VI
U KRÁLE SICILSKÉHO
V La Bréauté se muž probudil a od toho okamžiku už nezamhouřil oka. Rychlík z Le Havru do Paříže byl přeplněný. Maigret a jeho společník stáli v uličce, každý před jedním okénkem, a pozorovali kolem míjející deštěm rozmazanou krajinu, nad kterou se stále víc a víc šeřilo. Muž v trenčkotu si policisty nevšímal. Ani pak, když dojeli do Paříže, se nepokusil využít tlačenice na Svatolazarském nádraží, aby se mu ztratil. Právě naopak, když sestupoval velmi pomalu po širokém schodišti, se dokonce zdálo, že to dělá naschvál. Zjistil, že se mu cigarety v kapse zmáčely, a zašel si do nádražní trafiky pro jiné. Bylo vidět, jak bojuje s pokušením vejít do bufetu a něco vypít. V poslední chvíli však úmysl změnil a dal se pěšky po chodníku, loudal se. Byla to dost trapná podívaná na toho muže odevzdaného osudu, tak zakřiknutého a tak lhostejného ke všemu, co se kolem dělo.
Od Svatolazarského nádraží k radnici je daleko. Musí se projít středem města a večer mezi šestou a sedmou hodinou se valí po chodnících zástupy chodců v rytmu tak pravidelném, že to připomíná pulsující krev v žilách lidského těla.
Skleslá ramena, špinavý nepromokavý plášť stažený pásem a celý zastříkaný blátem, sešlapané podpatky. Prodíral se davem, strkali do něho, on se však ani jednou nezastavil, ani jednou neohlédl.
Dal se tou nejkratší cestou, prošel hlavní tržnicí, to znamenalo, že cestu nedělá poprvé. Dorazil konečně do pařížského ghetta, jehož jádrem je ulice Růžových keřů, prošel kolem krámků s nápisy v židovském jazyce, kolem židovských řeznictví, kde prodávali maso košer, kolem pekařství s vyloženými nekvašenými chleby, macesy.
Na rohu jedné ulice ve stínu u dlouhého, tmavého tunelu podobnému průchodu se nějaká žena pokusila vzít ho za ruku. Nepronesl ani slovo, jen se na ni podíval a žena poděšeně couvla. Došel do ulice U krále sicilského, je to nepravidelná, velmi křivolaká ulice, plná slepých uliček, tmavých průchodů a dvorků, obývaná z poloviny Židy, z poloviny Poláky. Asi po dvou stech metrech vešel do chodby nějakého hotelu.
Na domovním štítě byl nápis z porcelánových písmen: U krále sicilského. Vedle toho tam byl nápis v hebrejštině, v polštině a ještě v nějakých jazycích, jímž Maigret nerozuměl. Vedle hotelu byl polozbořený dům podepřený trámy, kde na zpola zbouraných zdích se ještě vyznačovaly zbytky obytných místností.
Stále pršelo. V těchhle úzkých točitých uličkách však vítr tolik nefoukal. Maigret zaslechl, jak se ve třetím patře hotelu prudce přibouchlo okno. Bez dlouhého rozmýšlení vešel. V chodbě dole nebyly žádné dveře. Jen schodiště. V mezipatře byla jakási zasklená lóže, bylo vidět, jak tam večeří židovská rodina.
Komisař zaklepal, ale místo aby otevřeli dveře, pootevřelo se jen okénko, odkud zavanul pronikavý pach. Vyklonil se z něho drobný Žid s kulatou černou čepičkou na hlavě. Jeho tlustá žena se nevyrušila a pokračovala v jídle.
„Co je?“
„Policie! Chci vědět, jak se jmenuje nájemník, který právě vešel.“
Muž zavrčel něco v neznámém jazyce, vyndal ze zásuvky špinavou knihu a mlčky ji podal okénkem Maigretovi.
V té chvíli komisař ucítil, že jsou na něho upřeny z neosvětleného schodiště něčí oči. Prudce se ohlédl a asi z dvanáctého schodu nad sebou zahlédl blýskající se zrak.
„Číslo pokoje?“
„Třicet dva.“
Zalistoval v knize, četl:
„Fedor Jurovič, 28 let, narozený ve Vilně, pomocný dělník a Anna Gorskinová, 25 let, narozená v Oděse, bez zaměstnání.“
Žid se mezitím zase usadil u stolu a dal se do jídla. Choval se, jako by měl to nejčistší svědomí. Maigret zabubnoval na okénko. Hoteliér se zvedal pomalu a jen nerad.
„Odkdy bydli tady v hotelu?“
„Asi tři roky.“
„A Anna Gorskinová?“
„Ta tu bydlela už předtím. Možná tak půl páta roku.“
„Z čeho žijí?“
„Však jste četl, ne? Je dělníkem.“
„Podívejte se!“ pronesl Maigret s takovým důrazem, že to stačilo, aby se Židovo chování změnilo.
„Mě se to ostatně netýká, nemyslíte?“ tohle řekl však už mnohem pokorněji. „Nájemné platí pravidelně. Odchází a z…
