Kapitola třináctá
Ten podnik se jmenoval Artieho denní bar a až na rybičky byl zcela obyčejný. Byla to jediná úzká místnost s tmavým, masivním barovým pultem, šesti překližkovými boxy, dvanácti neukotvenými barovými stoličkami, velikým řvoucím jukeboxem, zarámovaným povolením k činnosti, zarámovanou dolarovou bankovkou, skromným sortimentem alkoholu, širokou nabídkou piva… a rybičkami.
Za barem, tam, kde kdysi bylo tradiční zrcadlo, si Artie nechal zabudovat akvárium, nepřímo osvětlené a osazené tropickými rybičkami, jako pohyblivými kousky bižutérie či proužky veselých stužek, jež se míhaly a vznášely mezi rostlinami, šneky a miniaturními hrady. Artie byl břichatý kožený chlapík s bezvýraznýma očima a vysokým hlasem. Když byla slabá návštěvnost, pozoroval rybičky. Dobrými zákazníky byli samotáři. Ti, kteří se usadili na stoličku, pili bez přerušení a sledovali rybičky. Klidnější než televize, říkal Artie. Vern pochopil, co měl na mysli. Byl v baru od devíti a čekal, až pomalé minuty naměří desátou. V pondělí večer byl slabý provoz. Jeden párek seděl na barových stoličkách. Dotýkali se stehny, tiše si povídali s nosy na pár centimetrů od sebe, oči jakoby utopené. Dva samotáři pozorovali rybičky. Stálá návštěvnice podniku, Rita, naházela mince do jukeboxu, pohupovala se pomalu před ním a luskala prsty. Měla opuchlý, zapomenutelný obličej alkoholičky.
Hudba dohrála a ona přišla ke své sklenici, vedle Verna. Dala si dva dlouhé loky, opřela se Vernovi o paži a rameno a řekla: „Nedostalo tě to, Verne? Tahle s tebou nezacloumala?“
„Já jsem neposlouchal.“
„Ty holt nemáš ucho, drahouši. Vůbec nemáš ucho. Bože, to je ale ložnicová muzička, Verne.“ Otočila se a zavolala přes bar: „Dej mi eště panáka a pár pěťáků, Artie.“
Mírný tlak na Vernovu paži ustal. Dostala další pití a nikláky, vrátila se k přístroji a sehnutá krátkozrace studovala štítky.
Vern se znovu napil. Obrátil se a díval se skrze sklo dveří. Ulice se mokře leskla v nočním dešti a zelený neon naproti přes ulici se odrážel v blýskavé černi. Byla to noc na to dát si skleničku. Byla to noc na to sedět a pociťovat podivný tlak u žaludku. Ta záležitost se mu zčistajasna vymkla z rukou. Seděl uvolněně na stoličce. Za sebou slyšel Ritu, jak luská prsty v rytmu hudby. Myslel na naplněné sklenice, uložené v udusané hlíně.
Tři minuty před desátou si Vern sebral drobné, nechal půl dolaru pro Artieho a utrousil: „Tak zatím.“
„Co tak brzy, chlapče?“ zeptal se Artie.
„Dlouhej den,“ odvětil Vern. Nutil se do pomalosti. Žaludek měl stažený. Déšť ustal. Zahnul doprava a pustil se směrem, který mu řekli, a přemítal o tom, že to může být past, že to může být elegantní způsob, jak udržet v tajnosti seznam dealerů, že se může stát terčem rychlého identifikačního záblesku reflektorů a následné kratičké dávky, která mu roztrhá vnitřnosti. Ale oni už to teď neradi prováděli takto drsně. Poté, co začaly rodiny legálně podnikat, řešily mezi sebou pouze teritoriální spory. Když rozhodli, že už jste na obtíž, bylo mnohem jednodušší vás přivázat za kotníky k betonovému bloku a vhodit do patnáctimetrové hloubky.
Jen koutkem oka zahlédl černý lesk kufru auta. Neotočil se. Ozval se hlas: „Locktere?“
Tehdy se obrátil a přešel ulici k autu. Přední dvířka sedanu se otevřela. Všiml si, že se uvnitř nerozsvítilo světlo a usoudil, že ho odpojili. Palubní deska slabě zeleně zářila. Soudce seděl za volantem. Lockter si uvědomil, že nikdy předtím Soudce řídit neviděl.
Nasedl a přibouchl dveře. Byl si vědom přítomnosti někoho za sebou, na zadním sedadle a když se Soudce rozjel, začal se otáčet, aby se tam podíval.
„Oči dopředu,“ pronesl tiše Soudce.
„Jasně.“ Vern si řekl, že není vhodná doba na řeči. Ať mluví oni. Hlavně klid. Zapálil si cigaretu. Zabočili do zchátralé obytné čtvrti, kde byly pouliční lampy daleko od sebe, a zaparkovali na tmavém místě. Soudce vypnul světla a nechal běžet motor. Sotva ho bylo slyšet.
Vern se přinutil k pomalosti, když zdvihal cigaretu k ústům. Zhluboka z ní …
