Divocí a zlí II – Hardcore (Jiří Kulhánek)

Proto jsem se před okamžikem nemohl rozhodnout, jestli to, co padá od stropu, jsou, nebo nejsou věci. Pravda, věci vás pozdraví jen zřídka.

„Kurva,“ řekl jsem.

Kromě slečny Tinkerové proti mně stáli všichni mí mrtví z daleronské knihovny. Dva Turisté ve strakatém oblečení a jeden šípem vykuchaný dlouhokabátník.

Tohle už tu jednou bylo.

 

* * * * *

 

Vzpamatoval jsem se během pikosekundy a během druhé věděl, co dělat: střílet do Pohřbených nemělo smysl v minulém jedenadvacátém století, nebude to mít smysl ani dnes tady do těch. A protože mne vousáči zřetelně zradili, možná ani náboje v mých zbraních nebudou fungovat přesně, jak bych chtěl. Pistol mám hloupě až v kapse kombinézy.

Takže útěk.

 

* * * * *

 

Otočil jsem se na patě a proti mně stál Tom. Fajn, aspoň si trochu zchladím žáhu. Tentokrát to nebude žádné pohlazení, boxere.

A nebylo.

 

* * * * *

 

Dostal jsem ránu, která by převrátila tank. Opravdu, jak byla nečekaná, tak byla silná - můj odlétající stetson prořízl zvukovou bariéru.

No skoro.

Jak jsem padal, odrazil jsem se rukama od podlahy, dotočil salto, doskočil na nohy a z otočky Tomovi kopl proti čelu. Bez problémů můj kop srazil a znovu mě zasáhl pěstí do brady. Tentokrát jsem se neskácel.

Tak moment, něco není v pořádku. Můj předchozí kop by prorazil železobetonovou zeď, jak to, že tedy... Na další úvahy nějak nezbyl čas.

Tom najednou téměř zmizel, (vnímal jsem ho jako zběsilý šedý stín), najednou byl velmi těsně u mě a najednou mi do obličeje vybuchla další pěst.

Ale teď už mě nezaskočil. Nestačil jsem sice uhnout, ale s mou vahou se dá ustát i sebetvrdší rána pěstí. Když ji čekám.

Tomovi v ruce sympaticky křuplo.

Mně v bradě ne.

Tom mi odlétl ze zorného pole, ve kterém se objevily dveře ven. Jak se někdy i pár desítek metrů může zdát tak daleko?

Než jsem stačil udělat druhý skok, stáli proti mně Fred s Tobbym.

Zornice stažené do svislých čárek jim svítily rudým světlem.

 

* * * * *

 

Proti jednomu z nich bych šanci měl. V bojové rychlosti bych je oba roztrhal na kusy. Takhle jsem za dvacet vteřin ležel na zemi, odzbrojený, omotaný řetězem, a nemohl se hnout. Ozvěny krátkého zuřivého boje se ještě odrážely mezi stěnami skladiště.

„Skvělé, kapitáne, výborné. Vyřiďte do Švédska můj vřelý pozdrav a bezmezný obdiv,“ podle zavrzání židle a zafunění muž v plášti vstal.

„Než odejdete, nemáte nějaké soukromé přání? Jako prémii?“ Protože jsem ležel na břiše a někdo mi stál na zátylku, nemohl jsem se otočit; zuby mi skřípaly o beton. Takhle svinsky naletět!

„Pozdravy vyřídím, pane,“ Fredův hlas zněl stejně jako dřív - nikdy na něj nezapomenu. „Pokud bych ale směl o něco poprosit, tak aby se pan Temný už nikdy nedostal ven. Není sice tak strašný, jak nám ho líčili, ale stejně... Nějaké nepříjemnosti by způsobit mohl.“

„Bez obav, kapitáne, v tomto směru buďte naprosto bez obav,“ muž v plášti si dovolil studené zasmání. „Jestli nemáte nic dalšího, tak bych poprosil, abyste šli napřed. My pana Temného ještě musíme - hm - zabalit. Před předáním.“

Dveře ven se otevřely, šumění deště zesílilo, kovové klapnutí a pašeráci mi zmizeli ze života. Ale jestli se z tohohle dostanu...!

„Postavte ho.“

Ten někdo, kdo mi stál na zátylku, sestoupil, a ze stran mne sevřely dva páry rukou. V duchu jsem se ušklíbl. Tak se ukažte hoši, dvě stě osmdesát kilo...

Místo očekávaného křupání povolujících obratlů jsem najednou stál. Ti, co mne zdvihli, na to potřebovali asi takové úsilí, jako já na lžíci s tatrgelem. Budu se ještě muset hodně učit, co se dá čekat od mrtvol. (A jak to, že toho chlapa poslouchají?!) Turisté stáli vedle mě a jejich záhrobní oči se na mne ošklivě upíraly. Tak mi blesklo, jestli si pamatují, co jsem jim udělal tenkrát v Daleronu.

Řekl bych, že ano.

„Tak tohle je ten slavný Patejl, alias Temný Prorok, alias Alias. Posviťte mi na něj.“ (Jak to, že mě zná!) Za zády muže v plášti se rozsvítilo silné bílé světlo a obličeje Turistů v něm získaly barvu starého špinavého ledu. Muž v plášti kývl. Stále jsem nedokázal rozeznat jeho tvář.

„Takže ho zapakujte, ať to ukončíme. A nezapomeňte tady uklidit.“ Muž si posunul klobouk ještě víc do čela a ze tmy vzadu vystoupila štíhlá dívka s velkým složeným deštníkem a postavila se svému pánovi za záda.

„Sbohem,“ dotkl se muž v plášti krempy a stín v obličeji mu opět prozářily zuby. Měřil skoro metr devadesát, byl levák a na malíčku se mu leskl tenký prsten z červeného zlata s malým bílým kamenem. Každá podrobnost se mi zarývala do mozku jako stopa diamantu.

„Nechcete mi aspoň říct, proč to děláte? A odkud mne znáte?“ zastavil jsem ho lehkým konverzačním tónem.

„Ne. Ale dozvíte se to.“ Zaklapaly podrážky, znovu zašuměl déšť a dveře kovově cvakly. Protože jsem na chlapa v plášti použil modulaci a ani to s ním nehnulo, usoudil jsem, že ji nemá smysl zkoušet ani na ostatní.

 

* * * * *

 

Kromě mrtvých a ženy s hranatou bradou zbyli ve skladišti dva muži - typické gorily. Velení převzala žena; gorily zezadu přinesly něco jako kovovou rakev s držadly a jen při tom supěly. Když přede mnou box položily (spíš upustily), betonová podlaha zaduněla.

„Do tohohle mě nikdy nedostanete, takže to ani nezkoušejte,“ přes předchozí zkušenost jsem opět použil modulaci.

Jeden z goril otevřel víko a všiml jsem si, že se ani na okamžik k mrtvolám neotočil zády. Byl jsem v pokušení říct, že mrtví nekoušou.

„Přiznám se, mnoho dobrovolnosti jsme od vás neočekávali,“ Hranatá brada složila ruce na břiše, „proto je zde tolik vašich přátel z druhé strany. Prosím.“ Poslední slovo už nebylo určeno mně.

Slečna Tinkerová doposud strnule tkvěla v pozici, z které by se každý člověk za třicet vteřin zbláznil - jen na mne zírala. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že se nedívá očima, ale roztřepeným průstřelem v čele.

Teď se dala do pohybu, přičemž mi připomněla hmyz - ten také dokáže střídat strnulost a pohyb bez jediného příznaku. Hranatá brada i obě gorily couvly.

Usoudil jsem, že pohyb slečny Tinkerové nevěstí nic dobrého.

Zastavila těsně přede mnou.

„Hezká díra, slečno Tinkerová,“ řekl jsem. Ruka mrtvé se nepohybovala zdaleka tak rychle jako ruce vousáčů, ale kde se v ní vzala ta strašná energie, to jsem tedy nechápal. Kdyby mne Turisté pevně nedrželi, snad mne ta petelice dokonce i zvedla do vzduchu. Ale na druhou stranu, mně hned tak nějaká rána neublíží. Z kulometu to létá ještě tvrději. Přesto mi v hlavě tak trochu hučelo a pro jistotu jsem se začal tvářit nalomeně:

„Fajn, přesvědčili jste mě. Dobrovolnost nade vše.“ Turisté mne bez nejmenší námahy zvedli, otočili jako prkno a položili do rakve.

„Dejte mě aspoň ksichtem nahoru!“

„Udělejte to,“ ozvala se Hranatá brada, „nemusí být poškozený víc, než je třeba.“ Napadlo mě, jestli jsou mrtví schopni vnímat i takovéhle jemnosti. Ale spíš ne. Ale otočili mne.

Řetězy po dnu rakve hlasitě skřípaly.

„Kdo si to objednal? Kdo si mě objednal? A proč? Bratři? Anglický Otec? Sám Velký Otec? Někdo jiný? Tak mi aspoň řekněte...!“ Víko přepravního boxu zapadlo. Vydalo při tom takový ten těžký kovový zvuk, s jakým na sebe narážejí kolejnice. Pak se chvíli ozývalo nepravidelné cinkání nástrojů, jak mne zašroubovávali.

„Tak si to nech, krávo,“ řekl jsem, odpojil oči, abych zbytečně neplýtval energií a začal přemýšlet, jestli bych se vrstvami oděvů nějak neprohmatal pro Pistol.

Neprohmatal.

Můj box se vznesl a dal do houpavého pohybu. Nohama napřed.

 

* * * * *

 

Pak jsme byli docela dlouho v náklaďáku. Pak ještě déle v letadle.

V náklaďáku byl slyšet alespoň hluk okolní dopravy, v letadle mimo kvílení turbin nic. Mé elektronické smysly byly přepravním boxem dokonale odstíněny, tak jsem mohl používat jen ucho přitisknuté k boku rakve.

Ještě v ulicích New Yorku, jsem zaslechl nějaké autorádio, zprávy - stáli jsme v koloně. O mém chycení ani slovo. Kdyby tohle byla oficiální bratrská akce, v rádiu by nemluvili o ničem jiném.

Celou tu dobu jsem se zaměstnával tím, že jsem se pokoušel dostat k Pistolu. Nepovedlo se mi to. A nepovedlo se mi to, ani když letadlo přistálo, ani když jsme znovu jeli náklaďákem (po nějaké klikaté a nakonec i rozbité cestě) a ani když mne po nedlouhém houpavém pohybu položili na podlahu výtahu. Hučel a dlouho, dlouho klesal.

Lidé ani mrtvoly za těch necelých devět hodin nepronesli jediné slovo.

 

* * * * *

 

„Nuže se na to podíváme,“ víko se zvedlo s tlumeným vzdechnutím, jak se vyrovnaly tlaky (uvnitř byl autonomní dýchací systém). Zapojil jsem oči a do nosu mne udeřil silný zápach dezinfekce - místnost byla stíněná stejně dobře jako transportní box.

„Přeji hezký den,“ řekl jsem. Výhled jsem měl zarámovaný vysokými boky rakve a vznášelo se nade mnou několik obličejů. Vedle Turistů stála Hranatá brada a místo tmavého pláště měla bílý laboratorní - takhle odspoda jí kůže pod bradou dělala ošklivý lalok. Vedle ní stál vyzáblý muž s čelní pleši a velkými brýlemi a usmíval se - také měl bílý plášť.

To on řekl to „Nuže se na to podíváme“. Přestože normálně podobným pocitům nepodléhám, zamrazilo mne. Takový pohled, jako má ten člověk, jsem viděl jen jednou, kdysi dávno, asi tak za třista let na Plutu. Měl ho policejní lékař, který mi bez anestezie implantoval zárodky posilovačů. Tehdy mne napadlo jediné výstižné přirovnání: Zřítelnice tonoucí v loužičkách bleděmodrého sadismu. Dnes bych nevymyslel lepší.

Statečně jsem se usmál.

„Pane Patejli, nejvyšší čas, abychom vám řekli, proč jste byl nucen přijmout naše pozvání,“ řekla Hranatá brada.

„Ano?“ řekl jsem drze.

„Ano,“ usmála se. „Potřebujeme od vás několik jednoduchých odpovědí na několik nepříliš složitých otázek.“

„Ano?“

„Že ruším. Nechcete se nejprve trochu porozhlédnout, Patejli? Než začneme?“ řekl plešatec. „Možná při tom najdete patřičnější tón.“

„Obávám se, že nemohu odmítnout,“ pokračoval jsem v konverzaci, přestože se mi kdesi uvnitř něco svíralo a utahovalo do stále menšího a menšího uzlíčku. Tušil jsem, co uvidím.

„Pánové?“ mrkl doktor na Turisty a mrtvoly mne s tou neuvěřitelnou lehkostí zdvihly. Byly tu jen dvě - Dlouhokabátník a slečna Tinkerová chyběli.

„Co říkáte mé laboratoři?“ holohlavec se hrdě rozhlížel se mnou.

„Možná byste si měl nechat vymalovat strop.“

Muž se tak decentně společensky usmál. Podlaha i stěny místnosti byly bíle vykachlíkované - působilo to studeně. Okna tak hluboko pod zemí samozřejmě nebývají; vlevo byly zvukotěsné dveře a uprostřed svažující se podlahy kruhový odpad, zakrytý nerezovou mřížkou. Všechno vyleštěné, umyté, nablýskané. Nádhera. Jenom ten strop nebyl vykachlíkovaný a táhly se přes něj ošklivé rozmazané cákance. Zaschlou krev poznám víc než bezpečně.

Vpravo byl nerezový pitevní stůl, oproti zvyklostem vybavený pouty a svěrkou na hlavu. Široké prosklené vitríny za ním byly plné toho, co se dá v takovýchto vitrínách v takovéto místnosti čekat. V rohu vedle vitrín byla ve stropu zasazená nerezová hrazda, na které visely špičaté nerezové háky. V minulém jedenadvacátém století jsem se byl jednou podívat na jatkách - na skoro stejné tam věšeli kusy krav. Jenom nebyly nerezové.

„Hezké háky,“ řekl jsem.

„A praktické,“ řekl holohlavec. Všiml jsem si, že Hranatá brada trochu zbledla.

„Jistě...,“ odkašlala si, „jistě tušíte, Patejli, že neodpovíte-li na naše otázky hned, naše vyptávaní se stane, hmm, poněkud nepříjemným. Víme o vaší fyzické odolnosti, takže na ni nespoléhejte. Víme o vaší bojové kombinéze, takže nespoléhejte ani na ni. Doktor Seydelmann vám nejprve pustí nedlouhý instruktážní film, pak přijdu znovu.

Neodpovíte-li mi...,“ pokrčila rameny, jako že za to, co se bude dít dál, si budu moci jen a jen já sám. Podívala se na usmívajícího se Seydelmanna a po tváři jí přejela vlnka nechuti. Ale jen velmi, velmi slabá.

Turisté se tvářili stále stejně mrtvě.

„Takže za půl hodiny,“ rozloučila se Hranatá brada.

„Budu se těšit, paní Whistlerová,“ řekl Seydelmann. „Pokud mne se týče,“ otočil se na mě, když za ní zaklaply dveře, „doufám, že nepromluvíte. Už dlouho tady nebyla pořádná zábava.“

Neřekl jsem nic.

Zatím.

 

* * * * *

 

Turisté mne za volnější smyčku řetězu pověsili na krajní z háků a doktor zapnul černý přístroj v horní přihrádce vitríny. Vzduch přede mnou se zavlnil a objevil se plastický barevný 3D obraz. Tuším, že v minulém jedenadvacátém století 3D video ještě neexistovalo.

Tato myšlenka mne ale zaměstnala opravdu jen na krátký okamžik. V prostorovém obraze se objevil tentýž pitevní stůl, přesně nad nímž se objevil obraz - jen trochu zmenšený. Zaostřil jsem, a opravdu, ve stropě se leskl trojobjektiv maličké kamery.

A vzápětí už jsem věděl, odkud o mně ti lidé mají tolik podrobných informací - počet míst, kde se právě mohu nalézat, se prudce snížil na jedno, maximálně dvě. Nejpravděpodobnější je ale Tacoma, stát Washington.

„Mysleli jsme, že si pro kamaráda přijdete dřív - nechali jsme vám v Síti hromadu stop... ale alespoň jsme nic neuspěchali,“ doktor Seydelmann se dlaněmi opřel o vyvýšený lem pitevního stolu a zblízka se zahleděl do obrazu. Na 3D pitevním stole ležel Hnusák Stonožka a jeho bílé albínské tělo vypadalo odporně červovitě. Horní pár rukou měl v poutech, dolní mu drželi Turisté. Ani on se jim nedokázal vykroutit. Pak do obrazu vstoupil doktor Seydelmann s obličejovým štítem a dlouhou bílou gumovou zástěrou.

Přes nadlidské regenerační schopnosti Hnusákova organismu nebylo za pět minut třeba žádných pout ani žádných Turistů. Seydelmann používal něco jako malý autogen. Hnusákův zmítající se trup držel na nerezu za hlavu a popruhy přes břicho.

Mučení začalo až pak.

 

* * * * *