Celá e-kniha 80 milionů očí ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
11
Detektivové nejsou básníci; v rozbité hlavě se jambický pentametr nenajde.
Být Meyer Williamem Shakespearem, mohl skutečně věřit, že „láska je kouř, který vzniká milostnými vzdechy“. Kdyby byl Carella Henry Wardsworth Longfellow, věděl by, že „láska má svůj šíp vždy pohotově“, ale bohužel, jak víte, on Henry Wardsworth Longfellow nebyl, i když měl v Red Banku ve státě New Jersey strýčka Henryho. Kdyby byl aspoň jeden z nich vévoda Buckingham nebo Ovidius nebo lord Byron, uvědomil by si, že láska je solí života a neutuchajícím pramenem strachů a úzkostí a rozmarnou mocí, ale oni nebyli básníci, nýbrž jen těžce pracující policisti.
I jako těžce pracující policisti mohli ocenit Homérův komentář (ze stejnojmenného filmu, který přeložený do angličtiny Nikosem Konstantinem zněl takto: „Ti kdo milují příliš, právě tak nezřízeně nenávidí.“).
Jenže oni ten film neviděli, ani nečetli knihu, co byste, prosím vás, chtěli po lamprcajtech?
Zato povídat o lásce by mohli, pánové, a jaké historky! Vyslechli příběhy lásek od stovek lidí, snad jich bylo ještě víc. A nemyslete si, že sami o lásce nic nevědí, co vás vede, oni vědí, co je láska, pane, a jak! Láska je sladká, čistá a zázračná, láska je nádherná. Copak nemilují své mámy a táty a tetičky a strýčky a jim podobné? Nepolíbili děvče poprvé, když jim bylo čtrnáct nebo patnáct nebo tak nějak, to že nebyla láska? Byla, pánové, byla! A nebyli oba šťastně ženatí lidé milující své ženy a děti? Já vám povídám, že vykládat jim o lásce nemá smysl, protože oni o ní vědí všechno, ano, prosím!
„My se milujeme,“ řekl Nelson.
„Milujeme se,“ řekla Melanie.
Ve dvě hodiny ráno seděli ti dva v nočním tichu ve služebně a diktovali svá přiznání stenografovi. Seděli každý u jiného stolu a ruce měli dosud potřísněné od inkoustu, s jehož pomocí jim sňali otisky prstů. Meyer a Carella poslouchali nevzrušeně a trpělivě - slyšeli to všechno už tolikrát! Ani Nelson, ani Melanie si zřejmě neuvědomovali, že v devět hodin budou vyvedeni z policejní stanice do antona, odvezeni dolů do města, kde je obžalují, a pak umístěni každý v jiné cele. Scházeli se tajně déle než rok, jak vypověděli, ale prozatím jim ani nepřišlo na mysl, že se neuvidí, dokud nestanou před soudem - a možná že pak už nikdy.
Carella a Meyer mlčky poslouchali, jak se ta jejich láska vyvíjela.
„Na lásku neexistují zákony,“ řekl Nelson; byla to variace na výrok někoho jiného, ale smysl byl zcela jasný. „To, co je mezi Melanií a mnou, se prostě stalo. My jsme to nechtěli, nežádali jsme o to. Prostě se to stalo.“
„Prostě se to stalo,“ řekla Melanie u vedlejšího stolu. „Pamatuju si přesně kdy. Seděli jsme jednou večer před studiem v Carlově voze a čekali na Stana, až se odlíčí, abychom šli všichni tři na večeři. Carlova ruka se dotkla mojí, a než jsme se nadali, už jsme se líbali. A zamilovali se do sebe brzy nato. Aspoň myslím, že jsme se zamilovali.“
„Zamilovali jsme se,“ řekl Nelson. „Bránili jsme se tomu, snažili se. Věděli jsme, že to není správné. Ale když jsme viděli, že se nemůžeme nemilovat, šli jsme za Stanem a svěřili se mu a požádali ho o rozvod. Bylo to hned po té příhodě na večírku, kdy se mě snažil přeprat. Minulý měsíc, v září. Řekli jsme mu, že se milujeme a že Melanie se chce dát rozvést. Kategoricky to odmítl.“
„Myslím, že to o nás věděl celou dobu,“ řekla Melanie. „Když říkáte, že změnil závěť, tak to udělal proto. Musel vědět, že já a Carl jsme milenci. On, můj manžel, byl velice senzitivní. Musel tušit, že něco není v pořádku, dávno předtím, než jsme mu to řekli.“
„Nápad, že ho zabijeme, pochází ode mne,“ řekl Nelson.
„Já jsem ochotně souhlasila,“ řekla Melanie.
„Začal jsem si brát v nemocniční lékárně strofantin. Lékárník je můj známý, často se tam zastavím, když mám nedostatek toho či onoho, něčeho, co potřebuju do tašky nebo v ordinaci. Zastavím se u něj, řeknu ahoj, Charlie, potřebuju trochu penicilínu, a on mi ho samozřejmě dá, protože mě zná. Tak jsem to udělal i se strofantinem. Nikdy jsem se nepoušt…
