Celá e-kniha Neonová džungle ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola šestá
Rick Stussen, velký, tlustý, světlovlasý řezník, sám sebe viděl jako přívětivého člověka, který se bez vlastní viny dostal do prekérní situace, jakoby předurčené k neustálému zhoršování, dokud se mu nakonec celý svět nezřítí na hlavu. Těmito úvahami trávil hodně času. Sedával ve své malé komůrce vzadu v přízemí domu Varakiů a říkal si, že najde způsob, jak se z toho vymotat. A pokaždé mu myšlenky zabloudily do minulosti a on užasl nad tím, jak se mu to proboha vůbec mohlo stát. A někdy se rozplakal. V takových chvílích mu svazek bankovek schovaných za uvolněným koncem podlahové lišty nebyl žádnou útěchou.
Bylo mu čtyřicet a nevěděl, kam se ty roky poděly. Přišel do krámu, když mu bylo šestnáct, když byl Walter ještě mrňous, který se batolil kolem a všude se pletl. V šestnácti, stejně jako dnes, byl veliký a blonďatý, s poměrně drobnýma růžovýma rukama. Tehdy bydlel v druhém patře, protože krám zabíral většinu přízemí. To byly dobré roky. Od šestnácti až do příchodu války.
Stal se tak součástí něčeho. A předtím ničeho součástí nebyl. Leda šedivých dvorků, kde jako by pořád pršelo, a pořád na něco čekal a sestry se šustěním chodily kolem. Plakal, když mu ubližovali, takže pořád vymýšleli nové způsoby, jak mu ublížit.
V rodině Varakiů to bylo jiné. Stal se součástí něčeho podstatného. V šestnácti jste mohli vypadnout z domu, když jste měli práci.
Za rok či za dva po tom, co začal pracovat, přišly špatné roky; Gus tehdy málem o svůj obchod přišel. Na všechno tu byl jen Gus, Máma a on.
Bylo pěkné se na všem podílet a tvrdě pracovat a vidět, jak rostou děti, Walter a Henry. Teena přišla až později. S dětmi vždycky dobře vycházel. Pomáhal. Hlídal je, když byly malé a Gus s Mámou si chtěli vyrazit.
Nechtěl, aby se to všechno změnilo. A to bylo to zvláštní. Lidé si na vás vždycky něco našli a snažili se vás dostat právě z toho jediného místa, kde jste cítili teplo a něhu a bezpečí a kde vám nikdo neubližoval.
Jediné těžké bylo zvyknout si na lidi v krámě, co přišli nakupovat. Gus mu nedal pokoj, dokud se nenaučil, jak se na to musí. Usmívat se a mluvit nahlas a prohodit něco o počasí a snažit se zapamatovat si jejich jména. Jakmile jste na to přišli, nebylo to nijak obtížné. Měli jste pocit, že se schováváte. Schovávali jste se za širokým úsměvem a hlasitými slovy. Vzpomínal, jak se zpočátku několikrát, když byl sám v umývárně, náhodou podíval do zrcadla a spatřil tam ten široký úsměv, aniž by si ho byl vůbec vědom.
To Máma na něho naléhala. „Musíš si najít děvče, Ricku. Je čas se po nějakém poohlédnout. Musíš si najít děvče a oženit se.“
„Až přijde čas,“ říkával s úsměvem. „Jistě. Až přijde čas.“
Pokračovala v tom, až si pomyslel, že by to možná měl udělat. Šlo o dívku ze sousedství. Byla jediná, která se mu jakžtakž líbila, protože byla štíhlá a čisťounká. Vzpomněl si, jak mu vstoupila horkost do tváří, když ji požádal o schůzku. Několikrát si spolu vyšli. Nedotkl se jí. Zdálo se, že je s ním ráda. Usmívali se na sebe, byli samý žert a smích. A Varakiovi si ho kvůli ní dobírali. Stalo se to, když spolu byli pošesté. Naposled. Vzal ji na verandu a chystal se jí vyprávět o filmu. Vztáhla k němu ruce, chytla ho za ramena, prudkým pohybem se k němu přitiskla a ústy se mu tvrdě přilepila na rty. Divoce od ní odskočil, takže oba málem upadli. Stála a nic neříkala. Z chodby za ní zářila lampa. Dívala se na něho a pak šla dovnitř. Celá rodina přestala v krámě nakupovat. Nemohl Gusovi a Mámě říci, co se stalo. Byl z toho trochu vyděšen a zároveň znechucen. Jako jednou, kdysi dávno, v domě, kde vyrůstal. Jedna ze sester mu tehdy vrazila silný políček a on musel za trest dva dny nosit takové jasně červené rukavice, i u jídla. Dívčina ústa se mu nějak spojila s oním ponížením a červenými rukavicemi. Takže po čase s Mámou přestali o děvčatech mluvit.
Povolali ho, když mu bylo třicet, a poslali do Fort Devonu, kde strávil dva a půl roku předváděním porcování masa. Nebylo to tak zlé, jako tenkrát, ale skoro tak zl…
