2
Když detektiv Meyer Meyer dorazil před bývalé skladiště, stály už uprostřed ulice dva policejní vozy a sanitka. Před jediným vchodem do budovy se pět pochůzkářů statečně snažilo odrazit dav reportérů, fotografů a obyčejných čumilů, tlačících se na chodníku. Nejvíc povyku nadělali novináři, kteří častovali policisty vybranými anglosaskými výrazy, ale ti slyšeli takové věci už mnohokrát a nehnuli se ani o píď. Meyer vystoupil z auta a pohledem hledal pochůzkáře Genera, který ani ne před pěti minutami zavolal do služebny. Objevil ho skoro hned a protlačil se k němu zástupem kolem staré paní v županu přehozeném přes noční košili. „Promiňte, madam.“ Pak odstrčil tlustého pána, který kouřil doutník. „Ustupte laskavě, ano?“ Nakonec se dostal až ke Generovi, který tam stál bledý a vyčerpaný a hlídal vchod do budovy.
„Božínku, to jsem rád, že tě vidím,“ řekl Genero.
„Já jsem taky rád, že tě vidím,“ opáčil Meyer. „Pustils někoho dovnitř?“
„Jen Giffordovýho doktora a lidi ze špitálu.“
„Na koho se mám obrátit?“
„Na producenta programu. Jmenuje se David Krantz. Meyere, tady ti je hotovej blázinec! Řek bys, že snad umřel pánbu.“
„Třeba jo,“ řekl Meyer odevzdaně a vešel do budovy.
Slíbený blázinec začal skoro hned. Na železných schodech stáli lidé a dalších byla plná chodba, mluvili jeden přes druhého a všichni říkali totéž. Meyer zastavil mladého muže s bystrýma očima za tlustými skly brýlí a zeptal se: „Kde tu najdu Davida Krantze?“
„Kdo to chce vědět?“ opáčil mladík.
„Policie,“ řekl Meyer unaveně.
„Ach tak, jistě, je nahoře. Třetí patro.“
„Díky.“ Meyer se vydal vzhůru po schodech. Ve třetím patře zastavil dívku v černém trikotu. „Hledám Davida Krantze,“ řekl.
„Rovnou za nosem,“ odpověděla dívka. „Má knírek.“
Muž s knírkem stál uprostřed kruhu lidí pod světelnou rampou. Nejméně pět děvčat v černých trikotech, přibližně tucet dalších v červených šatech posetých flitry a všelijací mužští v oblecích, svetrech a overalech posedávali v hloučcích kolem rozlehlého vyvýšeného pódia pokrytého harampádím zbylým z televizních produkcí. Válely se tam kamery, kabely se závěsnými a směrovými mikrofony, pojízdné kamery, taháky s narážkami, rekvizity a dekorace. Za děvčaty a za hloučkem mužů obklopujících chlapíka s knírkem zahlédl Meyer nemocničního lékaře v bílém, jak hovoří s formálně oblečeným mužem. Meyer se rozmýšlel, jestli se nemá jít podívat na mrtvolu, ale pak se rozhodl, že si raději nejdřív promluví se zdejším šéfem, a prorazil kruh lidí.
„Pan Krantz?“
Krantz se rychle otočil překvapivě úsporným pohybem. „Ano, oč jde?“ vyštěkl, jako by práskl bičem. Byl nevtíravě, elegantně a úhledně oblečený, knírek měl úzký a řídký. První dojem z něho byla funkčnost v pustopusté poušti.
Meyer, který si co do pohotovosti s ním nijak nezadal, okamžitě otevřel náprsní tašku a ukázal odznak. „Detektiv Meyer, sedmaosmdesátá pátrací skupina,“ řekl. „Vy jste producent, pokud jsem správně informován.“
„Jsem,“ řekl Krantz. „A co má být?“
„Proč se ptáte, co má být, pane Krantzi?“
„Chci říct, co tu dělá policie?“
„Běžné šetření,“ řekl Meyer.
„Kvůli člověku, který jasně zemřel na srdeční záchvat?“
„Nevěděl jsem, že jste taky lékař, pane Krantzi.“
„Nejsem. Ale každý, kdo má všech pět pohromadě -“
„Pane Krantzi, tady je horko a já jsem po celodenní práci unavený. Neztěžujte mi mou povinnost hned na začátku. Jak jsem vyrozuměl...“
„A už je to tady,“ řekl Krantz k lidem, kteří se tlačili kolem něho.
„Co je už tady?“ zeptal se Meyer.
„Stará panna umře věkem ve vlastní posteli a kdejaký policajt ve městě je hned přesvědčený, že jde o vraždu.“
„Ale? Odkud to víte, pane Krantzi?“
„Kdysi jsme měli na programu půlhodinové detektivní příběhy. Policejní metody jsou mi známé.“
„Jaké metody máte na mysli?“
„Podívejte se, pane Meyere, řekněte, co ode mne chcete?“
„Především chci, abyste nechal těchhle řečí. Snažím se vám položit několik prostých otázek týkajících se toho, co vypadá jako náhodná -“
„Vypadá! Vidíte, co jsem povídal?“ řekl Kran…
