KAPITOLA III.
Je fakt, že jsem nemusela dělat zrovna tohle. Nabízela se mi spousta jiných věcí. Ale ty většinou nebyly tak lákavé a zajímavé.
Opravdu lákavá – tedy pro mě – byla v tu chvíli jenom jedna z nich, a to podívat se na svůj malý, útulný ostrůvek v Polynésii, blízko Tahiti. Jedině tam se cítím doma. Je to nádherné místo, zvlášť poté, co jsem si ho zařídila podle svých představ. Žije na něm prakticky celá má širší rodina, a když jsem dlouho na cestách, tak mi vážně chybí.
Jsou tady samozřejmě další věci. Můžu strávit nějakou tu chvilku s Billem Tartchem, nebo s někým podobným, jako je Bill Tartch. I když jemu se jen tak někdo nevyrovná. Bill je skutečný drahoušek, asi nejlepší z těch, co znám. Nebo si můžu kupovat různé maličkosti, které člověku zpříjemňují život. A nebo můžu prostě jenom testovat, co všechno zvládne síla mých peněz. Čili, sečteno a podtrženo, mám vždycky před sebou fůru možností a fůru času. A to ani nemluvím o tom, kolik možností a času bych před sebou měla, kdybych se od Hypatie nechala přesvědčit, abych se stala nesmrtelnou.
Jsem namouduši hloupá, když se mi někdy zdá, že před sebou nemám vlastně nic.
Když jsem se vrátila k sobě do lodě, Hypatiá už na mě čekala v celé své simulované kráse. Hověla si na gauči s nohama nataženýma v římském stylu, oblečená do volných, splývavých šatů z pátého století.
„Tak jak jsi spokojená se svou investicí?“ zeptala se vlídně.
„Za chvilku ti to povím,“ řekla jsem. Rychle jsem vklouzla na záchod a zavřela jsem dveře. Je pravda, že zavírání dveří nemá prakticky žádný smysl, protože Hypatiá mě může pozorovat na kterémkoliv místě na lodi (a bezpochyby mě pozoruje). Pokud ale umělá inteligence mluví a vypadá jako člověk, chci po ní, aby aspoň simulovala dodržování nejzákladnějších pravidel lidského chování.
Odskočit si na záchod, to byl, přiznám se, hlavní důvod, proč jsem tak rychle opustila Fénixe. Neumím si totiž představit, jak bych čurala v beztížném stavu, na těch příšerných toaletách, co tam měli. Hypatiá se stará, abych i na záchodě měla veškeré pohodlí, včetně gravitace. Kromě toho ji znervózňuje, když používám jinou toaletu než tu, kterou mám na své lodi. Je nejradši, když může prozkoumat všechny moje výměšky, aby zjistila, jestli náhodou nejsem nemocná.
Právě tohle určitě dělala celou dobu, co jsem byla na záchodě. Když jsem vyšla ven, seděla na gauči, pořád ve stejné pozici, jako kdyby se ani nepohnula, ale řekla mi: „Opravdu tam chceš jít na večeři?“
„Jistě. Proč ne?“
„Máš trochu zvýšenou hladinu polyglyceridů. Bylo by nejlíp, kdybych ti něco uvařila já tady na lodi.“
Takovou neomalenost nikdy nenechám jen tak. „June Terpleová říkala, že Hans je lepší kuchař než ty.“
„Říkala, že je dobrý kuchař, nic víc,“ opravila mě Hypatiá. „A to jsem já také. Ostatně, jsme s Hansem v kontaktu, takže kdyby tě zajímaly nějaké podrobnosti o posádce…“
„Ne, posádka mě nezajímá. Ale Starmindera mi vyprávěla o nějaké Rebece Shapirové. Nevíš, prosím tě, co byla zač?“
„Lodním mozkům nepřísluší ukládat do paměti podobná data, Kláro,“ řekla Hypatiá s pohoršeným výrazem v očích: „Nicméně…“
Protější kout haly vzápětí zakryla bílá plocha, na které se hned objevila dívčí tvář. Současně s tím mi Hypatiá začala odříkávat stručný životopis Rebeky Shapirové. Rebeka byla mladá, začínající operní zpěvačka, dramatický soprán se skvělou budoucností – až do chvíle, kdy při letecké katastrofě utrpěla těžké zranění hrtanu. Ten se doktorům sice podařilo dát do pořádku, ale ne tak dobře, aby mohla zpívat „Královnu noci“ stejně jako předtím. Všechno, o čem snila, se jí zhroutilo, a tak se obrátila na mou nadaci. „Nějaké další otázky?“ zeptala se mě Hypatiá.
„Ne, o Rebece už ne, ale docela by mě zajímalo, proč svému lodnímu mozku říkají Hans.“
„To byl nápad Marka Rohrbecka. Pojmenoval ho po nějakém počítačovém průkopníkovi z dávných dob. Ale na jméně nezáleží, nebo ano? Proč ses vlastně rozhodla říkat mi Hypatiá?“
„Protože Hypatiá Alexandrijská byla mazaná mrcha s přebujelým…