IX. Hluk za dveřmi
Dlouho, někdy celý život v sobě uchováváme stopu snů, které, jak se tvrdí, netrvají déle než několik vteřin. Tak se teď na okamžik osoby vstupující do salónu objevily Maigretovi úplně jiné, než byly, v každém případě jiné, než samy myslely, že jsou, a v této podobě měly žít dál v komisařově paměti. Byli všichni stejného věku, nebo přibližně, včetně Maigreta. A zatímco si je jednoho po druhém prohlížel, měl trochu dojem, že se zúčastní schůzky studentů posledního ročníku střední školy. Etienne Naud byl zřejmě už jako maturant kulaťoučký, měkký, robustní a jemný zároveň, dobře vychovaný, trochu nesmělý.
Kostu komisař poznal krátce poté, co dokončil školu, a už tehdy to byl žlučovitý samotář. Ať dělal, co dělal – kdysi se jistě taky chtěl líbit –, šaty na něm nikdy neseděly jako na druhých mužských. Vypadal vždycky ošuntěle, neupraveně. Byla to smutná postava. Když byl malý kluk, maminka mu asi říkávala:
„Běž si hrát s dětmi, Justine…“
A nepochybně se svěřovala sousedkám:
„Můj syn si nikdy nehraje. Mám kvůli tomu strach o jeho zdraví. Je až moc inteligentní. Pořád jen přemýšlí…“
Pokud šlo o Albana, jeho podobnost s mladým mužem, jímž býval, byla až nápadná: dlouhé hubené nohy, protáhlý, víceméně aristokratický obličej, dlouhé bílé ruce s rezavými chloupky, elegance jisté kasty… Kompozice zřejmě opisoval od spolužáků, vypůjčoval si od nich cigarety a někde v koutech učeben jim vyprávěl sviňárny!
Nyní všichni zápolili s největší vážností v záležitosti, která mohla stát jednoho z nich vězení až do konce života. Byli to zralí muži. Někde žily dvě děti nosící jméno Groult-Cotel e a zdědily možná některé z jeho povahových vad. Zde v domě byla jedna žena a jedna dívka, které tu noc asi nemohly zamhouřit oko. A Kosta, ten se musel užírat při pomyšlení, že jeho manželka možná využije jeho nepřítomnosti.
Docházelo tu k dosti zvláštnímu jevu. Ještě chvíli předtím se Etienne Naud zpovídal ze svého zločinu Maigretovi, aniž se za co hanbil, a doznal se mu jako muž muži k svým nejtajnějším úzkostem, ale teď, když uváděl do salónu nové hosty a marně se snažil vypadat nenuceně, byl červený až za ušima.
Nebyl ten ruměnec právě důsledek jakéhosi klukovského pocitu? Maigret se stal na několik okamžiků učitelem nebo profesorem. Naud s ním zůstal sám, aby se zodpovídal z nějakého přestupku a aby za něj byl pokárán. Jeho kamarádi se vrátili, pohledem se ho dotazovali, jako by kladli otázku:
„Jak ses držel?“
Držel se špatně. Nehájil se. Plakal. Nebyl si jistý, jestli nemá na tvářích a na víčkách dosud stopy po slzách.
Jak rád by ze sebe dělal furianta, jak by byl rád, kdyby si mysleli, že všechno prošlo dobře. A tak teď vyvíjel činnost, odběhl do jídelny pro sklenice, naléval armagnac. Inspirovaly komisaře závany vzpomínek na období života, kdy naše jednání a činy ještě nemají takovou důležitost? Počkal, až se všichni usadí, pak se postavil doprostřed salónu, podíval se střídavě na Kostu a Albana a řekl jim bez obalu:
„Takže, pánové, je to hotovka!“
Teprve teď a poprvé za celou dobu, co se zabýval touto aférou, hrál Maigreta, jak se říká na kriminální polici o inspektorech, co se pokoušejí napodobovat velkého šéfa. Dýmku mezi zuby, ruce v kapsách a zády k ohni mluvil, zlobil se, postrkoval polena konečkem krbových kleští, chodil od jednoho k druhému těžkým krokem medvěda, střídavě je oslovoval nebo je znepokojoval náhlým mlčením.
„Měli jsme teď zrovna s panem Naudem dlouhý srdečný rozhovor. Oznámil jsem mu, že jsem se rozhodl vrátit se zítra do Paříže. Než se rozloučíme, bylo by lepší říct si pravdu, že ano, a to jsme udělali. Co sebou trháte, pane Groulte? Abych nezapomněl, vám, Kosto, se omlouvám za to, že jsem vás vytáhl ven zrovna ve chvíli, kdy jste se chystal na lůžko. Ano, ano, to všechno jsem zavinil já. Když jsem telefonoval našemu příteli Albanovi, věděl jsem bezpečně, že nebude mít odvahu přijít sám. Nevím, proč v mém pozvání na kousek řeči vycítil jakousi hrozbu…
Měl po ruce detektiva, takže když tu…
