OLLIE DORAZIL krátce poté, co byl doručen třetí dopis toho dne.
„Ona si snad najala všechny ztracený existence, co šňupaj, aby nám nosily ty její pitomý dopisy,“ řekl Byrnes shromážděným detektivům.
„Taky ty, co si píchaj, a náměsíčníky,“ doplnil ho Parker.
Když přišel třetí poslíček, uvědomili si hned, zeje závislý na heroinu.
Třetí citát zněl:
Nuže, neotálejme již déle a ještě tuto hodinu naplňme vzduch svistem svých mečů a šipek.
„Zase meče,“ řekl Meyer.
„Nejdřív oštěpy, pak šípy a nakonec meče.“
„Nebo šipky,“ dodal Carella. „Třeba nás vede právě tímhle směrem. K šipkám.“
„K těm, co se házej na terč,“ souhlasil Genero a přikývl. „Jako v hospodě.“
„Co ty víš o hospodách, Richarde?“
„Vypadaj jako ty bary u nich?“
„Kde, Richarde?“
„V Anglii. Tam, kde žil Shakespeare,“ odpověděl Genero a na okamžik zaváhal. „Nebo žil jinde?“
Jsou pořád menší,“ řekla Eileen. „Ty zbraně.“
Willis se na ni podíval. Kling udělal totéž.
„Pořád se zmenšujou.“
„Meč není menší než šíp,“ namítl Parker.
„Šipka jo,“ podotkl Hawes.
„On chce někoho zastřelit otrávenou šipkou!“ oznámil Genero vítězně.
„Kdo?“ zeptal se Ollie Weeks.
Právě se protáhl dveřmi do služebny. Vykračoval si, jako kdyby mu tam všechno patřilo, přímo k Carellově stolu, kolem něhož stáli detektivové. Podíval se na citát, pokrčil rameny a řekl: „Kdo je Carmela Sammaroneová?“
„Proč?“ zeptala se Eileen.
„Čau, fešando, jak se ti tu líbí?“ řekl Ollie v narážce na její nedávný přesun a zakřenil se jako žralok.
Je to tu bezva, díky,“ odvětila a málem dodala „Špekoune“, ale měla pocit, že by se ho to mohlo dotknout.
„Proč se zajímáš o Carmelu Sammaroneovou?“
„Protože dělám na mrtvým pasákovi, a pokud tomu dobře rozumim, prásknul vám jednu ze svých holek.“
„Je to tak?“
„Jednu svojí bejvalou holku.“
„Nepochybně ji tim pěkně dopálil,“ řekl Ol ie. „A ona ho pak nepochybně provrtala devítkou.“
„Ty taky rád Shakespeara?“ zeptal se Genero.
„Cože?“ řekl Ol ie.
„Ze se vyjadřuješ tak básnicky.“
„Cože?“ opakoval Ol ie.
„Dostáváme vzkazy od Shakespeara.“
„Co to je za hovadinu? Shakespeare je mrtvěj.“
„Citáty z Shakespeara,“ vysvětloval Genero.
„A co má bejt?“ zajímal se Ol ie.
„Posílá nám je Sammaroneová,“ řekl Willis.
„P/atí ]idi, který nám je nosej.“
„To nám řek Carter.“
Ollie se nad tím na okamžik zamyslel.
„To mi nepřipadá jako dostatečnej důvod pro to, aby ho zabila,“ řekl.
„Třeba je,“ namítl Parker. „Podle nás pracuje pro chlápka, kterej minulej tejden oddělal jednu ženskou.“
„To mění situaci,“ připustil Ol ie. „Tak proč je oba hned nesebereme?“
„Kde?“
„Poslední její adresa, kterou máme, je v Los Angeles.“
„Můžu zkusit zjistit, jestli některá z jeho dalších holek netuší, kde bydlí,“ řekl Ol ie.
„To bys moh,“ souhlasil Willis.
„Je to z Korio/ana,“ hlásil Carella od počítače.
„Tak to máme rovných deset her. Možná jedenáct.“
„Já bych stejně rád věděl, kolik toho napsal,“ řekl Genero.
„Tak si zajdi do knihovny, Richarde.“
„Jak si vysvětlujete ten první řádek?“ zeptal se Carella.
Nuže, neotálejme již déle a ještě tuto hodinu.
Všichni se podívali na hodiny na stěně.
Bylo tři čtvrtě na čtyři.
„Třeba nám prozradí, kdy to udělá,“ napadlo Eileen.
„Co udělá?“ zeptal se Ol ie.
„To, co plánuje. Čas, kdy se to chystá provést.“
„Kdo?“
„Hluchý.“
„Znám ho?“ zeptal se Ol ie.
„Jšlikdo ho nezná,“ odpověděl Genero.
„Začíná to na mě bejt trochu nepřehledný,“ řekl. „Omlouvám se, že jsem vás vyrušil. Mějte se,“ rozloučil se a zamířil ke dveřím.
„Počkej,“ řekl Parker.
Oba muži vyšli na chodbu spolu. Parker vzal Ollieho za paži a naklonil se k němu.
„Ještě se s ní scházíš?“ zeptal se.
„S kým?“
„S tou malou kočkou.“
„Jestli myslíš strážníka Gomezovou, tak s tou se pořád vídáme.“
„Užs ji přefiknul?“ zeptal se potichu.
„Mám práci,“ řekl Ollie a vykroutil se Parkerovi.
„Už jsi našel to svý mistrovský dílo?“
„Sbohem, Andy,“ rozloučil se Ol ie.
„Ještě pořád hledáš toho hispánskýho buzeranta, co ti šlohnul tu knížku?“
Ollie už ale scházel po schodech d…
