KAPITOLA VI.
„Celou hodinu se dával do pořádku,“ hlásila mi šeptem Hypatiá. „Osprchoval se, oholil, vzal si čisté oblečení. A naplácal na sebe tu pižmovou kolínskou, co si o ní myslí, že ji máš ráda.“
„Já ji opravdu mám ráda,“ řekla jsem. „Na něm ano. A ukaž se mi, když s tebou mluvím.“
Hypatiá se poslušně objevila, usazená na gauči, ze kterého před chvílí vstala Ibarrurová. „Řekla bych, že čeká, že zase půjde na věc,“ utrousila. „Jako obvykle.“
Bylo by pod mou úroveň, kdybych na tohle nějak reagovala. To, co řekla, to byla jen další ukázka jednoho z nejprotivnějších rysů její povahy, kvůli které jsem už mockrát uvažovala o tom, že ji nechám přeprogramovat. Když jsem si vybrala Hypatii Alexandrijskou jako simulaci osobnosti pro svůj lodní mozek, zdálo se mi, že to je dobrý nápad, který mě pobaví. Jenže má milá Hypatiá to vzala vážně. Tak to dopadá, když si pořídíte skutečně výkonný lodní mozek. Potom vám hrozí, že se příliš vžije do role. První, co Hypatiá udělala, bylo to, že prošla všechny dostupné informace o svém předobrazu a profilovala sama sebe tak, aby se podobala originálu v nejvyšší možné míře, jakou jsem podle ní byla ještě ochotná jakž takž tolerovat. A to včetně takových detailů, jako byl fakt, že původní Hypatiá k smrti nenáviděla muže.
„Mám se ztratit, aby vás při tom nic nerušilo?“ zeptala se věcně.
„Ne,“ řekla jsem. „Zůstaň tady.“
„Výborně. Já ti už dávno říkám, že pohlavní styk zbytečně přeceňuješ.“
„To říkáš proto, že jsi nikdy žádný neměla,“ odsekla jsem. „Ty už vůbec ne, ale ani ta tvá polomytická hrdinka, kterou ve všem napodobuješ. To taky byla stará panna. Jednomu zvlášť neodbytnému nápadníkovi prý dokonce hodila do tváře svoje použité plátěné menstruační vložky, aby jí dal pokoj.“
„To je sprostá pomluva,“ nenechala se Hypatiá vyvést z míry. „To o ní rozšiřovali křesťani poté, co ji brutálně zavraždili. Abych nezapomněla – už přichází.“
Vsadila bych se, že první věta, kterou Bill Tartch vypustí z úst, bude znít: „Konečně sami!“ A že ji doprovodí širokým úsměvem a rozpaženýma rukama. Tu sázku bych ale vyhrála jen napůl. Neřekl totiž vůbec nic, jenom rozpažil ruce, zuby vycenil do úsměvu a hrnul se ke mně.
Pak ale uviděl Hypatii, nataženou na gauči. „Proboha.“ Zastavil tak prudce, že málem upadnul. I jemu v jeho lodi z půjčovny evidentně chyběla umělá gravitace. „Já myslel, že budeme sami.“
„Teď to nejde, miláčku,“ řekla jsem. „Ale ráda tě zase vidím.“
„Já tebe taky.“ Chvilku přemýšlel. Bylo na něm vidět, že neví, jakou teď zařadit rychlost: Aha. Madam nechce to, co jsem myslel, že chce. Tak co vlastně chce? To byla jeho typická vlastnost. Dobrá i špatná zároveň. Vždycky udělal přesně to, co jsem chtěla. Nikdy se nevztekal, nikdy neudělal nic, co by mi vzalo dech. Když se na to člověk podívá z té lepší stránky, řekne si, že Bill Tartch je ohleduplný a taktní. Ale z té horší stránky, z té, ze které se na něj dívá Hypatiá, to je bezcharakterní ubožák, podlézající tomu, kdo je užitečný.
Než jsem se stačila rozhodnout pro jeden z těch dvou úhlů pohledu, Bill Tartch vítězoslavně lusknul prsty. „Už vím,“ řekl. Zas celý zářil. „My jsme se dohodli, že s tebou udělám interview, viď? Je to tak? Hypatie, můžeš mi ho natočit?“
Hypatiá mu neodpověděla. S naprosto lhostejným výrazem ve tváři se podívala na mě.
„Udělej, co říká,“ poručila jsem jí. Ale Bill už dostal jiný nápad.
„Radši ne,“ řekl. Usmíval se, jako kdyby ho náramně pobavilo, že od něj Hypatiá nepřijímá rozkazy. „Určitě by to schválně zpackala. Bude lepší, když sem zavolám Denisu.“
Denise trvalo něco přes minutu, než přišla se všemi těmi malými staromódními kamerami a dalším vybavením. Já se k ní snažila chovat pokud možno laskavě a kamarádsky. „Ale samozřejmě, připněte je, kam potřebujete,“ řekla jsem, protože kamery u mě nešlo jenom tak posadit do vzduchu jako ve stavu beztíže. „Na zadní opěradla křesel? Jistě, že můžete. Kdyby se náhodou poškodila tkanina, Hypatiá to zase hned spraví.“ Nedívala jsem se na Hypatii, když jsem tohl…
