Když jsem znovu vzhlédl, louč už dávno uhasla, dým z kobky vyvanul a regenerační systémy mého organismu zrestaurovaly potrhané posilovače i vazivo. Pokusil jsem se zaostřit na protější stěnu, ale nešlo to.
Vzpomněl jsem si, že jsem vyčerpal zdroj, a že tedy ani mé oči nemohou fungovat, jak mají. Jak jsem se snažil dál, vymizely i poslední zbytky energie, obrysy kobky se rozplynuly a zůstala jen tma.
TMA.
Bylo snadné to vzdát. Bez nočního vidění se spolu s tmou připlížilo i šílenství - mimo pomalého syčení mého dechu to byla jediná reálná věc - vypadalo lákavě. Chapadélko myšlenek se k té beztvaré hmotě zkusmo přimklo - a opravdu to bylo příjemné. Zvedl jsem oči ke stropu a začal si tiše broukat. Chapadélku vyrostly dvě sestřičky a přimkly se také. Má chapadélko sestřičky, nebo bratříčky? A...
... A vyrušilo mne něco ošklivého, hranatého a studeného a zahnalo chapadélka zpět. Nespokojeně jsem nakrčil čelo, ale to hranaté studené a ošklivé mi potvrdilo, že nahoře opravdu není taková tma jako všude jinde - lépe řečeno, že se na stropě křižují dva dlouhé, zeleně světélkující pruhy. Odněkud z toho hranatého vyplynulo i slovo: LUMINISCENCE. Sklonil jsem oči, abych pruhy neviděl, a broukáním se snažil, aby se chapadélka znovu rozvinula. To příjemné beztvaré stále čekalo... Nešlo to. Zvedl jsem tedy hlavu a začal jeden z pruhů pozorovat. Jedním okem. Opatrně.
Začínal nad středem místnosti a plazil se mi po stropě až nad hlavu. Jak jsem ho sledoval, zakláněl jsem se, až jsem se temenem dotkl skály a dál už se zaklonit nemohl.
Byla to příjemná pozice.
„Musel bych vstát,“ řekl někdo.
* * * * *
Myslel jsem na to, že každý světélkující pruh by přece jen měl mít druhý konec. A proč vlastně nevstat?
A vstal jsem.
Řetězy vrzaly a na obličej mi padaly šupinky rzi. Přemýšlel jsem, kdo to tady před chvílí mluvil, když já mám v puse roubík. Nikdo mne nenapadal a na bradě mě studila další dávka slin.
Když jsem se postavil a částečně otočil, zjistil jsem, že světélkující pruh přelezl ze stropu na stěnu, kde blízko mé pravé ruky končí nevelkým světélkujícím oválem.
„Obyčejný světélkující flek,“ řekl ten někdo a roubík zavrzal. PLÍSNĚ OBČAS SVĚTÉLKUJÍ, vypadlo z toho hranatého ošklivého a já si zase začal sedat - jak se mi do rukou vracela krev, strašně to brnělo; když se za ně znovu pověsím, přejde to.
„A co do toho fleku trochu zašťourat?“ řekl ten někdo.
* * * * *
Nechtělo se mi vstávat podruhé, ale vstal jsem. A zašťoural. A kupodivu to nebyla skála, ale něco jako ztvrdlé těsto. Uvnitř těsta byl chladný ohnutý předmět - něco jako hrubý klíč.
Klíč.
Klíč!!!
V té chvíli mi to studené hranaté nepříjemné vyplnilo všechna hluchá místa v mysli. Hlasitě to luplo a já si vzpomněl, kdy naposledy mne nějaké slovo takhle natřikrát praštilo mezi oči.
„Ty hajzle!“ zase řekl ten někdo a tentokrát jsem věděl, že jsem to byl já, a přestože bublavé zachrčení zpoza roubíku znělo velmi zle, ve skutečnosti jsem to myslel výhradně - výhradně! - v dobrém.
* * * * *
Odkrvenýma, brnícíma rukama šlo všechno pomalu; bál jsem se, že mi klíč upadne na zem - už bych ho nikdy nezvedl. Ale nakonec oba čerstvě a pečlivě promazané zámky na starých zrezivělých poutech klaply.
V životě jsem neslyšel hezčí zvuk. Vyrval jsem si z pusy oslintaný, prachem zalepený roubík a co my plíce stačily, zařval:
„TY HAJZLE!“
Nevím, jestli by to král Alfred pochopil, ale opravdu v tom byla pochvala.
Tedy i pochvala.
* * * * *
Druhý světélkující pruh mne dovedl ke krychlovité prostoře vysekané v podlaze - kamenné víko bylo zapuštěné tak přesně, že jsem ho ve vrstvě prachu málem nenahmatal a pak málem nevyndal.
Jakmile se mi to ale povedlo, jako by odtamtud do tmy vytryskl proud neviditelného světla. Pilot z klanu Pilotů je schopen vnímat pravděpodobnostní pole, ať je sebeslabší.
Možná bych měl být překvapený. Ale pojal mne pocit, že mě snad už nepřekvapí nikdy nic.
* * * * *
Tohle pravděpodobnostní pole bylo sice velmi slabé, ale…
