V. KAPITOLA
Jakmile poznala jeho kroky na schodech, přišla mu otevřít. Měla na sobě květovaný župan a pantofle, byt byl cítit pastou na podlahu.
„Promiň, že nejsem oblečená, ale když jsi mi vzkázal, že nepřijdeš na oběd, myslela jsem, že máš nový případ, a využila jsem toho k napastování podlahy. Co je ti? Moc práce?“
„Mám nový případ, jak říkáš. Případ Maigret.“
Usmál se trochu hořce, protože mu bylo trapné zjistit na konci kariéry, jako byla jeho, že o něm nadřízení pochybují, zvlášť když jde o takového mladého nafoukaného kohouta, třesoucího se ctižádostí, jako je prefekt.
I když ranní nevolnost zmizela, přece v něm zbylo trochu hořkosti, kterou se snažil utajit před svými spolupracovníky, zvlášť před těmi dobráky Janvierem a Lucasem.
„Mohlo by se stát, že se ocitnem v Meungu na Loiře dřív, než jsme si mysleli.“
„O čem to mluvíš?“
„O historce z minulé noci. O té dívce, co telefonovala a kterou jsem šel hledat do ulice U Seiny.“
„Snad ji nenašli mrtvou !“
„Pro mě něco mnohem horšího. Vrátila se domů v osm ráno. Bydlí na Courcel ském bulváru a její strýc je vysoká politická osobnost...“
„To je zvláštní. Celý den jsem na tu dívku a na její historku myslela. Něco mě na tom zaráželo...“
„Obviňuje mě, že jsem ji oslovil v kavárně, odkud telefonovala přítelkyni, a že jsem se pokusil nalákat ji slibem, že ji nechám asistovat při zatčení. Pak jsem využil její nevinnosti a opil ji, vodil jsem ji prý od baru k baru a nakonec jsem ji, když už o sobě téměř nevěděla, zavedl do hotelového pokoje a proti její vůli i svlékl.“
„Věřil tomu někdo?“
„Zdá se, že všichni ti pánové, ministrem vnitra počínaje a policejním prefektem konče.“
„Podal jsi demisi?“
„Ještě ne !“
„Doufám, že se budeš hájit?“
„Zkouším to od jedenácté dopoledne... A tak trochu kvůli tomu tě zvu na večeři do města.“
„To se mi hodí. Mám doma jen něco studeného, nevěděla jsem, kdy se vrátíš. Jak se mám obléknout?“
„Co můžeš nejlíp.“
O několik minut později se ze všech sil snažil rozumět zpod sprchy, co mu žena říká. Museli na sebe téměř křičet.
„Vyslýchal jsi to děvče?“
„Nesmím se k ní nebo k jejímu bydlišti ani přiblížit.“
„Proč to udělala? Napadlo tě něco?“
„Ještě ne. Možná že dnes večer...“
Paní Maigretová nebyla ani trochu vyvedena z míry a první pronesla slovo demise. Ani okamžik o manželovi nezapochybovala a neztratila nic ze své dobré nálady.
„Kam jdem?“
„Do restaurace na Armádní třídě, co je v průvodci Paříží označena jako luxusní.“
Byly nejdelší dny v roce. Slunce ještě nezapadlo a celá Paříž měla otevřená okna do čerstvého večerního vzduchu. Muži pokuřovali dýmky nebo cigarety a pozorovali chodce, ženy v županech se bavily z okna do okna, na ulici doléhal zvuk nevyladěných rádií. Maigretovi sešli do metra. Kolegové si kvůli tomu dělali z komisaře legraci. Patřil k těm posledním na polici , kteří ještě neměli vlastní auto. Snad proto, že když byl ve věku, kdy se chlapci učí řídit a mají z toho radost, neměl na to prostředky.
Teď už bylo příliš pozdě. Mohlo by se stát, že se zahledí na slunce, třpytící se v listí stromů, že se otočí za chodcem nebo dívkou na ulici, nebo že najednou upadne do jednoho ze svých nenadálých snů, což se mu občas při vyšetřování stává.
Ironicky se tomu usmíval, seděl vedle ženy a vagón ho stejně jako ostatní cestující natřásal zleva doprava a zepředu dozadu. Mohla by řídit paní Maigretová, mnoho mužů se nechává vozit.
„Umíš si představit, že odpovídám za tunu železa, která se řítí rychlostí sto kilometrů za hodinu?
Měla bych hrozný strach, že někomu ublížím... Zvlášť když vy policisti pořád nutíte člověka jet co nejrychleji.“
Janvier má renaulta. Lucas říkal, že si ho co nejdřív koupí. Kdyby žil komisař v Meungu na Loiře, musel by si ho taky obstarat, přinejmenším proto, aby se ženou mohli vést ten správný život venkovského páru z počátku století. Možná že si na vesnici lépe zvyknou, když se nebudou muset bát, že si spletou semafor s dětským míčem. Alespoň by nemusel jako kdysi jezdit do Paříže vlakem.…
