Kapitola 13
Jakmile odešli, Selby začal shánět po telefonu Brandona. Právě žádal spojovatelku o třetí číslo, když Brandon sám vešel do kanceláře.
„Zavolej hned své ženě, Rexi,“ řekl mu Selby. Šerif na něj úkosem pohlédl. „Něco se stalo?“
„Myslím, že ano.“
„Jede sem Otto Larkin, Dougu. Potřebuju s tebou minutku mluvit, než nás někdo vyruší.“
„Myslím, že paní Brandonová volala v naléhavé věci,“ namítl Selby a ukázal na telefon.
Brandon zvedl sluchátko a řekl spojovatelce v soudní budově: „Tady je šerif Brandon. Spojte mě k nám domů, buďte tak hodná.“ Zatímco čekal s uchem přitisknutým ke sluchátku a jednou rukou zakrýval mluvítko, vysvětloval Selbymu: „Larkin má dojem, že před ním něco tajíme. Já na to, že se nic takovýho neděje. Jede sem, abysme ho uvedli do obrazu. Řek jsem mu, že mu povíme všechna fakta, co známe.“
„Tenhle zločin se ho netýká. Nebyl spáchán na území města,“ namítl Selby.
„Já vím, ale on má za to, že zločinci se zdržuji na území města, a jestli paní Grolleyovou donutili nastoupit do auta poblíž autobusového nádraží, tak to spadá do jeho pravomoci. Proti tomu se nedá nic namítat, Dougu.“
„To ne,“ připustil Selby, „ale ty přece víš, co chce. Bude z nás tahat rozumy a pak je vyklevetí tam, kde nadělají nejvíc škody.“
„Já vím, ale…“ Brandon se odmlčel a sundal ruku z mluvítka telefonu. „Haló? Ano, to je Rex. Co se děje?“ Chvíli poslouchal a pak se příkře otázal: „Kdy?“ Po chvíli mlčení prohlásil: „Doug a já se teď máme sejít s Otto Larkinem, ale jen co budeme hotoví…“ Odmlčel se, když se od venkovních dveří do Selbyho soukromé kanceláře ozvalo zaklepání.
Selby odstrčil židli a prohlásil popuzeně: „To nemůže jít přes předkancelář a dát se ohlásit. Kdepak Larkin.“
„Už je za dveřmi,“ řekl Brandon do telefonu. „Budu to muset chvíli odložit, než se ho zbavíme. Ale hned jak s tím budeme hotoví, tak tam s Dougem přijedeme.“
Položil sluchátko zpátky do vidlice právě ve chvíli, kdy Selby otevřel dveře důležitě se tvářícímu náčelníkovi policie.
„Ahoj, Dougu. Před chvílí jsem mluvil s Rexem a řek jsem mu, že mám dojem, jako byste přede mnou něco tajili.“
„Pojďte dál,“ vyzval ho Selby. „Posaďte se. Z čeho jste ten dojem získal?“
„Neinformujete mě průběžně o tom, jak se to vyvíjí. Vrah je koneckonců tady v Madison City. Jestli ho chcete dostat, hoši, musíme všichni spolupracovat.“
„To zní rozumně,“ souhlasil Selby a přešel zpátky k otočnému křesílku za stolem.
„Ale moc jste mi toho nedali, na čem bych moh pracovat.“
„Sami toho nemáme moc k práci.“
„Jak je to s tou spoustou peněz, co z té chatrče někdo odnes?“
„Nevím. Někdo se tam v sobotu v noci vypravil a převrátil to tam vzhůru nohama, dokonce vytrhal podlahu. Je tam díra v zemi pod úrovní podlahy, zhruba v místě, kde stála postel.“
„Tu díru jsem viděl,“ přerušil jej Larkin. „Byla vyložená jutovými pytli. Vypadá to, jako by tam byly pytle s mincemi.“
„Možná, že byly,“ připustil Selby.
„Co ještě jste našli?“ zeptal se Larkin.
„Závěť,“ řekl Selby.
Larkin se vsedě napřímil. „Chcete říct, že Ezra Grolley zanechal závěť, která byla nalezená v té díře?“
„Přesně tak.“
„Kde je teď?“
„Teď ji tady nemám, ale očekávám, že ji budu mít zítra ráno.“
„Co v ní stálo?“
„Jednoduše to, že odkazuje všechen svůj majetek sestře. Závěť je opatřena datem devatenáct set třicet pět.“
„Co o tom víte?“ zeptal se Larkin, šátraje nemotorně v kapse po cigaretách. „Spálil jsem si pravou ruku a mám ošklivej puchejř,“ vysvětloval. „Zrovna tam, kde to nejvíc bolí, když se snažím používat prsty.“
Selby k němu přistrčil vlhčící skříňku na doutníky. „Nate, zkuste jeden z těchhle.“
Larkin se natáhl pro doutník, podíval se na značku, uštípl konec a znovu se usadil v křesle, přičemž všechno nasvědčovalo tomu, že jeho návštěva neskončí, ani když doutník dohoří.
„Carr mi ukázal nějakou korespondenci,“ informoval jej Selby, „dopisy, které napsal Ezra Grolley manželce. Není v nich nic, co by nám mohlo posloužit jako vodítko.“
„Jak je to s tím, že o dítěti nic nevěděl?“ vyptáv…
