Canterburské povídky (Geoffrey Chaucer)

Barvitý, rozmarný i patetický obraz středověkého života, ve kterém se střídají šprýmy, pohádkové fantasie, tklivé milostné příběhy i zbožné legendy tak, jak si je navzájem vypravují v hostinci "U kabátce" účastníci pouti z Londýna do katedrálního města Canterbury.

Obsah knihy

Děj knihy začíná v hostinci U kabátce v Southwarku, kde se zastaví devětadvacetičlenná výprava převážně drobných měšťanů, kteří konají pravidelnou pouť do Canterbury k hrobu Tomáše Becketa. V hostinci se k nim přidá další pocestný, z jehož pohledu kniha začíná, a který v jejím úvodu popisuje členy výpravy a tím i pilíře soudobé středověké společnosti. Je zde rytíř, jeho syn – dvorní panoš, sluha, lesník, jeptiška Eglentyna, mnich, fráter Hubert, kupec, student, jurista, svobodný statkář, čalouník, barvíř, kuchař, lodník, doktor medicíny, dobrá žena z Bath, vesnický farář, oráč, šafář, mlynář, odpustkář, půhončí, kolejní správce a nakonec se k průvodu připojí i samotný hostinský, který vyhlásí soutěž o nejpoutavější příběh pro zábavu a pučení, jehož protagonista má na zpáteční cestě povečeřet na útraty ostatních. Aby mohl povídky poctivě rozsoudit, vydává se na cestu s nimi a společně si krátí cestu vyprávěním.

Jako první začíná vyprávět rytíř. Jeho vyprávění přenese posluchače do antických Athén, kde věhlasný Theseus, krotitel a manžel Hypolitin, vězní dva bratrance – Arcita a Palamona – příbuzné thébského vládce Kreonta, který podlehl Theseovi. Oba bratranci mají být doživotně vězněni bez možnosti výkupného. Když už jsou smířeni se svým osudem, zahlédnou ze svého věžního vězeni Emilii, krásnou Hypolitinu sestru, oba se do ní zamilují, a přestože ani jeden z nich nemá na setkání s ní šanci, oba na svou lásku žárlí. Arcit je na přímluvu svého a Theseova přítele z vězení propuštěn s podmínkou, že se nesmí pod pohrůžkou smrti přiblížit do Athén. Zdrcený Arcit, který je teď sice volný, ale přesto nemůže ke své lásce, se uchyluje do Théb, kde láskou chřadne a tajně závidí Palamonovi, který na ni může alespoň shlížet z věže. Zatím se Palamon ve věži souží žárlivostí, protože se domnívá, že Arcit má nyní výhodu k udolání Emilie. Arcit se nakonec vydá do Athén v přestrojení a pod jménem Filostratos se dostává až do služeb Theseových, jehož se stane oblíbencem. Palamonovi se podaří z věže uprchnout a ukrýt se v lese, kde se náhodou setká s Arcitem. Oba bratranci se dohodnou na souboji, jehož vítězi má Emilie připadnout. Při souboji jsou ale zaskočeni Theseem. Ten je zastaví a navrhuje jim, aby se za rok veřejně utkali, každý se sto rytíři na své straně. K tomuto účelu dá Theseus vystavět velkolepé kolbiště, které je obohaceno o chrám Marsův, Dianin a Venušin. Za rok se tedy oba sokové obklopeni svými přívrženci znovu setkají. Na straně Arcita je Mars, Palamonovi se za vítězství zaručila Venuše a Emilie, která si přála zůstat nadále pannou, se modlila k Dianě. Poražený z obou neměl být zabit, ale postaven na pranýř. Vítěz měl získat Emilii. Ve šraňcích vyhrává Arcit, záhy ale nešťastnou náhodou umírá (vměšuje se zde rozpor mezi bohy – Mars slíbil Arcitovi vítězství, Venuše slíbila Palamonovi Emilii, a ani jeden z bohů se nechtěl vzdát své prestiže, a proto na radu Saturna vyřešili spor tímto způsobem), a tak Emilie připadne Palamonovi. Svatba s Theseovým požehnáním se konala až po slavném Arcitově pohřbu, na kterém jej všichni, včetně Emilie a Plamona, srdečně oplakávali. Stejně jako celá kniha, je i tento příběh napsán veršovaně, formou se velmi přibližuje antické báji včetně toho, že se zde objevuje zásah bohů a mnohokráte je zdůrazňována síla osudu. Jen místy převádí vypravěč děj do soudobé anglické doby, aby posluchačům přiblížil trvalost předkládaných lidských kvalit a situací.

Dále se o slovo přihlásí opilý mlynář. Vypráví o tesaři Johnovi, který ve svém domě ubytovává oxfordského studenta Nikolase, který se zabývá mimo jiné astrologií a předpovídá lidem za menší poplatek budoucnost. Studentovou druhou vášní jsou ženy. Tesař se ožení s mladou a krásnou Alison. Nikolas ji tajně svádí a Alison se do něj nakonec zamiluje. Aby se spolu mohli pomilovat, namluví student prostoduchému tesaři, že v noci přijde povodeň a všechny zahubí. Zachránit se mohou jen ve škopcích na půdě. Tesař studentovi uvěří a udělá všechno pro to, aby zachránil sebe, studenta, ale hlavně svou milovanou ženu. Na večer se všichni tři uloží do škopků na půdě, a když tesař usne, slezou student a Alison dolů do světnice. Ráno je překvapí kostelník Absolon, který je do Alison také zamilovaný. Alison se jej chce zbavit, a proto mu slíbí polibek, místo úst mu ale nastaví zadnici. Potupený Absolon jde za kovářem a půjčí si od něj rozžhavený srp. Jde zpět a požaduje po Alison další polibek. Tentokrát mu nastaví zadnici rozjařený student, kterého humor přejde v okamžiku, kdy se jeho zadnice setká s rozžhaveným srpem. Začne volat o pomoc a o vodu. Volání o vodu probudí tesaře, který se domnívá, že potopa právě přichází. Přesekne lano a při pádu ze škopku si zlomí ruku. Alison a student o něm roznesou, že je blázen, a že si vyfantazíroval potopu, čemuž všichni svorně věří.

Jako třetí se ke slovu dostává námořník. Vypráví povídku o kupci Petrovi a jeho krásné ženě ze Saint Denis. Petr byl sice člověk přející a rád hostil své přátele, ale na druhé straně byl velká držgrešle a vedl si pečlivě své účty. Jeho žena holdovala rozmařilému životu a ráda utrácela za parádu. Aby získala peníze, slíbila Petrovu nejbližšímu příteli, mnichu donu Johanovi, který ji tajně miloval, že se s ním za 100 franků pomiluje a jako jeden z důvodů uvedla Petrovu neschopnost a skrblivost. Mnich si 100 franků vypůjčil od Petra, a když byl Petr na cestě za obchodem, přinesl je jeho ženě. Když se pak Petr dovolával navrácení částky, řekl mu mnich, že zatímco cestoval za obchodem, předal peníze jeho ženě. Petr se své ženy zeptal, co se s penězi stalo, a ona se mu přiznala, že je utratila za parádu. Petr se nechal rád vyplatit jejím tělem.

Převorkyně vypráví o malém synu vdovy, který byl nadmíru zbožný a miloval nade vše Pannu Marii. Do školy začal chodit už v útlém věku a přestože zatím latině nerozuměl, zpíval ze všeho nejraději latinské písně k oslavě Boží rodičky. Do školy chodil kolem židovského ghetta a jednoho dne ho židé, kteří už nemohli dále snášet jeho chvalozpěvy, zabili a pohodili do kanálu, kde jej druhý den nalezla nešťastná matka s podřezaným hrdlem. Přestože byl chlapec mrtvý, linul se z jeho úst neustále onen zpěv. Až těsně před pohřbem mu kněz vyňal zpod jazyku kouzelné zrno, které mu tam podle chlapcových slov dala sama Panna Marie, a zpěv utichl ve stejném okamžiku, kdy uletěla chlapcova duše.

Dále začne vyprávět osamělý poutník, který nás v prologu seznámil se členy průvodu, a který nás také spolu s řečmi hospodského provází v přestávkách mezi povídkami. Vypráví básničku o proslulém a bohatém rytíři Thopasovi, který se hodlá utkat s mužem gigantem o královnu vil, po které vždy toužil. Hospodský jej ale přeruší, protože se mu příběh nezdá dostatečně poutavý, a ke slovu se dostává kněz.

Jeho povídka začíná na dvoře staré vdovy a jejích dcer a po zevrubném popisu celého hospodářství se vypravěč zaměří na kohouta Chauntecleera a jeho slepičí harém v čele s jeho favoritkou, krásnou slepičkou Pertelotou. Tento kohout byl pověstný svým krásným zjevem a zpěvem. Jednou v noci se mu zdál ošklivý sen o tom, že na jejich dvůr přišel hladový lišák. Pertelota se jeho snu vysměje a dělá si legraci z jeho obav a doporučuje mu různá projímadla, která mu z těla vyženou špatné šťávy, které navozují zlé sny. Chauntecleer o projímadla nedbá a vypráví jí příběhy, kdy se lidem sny skutečně vyplnily. Nakonec jej Petrtelota přeci jen udolá a on na svůj sen zapomene. Ráno se ale lišák skutečně objeví. Kohout chce utéct, ale lišák jej zahrne obdivem a lichotkami na jeho krásný hlas. Kohout zapomene na strach a předvádí mu své umění a lišák jej zatím chytí a utíká s ním do lesa. Slípky zburcují svou majitelku a ta celou vesnici a všichni se hrnou za lišákem. Kohout ale lišáka přelstí, ten jej při řeči vypustí z tlamy a kohout vyletí na strom a žádné nové lichotky už jej neudolají. Povídka se vlastně odehrává na třech úrovních – od lidí vypravěč přejde na zvířata ( v tomto bodě se povídka formou i obsahem podobá bajce) –ta přejdou na vyprávění o dalších lidech – vzápětí se děj stáčí opět do reality na zvířata – a vrací se také k majitelům, takže celá struktura příběhu tvoří jakousi pyramidu.

Odpustkář, obchodník s relikviemi a velký bohém nejprve vypočítává zhoubné vlivy obžerství, opilství, hazardérství, křivopřísežnictví a klení a pak teprve začíná vyprávět příběh, ve kterém se se všemi těmito vlastnostmi setkáváme. Tři opilci se dozví, že zemřel jejich přítel. V bujaré náladě se vydají hledat smrt, aby ji zničili, aby už nemohla nikoho zabít. Po cestě potkají starce, a ten jim poradí, u kterého stromu smrt najdou. Opilci jsou ke stromu a najdou pod ním poklad. Rozhodnou se jej přenést do vsi až v noci, aby je nikdo neviděl, a pošlou proto nejmladšího do vesnice pro jídlo a pití. Zbylí dva se na něj domluví a po návratu jej zabijí, aby na každého připadl větší podíl. Nejmladší na tuto variantu ale také pomyslel a přinesl jim otrávené pití, takže nakonec našli pod stromem smrt všichni.

Žena z Bath nejprve široce vypráví o svých pěti manželstvích, manželích a vztazích mužů a žen vůbec. Naváže povídkou o šlechtici, který znásilní mladou dívku a má za to být popraven. Královna mu udělí milost pod podmínkou, že jí do roka a do dne přijde říct, po čem ženy nejvíce touží. Mladík putoval krajem, ale jasné odpovědi na královninu otázku se nedohledal. Až těsně před vypršením lhůty potkal v lese starou šerednou bábu, a ta mu prozradila, že ženy nejvíce touží po tom, aby mohly ovládat muže. Mladík jí slíbí, že pokud bude královna s touto odpovědí spokojena, splní babce jakékoli možné přání. Královna i ostatní ženy se zjištěním souhlasí, šlechtic získá milost, ale bába po něm chce, aby si ji za radu vzal za ženu. Mladík musí splnit svůj slib, a proto si bábu vezme. O svatební noci se k ničemu nemá. Babka muži řekne, ať si vybere, jestli by chtěl spíše starou šerednou bábu, o jejíž poctivost by nemusel nijak pečovat, nebo mladou a krásnou záletnici. Rytíř se zamyslí a rozhodne se, že nechá volbu na své ženě. Ta je jeho přáním potěšena a slíbí mu, že pokud ji políbí, stane se do rána krásnou, mladou i počestnou zároveň, což se také stane.

Fráter vypráví o biřici, který vydíral a vykořisťoval lidi. Jednoho dne se na svých toulkách setká s ďáblem převlečeným za zemana. Dá se s ním do řeči a čert mu řekne, že i jeho povoláním je škodit lidem ve svůj prospěch. Biřic se nezalekne ani čerta a spřáhnou se spolu. Potkají sedláka, který svolává čerty na líného koně. Biřic tedy čerta popudí, aby mu koně vzal, když si to sám přeje. Čert tak ale neučiní, protože předvídá, že za chvíli bude sedlák svého koně blahořečit, což se také stane. Pak jdou ke vdově, kterou se biřic snaží vydírat. Vdova na něj volá čerta, a protože čert ví, že to myslí vážně, odnese biřice do pekla. Čert zde nemá vyloženě zápornou roli a je dokonce řízen Božím přikázáním.

Student zase vypráví o markrabím Walterovi, který se nijak neměl do ženění, ale jeho poddaní jej přesvědčili a on si začal hledat ženu, aby po jeho smrti markrabství nepřipadlo cizímu rodu. Za ženu si vybral krásnou pannu Griseldu, dceru nejchudšího starce z vesnice, která znenadání putovala z chýše rovnou do paláce. Lid byl jeho volbou překvapen, ale hned si milou Griseldu, která byla svému muži naprosto oddána, oblíbil. Poslouchala svého muže na slovo, za vše mu byla vděčná a jeho slovo bylo pro ni zákonem. Manžel měl ale neustále chuť její věrnost a pokoru podrobovat zkouškám, a tak, když se Griseldě narodila dcera, dal jí ji vzít. Griselda si myslila, že dítě zabijí, ale svůj postoj k manželovi nezměnila a plně jeho rozhodnutí akceptovala. Muž zatím poslal dceru tajně na vychování k příbuzným do Boloně. Byl ohromen ženinou reakcí, která ho nabádala k dalším zkouškám. Když se Griseldě narodil syn, udělal s ním totéž co s dcerou. Griselda se muži nepostavila ani tentokráte, ale lid jej začal považovat za násilníka a nenáviděl jej. Jeho zkoušení vyvrcholilo, když Griseldě oznámil, že si musí vzhledem k tomu, že není urozená, najít jinou nevěstu, aby byl lid spokojen. Griselda nic nenamítala, nechala se navléci do svých starých hadrů a s příslibem věčné věrnosti se vrátila do chýše k otci. Neodmítla ani když ji manžel požádal, aby mu pomohla s přípravami na svatbu. Místo nevěsty pak z Boloně přijela jeho dcera a syn. Walter se Griseldě přiznal, jak ji úmyslně mučil a slíbil, že je s tím konec, a šťastná Griselda, která se shledala s dětmi, o nichž se domnívala, že jsou mrtvé, mu vše odpustila a dále jej milovala a zbožňovala. V určitém intervalu je mezi sloky vkládána latinská věta.

Poslední povídku vypráví statkář. Udatný rytíř Arviragus si vezme za ženu krásnou Dorigenu, která jej nade vše miluje. Arviragus musí odjet bojovat do Anglie a Dorigena se zatím doma málem utrápí strachem o něj. O Dorigenu se v době manželovy nepřítomnosti začne ucházet všemi ženami vyhledávaný sličný mladík Aurelius. Dorigena o jeho přízeň nestojí. Aby mu dala najevo svůj nezájem, prořekne se, že bude jeho, až zmizí nebezpečné skály kolem pobřeží, o které by se mohl při návratu zabít její miláček. Aurelius ztrácí smysl života a chřadne. Zatím se vrátí Arviragus a Dorigena je opět šťastná. Pompilius pozoruje, jak jeho bratr Aurelius zaživa schází a dovede jej ke kouzelníku, který je schopný nechat pomocí kouzel a iluzí skaliska na určitou dobu zmizet. Aurelius mu daruje veškerý majetek, kouzelník nechá skaliska zmizet a Aurelius si jde pro Dorigenu. Ta neví co dělat a raději se chce zabít, než se nechat zneuctít. Svěří se manželu a ten uzná, že se mají sliby plnit a pošle ji s těžkým srdcem za Aureliem. Toho dojme jak věrnost ženy, tak obět manžela a nakonec Dorigenu propouští a smiřuje se s tím, že její štěstí je po boku Arviragna.

— 1 —

---

Canterburské povídky (orig. The Canterbury Tales) náleží již více než šest set let ke světové literární klasice. Hlavním důvodem, proč jsou stále živou četbou, je skutečnost, že Geoffrey Chaucer, královský panoš, celní úředník, příležitostný diplomat a básník, nenapsal intelektuální dílo z uzavřeného dvorského prostředí, typické pro tehdejší literaturu, ale plnokrevné příběhy o životě ve všech jeho podobách; jeho povídky jsou strhujícím obrazem velké země na sklonku středověku a jejích obyvatel, urozených i neurozených, movitých i chudých, laskavých i vypočítavých, inteligentních i přihlouplých, tedy lidí se všemi jejich přednostmi a nectnostmi.

Canterburské povídky jsou vyprávěním skupiny poutníků, putujících ke hrobu svatého Tomáše Becketa, přináší řadu humorných i melancholických historek, pohádek a legend.

Vypravěči jsou zástupci nejrůznějších společenských skupin (šlechtic, voják, mnich, sedlák...). Autor s velkým pochopením a smyslem pro humor a pro individuální typizaci postav čerpá ze svých vlastních zkušeností s lidmi a vytváří před námi velmi živé, skutečné postavy, se všemi jejich chybami i přednostmi.

Canterburské povídky okouzlují své čtenáře svým rozmarným i patetickým obrazem středověkého života. Střídají se tu šprýmy s pohádkovými fantaziemi a milostné příběhy se zbožnými legendami. Kniha není pouhým souborem povídek - všechny jsou vsazeny do rámcového příběhu výpravy poutníků k hrobu Tomáše Becketa v katedrále v městečku Canterbury. Rozdílnými povahami i původy postav Chaucer vykresluje společnost tehdejší doby.

Soubor měl mít původně sto dvacet skladeb, bylo jich však sepsáno o mnoho méně - dochovalo se jich dvacet čtyři plus tři torzovitě. Většina skladeb je tvořena desetislabičným jambem se sdruženým rýmem, v některých bylo užito formy sedmiveršové stance a častá jsou i heroická dvojverší a tzv. královská (chaucerovská strofa) s pravidelným vzorcem rýmování ABABBCC. Vedle veršů je použito také prózy.

— 2 —

---

Obsah vybraných povídek

Povídka rytířova, mlynářova, šafářova, lodníkova, abatyše, povídka o Melibeovi

Děj začíná setkáním poutníků, kteří se vydávají na cestu z Londýna do katedrály v Canterbury k hrobu svatého Tomáše Becketa. Scházejí se v hostinci, kde jim hospodský navrhne, že si budou cestou vyprávět historky, a kdo řekne tu nejlepší, tomu ostatní koupí večeři. Básník, jenž se cesty sám účastní, v úvodu vykresluje všechny poutníky, jejich zaměstnání a povahy. Dozvídáme se tak, že výpravy se mimo jiné účastní například rytíř, abatyše, mnich, fráter, kupec, student, právník, kuchař, doktor medicíny a odpustkář.

 

"A znalcům řekne moudrost Platonova:
bratrancem činu mají býti slova."

 

Jako první vypráví svůj příběh, odehrávající se ve starověkém Řecku v Athénách, rytíř. Je o dvou mladých mužích - Palamonovi a Arcitiovi, kteří sedí v žaláři vévody Thésea. Jednoho dne uvidí z okna své cely Emílii, která je sestrou vévodovy ženy. Oba se do ní bláznivě zamilují a vzniknou mezi nimi kvůli ní četné rozepře. Jednoho dne byl Arcitius na prosbu svého přítele knížete propuštěn z vězení, podmínkou však bylo, aby se již nikdy nevrátil do Athén.

Palamon byl po odchodu svého přítele zničen - myslel si, že na svobodě snadněji získá Emílii a on že se bude trápit láskou dále. Jednoho dne se mu však podařilo utéci z vězení a ukryl se v nedalekém lese. Shodou okolností tudy právě projížděl Arcitius, jenž se tajně vrátil do Athén a pod novou identitou sloužil Théseovi a Emílii. Když se mladíci srazili, zle se pohádali a rozhodli se, že na druhý den budou spolu bojovat o svou vyvolenou. Právě při boji je odhalí Théseus a chce je popravit, jeho žena a Emílie se však za ně přimluví. Théseus vymyslí chytrý plán - za padesát týdnů se mají oba mladíci dostavit zpět ke dvoru se stovkou rytířů, kteří proti sobě budou bojovat - kdo vyhraje, bude mít Emílii.

Za stanovenou dobu se doopravdy dostaví mladíci i se svou vojenskou posilou ke dvoru. Jsou pohoštěni a noc před bitvou se každý z nich modlí. Palamon se modlí k Venuši, aby mu dala jeho lásku, a Arcitus se modlí k Marsovi, aby mu vyhrál bitvu. I Emílie se modlí - nechce manžela, ale chce sloužit božstvu jako panna.

Bohům vznikne kvůli třem hrdinům spor - neví, jak to udělat, aby uspokojili přání všech. Nakonec vše vymyslí Saturn.

Na druhý den začne boj. Palamon je poražen, takže Emílii vyhraje Arcitus. Když si však jede pro svou nevěstu, zásahem Saturna spadne z koně a později zemře. Pro jeho smrt všichni truchlí a vystrojí mu honosný pohřeb. Emílie si nakonec na přání vévody a se svým souhlasem vezme Palamona, s nímž žije šťastně a bez hádek až do konce svých dnů.

 

"U žen a u mužů to zříme též,
a buď jsi kdo jsi - tomu neujdeš;
ať v mladém věku, či když zestaral,
přec každý umře, páže jako král."

 

Hrdiny povídky mlynářovy jsou tesař, jeho mladá žena Alena, student Mikuláš a sakristán Absolón. Tesař byl muž velmi žárlivý, držel svou ženu velmi zkrátka. Nedokázal však zabránit tomu, aby Mikuláš nezačal s Alenou špásovat. A jelikož i ona jeho sympatie opětovala, dohodli se, že počkají, až bude čistý vzduch, a pak si spolu užijí.

Do Aleny se zamiloval i Absolón a stejně jako Mikuláš ji hodlal mít pro sebe. Nadbíhal jí a zpíval pod oknem, Alena však měla ráda Mikuláše, proto ji jeho milostné tokání nechávalo chladnou.

Mikuláš se rozhodl, že tesaře napálí, aby dostal Alenu z jeho dozoru. Namluvil mu, že se u něj dostavilo božské zjevení, které mu řeklo, že se blíží obrovská potopa. Dále mu nařídilo, aby tesař nakoupil díž, káď a necky, které měl pověsit k trámoví svého domu. V jedné té nádobě se měl schovat a až uslyší, že se voda blíží, měl přeseknout provazy.

Mezitímco tesař spal v díži, Alena a Mikuláš si spolu lehli do postele. Vyrušil je však Absolón, který pod oknem volal na Alenu, aby mu dopřála alespoň polibek. Alena svolila, namísto úst na něj však z okna vystrčila zadek. Absolón, potupen a rozzuřen, začal plánovat pomstu, jsa vyléčen ze svých citů. Šel ke kováři a půjčil si od něj rozžhavené rádlo, s nímž se poté vrátil pod okno tesaře. Tak jej uviděl Mikuláš a řekl si, že by byla ohromná legrace, kdyby Absolóna znovu napálil. Opět tedy na něj vystrčil z okna zadnici a upšoukl si, Absolón jej však bacil rozžhavenou radlicí. Mikuláš v panice začal ječet, že potřebuje vodu, čímž vzbudil spícího tesaře, který - jakmile uslyšel slovo voda - přeťal provazy a spadl i s díží ze stropu.

Tesař se sice snažil vysvětlit své podivné počínání historkou o potopě a o božském zjevení, ostatní občané ho však měli za blázna.

 

Následuje povídka šafářova, která vypráví o podvodném mlynáři, jenž bral, kde jen mohl. Jmenoval se Šimon a měl hrdou ženu, pěknou dceru a malého osmiměsíčního chlapečka. Námět této povídky byl zpracován před Chaucerem Francouzem Jeanem de Boves ve 13. století a poté také Chaucerovým současníkem Boccacciem v jeho Dekameronu. Teprve Chaucer však vložil do svého vyprávění přesnou realistickou charakteristiku současných společenských typů.

Jednoho dne si mlynář rozzlobil děkana místní univerzity, protože mu nakradl pšenice, zrní a mouky z toho, co měl semlít. Dva rozverní studenti, Alan a Jan, se proto rozhodli, že půjdou příští zboží ohlídat, aby jim mlynář tentokrát nic neukradl. Mlynář jim však mazaně odvázal koně a zatímco jej studenti honili, ukradl jim půl míry mouky a nařídil ženě, aby z ní napekla chleba.

Studenti se nechtěli jen tak vzdát, poprosili proto mlynáře, jestli by u něj mohli přespat, samozřejmě na vlastní náklady. Mlynář přikývl, jelikož však měl malý dům, museli všichni spát v jedné světnici. Když všichni tvrdě spali, Alan se tajně vkradl k mlynářově dceři, která byla dosud panna, a hned několikrát ji zneuctil. Janovi bylo líto, že jeho druh si užívá, proto přichystal lest na mlynářku - přesunul kolíbku s jejím synem ke své posteli, takže mlynářka, když se vrátila do světnice po vykonání naléhavé potřeby, si myslela, že si lehá ke svému muži. Lehla si však k Janovi, jenž neváhal a zařídil se stejně jako Alan.

Když nastalo ráno, Alan si uvědomil, že by měli s Janem zmizet. Šel k němu na lože, aby se s ním domluvil na útěku, jelikož však Jan přesunul kolébku, lehl si k mlynáři a zašeptal mu do ucha, že mu zneuctil dceru, myslíce si, že to vykládá svému kamarádovi. Mlynář se rozčílil a začal potmě mlátit oba studenty hlava nehlava, nakonec jej však Alan s Janem přemohli a utekli s nezaplaceným zbožím i s pecnem chleba. Mlynáři tak zbyla jen potupa.

 

Povídka lodníkova vypráví o kupci, jenž měl krásnou rozhazovačnou ženu a přítele mnicha, který jej často navštěvoval. Jednoho dne si kupcova žena postěžovala mnichovi, že si musela půjčit peníze, které má brzy vrátit, ale bohužel je nemá. Poprosila mnicha, jestli by jí sto dukátů nevypůjčil. Mnich souhlasil, na oplátku však žádal, aby mu žena byla jednu noc po vůli.

Poté mnich šel ke svému příteli kupci, který téhož dne odjížděl na služební cestu, a poprosil ho o sto dukátů jako o přátelskou výpůjčku. Kupec mu je jakožto příteli bez obtíží půjčil a odjel na cesty. Mnich následně šel za kupcovou ženou a sto dukátů jí dal. Tu noc si s ní zašpásoval a vrátil se do kláštera.

Když se kupec vracel ze služební cesty, rozhodl se navštívit přítele mnicha. Ten mu prozradil, že peníze již vrátil jeho ženě. Když se kupec vrátil domů, vyplísnil ženu za to, že mu o navrácení mnichovy půjčky neřekla. Žena, aby zatajila svůj poklesek, řekla svému muži, že ony peníze již utratila. Kupec jí sice vynadal, jak je rozmařilá, o nevěře a lichvě se však nedověděl.

 

Další z povídek vypráví abatyše, na rozdíl od ostatních je tato povídka nábožensky laděná. Vypráví o malém chlapci, jenž chodil do školy přes židovskou čtvrť. Ten chlapec byl silného náboženského cítění, jak jej to naučila jeho matka, a velmi se klaněl Panně Marii. Dokonce se k její slávě naučil pět krásnou latinskou píseň.

Jednou šel tento chlapec jako obvykle přes židovskou čtvrť a pěl si, jeho zpěv však vyburcoval tamější obyvatele k tomu, aby ho zabili a pohodili jeho tělo do odpadní stoky.

Jeho matka byla ze synova zmizení velmi zoufalá a když se dopídila, že byl zabit, zhroutila se. Při jeho pohřbu se stal zázrak - mrtvý chlapec začal pět krásnou píseň o Panně Marii, jak se ji naučil. Opat se jej optal, jak to že pěje, když je mrtev, a chlapec odvětil, že mu Panna Marie vložila do úst perlu, díky níž ji oslavuje zpěvem. Opat mu perlu z úst vyňal a chlapec tak umlkl navždy.

Celá řada podobných vyprávění kolovala v Chaucerově době k ospravedlnění nebo dokonce podnícení protižidovských výtržností. Námět této povídky není starší roku 1255, kdy byl zabit (údajně Židy) Hugo z Lincolnu, o němž je zmínka v poslední strofě povídky.

 

K vyprávění byl pobízen i sám vypravěč, jeho skladba o rytíři Thopasovi se však příliš nelíbila a nudila, proto ji musel přerušit povídkou o Melibeovi. Melibeus byl bohatý velmož, který měl se svou ženou Prudencií dcerušku Sofii. Jednoho dne se do jeho domu vkradli nepřátelé a jeho ženu i dceru zranili. Melibeus byl hněvem bez sebe a chtěl se pomstít zbraní, jeho žena jej však obměkčila k tomu, aby ve jménu křesťanské mírnosti svým nepřátelům odpustil. Melibeus tak poznal, že díky své moudré ženě si zajistil mír.

Ve skládání o rytíři Thopasovi si vzal Chaucer na mušku rytířské romance, které byly v jeho době velmi rozšířeným žánrem. Chaucer přehnaně paroduje obsah a schválně páchá formální neobratnosti, čímž zesměšňuje tuto literární formu. Povídka o Melibeovi není původním dílem Chaucerovým, jde o překlad jedné francouzské dobové povídky.

— 3 —

---

Obsah vybraných povídek

Povídka studentova, kupcova, statkářova, Povídka jeptiščina

Námět povídky studentovy je čerpán z latinského zpracování Francesca Petrarcy, s nímž se Chaucer osobně v Padově setkal. Látku zpracoval v Dekameronu také Boccaccio, o něhož se opíral ve své verzi Petrarca - oba však čerpali z původního lidového vyprávění.

Historka vypráví o markraběti ze Saluzzského kraje, který byl svými poddanými vyburcován k tomu, aby si našel nevěstu. Jeho lid se totiž obával, že v případě jeho smrti by si musel zvolit za vládce cizince. Markrabě se jim rozhodl vyhovět, chtěl však, aby si ženu vybral sám. Jeho vyvolenou byla chudá kráska Griselda, jež byla velmi ctnostná.

Markrabě ji pojal za manželku a všechen lid ji miloval pro její dobrotivou a spravedlivou povahu. Vládce se však rozhodl Griseldu krutě zkoušet, aby zjistil, jestli dodrží to, co mu slíbila u oltáře - že se mu nikdy nebude vzpírat a vždy vyplní jeho přání. Když se jim narodila prvorozená dcera, namluvil své ženě markrabě, že šlechta není spokojena s tím, že jí vládne prosťáčka, a že nespokojenost vyvrcholila narozením dcery. Proto prý musí dceru zlikvidovat, aby hlas lidu utišil. Griselda, poslušna svého slibu, mu dala svou dceru, myslíce si, že bude zabita. Ve skutečnosti však pán poslal dcerku na vychování ke své sestře.

To samé se opakovalo, když se páru narodil i syn. Ani tehdy Griselda svému manželu neodporovala a nesla na svých bedrech poslušně to, co jí uložil. Markraběti však nestačily tyto dva důkazy věrnosti, rozhodl se ženu zkoušet napotřetí. Nechal si zhotovit falešný rozkaz od papeže, že se má oženit se vznešenější dívkou. Griselda to přijala s klidem, dokonce se k nové vládcově nevěstě chovala vlídně a vypomáhala jí. Markrabě byl jejím chováním tak dojat, že jí prozradil, že dívka, která přijela jakožto jeho nevěsta, je doopravdy její dcera. Přivedl k ní i jejího syna, jehož Griselda již dávno oplakala. Od té doby byla Griselda opět královnou a lid ji miloval.

Chaucer vysvětluje, že ponaučením nemá být to, aby byly ženy muži podrobeny jako Griselda, ale to, že mají lidé vytrvat ve svých záležitostech.

Hlavním hrdinou povídky kupcovy je rytíř Január z Lombardie, jenž se v šedesáti letech rozhodl oženit. Za ženu si vybral krásnou a něžnou Máju, do níž se ihned zamiloval jeho panoš Damián. Na důkaz své lásky jí složil píseň a i Mája se zamilovala.

Dílem neštěstí Január oslepl, čímž vzrostla i jeho žárlivost ke krásné ženě. Nepouštěl Máju na krok od sebe, což krásku i jejího milého velice trýznilo. Rozhodli se tedy starého rytíře přelstít - když se šli manželé projít do zahrady, schoval se panoš na hrušni. Mája rytíři namluvila, že má obrovskou chuť na ovoce, a vylezla na strom, kde mohla s Damiánem dosyta špásovat. V tu chvíli šli zrovna zahradou král víl Pluto se svou královnou Proserpinou, které vyčítal věrolomnost ženského pohlaví. Vrátil Januárovi zrak, aby mohl prohlédnout ženinu nevěru. Proserpina na obranu ženské cti vnukla Máje pohotovou výmluvu, až bude přistižena. Tak Mája zrakem znovu obdařenému rytíři namluvila, že prý zápasení s mužem v koruně je ten nejlepší lék na slepotu. Január sice pochyboval, ale Mája mu řekla, že špatně viděl, protože léčba ještě nebyla úplná. Tak podvedený rytíř ještě své ženě poděkoval za její lásku.

Povídka statkářova vypráví o pravé a věrné lásce ženy Dorigeny k rytíři Arviragovi. Ti spolu dlouho šťastně žili, dokud se rytíř nerozhodl dobít si čest a slávu v Británii. Jeho žena pro něj doma smutnívala a ani její přátelé jí nedokázali rozveselit.

Do Dorigeny byl zamilován panoš Aurelius, ona však jeho lásku neopětovala, protože byla na smrt věrná svému muži. Řekla mu, že až odstraní černé skály, které hyzdí břehy Bretaně, tak že bude jeho. Aurelius z toho byl smutný, protože věřil, že něco takového provést nelze. Jeho bratr, jenž se trápil pro jeho hoře, se rozhodl, že mu vypomůže. Sehnal mága, který byl ochoten za značnou sumu zlaťáků odstranit skály z pobřeží, což také učinil.

Šťastný Aurelius běžel za svou láskou, které se mezitím vrátil její muž. Pověděl jí, že splnil její úkol, takže si ho nyní musí vzít za ženu. Dorigena se plačíce svěřila svému choti, jenž jí řekl, že by měla svůj slib splnit, jelikož je to tak čestné. Když Aurelius viděl, jak se jeho láska trápí, prominul jí její slib. Nakonec i mág, který byl dojat z panošova rozhodnutí, mu odpustil jeho dluh.

Hlavní hrdinkou povídky jeptiščiny je Cecílie, zbožná Římanka. Byla donucena vdát se za mladého Valeriána. Vzala si na sebe žíněnou košili a oznámila muži, že má andělského milence, který jej ztrestá, dotkne-li se jí s tělesnou žádostí, ale odmění, bude-li se chovat cudně. Poslala pak Valeriána k papeži Urbanovi, který jej nechal pokřtít, aby i on mohl spatřit anděla na vlastní oči.

Pokřtěný Valerián anděla uviděl a společně se svou manželkou dostal od něj po věnci lilií a růží, které nikdy neuvadnou a které vidí jen ctnostní lidé. Za odměnu, že přijal křesťanství, si navíc mohl nechat splnit jedno přání. Tím bylo, aby i jeho bratr Tiburtius došel milosti a byl obrácen na pravou víru.

Tiburtius byl tak okouzlen vůní vínků ctnosti, že projevil přání dát se pokřtít papežem, i když věděl, že se tím vystavuje smrtelnému nebezpečí. Nakonec byli Valerius i Tiburtius zatčeni římskou stráží a odsouzeni k smrti stětím, pokud se nebudou klanět soše Jupitera. Ale i ve vězení se jim podařilo přesvědčit pobočníka prefektova, Maxima, aby se dal na křesťanství. Bratři byli sťati a prefekt byl ubičován k smrti.

Když si přišli vojáci pro Cecílii, obrátila i je na víru. Měla být za trest uvařena ve vlastní lázni, i když voda již vřela, ona zůstávala neporušena. Zkusili ji tedy stít, ale zemřela až po třech dnech, ač byla třikrát ťata mečem.

Tento příběh je původně legendou, kterou Chaucer zpracoval podle Zlaté legendy Jacoba de Voragine, ve 13. století biskupa janovského, jejíž původ sahá až do prvokřesťanských dob.

Po skončení traktátu následuje na závěr díla omluva Chaucerova za světské a hříšné spisy, kterými se provinil. Ve výčtu zavržených spisů jsou uvedeny jmenovitě i Canterburské povídky. Omluva je uzavřena prosbou o milost a spasení.

— 4 —

---

Obsah vybraných povídek

Povídka kněze jeptišek, doktora medicíny, odpustkáře, fráterova, povídka půhončího, Povídka ženy z Bathu

Vyprávění mnichovo obsahuje spoustu krátkých příběhů převážně z řeckého bájesloví nebo z Bible, jež Chaucer čerpal z latinského Boccacciova díla De casibus virorum et feminarum illustrium (O případech slavných mužů a žen).

V povídce kněze jeptišek se vypráví o dvorku, na kterém kraloval svým slepicím kohout. Jedna z nich byla jemu nejoblíbenější - jmenovala se Pertelota, a té se jednou svěřil se svým děsivým snem, v němž viděl strašlivé ryšavé zvíře, které jej chtělo pozřít. Pertelota se mu jen vysmála a doporučila mu projímadla, protože věřila, že sny nejsou žádné předtuchy, nýbrž jen stavy vyvolané špatným trávením. Kohout Kokrháč jí sice oponoval s tím, že již mnohokrát se stalo, že sny měly svůj následek ve skutečnosti, ale nakonec se jí podvolil.

O několik dní později uviděl Kokrháč schovaného v trávě lišáka, jak si brousí zuby na pochoutku. Nejprve se lekl, ale když mu lišák začal lichotit, zapomněl na svůj sen i strach. Lišák mu namluvil, že by moc rád viděl, jak kohout zpívá. Pyšný Kokrháč mu to tedy předvedl - postavil se na špičky, napnul krk a přivřel oči. V ten okamžik po něm lišák skočil a uháněl s ním k lesu. Bystrý kohout ho však donutil, aby promluvil, a v nestřežené chvilce mu unikl. Poté se zapřisáhl, že již nikdy nebude věřit někomu, kdo se mu pochlebuje.

Hrdinkou povídky doktora medicíny je krásná Virginie, dcera bohatého rytíře Virginiuse. Kromě toho, že byla pohledná, byla i ctnostná, bystrá, pilná a skromná. Jednou ji v chrámu zahlédl soudce Appius a vzplál k ní hříšnou láskou. Uplatil jakéhosi Claudia, aby mu pomohl křivě se jí zmocnit. Claudius dle plánu lživě obžaloval rytíře Virginia, že jeho dcera není jeho dcerou, nýbrž otrokyní ukradenou Claudiovi. Než se mohl rytíř bránit, soudce nespravedlivě rozhodl ve prospěch Claudiův a rozkázal, aby Virginie byla vydána poručenství soudce.

Virginius se nemohl smířit s tím, že by jeho dcera byla zneuctěna takovým chlípníkem, proto jí s krvácejícím srdcem sťal hlavu a tu přinesl soudci, aby uchránil její čest. Appius jej za to odsoudil na smrt, lid však povstal a nešťastného rytíře osvobodil. Soudce byl uvržen do vězení, kde spáchal sebevraždu. Claudius byl na přímluvu rytíře poslán do vyhnanství.

Povídka odpustkáře je plná nenávisti k alkoholu a k hazardu, jakožto k strůjcům neštěstí. Úvodem vypravěč básní o slavných osobách, které vlivem nectností špatně skončily.

Samotná povídka vypráví o třech tovaryších, kteří se rozhodli, že pokoří smrt. Vypravili se ji hledat, až narazili na starce, jenž jim prozradil, že ji mají hledat v háji pod stromem. Mladíci se vydali tím směrem a nalezli tam osm měřic zlatých florinů, které se rozhodli si rozdělit. Vylosovali jednoho ze své řady, který měl jít do města a nakoupit víno, aby se měli při stěhování peněz čím posilnit. Zbylí dva mladíci však na svého nejmladšího druha vymysleli past - až přijde s vínem, tak ho pobodají a peníze si rozdělí na polovinu.

Ani nejmladší z nich nezůstal bez plánu - nakoupil jed a rozlil ho do vína, aby až se jeho společníci otráví, mohl sám s penězi zmizet. Než však stihl uskutečnit svůj plán, byl zabit. Vrahové se mezitím radovali, jak si rozdělí peníze, a na oslavu se napili otráveného vína. Chvíli nato zemřeli. Stařík tedy nelhal, pod stromem je doopravdy čekala smrt - v podobě kupy zlatých.

Žena z Bathu započne své vyprávění řečmi o svém partnerském životě. Zamýšlí se nad tím, zdali Bůh trestá vícenásobně vdané ženy, protože sama byla vdána pětkrát. Poučuje ostatní poutníky o tom, jak si uměla své muže vychovat, jak je plísnila a jak nad nimi vždy nakonec vyhrála.

 

"Ženská, ať nelžu, má, jak Pánbůh ví,
ve věcech lásky zvláštní představy;
co nejde jen tak zlehoučka a brzy,
po tom vždy nejvíc žadoní a slzí.
Zakaž jí něco - a už po tom letí,
doléhej na ni - ona uteče ti."

"Pan Latumius jeden bůhvíjaký
si stýskal druhu - to mi četl taky -
že na zahradě zhoubný má prý strom;
tři ženy jeho na stromě že tom
se v posedlosti náhle oběsily.
A druh mu řekl: 'Příteli můj milý,
roub dej mi, ať strom blaho skýtající
též doma v sadě mohu vypěstit si!'"

 

Dále žena vypráví pověst o jednom mladém rytíři krále Artuše, jenž zneuctil krásnou pannu. Podle práva mu měla být useknuta hlava, královna se však za něj přimluvila a dala mu šanci na život - když jí do roka a do dne poví, po čem ženy nejvíce touží, bude svobodný.

Rytíř jezdil po světe, nikdo se však neshodl na tom, co ženy vlastně chtějí. Někdo hovořil, že chtějí být krásné, další zase že bohaté a jiní pro změnu že nejvíce si přejí dobře se provdat. Až jednou rytíř narazil na starou a ošklivou babiznu, která mu byla ochotna říci, po čem ženy touží, když jí rytíř slíbí, že jí splní její přání. Rytíř tedy souhlasil a babizna mu prozradila, že ženy nejvíce touží po tom, aby mohli poroučet svým mužům a ovládat je. Rytíř tuto pravdu prozradil před královnou a byl osvobozen. Babizna však předstoupila se svým požadavkem, aby si ji mladík vzal za ženu. Rytíř chtě nechtě musel svolit, protože jí dal slib. Na svatebním loži jí pak vyčítal, že je tak stará a škaredá. Žena se ho tedy zeptala, jestli by byl raději, kdyby zůstala taková, jaká je, ale byla mu věrná, nebo kdyby byla krásná, ale zároveň i přelétavá. Muž odvětil, že mu je to jedno, ať si jeho manželka dělá, co chce, že jí nad ním dává plnou moc. Vtom se babizna proměnila v krásnou mladici a řekla rytíři, že od této dob

y mu bude nejen krásnou, ale i věrnou ženou.

Povídka fráterova vypráví o prohnaném půhončím (= komorníkovi), který hleděl jen na to, kde by komu co ukradl. Jednou se tento půhončí vydal obrat starou vdovu, kterou falešně nařkl. Cestou potkal zbrojnoše, jenž mu prozradil, že je výběrčím. Povídali si a zbrojnoš se přiznal, že není žádným výběrčím, ale ďáblem, který chodí po lidech a vybírá to, co mu sami dají. Půhončí ucítil dobrý zisk a domluvil se s ďáblem, že co jim lidé dají, to si spravedlivě rozdělí.

Tak dojeli až ke staré vdově a půhončí z ní začal tahat zlaťáky. Vdova se rozčílila a křikla na něj, že by byla nejraději, kdyby si jej vzal sám ďas i se všemi těmi zlaťáky. Jak řekla, tak se také stalo, a nepoctivý půhončí se dostal do pekla.

Další povídku vyprávěl půhončí, který se chtěl pomstít fráterovi za to, že tak pohanil jeho post. Začal vyprávět o žebravém mnichovi, který pod rouškou zbožnosti tahal z lidí peníze, za které si poté hříšně žil. Šel si pro výslužku i k nemocnému, který již mnoho dní nevylezl z postele, jak byl sláb. Nemocný dříve dával mnichům mnoho peněz, ale nyní prohlédl fráterovo pokrytectví a žvanění, vymyslel proto na něj šprým. Řekl mu, že mu má dát ruku na konec jeho zad, kde má prý pod zadnicí něco pro něj dobře uschováno. Musí mu však slíbit, že si to celý jeho klášter spravedlivě rozdělí. Mnich nadšeně vsunul mu ruku do zadních partií, odkud vyšel v tu ránu mocný pšouk.

Fráterník se rozčílil a běžel hned za velkomožným pánem, jenž měl tuto oblast na starost, aby si postěžoval. Ten nebral jeho stížnost příliš vážně, ba naopak si z něj začal utahovat a přemýšlel, jak jen by to měli udělat, aby se celý klášter o ten pšouk spravedlivě rozdělil. Rozřešení záhady přinesl pacholek, který navrhl, aby vzali kolo od vozu a ke každé jeho loukoti aby každý z mnichů přitiskl nos. Pak měli přivést toho, jenž daroval klášteru svůj pšouk, aby jej znovu vypustil do středu kola, díky čemuž by se všichni mniši o něj podělili. Všichni kromě frátra se nad řešením velmi pobavili.

— 5 —

Úryvky z knihy

Když Foebus, jak praví staré knihy, sestoupil na zem a usadil se tu, byl nejen největším rybářem, ale i nejlepším střelcem na světě. Zabil hada Pythona, když spal na slunci, a se svým lukem vykonal mnoho jiných udatných činů. Uměl hrát na všechny nástroje a zpíval tak krásně, že sám jeho hlas byl nade všechnu hudbu. Ani Amfion, král Thébský, který svým zpěvem postavil hradby toho města, zdaleka neuměl tak krásně zpívat. Nad to byl Foebus ze všech lidí od začátku světa nejkrásnější. není třeba líčit jeho zjev, stačí říct, že krásou se mu nikdo nevyrovnal a jeho krásu provázela ušlechtilost a vznešenost.

Tento Foebus, koruna všeho rytířstva, držel si dioma v kleci vránu a naučil ji mluvit, jako lidé učí straku. Vrána byla sněhobílá jako labuť a dovedla v řeči každého napodobit. Tak sladce jako ona neuměl zpívat žádný slavík na světě. Foebus pak měl doma ženu, kterou nade vše miloval a ve všem ji činil pomyšlení, až na to, že na ni velice žárlil a stále ji hlídal. Ale co zmůžete proti přírodě? Vezměte ptáka a zavřete ho do klece a krmte ho co nejpečlivěji jídlem a pitím a nejvybranějšími lahůdkami; můžete k němu být sebehodnější a jeho zlatá klec může být sebetřpytivější, přece ten ptáček bude tisíckrát raději živ o housenkách v pustém, studeném lese a z klece bude chtít uletět, tak je mu svoboda milá. Nebo vezměte kočku, krmte ji mlíčkem a masíčkem, ustelte ji na hedvábí, stačí, aby ji při zdi proběhla myš, a kočka zapomene na mlíčko i masíčko, protože na myš má větší chuť. To už je od přírody tak, že dáme často přednost horšímu před lepším.

Tak i Foebova žena, která měla nejlepšího muže na světě, milovala jiného, který se Foebovi nevyrovnal. A když Foebus jednou odešel, poslala pro toho druhého, aby ji navštívil. Bílá vrána je spolu viděla, ale nic neříkala. když se pak Foebus vrátil, vrána zazpívala: "Kuku, kuku, kuku!"

"Co to, vráno, zpíváš?" ptal se Foebus. "Dříve jsi mi těšívala srdce jiným zpěvem."

"Zpívám, jak se patří," řekla vrána. "Foebe, přes všechnu tvou krásu a šlechetnost, přes všechnu tvou hudbu a zpěv tě tvá žena podvádí. Sama jsem to viděla." A vrána mu pověděla, co se za jeho nepřítomnosti událo. Foebovi pukalo srdce. Napjal luk, přiložil k němu šíp a v hněvu svou ženu zabil. Potom z žalu rozbil harfu i loutnu, citeru a psaltýř a pak promluvil k vráně.

"Zrádkyně s jazykem škorpiona! To tys mě přivedla do neštěstí! Že já ubožák jsem se narodil! Proč já ubožák nemohu umřít! Má drahá ženo, teď tu ležíš mrtvá, bez barvy v tváři, a já bych přísahal, že jsi byla bez viny! Ta ruka ukvapená, co tě srazila! To šílenství, ten bezhlavý vztek, který tě, nevinnou, zabil! Ať se každý střeží unáhlenosti, ať bez svědectví ničemu nedává víru. Běda mi, chce se mi zármutkem umřít." Pak řekl vráně: "Proradný tvore, za tu lež tě potrestám! Ty, která jsi zpívala jako slavík, ztratíš svůj zpěv i to bílé peří; už nikdy nepromluvíš lidskou řečí; navěky budeš černá ty i tvoje potomstvo; už nikdy nevydáš sladký hlas, ale budeš krákat v nepohodě a dešti, protože pro tebe umřela moje žena."

Potom vytrhal vráně bílé peří a nechal ji černou a vzal ji zpěv i řeč; a vyhodil ji z domu čertům napospas. Proto jsou všechny vrány černé.

Panstvo, vezměte si z toho příklad a zapamatujte si má slova: nikomu nikdy neříkejte, co víte o jeho ženě, sice vás bude k smrti nenávidět. Nejsem tak moudrý jako Šalamoun, který lidi nabádal, aby si dali pozor na jazyk, ale takovéto poučení jsem dostal od své matky:

"Pamatuj na vránu, můj synu. Drž jazyk za zuby a udržíš si i přátelé. Bůh nám jazyk ohradil za zuby a rty, abychom se rozmysleli, než promluvíme. Čím méně se řekne, tím lépe.

Z velkého mluvení vzejde velká škoda. Kdo jednou promluvil nevhod, nemůže vzít svá slova zpátky: co se řeklo, nemůže se odříct. Proto, synu, nedělej zbytečné řeči, ať lživé, nebo pravdivé."

S pánem i chudákem, večer i po ránu
drž jazyk za zuby a mysli na vránu.

— 1 —

---

Když Arcit hrdě přílbu odloživ,
By lidé mohli spatřit jeho líc,
kol závodiště klusal právě vstříc
své Emilii, na ni hledě jen –
splatila pohled milým pohledem,
neb všeobecně platí pro ženy,
že jsou tam, kam jde přízeň štěstěny;
měl její srdce jako její smích –
tu vyšleh oheň z hlubin pekelných
seslaný Plutem, jak to Saturn chtěl.
A kůň se strachy vzpjal a otáčel,
Na stranu skočil, klopýtl a pad,
A než se Arcit mohl podívat,
Dopadl dolů, rovnou na témě.
Jak mrtev ležel, nevstal ze země.
Od sedla hruška rozrvána.
Jak uhel zčernal, jak čerň havrana
Mu od sražené krve obličej.

 

str. 131

— 2 —

---

„Jak nikdy nikdo nezmírá“ – to řek,
„kdo na zemi by neprožil svůj věk,
tak v celém světě nežil,“ Tak to děl,
„kdo nakonec by smrtí nesešel.
Jen trýzně průchod je zde na zemi
A míjející poutníci jsme my
A smrtí končí se ta veškerá strast.“

 

str. 138

— 3 —

---

Kdo, vyjma blázny, chtěl by popírat,
Že každá část je celku derivát?
Příroda jistě nepočala se
Od věcí v zlomcích nebo po kuse,
Leč z dokonalé, stálé podstaty
Sestupem k věcem smrtelným, a ty,
Neb dáno jest jí moudře předvídat,
Tak prozřetelně seskupila v řád,
Že v pokoleních může zachován
Být rod těch tvorů, kterým není dán
Na věky život. Jistě je to tak,
To chápat lze, to denně zří náš zrak.
To u ženy či muže zříme též;
Přes svoji lhůtu nikdy nežiješ;
Chci říct, mlád buď, či ať zestaral,
Zemříti musí páže jako král.
Ten v posteli, ten v hloubce mořských vod,
Ten v širém moři přijde o život.
Nic nepomůže, dobře vím, že jda
Touž cestou, každý smrti propadá.
Kdo působí to, než král Jupiter,
On, věcí vladař, příčina, jenž směr
Své vůle ve všem vždycky uplatní,
Z níž odvozeno je vše ostatní,
A proti němuž žádný tvor,
Buď si co buď, by nevyhrál svůj spor?
Tak považuji tedy za moudrost
Si z nezbytnosti vytvořiti ctnost
A lehce brát to, čemu neprchnem,
A hlavně to, co stane se nám všem.
Kdož reptají, ti pošetilci jsou
A rebely před tváří Tvůrcovou.

 

str. 146

— 4 —

---

A také říkáš, že jsem jako kočka,
Neb když té spálíš chlupy na kožiše,
Zůstane vězet na pelechu tiše
Když je však kožich hebounký a hladký,
Nehledá nijak cestu domů zpátky,
Již před svítáním ukázat jde v lesku
Svoji srst pěknou na kocouří stezku.

 

str. 316

— 5 —

---

...
neb všeobecně platí pro ženy,
že jsou tam, kam jde přízeň štěstěny;
Kdo nemá ženy, nemá parohů.

 

str. 155

— 6 —

---

Muž nemá nikdy chtít mít
odhaleny tajnosti boží a taje své ženy.

 

str. 156

— 7 —

---

Prý Latuminus fňukal bůhvíjaký
Příteli svému – to mi říkal taky –
Že na zahradě takový má strom,
Tři ženy jeho na stromě tom
Se ze zlostnosti v srdci oběsily.
A on mu řekl : „Příteli můj milý,
Roub dej mi, ať strom blaho skýtající
Též doma v sadě mohu vypěstit si.

 

str. 335

— 8 —

---

Žena stud svůj odkládá, když odložila svoji košili.

 

str. 335

— 9 —

---

A také říkáš, že jsem jako kočka,
Neb když té spálíš chlupy na kožiše,
zůstane vězet na pelechu tiše;
když je však kožich hebounký a hladký,
nehledá nijak cestu domů zpátky,
již před svítáním ukázat jde v lesku
svoji srst pěknou na kočičí stezku.

 

str. 316

— 10 —

---

Zná muž míru, když se ožení a
trpělivé najde stvoření?

 

str. 411

— 11 —