IV. Krádež čepice
Nedočkavý mladík spěchal skoro v předklonu, s krkem nataženým dopředu, a za sebou táhl těžkého Maigreta, jemuž nepřiměřenost situace pořád ještě trochu vadila. Kdyby je tak někdo pozoroval – ten mladší horečně něco vykládá, přesvědčuje a vede staršího jako na Montmartru, kde takoví malí nahaněči vlečou někdy skoro násilím ustrašeného měšťáka za pánbůhvíjakými rozkošemi.
Louisova matka stála na prahu domku a volala, když už zahýbali za roh uličky:
„Ty nebudeš jíst, Louisi?“
Slyšel to vůbec? Byl rozohněný, rozpálený. Cosi tomu pánovi z Paříže slíbil a nedostál svému slovu, protože se přihodilo něco nepředvídaného. Nebudou ho považovat za podvodníka? Nebude tím kompromitována kauza, za jejíhož zastánce se sám prohlásil a na níž mu tolik záleží?
„Chci, abyste to slyšel přímo od Désirého. Tu čepici jsem měl já, byla v mým pokoji. Kdo ví, jestli matka říká pravdu.“
Maigret si tu otázku kladl taky a v témž okamžiku si vzpomněl na inspektora Kostu – dovedl si docela dobře představit, jak přelstil matku šesti dětí.
„Kolik je hodin?“
„Dvanáct deset…“
„Désiré musí být ještě v Mlékárnách. Pojďme tudy, zkrátíme si cestu.“
Brali to stále zadními uličkami, procházeli kolem chudých domečků, o kterých Maigret do té chvíle neměl tušení; na jednom místě se jim vyřítila pod nohy zablácená prasnice.
„Jednou večer, počkejte, právě v den pohřbu, vešel Désiré ke Zlatýmu lvu, hodil na stůl čepici a zeptal se v nářečí, komu patří. Já ji poznal hned, protože jsem byl s Albertem v Niortu, když si ji kupoval, ještě jsme se dohadovali, jakou si má vybrat barvu.“
„Vyučil jste se nějakému řemeslu?“
„Truhlařině. Nejtlustší z těch chlapů, co byli před chvilkou u Tří mul, je můj mistr. Ten večer, co o něm mluvím, byl Désiré nadraný. V hospodě bylo přinejmenším šest osob. Zeptal jsem se ho, kde čepici našel. On totiž sváží konve s mlékem z malých statků na bažinách, a protože by se tam nedostal náklaďáčkem, jezdí tam loďkou…
'Našel jsem ji v rákosí,' odpověděl, 'hned vedle uschlýho topolu.'
Opakuju vám, že v tu chvíli ho tam slyšelo nejmíň šest osob. Tady ví každý malý dítě, že uschlý topol je mezi Naudovým domem a místem, kde našli Albertovo tělo. Pojďte tudy… Zajdeme do Mlékáren, tamhle vlevo je už vidět komín.“
Vyšli ven z městečka. Tady byly zahrádky vroubené tmavými živými ploty. Kousek dál už bylo vidět nízké, obílené budovy Mlékáren a vysoký komín, stoupající rovně jakoby až k obloze.
„Nevím, co mě to napadlo strčit si čepici do kapsy. To už jsem vycítil, že moc lidí má zájem na tom, aby se o té věci přestalo mluvit…
'To je čepice mladýho Retail eaua,' řekl někdo.
A Désiré, třebaže byl namol, hned svraštil obočí. Pochopil, že by ji neměl najít tam, co ji našel.
'Víš to jistě, Désiré, že to bylo u uschlýho topolu?'
'Proč bych si tím neměl bejt jistej?'
A už druhý den, pane komisaři, tvrdil něco jinýho. Když jsme ho žádali, aby to místo popsal přesněji, odpovídal:
'Támhle… Co já vím, kde to bylo! Už mně s tím dejte pokoj…' „
Hned vedle budov Saintaubinských mlékáren byly uvázané loďky s plochým dnem, teď už plné konví mléka.
„Ty, Philippe, je už starej Désiré zpátky?“
„Nemůže bejt zpátky, protože nikam nešel. Včera se určitě zase pěkně zpálkoval, protože dneska ráno pro mlíko nejel…“
Maigretovi se něco mihlo hlavou.
„Myslíte, že ředitel bude v tuhle dobu v podniku?“ zeptal se svého průvodce.
„Bude asi ve svý kanceláři. Ty postranní malý dveře…“
„Počkejte na mě…“
Zastihl Oscara Drouheta, ředitele Mlékáren, u telefonu. Představil se. Drouhet měl v sobě vážnost a vyrovnanost venkovských řemeslníků, kteří se vypracovali na malé továrníky. Potahoval z dýmky, pozoroval Maigreta, nechal ho mluvit, snažil se udělat si o návštěvníkovi svou představu.
„Kdysi jste zaměstnával otce Alberta Retail eaua, že? Podle toho, co jsem slyšel, se stal obětí pracovního úrazu…“
„Povolilo těsnění kotle.“
„Domnívám se, že vdově vyplácíte dost vysokou rentu?“
Byl to inteligentní muž, protože okamžitě pochopil, že pod slovy …
