VII. KAPITOLA
Maigret vešel do své kanceláře až v půl dvanácté, odhodil klobouk do křesla a začal si vybírat dýmku. Vtom někdo zaklepal na dveře a vstoupil starý Josef.
„Shání vás šéf, pane komisaři, jsem tady už potřetí...“
Nejstarším zaměstnancem nebyl smutný Barnacle, ale tenhle sluha se stříbrným řetězem. Protože byl nucen žít v místnosti, kam nešlo denní světlo, měl jeho obličej barvu slonové kosti. Maigret se vydal k šéfovi. Už podruhé během dopoledne překročil práh ředitelovy kanceláře, do které vešel asi desettisíckrát v životě.
„Posaďte se, Maigrete...“
Ukázal na křeslo, stojící na rozhraní světla a stínu. Otevřenými okny sem doléhal hluk. Ředitel se zvedl a zavřel okna, jako by chtěl dát rozhovoru důvěrnější charakter. Zdál se být v rozpacích. Jmenoval se Roland Blutet. Necítil se příliš pevný v kramflecích, snad proto, že tu v čele různých oddělení ještě pracovalo několik veteránů Maigretova typu. Snažil se osvojit si způsob jednání Domu, jak se říkalo kriminální polici , způsob, který lze těžko definovat, nevrlý a zároveň kamarádský, bez zbytečných zdvořilostí, vycházející z absolutní důvěry jedněch k druhým. Nebylo to tak dávno, co člověk mohl být v čele oddělení bez velkého vzdělání, jen s hlubokou znalostí lidských povah. Nic tu neudivovalo, a tedy nepohoršovalo. Seděli tu už ti nejtěžší zločinci a často plakali. Tenhle Dům taky zažil muže, kteří riskovali život při zatýkání člověka, jehož pak soud klidně pustil a který vraždil znovu.
„Už jsem vás třikrát sháněl, Maigrete.“
„Říkali mi to.“
„Nebyl jste v kanceláři.“
Šéf nevěděl, kam s očima, a když si zapaloval cigaretu, třásla se mu ruka.
„Myslel jsem, že vaši muži vyšetřují především ty krádeže šperků a poslední přepadení v ulici Viktora Huga.“
„Máte pravdu...“
„Je půl dvanácté...“
Na vestě se mu houpal řetízek od kapesních hodinek, které měl v kapsičce.
„Dovolte, abych se zeptal, kde jste trávil odpoledne...“ Bylo to nepříjemnější než u prefekta. Především proto, že se to odehrávalo na Zlatnickém nábřeží a ne v místech, kde byl Maigret téměř anonymní. Kolikrát vešel do téhle kanceláře jen v košili promluvit si s šéfy, kteří byli jeho dlouholetými kolegy a přáteli. Kromě toho hrál Blutet svou roli špatně.
„Byl jsem u zubaře...“
„Přepokládám, že jste si vybral nějakého ve vaší čtvrti?“
„Musím vám odpovídat, pane řediteli? Zúčastnil jsem se v životě mnoha výslechů, ale s výjimkou včerejška jsem ještě nebyl žádnému podroben. Nevěděl jsem, že musíme sdělovat jméno a adresu svého zubaře, lékaře a snad taky krejčího...“
„Já vám rozumím...“
„Skutečně?“ opáčil ironicky Maigret.
„Když si představím na vašem místě sebe, věřte mi... Nemyslete si, že je mi to příjemné... Jednám podle příkazu shora... Co byste mi řekl, kdybych se vás zeptal, co jste dělal hodinu po hodině od včerejška odpoledne?“
„Podal bych demisi...“
„Snažte se pochopit moji situaci. Víte dobře, jaký dělají noviny rámus kolem těch krádeží šperků, co se nestydatě opakují už dva měsíce.“
„Více než polovina se jich odehrála v Deauvil e a na Riviéře, mimo náš okrsek...“
„Ale je to stejná tlupa... V každém případě pracují stejnou metodou... k poslední krádeži došlo včera ráno... Šel jste se podívat na místo činu, jak to míváte ve zvyku?“
„Ne.“
„Četl jste hlášení inspektorů?“
„Ne.“
„Máte nějakou stopu?“
„Sleduji stále stejnou od chvíle, kdy se krádeže začaly opakovat.“
„Bezvýsledně?“
„Nemám skutečně ještě žádný přímý důkaz. Čekám na nějakou neopatrnost, na chybu, na nějakou zdánlivě nedůležitou maličkost, která by mi dovolila zasáhnout.“
„Dnes ráno jste nebyl u svého zubaře. Přesto jste opravdu v ulici Pod akáty navštívil zubaře, ačkoliv máte zuby úplně zdravé. Podezříváte snad toho lékaře, že je nějakým způsobem zapleten do těch krádeží?“
„Ne.“
„Pak jste šel do domu naproti...“
„Bydlí tam jeden z mých donašečů...“
„Mluvil jste s ním o krádežích šperků?“
„Ne.“
„Poslouchejte, Maigrete. Víte velice dobře, že když jsem sem přišel, velmi jsem vás obdivoval. Jako člověka…
