KAPITOLA VII.
U vstupního uzávěru jsem nepotkala nikoho z posádky Fénixe, ale slyšela jsem jejich hlasy. Všichni byli shromáždění v jídelně, smáli se a vzrušeně si o něčem povídali. Osvětlení tam bylo ztlumené a celá místnost visela očima na simulacích, které promítal Hans. Nikdo si ani nevšimnul, že jsem vešla.
Nenápadně jsem si zapnula bezpečnostní pás hned vedle dveří a rozhlédla jsem se. Bill a jeho odkladiště spermií se cudně připoutali každý zvlášť. Denisa něco švitořila Masonovi-Manleymu a Tartch trousil poznámky do svého magnetofonu. Mason-Manley objal Denisu jednou rukou kolem ramen. Sice to nejspíš udělal v návalu euforie, ale nezdálo se, že by mu tohle objetí bylo nepříjemné. Bill to buď vůbec neviděl anebo to velkoryse přehlížel. Každopádně ho to ani v nejmenším neznervóznilo. Bill není žárlivý. To byla jedna z věcí, které se mi na něm líbily.
Ačkoliv – já si o sobě taky myslela, že nejsem žárlivá. A taky nejsem. To, co se stalo, totiž nebyla otázka žárlivosti, ale, řekněme, obyčejné slušnosti. Já bych mu nevyčítala, že si to sem tam rozdá s kurvičkou, to je, koneckonců, jeho věc, ale když si tu malou couru táhne s sebou přes půl galaxie a strká mi ji až pod nos, tak pro něco takového už vážně nemám slov.
Asi metr ode mě byl Mark Rohrbeck. Pozorně sledoval simulace a byl mnohem méně zasmušilý než jindy. Když si všiml, že jsem hned vedle něj, ukázal prstem před sebe. „Podívejte se, paní Moynlinová,“ řekl. „Vidíte? Vzducholodě.“
Já jsem až v tom okamžiku začala vnímat, co vlastně na těch záběrech je. Byla to simulace části hladiny krabijského oceánu. Většinou ji zakrývaly husté mraky, ale v některých místech bylo jen pár malých, osamělých obláčků. Jednu takovou mezeru v oblačnosti mi Mark Rohrbeck právě ukazoval. Když jsem se na ni soustředila, uviděla jsem osm krátkých, droboučkých stříbrných klobás, srovnaných do formace ve tvaru V. Klobásy byly až příliš souměrné a uniformní na to, aby mohlo jít o mraky.
„To jsou ta tělesa, na která jsme se dívali už předtím, paní Moynlinová,“ informoval mě vzápětí Hansův hluboký hlas. „Teď už jsme schopní rozeznat jednotlivé prvky té skupiny a můžeme jednoznačně potvrdit, že to jsou artefakty.“
„Ale proč by to měly být zrovna vzducholodě? Jak víte, že neplují po moři?“ zeptala jsem se – a hned jsem si uvědomila, že ta otázka je hloupá. „Ne, promiňte. Jsou to vzducholodě. Samozřejmě,“ řekla jsem. Kdyby to byly lodě plující po hladině, byla by za nimi ve vodě brázda. Ať už to bylo cokoliv, bezpochyby to letělo vzduchem. A tak jsem svou otázku rychle změnila, aby to vypadalo jako přeřeknutí. „Chtěla jsem se zeptat, jestli už víte, kam míří.“
„Moment,“ řekla June Terpleová. „Hansi, ukaž to paní Moynlinové.“
Simulace oceánu zmizela a místo ní se objevil glóbus krabijské planety. Moře na něm byla označená modrou barvou a souše barvou šedou. Těsně nad oceánem se vznášelo osm stylizovaných, v porovnání s glóbem neúměrně velkých vzducholodí. Od nich se táhla stříbrná čára směrem na severovýchod. Další, pro změnu zlatá čára směřovala přes rozhraní mezi sluncem osvětlenou a neosvětlenou částí planety zpátky na jihozápad. Terpleová řekla: „Zdá se, že ty vzducholodě startovaly odněkud ze souostroví na konci té zlaté čáry a že mají namířeno někam sem, k Čince, tady vpravo. Činka je bohužel moc na severu a zatím tam odtud nemáme kvalitní záběry, ale Hans už trochu zapracoval na tom ostrově, odkud vzducholodě zřejmě vyletěly. Hansi?“
Glóbus zmizel. Vystřídal ho typicky nazelenalý infračervený záběr mořského pobřeží. Byl to nějaký záliv a kolem něj, na břehu, něco hořelo. A oblasti s výrazně vyšší teplotou měly zas nepřirozený geometrický tvar. „Domníváme se, že by i tohle mohlo být město, paní Moynlinová,“ informoval mě Hans. „A je víc než pravděpodobné, že ho postihla stejná katastrofa, jakou jsme už pozorovali na kontinentu, který se momentálně nachází mimo dosah našeho optického systému.“
„Jaká katastrofa?“ zeptala jsem se.
Hans mi omluvným hlasem odpověděl: „Zatím nemáme …
