X
NÁVRAT OSWALDA OPPENHEIMA
Maigret se nemohl po celé dvě hodiny ani pohnout. Když se pokoušel vstát, dokázal sotva hnout rukama, a když si chtěl obléci kabát, musel zazvonit na Jeana, aby mu pomohl.
„Zavolej mi taxíka.“
Vyhledal v ulici Monsieurle-Prince doktora Lecoubra. V čekárně čekalo šest osob, on však prošel soukromým bytem, a jakmile byla ordinace volná, byl přijat zadním vchodem. Odcházel odtamtud za hodinu. Hruď měl prkenně neohebnou. Pod očima hluboké kruhy, výraz tváře se mu změnil, vypadal teď, jako by byl nalíčený.
„Do ulice U krále sicilského! Řeknu vám, kde máte zastavit.“
Už z dálky uviděl své dva inspektory, jak přecházejí před hotelem. Vystoupil nedaleko a došel k nim.
„Dosud neodešel?“
„Ne. Jeden z nás tu neustále byl.“
„Kdo všechno z hotelu vyšel?“
„Pouze jeden malý děda, celý shrbený, potom dva mladíci, pak asi třicetiletá žena.“
Maigret si s pokrčením ramen povzdechl:
„Měl ten dědek vousy?“
„Měl.“
Nechal je tam beze slova stát, vystoupil po úzkém schodišti, přešel kolem okénka. Zakrátko už cloumal dveřmi pokoje číslo 32. Odpověděl mu ženský hlas nějakým cizím jazykem. Dveře povolily a Maigret uviděl Annu Gorskinovou, jak vstává skoro nahá z postele.
„Kde máš svýho miláčka?“ zeptal se.
Cedil slova vztekle mezi zuby, sotva se kolem rozhlédl. Anna Gorskinová začala ječet:
„Jděte odtud! Nemáte právo!“
On však už mezitím klidně sbíral z podlahy známý mu trenčkot. Zdálo se, že hledá ještě něco. U nohou postele spatřil Fedorovy šedavé nohavice.
Nikde v místnosti však nebyly žádné mužské střevíce.
Židovka, která si mezitím oblékala župan, ho probodávala vzteklými pohledy.
„Vy si myslíte, když jsme cizinci...“
Nedal jí čas, aby vybuchla naplno. Klidně odcházel, zavřel za sebou, ale ona, sotva sešel jedno patro, zase otevřela. Vyběhla za ním na chodbu, nebyla schopna slova, jen supěla. Naklonila se přes zábradlí, dívala se za ním a pojednou se už neovládla, musela přece jen něco udělat, a tak po něm plivla.
Slina hlasitě dopadla nedaleko komisaře.
Inspektor Dufour dole se ptal:
„Tak co bylo?“
„Budeš hlídat tu ženskou. Ta se nebude moci přestrojit za vousatého dědka.“
„Chcete snad říct, že...“
Ale ne! Nechtěl nic říct! Neměl náladu rozpřádat hovor. Nasedl do taxíku.
„Do Majestiku!“
Pokořený inspektor se za ním zkormouceně díval, jak odjíždí.
„Dělej, co bude v tvých silách!“ volal na něho Maigret. Nechtěl nijak kolegu zarmucovat. Copak on také neudělal chybu? Což se také nedal oklamat? Cožpak on sám nedokázal zabránit, aby zabili Torrence?
Ředitel ho očekával na prahu. To bylo něco neobvyklého.
„Konečně! Už nevím, co mám dělat. Přijeli pro vašeho... vašeho přítele. Ujistili mne, že v novinách se o tom nebude psát. Ale teď je tu zase ten druhý.“
„Viděl ho někdo, když přišel?“
„Nikdo! Ta je právě to, co... Poslouchejte! Jak už jsem vám říkal do telefonu, zazvonil. Když k němu vstoupil číšník, tak si klidně poroučel, aby mu přinesli kávu. Ležel v posteli.“
„A co Mortimer?“
„Vy se domníváte, že ti dva, že to spolu nějak souvisí? To je vyloučeno! To není možné!
Mortimer-Levingston, taková známá osobnost. Chodí za ním ministři, bankéři, někteří za ním přišli až sem.“
„Co dělá Oppenheim?“
„Právě se vykoupal. Myslím, že teď se obléká.“
„A Mortimer?“
„Mortimerovi dosud nezvonili. Asi ještě spí.“
„Popište mi, jak vypadal Pepito Moretto.“
„Ano... Řekli mi... Já osobně ho nikdy neviděl. Možná že viděl, ale nepovšiml jsem si ho. Je tu tolik personálu! Ale informoval jsem se. Je to malý muž s tmavou pletí, černovlasý, takový pořízek, prý toho moc nenamluvil.“
Maigret si to zapsal na vytržený list, vložil, jej do obálky, na kterou napsal adresu svého šéfa. S otisky, prstů, které byly zcela nepochybně sňaty v pokoji, v němž byl Torrence zavražděn, by to mělo stačit.
„Pošlete to po někom na prefekturu.“
„Ano, pane komisaři.“
Ředitel byl pojednou samá ochota, protože cítil, že události nabývají hrozivých proporcí.
„Co budete dělat?“
Ale komisař od něho poodešel a dost nápadně …
