Kapitola třetí
Paul Darmond dokončil svou zprávu, kterou každý druhý měsíc posílal kárné komisi, a odhodil žlutou tužku na rozviklaný karetní stolek. Ráno ji vezme do své malé kanceláře na okresním soudu a nechá ji přepsat na stroji jedním z děvčat ze sociálky. Takhle mu aspoň tu zprávu nedají předělat. Žádné vynechávky. Žádné incidenty. Vstal a protáhl se a zabušil si na hlavu klouby prstů. Byl to vysoký hubený muž s unaveným obličejem působícím mladě i staře zároveň a s pomalými pohyby. Nahmatal prázdnou krabičku od cigaret, zmačkal ji a hodil do krbu plného odpadků.
Bylo devět hodin a cítil se unavený a roztěkaný. Natolik se soustředil na zprávu, že se mu podvědomě dostala do hlavy hřejivá myšlenka na Betty. Ta myšlenka jej přenesla zpátky do onoho bytu, toho předešlého bytu z doby před více než rokem. A když zprávu dokončil a vzhlédl, byla pro něj opětná adaptace šokem.
To je zvláštní, pomyslel si, jak tě to pronásleduje. Na pár minut se uvolníš a hned se ti zase vrátí do života. A jako by se to nikdy nestalo – náhlé noční křeče, horečné telefonáty, ječivá jízda sanitkou, doktor Weidemann vcházející pomalu do čekárny, roušku staženou, odlupující gumové rukavice ze svých malých šikovných rukou.
„Mrzí mě to, Paule. Strašně. Těhotenství bylo další zátěží na její ledviny. Měly nějaký funkční defekt, což jsme nevěděli. Vypověděly úplně. Otrávily ji. Krevní tlak jí vystřelil nahoru. Srdce se jí zastavilo; Paule. Je mrtvá. Strašně mě to mrzí, Paule.“
Ale mysl mu znovu a znovu tropila ten zlomyslný kousek a přiváděla ji zpět, jako by se nic nestalo, jako by seděla tam v koutě místnosti a četla, zatímco on dokončoval zprávu.
Pak by řekla svým škádlivým způsobem, bez zlomyslnosti. „Tak co, byli všichni tví svěřenci tentokrát hodní, miláčku?“
„Vzorní.“
Věděla, o co šlo. Věděla, že promovaný sociolog pracující na svém doktorátu vzal tuto špatně placenou práci, jen aby získal praxi ve své hlavní sféře zájmu, a pak shledal, že je oním zájmem šikovně připoután, připoután lidmi, kteří na něm záviseli, aby se za ně bil. Stalo se to mezi nimi poněkud hořkým žertem.
„Mně to nevadí, Paule,“ říkala. „Opravdu ne. Prosím tě, nic si z toho nedělej. Však vyjdeme. Vždycky nějak vyjdeme.“
„Výplata nebude stačit, až se nám narodí dítě.“
„Zapřáhneme ho do práce a bude platit na to další.“
„To se snadno řekne.“
„Nech toho, Paule. Máš rád svou práci. Stavíš lidi znovu do života. To stojí za trochu počítání a uskrovňování.“
„Proboha, i učením na univerzitě bych vydělal víc.“
Teď ovšem na platu tolik nezáleželo. Vydal ho za nájem garsonky ve čtvrti, kde žila většina jeho propuštěných, za jídlo hltané v roztodivných hodinách, za benzín do otlučeného kupé. Teď mu nezbylo nic než práce.
Rozhodl se dojít si na roh pro cigarety. Když scházel ze schodů od domovních dveří, zastavilo před ním policejní auto, v protisměru, a Rowell vystrčil svou klaunskou tvář z okénka. „Jak se daří, Kazateli?“
Paul pocítil tu známou lítost a zlost, která ho vždycky píchla, když některý z jeho lidí uklouzl. Došel k autu. „Kdo je to, Rowelle?“
„Chceš říct, že považuješ za možné, že by jeden ze tvých miláčků mohl sejít z cesty? A přitom všichni vypadají tak svatě.“
„Jen se pobav. Pak mi to řekni.“
Rowellův tón ztvrdl. „Já se mám bavit, Darmonde? To ty se mi staráš o zábavu, s těmi svými šprýmaři.“
„Když je necháš na pokoji, uklidní se.“
„Když je nechám na pokoji, odejdou i s celým okrskem.“
Paul věděl, že to je starý, bezúčelný spor. Rowella nic nezmění. Paul podrobně studoval výsledky experimentální plastické chirurgie, prováděné na nenapravitelných zločincích, aby se zjistil vliv fyziognomie na trestnou činnost. Předpokládal, že Andrew Rowell si během puberty vytrpěl peklo kvůli svému směšnému obličeji. Udělalo to z něho nelítostného, nebezpečného bojovníka. V určité fázi svého dospívání Rowell došel na rozcestí a zvolil si dráhu úspěšného policisty, a ne kriminálníka, kterým se mohl stát zrovna tak. Jednou, když byli oba dva v uvolněné náladě, po ro…
