Nejdřív jsem to, co z něj přendal na pitevní stůl, pokládal za halucinaci způsobenou bolestí. Pak jsem si uvědomil, že když o někom Seydelmann řekne, že je blázen, tak už to musí stát za to.
* * * * *
Nebylo to ani tak něco.
Byla to hubená, asi desetiletá holka. Viděl jsem z ní dva blonďaté culíky a obrovské zelené oči. Upírala je na mě a něco mne na nich znepokojovalo - jako bych je už někdy viděl. Přiznám se, daleko víc mne znepokojovalo, co se chystá. Takovéhle malé holky ječí strašně vysoko a mohlo by mi to poškodit sluch.
Tlusťoch se chvíli orientoval, pak zapnul nahrávání:
„Pokusný objekt číslo třicet dva. Žena, bílá, věk přibližně deset, zvláštní znamení žádné. Experiment se bude týkat...,“ přešel do odborné nesrozumitelnosti. Podle nástrojů, kterési rovnal na pultík vedle pitevního stolu, ale holku nečeká nic pěkného. Vypadala na velké studené nerezové desce - oblečená jen v bílé nemocniční košili bez rukávů - strašně křehce a zranitelně. Kupodivu se zatím ani nehnula, nebrečela, nic - jenom zírala - na mě a za mě na Turistu. Asi je nadopovaná.
Kudrnáč stále diktoval, a protože měl nástroje připravené, dotahoval kolem tenoučkých zápěstí a kotníků ocelová pouta, co se mi je nikdy nepodařilo roztrhnout. A už nepodaří, podíval jsem se na pahýl své jediné ruky.
Kudrnáč přestal diktovat, navlékl si gumové rukavice a zvedl z pultíku něco, co vypadalo jako chromované kleště na odizolovávání světlovodů.
Studeně jimi zacvakal a olízl si rty.
* * * * *
Jak se nad holku naklonil, něco se stalo.
* * * * *
Nejdřív jsem myslel, že si jen říhl. Pak ale zapracovala má krátkodobá paměť a to, co se v onom zlomku okamžiku odehrálo, mi zpomaleně zopakovala: holka tak zvláštně složila prsty na levé ruce a zdánlivě bez problémů ji protáhla okem pouta - vše se odehrávalo nelidsky rychle.
Uvolněnou ruku sevřela v pěst a skoro po rameno ji kudrnáčovi zarazila do břicha. Sluchová paměť mi rozložila to říhnutí - zvuk začal ranou, jako když pomalá kulka pleskne do neprůstřelné vesty, a protože se ta hubená paže zastavila až o tlusťochovu páteř, musela cestou roztrhnout žaludek. Proto si krknul.
Než holka ruku vytáhla, tlusťochovi už po bradě tekly vnitřnosti; jak ztratil oporu, podlomily se mu nohy a svezl se na kachlíky.
To se dal do pohybu Turista.
Holka z pout vytáhla i druhou ruku, ale aby dostala ven nohy, musela otevřít spodní svěrky. Krví povlečená levička se jí sice smekala, ale stihla to. Turistovy paže dopadly už jen na nerezovou desku.
Pak se holka na okamžik proměnila ve vířící čmouhu, samý culík, samá ruka, a když se zase objevila, měl Turista kolem levého zápěstí pouto původně určené na levou nohu.
* * * * *
Culíkatá stála přede mnou (pode mnou) a rovnala si ramínka košile.
Vypadala trochu jako římský senátor a z levé paže jí na bělostné kachlíky kapala krev. Zářivky bzučely a Turistovy pokusy o uvolnění nutily nerezový stůl bolestně skřípat.
Jak přede mnou stála a zespoda mi zírala do očí (do oka), najednou mi došlo, že už jsem ji opravdu viděl - a dvakrát.
„Dneska skutečně nevypadáte dobře, pane,“ řekla.
„Dík za kompliment. Máme na sebe nějak štěstí, poslední dobou,“ řekl jsem.
Otočila se, došla k umyvadlu, omyla si krev, dotlačila pode mne pojízdné lůžko a pomocí zdvihacího mechanismu se jí podařilo sesmeknout mne z háku. Lůžko se sice pod nárazem mého těla prohnulo, ale vydrželo.
„Kdo, jsi? Kdo tě poslal? Co se mnou chceš dělat? Jak...!?“ Odpovědi se nesnažila ani naznačit. Jako by bylo naprosto normální, že desetileté holky vysvobozují amputovaného Patejla z mučírny. Horečně jsem přemýšlel, co mi tak může chtít. Nemyslím, že by na světě mohlo být horší místo než tady, ale na druhou stranu, někteří lidé mají fantazii až nechutnou. A pokud někdo na takovouhle práci používá desetileté holky... Navíc si dobře pamatuju, kam mě dostala posledně.
Sem.
„Dokud mi neodpovíš, nikam nejedu,“ pokusil jsem se na lůžku posadit, ale bez končetin, které mne normálně vyvažují, jsem se má…
