KAPITOLA X.
Sice jsem musela hlídat čas, ale k tomu, co jsem chtěla udělat, jsem ho pořád měla dostatek. Dokonce jsem si mohla dopřát i chvíli oddechu. Využila jsem ji k tomu, abych se podívala na svůj ostrov.
Nemyslím osobně, to dá rozum. Prostě jsem si Raiweu důkladně prohlédla na svých monitorech a pak jsem vyslechla podrobné hlášení od šéfů jednotlivých sekcí. Uklidnilo mě, že je tam všechno v pořádku. To mi vždycky udělá radost, když vidím, že děti jsou zdravé a šťastné a ničím nespoutané. Potom se vždycky cítím dobře. A nebo, jako tentokrát, aspoň o trochu líp.
Když jsem se vrátila z virtuální návštěvy na svém ostrově, hned jsem se vypravila na reálnou návštěvu do Fénixe.
Hansovi se přece jen podařilo ještě zrychlit posouvání ohniska. Záběry se teď střídaly v takovém tempu, že už je nikdo nestíhal kontrolovat. Bylo to ale jediné možné řešení. Pokud tým z Fénixe chtěl zdokumentovat co největší část povrchu krabijské planety, musel se spolehnout na lodní mozek, který veškerá data ukládal, aby je bylo možné využít jako podklady pro následnou analýzu a interpretaci. Ovšem tou už se měl zabývat někdo jiný. My ne. A já už vůbec ne. Já už jsem o krabijské planetě nechtěla víckrát slyšet.
A nejen já. Zdálo se, že o ní víckrát nechce slyšet skoro nikdo z posádky na palubě Fénixe. Starmindera a Julia Ibarrurová spolu seděly v jídelně a povídaly si o jádru. Chaotického sledu záběrů si vůbec nevšímaly. Bill Tartch sice měl svoje kamery namířené na stěnu, kterou zakrývala zrychlená projekce jednotlivých simulací, ale tvářil se unaveně a rozmrzele. Denisa tvrdě spala, zavěšená v popruzích, vedle něho. „K čemu tohle je, Kláro?“ začal Tartch protestovat hned, když mě uviděl. „Z těch sraček se nedá nic natočit a s posádkou není rozumná řeč. Oni prostě šli spát, chápeš to?“
Podívala jsem se na Denisu. Ta coura si spokojeně vychrupovala jako nemluvně. „Už to potřebovali,“ řekla jsem. „Kde je Terpleová?“
Pokrčil rameny. „Kekuskjan ji tu sháněl asi před minutou. Nevím, jestli ji našel nebo ne. Poslouchej, co kdybych s tebou dotočil ten rozhovor, abych tady jenom tak neztrácel čas?“
„Možná později,“ řekla jsem, i když by mě ani nenapadlo mu poskytovat rozhovor, a odplula jsem pryč, hledat June Terpleovou.
Našla jsem ji po hlase, protože ten se chvíli poté začal rozléhat celým Fénixem. Kekuskjanovi už se evidentně podařilo ji sehnat a oba spolu diskutovali asi tak, jak spolu diskutuje pes a kočka. Terpleová ječela: „Tvůj názor? Pro mě má tvůj názor stejnou váhu jako hadí pšouk, Olegu! Letíme pryč a hotovo! Musíme odsud vypadnout, dokud nám tohle všechno drží pohromadě.“
„To mi nemůžeš udělat!“ vřeštěl Kekuskjan. „Kvůli tomu jsem tady! Abych pozoroval supernovu! To je absurdní, sakra!“
„Absurdní,“ odsekla Terpleová, „by bylo tady chcípnout. A to já nedovolím. Já jsem za tuhle posádku odpovědná, Kekuskjane! A já tu dávám rozkazy. A jeden z nich vydám teď hned. Hansi! Připrav se na odlet k neutronové hvězdě!“
V tom okamžiku jsem se do hádky vložila já. „Nic nepřipravuj, Hansi,“ řekla jsem. „Od téhle chvíle budeš přijímat rozkazy jen ode mě. Rozuměl jsi?“
„Rozuměl, paní Moynlinová,“ odpověděl mi příjemný hluboký hlas stejně klidně jako vždycky. Zato Terpleová měla ke klidu hodně daleko. V poslední době skoro nespala a byla pod čím dál větším tlakem a to všechno se na ní teď projevilo. Dívala se na mě, jako kdyby mi chtěla jednu vrazit.
„Co si myslíte, že děláte?“ syčela nasupeně.
„Přebírám velení,“ řekla jsem. „Ještě chvíli tu zůstaneme. I já chci vidět, jak ta hvězda exploduje.“
„Ano!“ vyjeknul Kekuskjan.
Terpleová ho ignorovala. Pořád se mi upřeně dívala do očí. A rozhodně to nebyl přátelský pohled. „Zbláznila jste se? Chcete nás tady všechny zabít?“
Hlavou mi blesklo, že to není špatný nápad, ale to jsem neřekla. Řekla jsem: „Nezůstaneme tady. Chci říct, že tu nezůstanou lidi. My se budeme evakuovat a budeme výbuch sledovat v přímém přenosu. V těch dvou lodích, co tu kotví, je pro nás pro všechny dost místa. Já můžu vz…
