtem déle než Parker, a právě mu bylo čtyřicet, zatímco Parkerovi už bylo dvaačtyřicet.
Vzhledem k tomu, že policejní oddělení bylo v lepším případě sexistickou organizací a poručík Byrnes stále lpěl na představě, že Eileen Burkeová by mohla vnést do tohoto případu jakousi ženskou intuici, bylo rozhodnuto, že to sobotní odpoledne si promluví s Ali-son Kaneovou právě ona.
„Tak kde jste dostala ten dopis, Alison?“ zeptala se.
Zkoušela s ní mluvit jako kamarádka z koleje.
„V baru hotelu Majestic.“
„Je to tam hezké? Nikdy jsem tam nebyla.“
„Moc hezký,“ odpověděla Alison.
Mohlo jí být čtyřiadvacet, pětadvacet, vysoká byla zhruba sto šedesát osm, měla štíhlou postavu a pěkné křivky, tak akorát. Na sobě měla tmavozelenou sukni, ne moc krátkou, a svetřík ke krku s vestou na zapínání, obojí světlejší zelené barvy. Kolem krku měla perlový náhrdelník. Vypadala skutečně jako studentka nějaké prestižní univerzity. Eileen ji tipovala na prostitutku.
„Co jste dělala v hotelu Majestic?“ zeptala se.
„Skočila jsem si tam na čaj.“
To taky odpovídalo vysokoškolačce.
„Náhodou jste šla kolem hotelu Majestic…“
„Byla jsem nakupovat.“
„Zašla jste si do baru…“
„Ano. Na čaj.“
„A náhodou jste… ehm, můžete mi říct, jak jste vlastně přišla k tomu dopisu?“
„Dala mi ho jedna dáma.“
„Jaká dáma?“
„Kterou jsem tam potkala. Říkala, že se pohádala se svým přítelem, který tu pracuje jako detektiv, a potřebovala někoho, kdo by mu donesl téhle dopis.“
„A vy jste jí věřila?“
„Vypadala opravdu zkroušeně.“
„Aha.“
„A navíc mi nabídla peníze za to, že ten dopis doručím.“
„Kolik?“
„Dvě stě dolarů.“
„Hm.“
„Tak jsem si řekla, zejí pomůžu. Proč ne? Jméno jejího přítele bylo na obálce, znělo docela italsky, tak mě napadlo, že mluví pravdu. Odkud by ho jinak znala?“
„A co její jméno? Řekla vám, jak se jmenuje?“
„Cookie.“
„Aha, Cookie.“
„Ano.“
„Cookie – a jak dál?“
„To neřekla.“
„A jak ta vaše Cookie vypadala?“
„Měla zrzavé natupírované vlasy. Hnědé oči. Mohla být stejně vysoká jako já. Měla pěknou postavu. Byla stejně stará, možná mladší než já. Hezky oblečená.“
„Jako vy.“
„Děkuju.“
„Měla na rukou rukavice?“
„Prosím?“
„Rukavice.“
„Ne. Myslíte rukavice?“
„Ano, rukavice. Předpokládám, že ani vy jste neměla rukavice, nebo měla?“
„Ne, neměla. Rukavice? Vždyť je červen!“
„Slečno Kaneová, nevadilo by vám, kdybychom vám sňali otisky prstů, než odtud odejdete?“
„Ano. Tedy ne. Chci říct, vadilo by mi to. Proč chcete moje otisky?“
„Protože jsou pravděpodobně na obálce, kterou jste přinesla, a až ji budeme ohledávat, chtěli bychom je vyloučit.“
„Proč ji budete ohledávat?“
„Abychom zjistili, jestli na ní jsou ještě nějaké jiné otisky.“
„Ne,“ zavrtěla Alison hlavou. „Žádné otisky si sejmout nenechám.“
„Proč?“
„Protože jsem nic neudělala.“
„Aha,“ řekla Eileen a pohlédla jí přímo do očí. „Už jste někdy měla potíže se zákonem, slečno Kaneová?“
Neodpověděla.
„Alison? Byla jste někdy…?“
A tehdy prozradila Ambrose Cartera.
„PODLE MÉ,“ řekl Ambrose Willisovi a Eileen, „kolem toho děláte zbytečnej humbuk.“
Napadlo ho, že by tu zrzku vzal pod svá ochranná křídla k ostatním holkám. Proč proboha dělá policajtku?
„Jedna z vašich holek nám pověděla, že jste její pasák,“ řekla Eileen.
„V tomhle oboru už dávno nedělám,“ odpověděl Carter.
„Nejdeme na vás s paragrafem dvě stě třicet,“ řekl Willis.
Carter věděl, že policajt stojící před ním má na mysli paragraf číslo 230.25 Trestního zákoníku, podle něhož je člověk vinen z podporování prostituce, jestliže vědomě profituje nebo má prospěch z prostiruce tím, že spravuje, řídí nebo vlastní buď veřejný dům nebo podnik poskytující sexuální služby, jehož součástí jsou dvě či více prostitutek.
Čímž se Carter de fakto provinil. Vlastnil podnik poskytující sexuální služb…
