Sedmá schrána (Robert Silverberg)

Valentin nepotřeboval vidět zbytek toho výjevu. Nechtěl být svědkem strašlivého obřadu rozřezávání těla na kamenné plošině ani podivného rituálu v chodbě u Schrány Zkázy, umístění hlavy mrtvého muže do jednoho z výklenků.

Uvolnil stisk dlaní a velmi opatrně položil oba dračí zuby vedle sebe na zem.

„Tak,“ řekl khivanivodovi, jehož obličej se měnil od výrazu stěží ovládaného hněvu k výrazu téměř podobnému rezignaci, „myslím, že nemá smysl cokoli dál předstírat. Proč jsi zabil doktora Huukaminaana?“

„Protože by byl otevřel schránu.“ Khivanivodův tón byl zcela bezvýrazný, nebyla v něm stopa jediné emoce.

„Ano. Samozřejmě. Ale Magadone Sambisa také chtěla schránu otevřít. Proč jsi nezabil raději ji?“

„On byl jedním z nás, zrádce,“ vyhrkl Torkkinuuminaad. „Na ní nezáleželo. On byl naší věci mnohem nebezpečnější. Byli jsme si jistí, že jí by se dalo zabránit, aby tu schránu otevřela, kdybychom protestovali dostatečně silně. Jeho by ale nezastavilo nic.“

„Nicméně schrána byla stejně otevřena,“ namítl Valentin.

„Ano, ale jenom proto, že jste sem přišel vy. Jinak by vykopávky byly uzavřeny. Povyk okolo Huukaminaanovy smrti by celému světu demonstroval, že kletba tohoto místa je stále živá. Vy jste přišel a otevřel jste schránu; ale kletba vás nemine, stejně jako před dávnými věky neminula Pontifika Ghorbana.“

„Žádná kletba neexistuje,“ řekl Valentin tiše. „Tohle je město, které vidělo velkou tragédii, ale nelpí na něm žádná kletba, jenom nedorozumění navršené na nedorozumění.“

„Znesvěcení –“

„Žádné Znesvěcení nebylo, jenom obětování. Zničení města lidmi z provincií bylo strašlivým omylem.“

„Takže vy naší historii rozumíte lépe než my, Pontifiku?“

„Ano,“ odpověděl Valentin. „Ano. Rozumím.“ Odvrátil se od šamana a s pohledem upřeným k předákovi vesnice řekl: „Vathiimeraaku, ve vaší vesnici žijí vrahové. Vím, kdo to je. Jdi do vesnice a oznam všem, že pokud viníci dobrovolně přijdou a přiznají se ke svému zločinu, bude jim odpuštěno – poté, co projdou plným procesem očištění svých duší.“

Potom se otočil k Lisamon Hultin a přikázal: „Co se týče khivanivoda, chci, aby byl předán Danipiuriným úředníkům, aby byl souzen metamorfským soudem. Spadá to do její oblasti zodpovědnosti. A pak –!“

„Výsosti!“ zvolal někdo. „Pozor!“