Konečně v samotě svého vznešeného královského stanu po nekonečném vynakládání sil rušného dne Valentin zjistil, že s překvapivou intenzitou postrádá Carabellu: tu malou, šlachovitou ženu, která s ním sdílela jeho osud téměř od samého počátku, od těch divných časů, kdy se ocitl v Pidruidu, na druhém konci kontinentu, zbavený paměti, nevěda, kým je. Byla to ona, kdo ho miloval jen kvůli němu samotnému, aniž věděla o tom, že ve skutečnosti je Vládcem, netušícím pravdu o své skutečné identitě, ona mu pomohla připojit se k žonglérské skupině Zalzana Kavola a postupně spojila svůj život s jeho; a když započal svůj udivující návrat do výšin moci, znovu to byla ona, kdo ho následoval na samý vrchol světa.
Přál si, aby s ním byla právě teď. Aby seděla vedle něho a mluvila s ním, tak jako spolu vždycky hovořili před spaním. Aby ho přenesla přes pokroucené větévky všeho, co před něj bylo položeno v průběhu dne. Aby mu pomohla dát smysl těm spletitým tajemstvím, která pro něj toto mrtvé město představovalo. Aby prostě byla s ním.
Ale Carabella ho do Velalisieru nenásledovala. Hádala se s ním, tvrdila, že pro něj je bláznivou ztrátou času vydat se sem, aby osobně vyšetřil tuto vraždu. „Pošli Tunigorna,“ naléhala, „pošli Miriganta, pošli Sleeta, pošli kohokoli z vysokých pontifikálních úředníků. Proč bys tam měl jet sám?“
„Protože musím,“ odpověděl jí Valentin. „Protože jsem zodpovědný za začlenění Metamorfů do běhu tohoto světa. Vykopávky ve Velalisieru jsou podstatnou součástí mého plánu. A vražda toho starého archeologa mne nutí myslet si, že se do chodu vykopávek snaží zasahovat zrádci.“
„To je za vlasy přitažené,“ namítala Carabella.
„Pokud i je, tak aťsi. Jenomže sama dobře víš, jak dlouho čekám na příležitost dostat se ven z Labyrintu, i kdyby jenom na týden či dva. Proto do Velalisieru pojedu.“
„A já nepojedu. Já to místo nenávidím, Valentine. Je to místo smrti a zkázy. Viděla jsem je dvakrát a je s podivem, že mne nestraší ve snách. Jestli se tam chceš vydat, pojedeš beze mne.“
„Já opravdu chci jet, Carabello.“
„Jeď si tedy, když musíš.“ A políbila ho na špičku nosu, protože neměli ve zvyku hádat se, ba dokonce spolu ani nijak zvlášť nesouhlasit. Ale když se vydal na cestu, opravdu jel bez ní. Dnes večer je Carabella ve svých královských komnatách v Labyrintu, zatímco on je zde ve svém velkolepém osamělém stanu, v tomto vyprahlém a zbořeném městě prastarých duchů.
Přišli k němu té noci ve snech, ti duchové.
Přišli s takovou intenzitou, až si myslel, že má vizi – srozumitelnou a účelovou přímou komunikaci ve formě snu.
Ale nebylo to podobné žádné vizi, kterou měl kdy předtím. Sotva zavřel oči, ocitl se, bloudě, mezi popraskanými a živly narušenými budovami mrtvého Velalisieru. Přízračné světlo, strašidelné a tajemné, vyzařovalo a tryskalo z každého rozbitého kamene. Celé město bylo obklopeno limetově zelenou a citrónově žlutou září; pulzovala vlastní vnitřní luminiscencí. Ze vzduchu se na něj urážlivě šklebily světélkující obličeje duchů. Slunce samotné se svíjelo a skákalo v divokých smyčkách po obloze.
V zemi před ním zel temný otvor vstupu do podzemí a on do něj bez váhání vešel. Sestoupil po dlouhé řadě masivních, lišejníkem porostlých kamenných schodů, do nichž byly vytesány archaické zdvojené runy. Každý pohyb byl nesmírně namáhavý. Třebaže scházel stále níž, musel přitom vynakládat úsilí, jako by pracně vystupoval vzhůru. Zápole takto celou cestu, sestupoval stále níž a níž, ale neustále měl pocit, jako by putoval vzhůru proti mocnému tlaku, jako by vystupoval na nějakou převrácenou pyramidu, ne tak štíhlou, jako byly ty nad úrovní země tohoto města, ale na nějakou nepředstavitelné velikosti a průměru. Viděl sám sebe, jak si namáhavě probojovává cestu po úbočí hory; ale byla to hora, jejíž vrchol směřoval dolů, a on věděl, že sestupuje do labyrintu mnohem děsivějšího, než byl ten, ve kterém trávil svůj každodenní život.
Kolem něho se omračující rychlostí míhaly obličeje duchů a ve vírech od něj odplouvaly…
