Celá e-kniha Slyšte! ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
V AMERICE není zločin být feťák.
„To znamená, že můžete přijít na kteroukoli policejní stanici a oznámit: Jsem feťák,“ a oni vám řeknou, fajn, tak padej. Pokud ovšem u sebe nemáte nějaké drogy. To je jiná kapitola.
V tomhle městě jednotlivé odstavce části 220 Trestního zákona určují jednotlivé stupně trestného činu držení jakékoli takzvané zakázané látky uvedené v paragrafu 3306. Je jich skutečně mnoho. Přes sto třicet. O některých jste patrně ani neslyšeli. Pokud na nich nejste závislí. Jako například furethidin. Nebo alfentanil.
Podle zákona můžete být narkoman, ale nesmíte vlastnit žádná narkotika, na kterých jste závislí. Pokud vám to připadá postavené na hlavu, vezměte si například zákon, podle něhož je trestné žádat prostitutku.
Dotyčný paragraf oddílu Trestního zákona o „dožadování“ zní:
„Osoba je vinna tím, zeje zákazníkem prostitutky, jestliže se stane zákazníkem prostitutky.“
Na mou duši.
To znamená, že nemůžete přijít na policii a přiznat se, že jste buď prostitutka nebo jste právě byli zázkaníkem prostitutky, protože pak jste se provinili dvěma různými trestnými činy, zatímco když prohlásíte, že jste narkoman, provinili jste se pouze tím, že jste pěkní pitomci.
Proto také dívka, která v půl deváté ráno doručila první dopis, bez problému přiznala, že je narkomanka a že k ní v Harrison Parku v Půverheadu přistoupila dívka s dlouhými černými vlasy, která jí zaplatila sto padesát dolarů za doručení tohoto dopisu, ale už se nezmínila o tom, zeje také prostitutka a pracovala v parku celou uplynulou noc. Bylo to její právo v téhle zemi svobody.
„AHA!“ ZVOLAL MeYER. „Tentokrát jsme napřed my, ty chytráku!“ V prvním dopise, který přišel v úterý ráno, stálo:
„Jo,“ povídají, „padáš na nos?
„Až pobereš rozum, budeš padat naznak.“
„Romeo a Julie“ hlásil Willis od počítače. „Jednání první, scéna třetí.“
„Necitoval už z tyhle hry?“ zeptal se Parker. „Zít nebo nežít? Co?“
„On nám prostě říká, že to dělá pozpátku. Jenže to my už víme, frajere!“ řekl Meyer a zabodl ukazovák do vzduchu jako pistoli. „Puká nám, že jsme ještě natvrdlí,“ poznamenala Eileen. A– že až dostáném rozum, plácnem sebou dozadu.“
„Že by po nás chtěl zezadu střílet otrávený šipky?“ zajímal se Genero.
LuiGI FONTERO NASTOUPIL na palubu letadla společnosti Alitalia, let číslo 0413, na milánském letišti Linate včera v 16:05 hodin. Teď bylo deset minut před desátou a ještě tu nebyl. Carella, který čekal na letišti s matkou a obrovským davem lidí, už začínal být nervózní. Slíbil poručíkovi, že se vrátí nejpozději v jedenáct. Teď už si říkal, že to nejspíš nestihne.
„Neměli bysme se zeptal znovu?“ řekla jeho matka.
„Říkali, že má půl hodiny zpoždění.“
„To bylo před čtyřiceti minutama.“
„On přiletí, neboj.“
Jeho matka si pro tu příležitost vzala jednoduchý bleděmodrý kalhotový kostým a střevíce na vysokém podpatku. Ke kadeřnici si chtěla zajít až den před svatbou, a tak si vlasy svázala do uzlu a zakryla je kloboučkem, který pravděpodobně nosila už Carellova babička, když byla mladá. Byl modrý, sametový a měl modrou hedvábnou krempu. Oči jí ožily. Bez ustání se dívala na hodiny na stěně.
„Snad se něco…“
„Ne, mami, řekli by nám to.“
„Někdy to neříkají,“ povzdychla si.
„Všechno bude v pořádku.“
„V tyhle době…“ řekla a nechala nedopovězenou větu viset ve vzduchu.
I jeho to napadlo.
I on se podíval na hodiny.
