Přesto mě za chviličku doběhli oba Bratři, kteří u Knihy drželi stráž.
To se nakonec dalo čekat. Alespoň jsem vyzkoušel, co to udělá, když se běžný uživatel dotkne Knihy dvakrát.
Jsou to docela působivé plameny.
Zatímco jsem sledoval kremační efekty zářící mlhou, a zatímco se chodci kolem zastavovali a křičeli, skočil mi na záda ten tlusťoch z fronty a začal mě škrtit. Praštil jsem ho Knihou do čela, a tak se členem Církve nakonec přece jen stal.
Jenom nevím, jestli si to stihl užít.
Už v chůzi jsem z železných desek sklepl krev a rychlým krokem zahnul do první uličky, která se namanula. V mlze za mnou panovala docela solidní vřava a padlo dokonce několik výstřelů. Po pár desítkách metrů jsem vlezl do bistra a vymámil z prodavačky velkou papírovou tašku - jít s Knihou Pravdy v ruce je docela nápadné i za snížené viditelnosti. Když jsem vyšel zpátky na ulici, napadlo mě, jestli mne podle Knihy Otcové nebo Kyberkentaur nedokážou zaměřit. Nejspíš ne.
(Ale!) Skoro jsem poskočil, když jsem si vzpomněl, jak Otec Knihu použil jako efektivní protipancéřovou zbraň. Co ty na to, Kyberhajzle? Jak se to asi tak ovládá.
Právě jsem šel kolem baru s malými okny, zataženými závěsy a nenápadným štítem. V takových barech mívají intimčo-boxy. Prošel jsem temnou chodbičkou do kalně osvětlené místnosti a opravdu měli.
* * * * *
„Sodovku.“
Číšník ztuhle stál za pokladnou a měl svrasklý obličej, žlutý jako mlha venku.
Zapadl jsem do nejzazšího separé (byla tam skoro tma) a počkal, až mi Svrasklý ksicht přinesl pití. Pak jsem Knihu položil na vyrudlý ubrus a zvolna a opatrně ji prolistoval. Mimo zprávu, kterou jsem už četl, a obrázku, který jsem už viděl, byla docela prázdná.
Napil jsem se sodovky, která snad musela být zvětralá, už když ji vyrobili, zavřel Knihu a začal experimentovat s jejími protipancéřovými schopnostmi.
Bohužel, po dvacetiminutové snaze se mi nepodařilo zapálit ani umělohmotnou kytku ve špinavé vázičce uprostřed stolu. Jdu na to buď špatně, nebo nejsem ta správná osoba. Kniha, ať jsem ji zkoumal kterýmkoli ze svých smyslů (chuť jsem pro jistotu vynechal), vypadala a chovala se jen jako obyčejná kniha. Byť z ní stále sálalo cosi zlověstného.
Takže mi s Kyberkentaurem nepomůže. Přiznám se, zklamalo mě to, docela jsem s tím počítal. Ale co mi tady v tom prokletém století kdy pomohlo?
Lépe řečeno, kdo mi kdy pomohl? Prosil jsem se někoho, abych byl Temný Prorok?! Ale když už jím jsem, musím to nějak přežít, musím dát lidem na vědomí, že Církev není tak všemocná, jak se jeví... Což mi taky dvakrát nepomůže.
Schoval jsem Knihu do tašky. Někdo by mi ale přece jen mohl helfnout, třeba ten, kdo mi ráno volal. Pokud to nebyla provokace. Ale od koho? A kdyby mi nezavolal, byl bych nejspíš mrtvý. Ale kdyby mi nezavolal, třeba by na mě nepřišli. Co když mne přece jen práskla Mary Ann? A co když... Seskočil jsem z kolotoče domněnek a přesedl na fakta. Hnusáka pořád drží v té věznici. A jen Bůh... Zářící tuší, co s ním nová bratrská vláda provede. Co když někdo ví, že Temný Prorok měl čtyřrukého pomocníka? A i kdybych se na Hnusáka vykašlal, na jeho prsten nemohu.
Kdyby se Bratři zmocnili šlupky, tak, tak... nevím co tak, ale přeběhl mi z toho mráz po zádech. Nápad, že bych se ke šlupce probil, jsem zavrhl - i když by se mi to nejspíš povedlo, co bych v ní dělal - myšlenka, že bych se pokusil o skok, už mi zas až tak dobrá nepřipadala. Lepší bude, když získám Hnusákův prsten, dojdu si na daleronský hrad pro spací kouli, pokusím se vzpomenout na nějakou přírodní oblast, které se až do čtyřiadvacátého století nedotknou žádné katastrofy, zalehnu a probudím se ve svém Čase. Jednoduché, ale jako pracovní plán vůbec ne špatné, pochválil jsem se. A nebudu se muset zaplétat tady s těmi Zářícími proklatci.
Projel jsem čipem vysílání několika rádií a zaposlouchal se do NEWS CABLE. Moderátor právě (vzrušeným hlasem) líčil, jak nějaké individuum na Trafalgar Square odcizilo Knihu Pravdy - pak režie prostřihla řeči očitých sv…
