VII
TŘETÍ PŘESTÁVKA
Maigret nenašel Torrence v hale, byl v pokoji v prvním patře, kde byla na stole prostřena znamenitá večeře: Torrence se na něho šibalsky podíval.
„To ředitel!“ vysvětloval. „Má mne raději tady než dole. Div mne neprosil na kolenou, abych se přestěhoval sem, do toho pokoje, a hned mi sem dal přinést všechna tahle fajnová jídla.“
Mluvil tiše. Ukázal na dveře.
„Mortimerovi-Levingstonovi bydlí vedle.“
„Mortimer se vrátil?“
„Asi v šest ráno, promoklý a zablácený, celý vzteklý. Šaty měl umazané od křídy nebo od vápna.“
„Co říkal?“
„Nic. Koukal se dostat nepozorovaně nahoru. Ale dole mu řekli, že jeho paní na něho čeká v baru. Čekala tam opravdu. Nakonec hostila nějaký párek Brazilců. Bar musel zůstat otevřený jen kvůli nim. Strašně se opila.“
„A co bylo dál?“
„Mortimer-Levingston zesinal, hrozivě se zašklebil. Brazilcům zaštěkl něco na pozdrav a vzal ženu za rámě a beze slova ji odtamtud odtáhl. Myslím, že vyspávala až do čtyř odpoledne. Do té doby totiž se z jejich apartmá nic neozvalo. Potom jsem zaslechl šepot. Mortimer-Levingston telefonoval, aby mu poslali noviny.“
„Snad v nich ještě není nic o vraždě ve vlaku?“
„Není! Poslechli nás. Je tam jen pár řádků mluvících o tom, že ve Hvězdě Severu byl nalezen mrtvý a že policie se přiklání k názoru, že jde o sebevraždu.“
„A co bylo pak?“
„Objednali si citrónovou šťávu. V šest večer se prošel Mortimer-Levingston několikrát halou. Šel kolem mne. Vypadal ustaraně. Poslal bance do New Yorku a svému tajemníkovi, který je už několik dní v Londýně, šifrované kabelogramy.“
„To je všechno?“
„V této chvíli právě dokončují večeři. Ústřice, pečené kuře, salát. Číšník mi sem chodí všechno říkat. Ředitel je nadšen tím, že jsem tady, že mne má zavřeného, rozkrájel by se teď samou ochotou. Byl tu před chvílí a řekl mi, že Mortimerovi-Levingstonovi jdou dnes večer do divadla. V
Gymnase dávají nějakou hru, jmenuje se Epos. Je to hra o čtyřech jednáních, nevím už od koho.“
„A co se děje. v Petrových pokojích?“
„Nic! Zavřel jsem dveře na klíč a vstrčil jsem do zámku kuličku vosku, takže tam nemůže nikdo bez mého vědomí vejit.“
Maigret beze všech cavyků popadl se stolu kuřecí stehno a dal se do něho. Marně se však rozhlížel kolem, kamna tu nebyla. Sedl si tedy na radiátor ústředního topení a zeptal se:
„Nemáš tu něco k pití?“
Torrence mu nalil sklenku výtečného bílého vína značky Mâcon, kterou Maigret lačně vypil. V té chvíli někdo zaškrábal na dveře; vešel hotelový sluha a tvářil se spiklenecky.
„Mám vám vyřídit od ředitele, že paní a pan Mortimerovi-Levingstonovi poručili, aby předjelo jejich auto.“
Maigret se podíval na všechna ta vybraná jídla na stole s tak smutným pohledem, jako když musel opustit svá kamna v úřadě.
„Jdu tam,“ řekl lítostivě. „Ty tu zůstaň!“
Trochu se před zrcadlem upravil, otřel si ústa a bradu. A za chvíli už seděl v taxíku před hotelem a čekal, až se Mortimerovi-Levingstonovi usadí ve své limuzíně. Netrvalo dlouho a objevili se. On v černém svrchníku, pod nímž měl večerní úbor, ona zahalena jako včera do kožešin.
Podle toho, jak ji manžel nenápadně podpíral, musela být ještě malátná. Auto se hladce rozjelo.
Maigret nevěděl, že je v divadle Gymnase toho večera premiéra, a byl by se tam málem nedostal. Pod stříškou u vchodu hlídkovala městská stráž. Přestože pršelo, bylo tam dost zevlounů, kteří si zvědavé prohlíželi návštěvníky vystupující z aut.
Komisař si musel dát předvolat ředitele divadla, přešlapoval, čekaje na něho v kuloárech, kde se od ostatních lišil, protože byl jediný, kdo měl na sobě vycházkový oblek. Ředitel přišel celý rozčilený. Rozkládal rukama.
„Milerád bych vám vyhověl, kdyby to záleželo jen na mně. Ale jste dnes večer už dvacátý, kdo po mně chce jediné místečko. Ale žádná už nejsou!... A vy nejste dokonce ani ve večerním!“
Kdekdo se na něho obracel.
„Tady vidíte, jak to chodí. Jenom se, prosím vás, vžijte do mé kůže!“
Maigret musel nakonec zůstat stát u vchodu do sálu mezi uvaděčkarni a prodavači pro…
