„ŘIDIČ Z PŮJČOVNY AUT Regál Limousine čekal před domem číslo 328 na River Pláce South, když jeho zákazník –jistý pan Adam Fen – vyšel z luxusního činžáku přesně v půl druhé ve středu odpoledne. Smekl čepici s kšiltem a okamžitě přešel k zadním dveřím u chodníku, pohotově je otevřel a přidržel, než zákazník nastoupil, a pak za ním zavřel. Pak obešel auto, posadil se za volant a řekl: Já jsem David, pane Feně.“
„Těší mě, Davide.“
„Hezký den, že, pane?“
Mírný londýnský přízvuk, všiml si Hluchý. Nebo snad australský? Občas se nedaly rozeznat. Hluchý soudil, že Davidovi bude něco přes čtyřicet. Byl asi metr sedmdesát vysoký, docela štíhlý, v zásadě jemný muž. Měl na sobě černé kalhoty a bundu, černé polobotky a ponožky, černou čepici s lesklým štítkem, bílou košili a černou kravatu.
„Kam to bude dnes odpoledne, pane Feně?“
„Ke Clarendon Halí, prosím.“
„Dobře, Clarendon, pane.“
Hluchý si objednal „luxusní sedan“, jak jej označovala agentura Regál, protože to byl právě ten typ limuzíny, kterou Konstantinos Sallas a jeho bodyguard hodlali jet do Clarendon Halí v sobotu odpoledne.
Nijak ho nezajímala světla ke čtení na zadním sedadle, toaletní zrcadla ani žádné další vybavení, a radši se soustředil na to, kolik místa je na předním sedadle, kde David seděl za volantem s prázdným úsměvem na tváři.
Hluchý si zvolil samopal izraelské výroby Uzi. Byla to hranatá, poměrně lehká zbraň, která byla dlouhá pouhých 470 milimetrů a vážila jen 3,5 kilogramu. Byla to příjemná střelná zbraň akorát do ruky. Vešla se do sportovní tašky na přední sedadlo vedle řidiče. Všiml si, že David na to místo položil složený černý pršiplášť.
„Líbí se mi, jak firma Regál obléká své řidiče,“ řekl.
„Opravdu?“
„Vážně. Platí vám uniformy? Nebo si…?“
„Pane?“
„Ptaljsem se, jestli vám platí uniformy nebo jestli šije kupujete sami.“
„Dostáváme příspěvek, pane. Můžeme nakupovat, kde chceme, pokud uniforma splňuje požadavky firmy Regál, pane.“
„A kde jste si pořídil tu vaši?“
„Na Baxter Street v centru je prodejna uniforem, pane. Tam jsem si koupil oblečení.“
„Pršiplášť taky?“
„Ano, pane, ten taky. Oni už vědí, jaké má Regál požadavky, ve všem vyjdou vstříc.“
„Jak se jmenuje?“
„Pardon?“
„Ten obchod.“
„Aha, omlouvám se, jsem trochu nedoslýchavý.“
„Já taky,“ řekl Hluchý.
„Takže víte, jaké to je.“
Víceméně, pomyslel si Hluchý.
„Uniformy Conan, pane, Baxter Street číslo tři sta dvanáct, první patro. Mají uniformy pro řidiče, sklepmistry, služebné, portýry, vrátné, ochranku a doktory. Doporučil mi je vlastně Regál. Splňují všechny jejich požadavky. A dělají tam příjemní lidé. Chcete se stát řidičem, pane?“ zeptal se a usmál se nad nesmyslností takového nápadu, jakmile ta slova vypustil z úst.
„Ne, ještě ne,“ odvětil Hluchý a usmál se spolu s tím troubou. „Vy jste z Londýna, Davide?“
„Ano, pane. Z čtvrti, které se říká Cheapside, znáte to tam, pane?“
„Znám.“
„Už jsme tady, pane,“ řekl David. „Chcete vystoupit u hlavního nebo zadního vchodu?“
„U hlavního, prosím.“
„Jak si přejete, pane.“
David na rohu zatočil a zastavil před koncertní síní.
„Hned se vrátím,“ řekl Hluchý.
„Kdyby přijela policie, pane, možná budu muset popojet. Ale budu jezdil kolem bloku, dokud vás neuvidím.“
„Prima, Davide, děkuju,“ řekl a vystoupil.
Ve vitríně napravo od vchodu visel plakát pro víkendový koncert série „Tři ve tři“. Byla na něm černobílá fotografie Konstantina Sal-lase, který se s houslemi v ruce usmíval do objektivu. Přes spodní část fotografie byl nápis SO 12/6 A NE 13/6.
Hluchý přikývl a vešel do haly.
