Později ukázala Magadone Sambisa Valentinovi a ostatním, kteří se k němu připojili, místo dalšího významného objevu archeologického týmu: bizarní hřbitov, o kterém dříve nikdo neměl tušení a kde pradávní obyvatelé Velalisieru pohřbívali své mrtvé.
Či spíše pohřbívali jen určité části svých mrtvých. „Zdá se, že na celém hřbitově není jediné celé tělo. V každém hrobě, který jsme otevřeli, jsme našli pouze malé části – tam prst, tam ucho, onde ret či palec od nohy. Nebo dokonce nějaký vnitřní orgán. Všechny byly pečlivě nabalzamované, vložené do krásné kamenné urny a pohřbené pod jedním z těchto náhrobních kamenů. Část místo celku: druh metaforického pohřbu.“
Valentin na to hleděl pln údivu a ohromení.
Dvacet tisíc let starý metamorfský hřbitov byl jedním z nejpodivuhodnějších výjevů, které viděl za celá ta léta prozkoumávání myriády neuvěřitelných divů a zvláštností, jež mohl Majipoor nabídnout.
Pokrýval oblast stěží větší než sto stop na délku a šedesát stop na šířku a nacházel se stranou od hlavní zóny vykopávek, v pusté oblasti plné dun a plevele, nedaleko konce jednoho ze severojižně směřovaných dlážděných bulvárů. Na tom malém kousku půdy bylo snad deset tisíc hrobů, natěsnaných jeden na druhém. Z každého hrobu se zvedala malá stéla z hnědého pískovce, na dlaň široká a zhruba patnáct palců vysoká. A všechny byly bez ladu a skladu natěsnané k sousedním, takže hřbitov byl hustou nakupeninou štíhlých, k sobě přitisknutých náhrobních kamenů, nakloněných na jednu či druhou stranu způsobem, který zcela mátl oko pozorovatele.
Nepochybně byly doby, kdy byl každý náhrobní kámen láskyplně vodorovně vsazen do země nad urnou obsahující kousek těla zemřelého, jenž měl na tomto místě spočívat. Avšak Metamorfové Velalisieru se v průběhu staletí evidentně uchýlili k tomu, že do této malé pohřební zóny ukládali stále víc a víc ostatků, dokud se každý z hrobů tím nejchaotičtějším způsobem nepřekrýval s ostatními. Na každý čtvereční yard terénu jich byly natěsnány celé tucty.
Jak byly náhrobní kameny stavěny na sebe bez ohledu na poškození, které každý nový pohřeb napáchal na již existujících náhrobcích, starší byly novými sousedy vytlačovány a vykláněny do různých úhlů. Štíhlé náhrobní kameny se všechny do jednoho vratce nakláněly a připomínaly svým vzhledem les, nad nímž se přehnala divoká vichřice nebo jehož kořeny byly vyvráceny a pokrouceny silou nějakého strašlivého zemětřesení. Všechny náhrobky nyní stály v nejroztodivnějších úhlech a ani dva z nich se nenakláněly stejným směrem.
Na každém z těchto úzkých náhrobních kamenů byl ve vzdálenosti přesně jedné třetiny od vrcholu vytesán jednoduchý elegantní hieroglyf, důmyslný ozdobný znak podobný těm, které byly nalezeny v jiných částech města. Zdálo se, že ani jeden ze symbolů není podobný druhému. Představovaly snad jména zesnulých? Modlitby k dávno zapomenutému bohu?
„Nemáme o tomto místě žádné informace,“ promluvila Magadone Sambisa. „Toto je první pohřebiště, které kdy bylo ve Velalisieru objeveno.“
„Já to mohu potvrdit,“ vmísil se Nascimont s žoviálním mrknutím. „Jak víte, sám jsem zde kdysi dávno kopal. V době, kdy jsem byl za vlády falešného Vládce Valentina násilím donucen odejít z vlasti a žít jako loupežník v této pustině, patřil jsem k vykradačům hrobů, kteří pátrali po zakopaných pokladech, jež by mohli výhodně zpeněžit. Žádný z nás tu však nenarazil na jediný hrob. Na jediný.“
„Ani my jsme předtím žádný nenašli, třebaže jsme se o to snažili,“ potvrdila Magadone Sambisa. „Toto místo jsme vlastně objevili čistě náhodou. Bylo ukryté hluboko pod dunami, deset, dvanáct, místy i dvacet stop hluboko pod vrstvou písku. Nikdo nepředpokládal, že by se tu mohlo nalézat něco podobného. Ale jednoho dne během minulé zimy se přes údolí přehnala hrozná větrná smršť, která hodinu a půl zuřila právě nad touto částí města. Když bylo po všem, celá obrovská duna byla převáta jinam a před našima očima ležela odhalena tato ohromující sbírka náhrobních kamenů. Podívejte se.“
Poklek…
