80 milionů očí (Ed McBain)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

9

Vzhledem k počtu lidských vražd, k nimž denně docházelo ve všech pěti částech města, překvapilo Klinga, že se tato aglomerace honosí jedinými jatkami. Městští otcové a Svaz řezníků (který mu poskytl tuto informaci), nebyli naklonění zabíjení zvířat uvnitř hranic svého životního prostoru. Ty jediné jatky byly na Boswellově třídě v Calm’s Pointu a specializovaly se na porážku jehňat. Většina dalších porážek se prováděla, jak předpokládal Grossman, ve čtyřech specializovaných závodech v sousedním státě na opačném břehu řeky. Protože Calm’s Point byl ze všech lokalit nejblíž, vydal se Kling na Boswellovu třídu jako první. Vyzbrojil se seznamem, který si pořídil v laboratoři, a také kresbou, kterou mu dali v Úřadu kriminální evidence. Nevěděl přesně, co hledá, nebo co chce zjistit. Do jatek nestrčil v celém svém životě ani nos.

Po návštěvě jatek v Calm’s Pointu si nepřál, aby to ještě někdy musel udělat. Naneštěstí ho čekaly ještě čtvery na druhé straně řeky.

Na krev byl zvyklý, zvykne si na ni každý policista. Uvykl pohledu na lidské bytosti krvácející sto rozličnými způsoby z tisíce rozličných ran - na to všechno si zvykl. Byl svědkem různých přepadení, ať s břitvou nebo nožem, pistolí nebo brokovnicí, viděl tělesné schránky rozervané nebo proděravělé, krev, která začíná prýštit nebo stříká do výše. Viděl je mrtvé a zakrvavené, a viděl je i živé a krvácející po napadení. Ale ještě nikdy neviděl, jak se zabíjí zvíře, a při tom pohledu se mu chtělo zvracet. Jen taktak se soustředil na to, co mu vykládal vrchní řezník. Uši mu zaléhaly bečením jehňat, vzduch byl plný pachu krve. Hlavní řezník se díval na kresbu, kterou k němu Kling napřáhl, nechal na obalu krvavý otisk prstů a potřásl hlavou. Za ním řvala zvířata.

Vzduch venku byl studený, zavrtával se do nosních dírek. Vtahoval jej chtivě vdech po vdechu a zhluboka vychutnával ten čistý proud. Nechtělo se mu jít na druhou stranu řeky, ale šel. Oběd vynechal, protože věděl, že by ho žaludek neudržel, a navštívil ještě dvoje jatky. Když ani tam nic nenašel, chystal se otráveně zajít do těch dvou zbývajících.

Při vyšetřování existuje intuice, která je velice blízká pravdě; je to, když si policista náhle uvědomí, že ho čeká čerstvý objev. Ta intuice existuje v životě, nejen v románech. Jakmile Kling vjel do přístaviště, věděl, že se trefil. Bylo to náhlé a oslnivé vědomí. Vystoupil z policejního sedanu se slabým a neurčitým úsměvem a spatřil ohromné bílé návěstí se slovy BRATŘI PURLEYOVÉ, a.s., zaujímající celý hořejšek budovy obrácené k řece. Stál uprostřed otevřeného doku velikosti baseballového hřiště a beze spěchu si prohlížel okolí, zatímco probouzející se vědomí hlásalo: To je ono, to je ono, to je ono!

Jedna strana doku byla otevřená k vodě. Za dvěma benzinovými pumpami na břehu viděl Kling přes řeku vysoké budovy města, odrážející se od šedivé říjnové oblohy. Na chvíli spočinul pohledem na nejbližším okolí a pak prudce otočil hlavu doprava, kde bylo přivázáno půl tuctu rybářských člunů; rybáři odhazovali sítě a košíky, vyskakovali na břeh a pak seděli s nohama v holinkách visícíma přes okraj prken, čistili a oškrabovali ryby a házeli je do vymytých, novinami vyložených košů. Obličej se mu roztáhl v úsměvu. Teď už si byl jistý, že tady, v tomhle přístavišti zapadnou všechny kousky do sebe.

Znova obrátil pozornost k budově jatek, která tvořila téměř celou jednu stranu pravoúhlého přístaviště. Ve vzduchu nad řekou křičeli rackové v místech, kde do ní proudily nezakrytým korytem odpadky. Do zadní části cihlové budovy vedly koleje, vlečka od skladišť stojících asi dvacet metrů od přístaviště. Šel ke kolejím a podle nich dál až k budově.

Vedly přímo do ohrad pro dobytek, teď prázdných, vedle nichž byly kovové dveře do jatek. Věděl, co tam najde na podlaze, viděl už tři takové podlahy.

Správce se jmenoval Joe Brady a byl neobyčejně potěšený, že může Klingovi pomoct. Zavedl ho do malé, sklem oddělené kancelářičky s výhledem na místo porážek (Kling se posadil zády k němu) a přijal kresbu, kterou mu Kling podal. Chvíli nad ní uvažoval a pak se zeptal: „Kdo je to? Negr?“

„Ne,“ řekl Kling. „Běloch.“

„Že není negr?“ zapochyboval Brady.

„Podle obrázku vidíte, že je to běloch,“ řekl Kling už trochu dopáleně. Brady si toho zřejmě nevšiml.

„Z toho obrázku se to těžko pozná,“ řekl. „Koukněte semhle, jak jsou ty stíny, vidíte, tadyhle, chápete, jak to myslím? Moh by to klidně bejt negr.“

„Pane Brady,“ řekl Kling rovnou, „já to slovo nemám rád.“

„Který?“ zeptal se Brady.

„Negr.“

„Ale děte,“ řekl Brady, „jen se nedělejte! Tady u nás pracuje hezkejch pár negrů a všichni sou to dobrý kluci, co je to s váma?“

„To slovo mě uráží,“ řekl Kling. „Nechme to být.“

Brady mu prudce vrátil kresbu. „Toho chlapa jsem tu jakživo neviděl. Jestli jste tu skončil, já musím zpátky do práce.“

„Nedělá tady u vás?“

„Ne.“

„Všichni vaši zaměstnanci pracují na celý úvazek?“

„Všichni.“

„Žádné na půl úvazku tu nemáte, nebo někoho, kdo by tu dělal jen pár dní -“

„Já znám každýho, kdo tu dělá,“ řekl Brady. „Tendle chlap tady nepracuje.“

„Není to někdo, kdo sem třeba něco dodává?“

„Co by měl dodávat?“

„Já nevím. Třeba -“

„Sem se dodávaj jedině zvířata.“

„Určitě se sem dodávají ještě jiné věci, pane Brady.“

„Nic jinýho,“ řekl Brady a vstal za stolem. „Musím zpátky do rachoty.“

„Posaďte se, pane Brady,“ řekl Kling drsně.

Překvapený Brady se na něho podíval se zdviženým obočím, připravený urazit se doopravdy.

„Řekl jsem sedněte si. A teď spusťte!“

„Helejte se, pane -“ začal Brady.

„Ne, teď poslouchejte vy mě,“ řekl Kling. „Já vyšetřuju přepadení a mám všechny důvody věřit, že tenhle člověk -“ zaklepal na papír s portrétem - „byl minulý pátek tady u vás. Vaše chování se mi vůbec nelíbí, pane Brady, a jestli chcete radši odpovídat na otázky u nás na stanici místo tady ve své útulné kancelářičce s vyhlídkou na ty mordy támhle, já nemám nic proti tomu. Takže si vemte klobouk a pojedete hezky se mnou, ano?“

„Proč?“ zeptal se Brady.

Kling neodpovídal. Seděl zamračeně u stolu naproti Bradymu a chladně si ho prohlížel. Brady se mu podíval do očí.

„Jediný, co se sem dováží, sou zvířata,“ řekl.

„Tak jak se tu octly tyhle papírové kelímky?“

„Co jako?“

„Tamhle na ochlazovači vody,“ řekl Kling. „Nevykrucujte se, pane Brady, mám už toho právě po krk.“

„Oukej, oukej,“ řekl Brady.

„Oukej? Tak kdo sem něco vozí?“

„Fůra lidí. Ale já je většinou znám a ten na tom papírku mi nic neříká.“

„Vozí se sem něco, co byste normálně neviděl?“

„Jak to myslíte?“

„Přijde do budovy něco, co vy normálně nekontrolujete?“

„Já kontroluju všecko, co příde sem, nebo de ven. Co vás zajímá? Taky vosobní věci?“

„Osobní věci?“

„Věci, kerý nesouvisej s kšeftem?“

„Co přesně máte na mysli, pane Brady?“

„No, voni někerý kluci si vobjednávaj obědy v tý hospodě naproti. Ňáký lidi, co tam pracujou, jim sem ty vobědy nosej. Nebo kafe. Já mám vařič tady v kanceláři, tak si pro kafe nemusím posílat, a voběd si nosim z domova. Tak ty, co sem nosej vobědy, vobyčejně ani nevidim.“

„Děkuju,“ řekl Kling a vstal.

Brady si neodpustil poslední špičku. „A jesli chcete vědět, tak ty, co jim to sem nosej, sou věčinou negři.“

Vzduch venku byl čistý a mokrý a svěže vanul od řeky. Kling vyhledal pohledem hospodu na druhém konci pravoúhlého přístaviště a rychle se k ní vydal. Stála v řadě krámů, které nabývaly ostřejší obrysy, jak se k nim blížil. Na jedné straně hospody byl sklenář, na druhé klempíř.

Vyndal notes a zopakoval si seznam: lůj, piliny, krev, zvířecí chlupy, rybí šupina, kyt, třísky dřeva, odřezky plechu, burák a benzin. Jediná věc, kterou si nedovedl vysvětlit, byl burský oříšek, ale třeba nějaké najde v hospodě. Vlastně doufal, že v ní najde něco víc než burský oříšek. Doufal, že najde člověka, který se zastavil na jatkách a šlápl do loje a krve a pilin, na které se přilepily zvířecí chlupy, když šel venku kolem ohrad. Doufal, že najde člověka, který kráčel po dřevěných pražcích a do lepkavé hmoty na podpatku se mu zapíchla dřevěná tříska. Doufal, že najde člověka, který se zastavil na okraji přístaviště, kde rybáři čistí ryby, a později prošel kaluží benzinu u pump až ke sklenáři, odkud pochází žmoleček kytu, a kolem klempíře, kde ke zbytku Blaneyho glopis přibyl maličký odřezek měděného plechu. Doufal, že najde člověka, který zbil Cindy do bezvědomí; zdálo se mu totiž nanejvýš pravděpodobné, že ten člověk dováží do hospody zboží. Kdo jiný by mohl procházet tolika různými místy? Kling si rozepnul kabát a pro jistotu se dotkl hlavně své pistole. Do nosu ho udeřil pach mastného jídla. Nejedl od snídaně a z té vůně spojené se vzpomínkou na jatky se mu zdvihal žaludek. Posadil se u výčepu a objednal si kávu; než někomu ukáže nakreslený portrét, prohlédne si personál. Za pultem stáli dva muži, jeden bílý a jeden černý, ale žádný se ani zdaleka nepodobal kresbě. Za chodbičkou do kuchyně zahlédl dalšího bělocha, který dával na papírový tácek hamburger, ale ani ten se podezřelému nepodobal. Dva černí poslíčkové v bílých kabátcích seděli v boxu u pokladny, za níž trůnil plešatý běloch a šťoural se sirkou v zubech. Kling usoudil, že další zaměstnance už podnik nemá, s výjimkou kuchaře na minutky. Dopil kávu, šel k pokladně, ukázal holohlavci odznak a řekl: „Rád bych mluvil s manažerem, prosím.“

„To jsem já, jak manažer, tak majitel,“ řekl holohlavý muž. „Myron Krepps, dobrý den.“

„Já jsem detektiv Kling. Byl byste tak hodný a podíval se na tenhle obrázek a řekl mi, jestli toho člověka znáte?“

„S největší radostí,“ řekl Krepps. „Proved něco?“

„Proved,“ řekl Kling.

„Můžu se zeptat co?“

„To není tak důležité,“ řekl Kling. Vytáhl z obálky kresbu a podal ji Kreppsovi. Ten naklonil hlavu ke straně a prohlížel si obrázek.

„Pracuje tady?“ zeptal se Kling.

„To teda ne,“ řekl Krepps.

„Nebo tu někdy pracoval?“

„Taky ne.“

„Viděl jste ho někdy v hospodě?“

Krepps mlčel. „Je to vážný?“ zeptal se pak.

„Je,“ řekl Kling a hned opáčil: „Proč se ptáte?“ Nebyl by mohl říct, jaký instinkt ho přiměl, aby naléhal, snad to způsobilo nepatrné zaváhání v Kreppsově hlase, když položil tu otázku.

„Jak moc vážný?“ zeptal se Krepps.

„Ztloukl jedno děvče,“ řekl Kling.

„To snad ne!“

„Je vám to dost vážný?“

„Sakramentsky vážný.“

„Dost vážný na to, abyste mi řekl, kdo to je?“

„Já myslel, že je to nějaká prkotina,“ řekl Krepps. „Kvůli prkotinám se člověk nemusí chovat jako řádnej občan.“

„Znáte toho člověka, pane Kreppsi?“

„Jo, viděl jsem ho tady.“

„Viděl jste ho tady v restauraci?“

„Jo.“

„Často?“

„Má tady svou štreku.“

„Jakou štreku?“

„Obchází všecky podniky tady na přístavišti.“

„Proč?“

„Nechtěl bych, aby se kvůli tomu dostal do maléru,“ řekl Krepps. „Podle mě to není žádnej zločin, co dělá. To naše město je fakt nerealistický.“

„Co tedy dělá, pane Kreppsi?“

„Já jen, že jste řek, že zmlátil nějakou holku. To je vážný. Kvůli tomuhle ho nemusím chránit.“

„Proč sem chodí, pane Kreppsi? Proč chodí do všech podniků na přístavišti?“

„Pracuje pro sázkovou kancelář, uzavírá sázky,“ řekl Krepps. „Když chce někdo sázet, tak řeknou svý čísla jemu, jak přijde.“

„Jak se jmenuje?“

„Lidi mu říkaj Cookie.“

„Cookie a jak dál?“

„Já jeho příjmení neznám. Prostě Cookie. Chodí sem a uzavírá sázky.“

„Prodáváte buráky, pane Kreppsi?“

„Cože? Buráky?“

„Ano.“

„Ne, buráky nevedu. Čokolády a pár žvejkaček, to jo, ale buráky ne. Proč? Máte je rád?“

„Je tady někde nějaké místo, kde bych je mohl dostat?“

„Tady na přístavišti ne,“ odpověděl Krepps.

„A kde?“

„Tamhle na ulici. Je tam bar. Tam dostanete buráky.“

„Moc děkuju,“ řekl Kling. „Ohromně jste mi pomohl.“

„Dobrý, to sem rád. A teďka, co kdybyste mi laskavě zaplatil to kafe, který jste vypil?“

Skleněná výloha baru byla natřená nevýraznou zelení. Křiklavá bílá písmena ohlašovala jméno podniku U BUDDYHO; písmena tvořila uprostřed výlohy poněkud šišatý polokruh. Kling vešel do baru a zamířil rovnou k telefonní budce za jediným vchodem do podniku. Vytáhl z kapsy peníz, strčil ho do otvoru a vytočil své vlastní číslo. Zatímco telefon na druhém konci marně zvonil, předstíral živý rozhovor a přitom propátrával očima lokál. Mezi muži, kteří seděli u výčepního pultu anebo v boxech, Cindina útočníka nenašel. Zavěsil, shrábl peníz z otvoru, kam vypadl, a šel k výčepu. Barman si ho zvědavě prohlížel. Buď je to študák, kterej se sem k vodě zatoulal náhodou, nebo je to chlupatej. Kling to za něj vyřešil tím, že vytáhl odznak.

„Detektiv Bert Kling,“ řekl. „Sedmaosmdesátý policejní revír.“

Barman si odznak pozorně prohlédl a nehnul ani brvou - na poldy přicházející do jeho nóbl podniku a zase odcházející byl zvyklý. Hlasem hodného školáka se uctivě zeptal: „Copak byste si přál, pane Klingu?“

Kling neodpověděl ihned. Místo toho hrábl do burských oříšků v misce, která stála na výčepním pultě, strčil jich několik do úst a začal je hlučně chroustat. Nejspíš by se měl asi zeptat na nějaké menší porušení zákona, například kontejnery na odpadky nechané venku nebo prodej alkoholu nezletilým, na jakoukoli hloupost, aby vyvedl barmana z míry. Nebo požádat poručíka, aby jiný policista nebo policisti bar hlídali a zatkli Cookieho, až sem příště zavítá. To by byl správný postup. Kling chroustal buráky a uvažoval, má-li ho použít, a mlčky pozoroval barmana. Jediné, co na sebrání Cookieho vadilo, bylo to, že Cindy Forrestová se ho k smrti bojí. Jak by přesvědčil dívku, kterou někdo zmlátil do bezvědomí, aby identifikovala chlapa, který ji napadl? Kling chroustal buráčky a barman z něho nespouštěl oči.

„Nedáte si pivko nebo něco, pane detektiv?“ zeptal se.

„Vy jste majitel?“

„Já jsem Buddy. Nechcete pivo?“

„Nemůžu,“ řekl Kling. Jsem ve službě.“

„Tak vás něco trápí?“ zeptal se Buddy.

Kling přisvědčil. Rozhodl se nastražit Buddymu past a šlápl do toho rovnýma nohama. „Byl tu dneska Cookie?“

„Kerej Cookie?“

„Vy tu máte víc lidí, kteří se jmenují Cookie?“

„Já tady žádnýho Cookieho neznám,“ prohlásil Buddy.

„Ale ano, znáte,“ řekl Kling a pokýval hlavou. Nabral si novou hrst buráků. „Že byste ho neznal?“

„Neznám.“

„To je škoda.“ Kling už zase chroustal oříšky. Buddy ho dál pozoroval. „Jste si jistý, že ho neznáte?“

„Jaktěživ jsem vo něm neslyšel.“

„To je špatné,“ řekl Kling. „A moc. My ho potřebujeme. Moc ho potřebujeme.“

„Proč?“

„Ztloukl jedno děvče.“

„Vopravdu?“

„Opravdu. Leží v nemocnici.“

„Děláte si srandu?“

„Ba ne,“ řekl Kling. „Prohledali jsme celé město.“ Odmlčel se a pak si řekl, že to nějak dopadne. „Na adrese, kterou máme v seznamu hledaných osob, jsme ho nezastihli, ale víme, že často chodí sem.“

„Jak to víte?“

Kling se usmál. „My víme ledacos.“

„Hmm,“ řekl Buddy neutrálně.

„Však my ho dostaneme,“ řekl Kling a lhal, jako když tiskne. „To děvče ho poznalo podle obrázku. Jen co ho dostaneme, je s ním amen.“

„Má záznam v rejstříku, co?“

„To ne,“ odpověděl Kling, „nemá.“

Buddy se trochu předklonil, připravený vyrazit. „Tak v rejstříku nic, říkáte?“

„Ne.“

„Tak kde ste vzali tu fotku, na který by ho ta holka měla poznat?“ řekl Buddy a najednou se usmál.

„Obchází lidi a má na svědomí sázkový podvody,“ řekl Kling a ležérně si strčil do úst další burák.

„No a co?“

„My máme jejich seznam.“

„Jakej seznam?“

„Poloviny těch, co mají v městě co dělat se sázkama.“

„Jo tak?“ řekl Buddy a přimhouřil oči. Bylo jasné, že Klingovi nevěří a hledá nějaký háček v tom, co se mu tady vykládá.

„Samo,“ řekl Kling. „Adresy, portréty, u některých i otisky.“

„Jo tak?“ opakoval Buddy.

„Tak.“

„K čemu to máte?“

„Čekáme, až něco provedou.“

„Co jako?“

„Něco většího než jen podvodný vybírání sázek. Něco, za co je můžeme šoupnout za katr a zahodit klíč.“

„Aha,“ přikývl Buddy. Přestal pochybovat. Tomuhle rozuměl. V policejních fíglech se vyznal. Kling se snažil tvářit nezúčastněně. Znova hrábl do buráků.

„Cookie to přehnal: Jen co ho dostaneme, to děvče se na něj podívá a máme ho! Napadení prvního stupně.“

„Použil zbraň?“

„Ale kdepak! Ruce! Ale zabít se ji snažil.“

Buddy pokrčil rameny.

„My ho dostaneme, žádná starost,“ řekl Kling. „Víme, kdo je, a tak je to jen otázka času.“

„No jo, dobrá,“ řekl Buddy, jako by se ho to netýkalo.

„Jen ho musíme najít, to je všechno, ostatní je hračka.“

„No jo, najít někoho bejvá někdy sakra těžký,“ přitakal opět Buddy hlasem poslušného školáka.

„Já bych vás chtěl jen varovat, příteli,“ řekl Kling.

„Proč jako?“

„Držte jazyk za zuby a neříkejte, že jsem tu byl.“

„Komu bych to říkal?“

„Já nevím komu, ale radši nikomu.“

„Proč bych měl překážet spravedlnosti?“ řekl Buddy a zatvářil se dotčeně. „Jestli ten váš Cookie zmlátil nějakou holku, tak vám přeju, abyste ho našli.“

„To je od vás hezké.“

„To se ví.“ Buddy chvíli mlčel a pak se podíval na misku s oříšky. „To chcete zbaštit všechny, nebo co?“

„Pamatujte, co jsem vám řekl.“ Kling doufal, že to nepřehání. „Jazyk za zubama! Jestli se to prozradí a my zjistíme, že díky vám...“

„Tady se prozradí akorát kohoutek vod piva, dyž teče,“ odpověděl Buddy a odporoučel se, protože na něj z baru někdo zamával. Kling zůstal ještě chvilku sedět, pak vstal, nacpal si do úst ještě hrstku buráků a odešel.

Teprve venku na chodníku si dovolil úsměv.

Noticka se objevila týž den v obou odpoledních denících.

Byla malá a sotva si jí někdo všiml, protože tonula v záplavě dalších zpráv na čtvrté stránce obou novin. Titulek byl stručný, ale nápadný:

SVĚDKOVÉ SUROVÉHO ČINU

Dva svědkové surového zmlácení strážníka Ronalda Fairchilda ve středu 11. října odmítli dnes identifikovat fotografii údajného útočníka.


Fotografie pochází z policejní kartotéky „sázkových podvodníků“ a byla předtím ukázána další oběti téhož podezřelého násilníka. Slečna Cynthia Forrestová, která se zotavuje po surovém zbití v městské nemocnici Elisabeth Rushmorové, poznala útočníka na fotografii a je ochotna svědčit proti podezřelému, jakmile bude dopaden.

Strážníkův stav je kritický. Detektiv poručík Peter Byrnes z 87. policejního revíru, jehož pátrací skupina vyšetřuje obě napadení, nám dnes řekl: „Netečnost těch dvou svědků je šokující. Strážník Fairchild byl v komatu a od svého přijetí do nemocnice Buena Vista je v kritickém stavu. Jestli zemře, máme co dělat s vraždou. Kdyby nebylo slušných lidí, jako je slečna Forrestová, naše město by nikdy nemohlo dovést kriminální případy až před soud.“


Byrnes si přečetl ten článek v soukromí své rohové kanceláře a pak se podíval na Klinga, který stál před jeho stolem a zářil autorskou pýchou.

„Je Fairchild opravdu v kritickém stavu?“ zeptal se.

„Není.“

„Co když si to ten náš chlap ověří?“

„Ať. Jsem s Buena Vistou domluvený.“

Byrnes přikývl a znova se zadíval na článek. Pak ho odstrčil a řekl: „Podle toho, cos o mně napsal, jsem totální debil.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 13. 5. 2023