KAPITOLA VIII.
O tom nebylo pochyb. Krabijci se důmyslně, civilizovaně zabíjeli ve vzdušném boji, který připomínal scény z dokumentů o první světové válce. Nemohla jsem rozeznat přesné tvary strojů sestřelujících vzducholodě, ale viděla jsem jasně, že tam jsou a že s těmi osmi vzducholoděmi svádějí opravdový letecký souboj.
Těžko říct, co jsem čekala, že uvidím, až lidi z Fénixe probudí Krabijce znovu k životu. Ale určitě jsem nečekala něco takového. Když se přede mnou objevila další simulace (Hans nám neúnavně vybíral nové a nové záběry, na kterých se děly pozoruhodné věci), nebylo to o moc veselejší. Naopak. Uviděla jsem přístav. V místě, kde se vlévala do moře nějaká velká řeka. Přístav byl přecpaný všelijakými plavidly – a spousta těch lodí byla v plamenech a nejedna z nich se potápěla. „Nejspíš je napadly ponorky,“ soudila Hypatiá. „Možná bombardéry nebo miny, ale já bych si vsadila na ponorky.“ A ty podivné tepelné obrazce ve městech už bohužel nebyly záhadou. Domy tam vypálily do základů nepřátelské zápalné pumy, takže z nich zůstaly jen žhavé zuhelnatělé trosky. Za malou chvíli jsme se pak s Hypatií mohly podívat na planinu, kde po celém jejím povrchu bez ustání jiskřily drobné, ale husté červené a bílé záblesky. Nevěděly jsme, co se tam děje, ovšem Hypatiá měla i pro tohle svůj předběžný znalecký odhad. „No,“ řekla se zjevným zaujetím, „podle mého by to mohlo být něco jako velká tanková bitva.“
A tak dál a tak dál.
Hans skutečně dodržel slib. Když roboti namontovali další komponenty zrcadla, všechno to začalo dávat smysl (tedy pokud válka může dávat smysl) přesně tak, jak nám to lodní mozek Fénixe prorokoval. Roboti pořád tvrdě pracovali na nosné konstrukci. Čím víc optických komponentů bylo připojených k zrcadlu, tím byly záběry lepší a lepší.
No, „lepší“ asi není to správné slovo. Záběry sice byly ostřejší a detailnější (občas se mi zdály být až nesnesitelně detailní), ale objevovaly se na nich jen trosky a smrt a zkáza. A ta válka přitom byla tak zoufale zbytečná! Vždyť se vůbec nemuseli obtěžovat s tím vzájemným vyvražďováním. Jejich hvězda se to už beztak chystala udělat za ně. I když o tom neměli tušení, všichni se tak jako tak řítili vstříc totální záhubě.
Ještě necelou hodinu předtím jsem litovala toho, jaký smutný a nespravedlivý osud je potkal. Teď jsem o té nespravedlnosti pomalu začínala pochybovat.
Hypatiá si mě prohlížela se simulací láskyplného, mateřského pohledu v očích. „Nelíbí se mi, jak si to bereš k srdci, Kláro,“ řekla tiše. „Možná by ti zvedlo náladu, kdyby tě navštívil pan Tartch. Právě sem volá. Říká, že s tebou chce mluvit o těch nových záběrech.“
„To jistě,“ řekla jsem. Věděla jsem moc dobře, že se mnou Bill chce mluvit o tom, proč se k němu chovám najednou tak chladně. „Ne. Řekni mu, že spím a že máš přísně zakázáno mě budit. A teď mě chvilku nech o samotě.“
Když se za Hypatií zavřely dveře, vážně jsem sebou praštila na postel. Ale neusnula jsem. Jenom jsem tam tak ležela a dívala jsem se na sebe do zrcadla na stropě a snažila jsem se nemyslet.
Bohužel, tohle umění vůbec neovládám. Sotva jsem se přinutila nemyslet na ty zatracené, všivé Krabijce, hned jsem začala přemýšlet o tom, jestli by bylo lepší se na Billa Tartche prostě vykašlat, a nebo ho radši pozvat k sobě a tady se na něj vrhnout a nafackovat mu a vyškrábat mu oči a teprve pak ho poslat ke všem čertům. A když jsem konečně přestala myslet na Billa Tartche, musela jsem myslet na to, proč jsem vyhodila takový balík peněz z rezervního fondu, abych financovala exhumaci rasy, která neuměla nic jiného než ze své docela hezké malé planety udělat márnici.
Napadlo mě, že bych mohla zavolat Hypatii zpátky a pustit se spolu s ní do další nudné kontroly investic. Pak jsem si vzpomněla na svůj ostrov. Měla jsem chuť tam odletět. Ale pak jsem si řekla dost. Když už jsem tady, tak tady zůstanu až do konce, protože…
Vtom mi v hlavě začaly doutnat mnohem příjemnější myšlenky. Potřebovala jsem Hypatii. Ovšem rozhodně ne kvůli in…
