15
Podezřelí jim odpadávali a detektivové nevěděli jak dál.
Naráželi na alibi jako řemen a ztráceli trpělivost.
Dostávali se do slepých uliček a vyhazovali peníze za telefon.
Pomlouvali vraha, který byl zatím holub na střeše.
Honili se do kolečka jako pes za vlastním ocasem.
Další muž se jmenoval Arthur Cordis. Byl pokladníkem v bance. Znal Annii Boonovou a scházel se s ní. Znervózněl trochu, když detektivové vstoupili a požádali ho o rozhovor. Byl úzkostně čestný a ono nevypadá pěkně, když dva detektivové vejdou do banky a požádají vás o rozhovor. Obrazí se to na vaší cti. Nikdy v životě nevzal ani pěťák.
Na detektivech bylo vidět, že jsou utahaní. Jeden se jmenoval Carella a druhý Kling. Carella vyhlížel přátelsky asi jako kobra. Kling mohl být tak starý jako Elvis Presley. Všichni tři odešli k jednomu z kancelářských stolů. Bylo to velmi trapné. Cordis si připadal jako zločinec, přestože jaktěživo nevzal ani pěťák. Trapný pocit v něm vyvolávaly vždycky okolnosti. Cítil se provinile, i když třeba chyběla jen svorka na papír a on sám ji nevzal. Byl už takový. Prostě tak vyrostl.
„Pane Cordisi,“ oslovil ho Carella. „Dověděli jsme se, že jste se scházel s Annií Boonovou.“
„Ano,“ odpověděl Cordis. „Ano.“ Uvažoval, jestli ho podezírají, že ji zabil. Na něj přece stačí kouknout, aby věděli, že ji nezabil! Vrah s brýlemi na nose, to tak!
„Kdy jste se s ní naposled sešel?“ zeptal se Kling.
„Asi… asi před měsícem. Ano. Před měsícem. Nemyslíte si, že jsem ji zabil, že ne?“
„Klademe vám jen několik obvyklých otázek, pane Cordisi,“ řekl Carella. Vůbec se neusmál. Vypadal přesně jako kobra. Byla to nejbídnější zřícenina, jakou Cordis v životě viděl. Zajímalo ho, je-li ten člověk ženatý a která masochistická ženská si mohla takového chlapa vzít.
„Kde jste spolu naposledy byli, pane Cordisi?“ ptal se Kling.
„Na baletu,“ odpověděl Cordis. „Na baletu. Labutí jezero… a Pas de Deux… a Fantazie.“
„Kde?“
„Ve městě.“
„Líbilo se jí to?“
„Ano. Ohromně.“
„Byla to tichá dívka?“
„Velice jemná.“
„Viděl jste ji někdy hrát kulečník, pane Cordisi?“ otázal se Carella.
„Prosím?“
„Kulečník.“
„To jsem vám rozuměl… Vy myslíte Annii? Annii Boonovou?“
„Ano.“
„Hrát kulečník? To ne. Totiž ona prostě nebyla tenhle typ.“
„Věděl jste, že je rozvedená, pane Cordisi?“
„Ano.“
„Viděl jste někdy její dcerku?“
„Moniku? Ano.“
„Mluvil jste s ní někdy telefonem?“
„S kým? Myslíte s Monikou?“
„Ano.“
„Jistě. Jednou nebo dvakrát. Proč?“
„Mluvil jste s ní nedávno?“
„Ne, proč? Od poslední schůzky s Annií jsem s ní nemluvil.“
„Kde jste byl tu noc, kdy byla zabita, pane Cordisi?“
„To bylo v pondělí desátého června. Pamatuju si to,“ řekl Cords. „Pamatuju si přesně, jak jsem se o tom dočetl druhý den v novinách. Takové skromné děvče. Jemná, víte? S tímhle druhem děvčat se dnes často nesetkáte. Taky hodně četla. Dreisera a Thackeraye a Balzaka a Dostojevského. Velká čtenářka. Koupil jsem jí k vánocům Báji.“
„Báji? Jakou Báji?“
„Báji,“ řekl Cordis. „Od Faulknera.“
„Líbilo se jí to?“
„Byla nadšená, namouduši. Skvělá. Skvělé děvče. Myslel jsem to s ní docela vážně.“
„A přesto jste ji měsíc neviděl, viďte?“
„Ano. Přesně tak. Jenže já jsem se jí neozval právě proto, že jsem to s ní začínal myslit vážně.“
„Chápu.“
„Rozumíte mi, viďte, pánové? Annie byla tak báječné děvče. A já se neozvu a ona je teď mrtvá a už ji nikdy neuvidím.“
„Dosud jste nám neřekl, pane Cordisi, kde jste byl ten večer.“
„Byl jsem doma.“
„Sám?“
„Ne.“
„S kým?“
„S maminkou.“
„Vy tedy bydlíte s matkou?“
„Ano.“
„Byli jste tu noc doma jen vy dva?“
„Ne. Byla u nás ještě sousedka. Hráli jsme karty. Maminka si ráda zahraje.“
„Annie hrála taky ráda?“
„Nevím. Nikdy jsem se jí nezeptal.“
„Měl jste s ní někdy důvěrné styky, pane Cordisi?“
„Jak to myslíte?“
„No…“
„Ah! Ne, nikdy. Proč se ptáte?“
„Prostě to chceme vědět.“
„Ne, nikdy. Prosím – políbil jsem ji. Několikrát. No, občas. Ale nebyla taková. K ní jsem si nemohl nic dovolovat. To prostě nešlo.“
„Zmínila se …
