14
V identifikačním oddělení kriminálky vyhrabali svazek spisů týkajících se Charlese Fettericka a kurýrem je předali pátracímu oddělení 87. okresu. V osamělém tichu služební místnosti studoval Kartoun Hawes Fetterickovy papíry.
Hawes si přečetl Fetterickův trestní rejstřík podruhé a obrátil list, aby se mohl podívat na jeho otisky prstů. Potom se probíral ostatními papíry v deskách. Fetterick si rok odseděl a teď ho propustili. Poslední uvedená adresa byla Boxer Lane č. 127 v Riverheadu, kde ho skutečně našli, a kde jim taky okamžitě vyklouzl. Kromě toho, že se Fetterick pokusil vypáčit trezor svého zaměstnavatele, trestní rejstřík Hawesovi mnoho neprozradil. „Vypáčit“ možná nebyl nejvhodnější výraz. Fetterick se pokusil trezor vyloupit a dostavil se ke krádeži obeznámen s kombinací zámku.
Hawes se znovu podíval do rejstříku.
Actonské fotorytectví, Acton Drive, Riverhead.
Pokrčil rameny, řekl Meyeru Meyerovi, že jde na chvíli pryč, a opustil služebnu.
Majitelem Actonského fotorytectví byl Sam Kaplowitz. Byl to obrovitý muž, hrudník měl jako sud a černý knírek mu visel pod nosem jako malířská štětka.
„Toseví, že se na Charlieho pamatuju,“ řekl. „Jak bych mohl na Charlieho zapomenout? Za všechna leta, co mám vlastní podnik, to byla první chyba, kterou jsem udělal. A taky poslední, věřte mi.“
„Jak dlouho pro vás pracoval, pane Kaplowitzi?“ zeptal se Hawes.
„Same. Říkejte mi Same.“
„Dobře,“ souhlasil Hawes. „Jak dlouho, Same?“
„Měl bych si změnit jméno, vážně. Ne snad proto, že jsem Žid. To mi starosti nedělá, ale Kaplowitz! Moc dlouhý, že? Taky mě tahá za uši. Jak to slyším, uši mě bolej. Nejspíš si jméno zjednoduším na Kohn. Každý aspoň bude vědět, že si jméno neměním proto, že jsem Žid. Podle mě je důležitý, když už je člověk Žid, aby Židem zůstal a ne se nějak zparchantil. To je můj názor. Jak se vám líbí Kohn?“
„Ujde,“ řekl Hawes.
„Kohn,“ pronesl Kaplowitz a zbožně vychutnával zvuk jména. „Asi to udělám. Pohovořím o tom se syny. Ne že bych chtěl měnit jméno firmy nebo tak něco. Firma se jmenuje podle ulice. Acton Drive. Dokážete si představit firmu Kaplowitzovo fotorytectví? Bože, jako knedlík. Při každém zvednutí telefonu bych se musel udusit.“
„Tak jak to bylo s tím hochem, pane Kapiowitzi?“
„Same, prosím.“
„Tak Same.“
„Děkuju. Vzal jsem ho do práce. Bylo mu myslím devatenáct. Neuměl nic, vůbec nic. Učil jsem ho. Milý hoch. Charlie Fetterick. Naučili jsme ho řemeslo. Za rok z něj byl dobrý rytec, věřte mi. Rytec na slovo vzatý.“
„Co bylo dál?“
„Rozhodl se vybrat můj trezor. Víte, že neznal ani správnou kombinaci? A ten útržek, co mu našli v ruce – tedy policie – to vůbec nebyla správná kombinace. Jeho advokát se z toho pokoušel vytřískat, že Charlie neměl v úmyslu trezor vykrást. Držte mě, nechtěl! A co jsem měl dělat? Věřil jsem tomu klukovi. Měl jsem ho taky rád. Ale vybrat trezor? Ne. To už je trochu moc. Byl jsem rád, že šel za mříže. Říkám to poctivě, byl jsem rád, že šel za mříže.“
„Nedivím se,“ řekl Hawes.
„Celej život dřu, pane Hawesi,“ pokračoval Kaplowitz. „Ještě teď mám prsty vyžraný od kyseliny. Ještě teď. Po všech těch letech. Pečený holubi nikomu do huby nelítají. Teď mám svůj kšeftík, ale zadarmo nic nespadne do klína. A ten chlapec měl skvělou příležitost. Tady se naučil pořádnýmu řemeslu. A on to chtěl mít lehčí. Místo toho skončil v base. Proč tohle lidi musej dělat? Já nevím. Já prostě nevím.“ Kaplowitz se vysmrkal. „Zas lítá v nějakém maléru? Charlie?“
„Ano.“
„Co proved? Slyšel jsem, že ho loni pustili. Řeknu vám upřímně: měl jsem trochu strach. Říkal jsem si, má na tebe pifku, může se vrátit a něco ti provede. Ví snad někdo, co může udělat chlap, který chtěl vyrabovat trezor? Ví to někdo?“
„Nevrátil se ale, že ne?“
„Ne.“
„Nepřišel ani žádat o práci nebo tak?“
„Ne. A chcete něco vědět? Už bych mu práci nedal. Zní to strašně, já vím, ale kolikrát se můžete spálit? Člověk musí nějak splatit dluh vůči společnosti, ale já už bych mu zaměstnání nedal, ani kdyby se vrátil po…
