8
Ordinace MUDr. Carla Nelsona byla v bílém činžovním domě se zelenou markýzou sahající až na chodník. Carella a Meyer se tam dostali v jednu hodinu, vyjeli výtahem do pátého poschodí a pak se ohlásili u tmavovlasé sestry, která řekla, že pan doktor má právě u sebe pacienta, ale ona mu řekne, že jsou tady, prosím, posaďte se.
Posadili se.
Za deset minut vyšla z lékařovy ordinace starší paní s obvazem na jednom oku a usmála se na oba detektivy; buď hledala soucit se svým postižením, anebo nabízela účast s tím, co přivedlo k lékaři je. Carl Nelson vyšel z ordinace s napřaženou rukou.
„Jak se máte?“ řekl. „Pojďte dál, pojďte dál. Něco nového?“
„Vlastně ne, pane doktore,“ řekl Carella. „My bychom se vás prostě rádi zeptali ještě na několik věcí.“
„Velice rád vám pomůžu, pokud na to mé síly stačí,“ řekl Nelson. Obrátil se k sestře a zeptal se: „Na kdy je objednaný další pacient, Rhodo?“
„Na dvě hodiny, pane doktore.“
„Tak do té doby nepřijímám, jen naléhavé případy, prosím,“ řekl Nelson a vedl detektivy do ordinace. Posadil se za svůj stůl, nabídl oběma židli a pak složil ruce před sebe trpělivě, uvolněně a vyčkávavě jako pravý profesionál.
„Vy jste všeobecný lékař, pane doktore?“ zeptal se Meyer.
„Ano,“ řekl Nelson a usmál se. „Jste pěkně nachlazený, pane Meyere. Doufám, že něco užíváte.“
„Užívám všechno možné,“ odpověděl Meyer.
„Teď zrovna běhá kolem spousta virů.“
„To ano,“ souhlasil Meyer.
„Pane doktore,“ řekl Carella, „jestli vám to nebude vadit, povězte nám něco o sobě.“
„Vůbec ne,“ řekl Nelson. „Co byste chtěli vědět?“
„Všechno, co pokládáte za důležité.“
„O čem? O mém životě? Práci? O mých ambicích?“
„Cokoli, nebo všechno,“ řekl Carella, jako by o nic nešlo.
Nelson se usmál. „Tak odkud...“ Chvilku přemýšlel. „Je mi třiačtyřicet let, narodil jsem se tady ve městě, vystudoval jsem zdejší Haworthovu univerzitu. V lednu 1944 jsem dostudoval a narukoval jsem právě včas, abych stihl bitvu o Monte Cassino.“
„Kolik vám tenkrát bylo, pane doktore?“
„Dvaadvacet.“
„Byl jste v armádě?“
„Ano, jako lékař.“
„Byl jste důstojník, nebo jen voják?“
„Byl jsem desátník. Přidělili mě k polní nemocnici v Castelforte. Znáte Itálii?“
„Trochu,“ řekl Carella.
„Bojovalo se tam dost zuřivě,“ řekl Nelson krátce. Pak vzdychl a tím to téma odbyl. „V květnu 1946 jsem byl demobilizován a vrátil jsem se k dalšímu studiu medicíny.“
„Kde, pane doktore?“
„Na univerzitě v Georgetownu, ve státě Washington.“
„A pak jste se vrátil sem a otevřel si praxi, ano?“
„Ano. Zahájil jsem soukromou praxi v roce 1952.“
„Tady?“
„Ne, první ordinaci jsem měl mimo střed města, v Riverheadu.“
„Jak dlouho jste tady, na tomhle místě?“
„Od roku 1961.“
„Jste ženatý?“
„Nejsem.“
„A byl jste někdy ženatý?“
„Ano, rozvedl jsem se před sedmi lety.“
„Vaše bývalá žena ještě žije?“
„Ano.“
„V našem městě?“
„Ne. Žije v San Diegu se svým novým manželem. Je architekt.“
„Máte děti?“
„Nemám.“
„Zmínil jste se o svých ambicích, pane doktore. Jaké...“
„No ano,“ řekl Nelson a usmál se. „Doufám, že si jednou otevřu útulek pro seniory.“
„Kde?“
„Nejspíš v Riverheadu, kde jsem začal praxi.“
„A teď, pane doktore,“ řekl Carella. „Pokud víme, byl jste ve středu večer, když vás pan Krantz zavolal a řekl vám, co se stalo, doma. Je to tak?“
„Ano, je.“
„Byl jste doma celý večer?“
„Šel jsem domů rovnou odsud.“
„V kolik hodin jste odešel?“
„Odpoledne tu bývám od pěti do osmi. Tu středu jsem odešel asi deset minut po osmé.“
„Může to někdo potvrdit?“
„Ano. Rhoda odešla zároveň se mnou. Slečna Barnabyová, sestra, kterou jste právě viděli. Odešli jsme oba současně. Můžete se jí zeptat, jestli si přejete.“
„Kam jste šel po odchodu z ordinace?“
„Domů. Už jsem řekl, že rovnou domů.“
„Kde bydlíte, pane doktore?“
„Na Jižní čtrnácté.“
„Jižní čtrnáctá, to by bylo... odsud k vám domů by to mělo trvat nanejvýš patnáct minut, že ano?“
„Správně. Byl jsem doma asi v půl deváté.“
„Byl tam někdo?“
„Jen moje hospodyně, paní Irena Janlewská. Zrovna mi chystala več…
