Sedmá schrána (Robert Silverberg)

Následovalo dlouhé zaražené ticho, které nakonec přerušila Magadone Sambisa. „Vaše Veličenstvo, jste v pořádku?“ zeptala se zastřeným hlasem.

Odpověděl jen přikývnutím.

„A vykopávky?“ tón otázky prozrazoval obavy. „Co s nimi teď bude? Můžeme pokračovat?“

„Proč ne?“ odpověděl Valentin. „Stále zbývá vykonat spoustu práce.“ Ustoupil od ní o krok či dva. Dotkl se rukou hrudníku, hrdla. Stále jako by cítil tlak těch neúnavných neviditelných končetin.

Magadone Sambisa s ním však ještě neskončila.

„A tohle?“ zeptala se a ukázala na zuby mořských draků. Nyní hovořila agresivněji, opět se chápala velení nad věcmi, začínala dávat najevo svoji dřívější moc a velitelský postoj. „Kdybych je teď mohla dostat zpět, Výsosti –!“

Valentin nahněvaně řekl: „Ano, vezmi si je. Ale ulož je zpátky do schrány. A zapečeťte ten otvor, který jste dnes udělali.“

Archeoložka na něj hleděla, jako by se sám proměnil v Piurivara. Tónem neskrývané neposlušnosti vyhrkla: „Cože, Vaše Veličenstvo? Cože? Doktor Huukaminaan kvůli těm zubům zemřel! Objev té schrány byl vyvrcholením jeho práce. Pokud ji teď zapečetíme –“

„Doktor Huukaminaan byl dokonalý vědec,“ Valentin se už nesnažil skrývat strašlivou únavu. „Jeho láska k pravdě ho stála život. Tvoje vlastní láska k pravdě, jak se domnívám, není tak dokonalá, a proto mne v této záležitosti poslechneš.“

„Prosím vás, Výsosti –!“

„Ne. Dost bylo prošení. Já nepředstírám, že jsem vědcem, ale chápu vlastní zodpovědnost. Některé věci by měly zůstat pohřbené. Tyto zuby nepatří mezi předměty, kterými bychom se měli zaobírat a studovat je a vystavovat v muzeu. Ta schrána je pro Piurivary svatým místem, přestože jeho svatost sami nechápou. Je smutnou záležitostí pro nás všechny, že vůbec kdy byla otevřena. Vykopávky v jiných částech města mohou pokračovat. Tyhle zuby ale vraťte. Zapečeťte schránu a držte se od ní co nejdál. Rozumíš?“

Otupěle se na něj podívala a přikývla.

„Dobrá. Dobrá.“

Nad pouští se začínala rozlézat noční temnota. Valentin cítil, jak se ve vzduchu kolem něj vznáší myriáda duchů Velalisieru. Zdálo se mu, že ho jejich kostnaté prsty tahají za tuniku, že mu přízračné tiché hlasy šeptají do uší nebezpečná kouzla.

Upřímně toužil z těch ruin odjet. Co se jeho týkalo, nabažil se jich na celý život.

Otočil se k Tunigornovi: „Pojď, starý příteli, vydej příkazy, připrav vše k našemu okamžitému odjezdu.“

„Teď, Valentine? V tuto pozdní hodinu?“

„Teď, Tunigorne. Teď.“ Usmál se. „Víš, že tohle místo se zasloužilo o to, že Labyrint mně nyní připadá takřka přitažlivý? Cítím velkou touhu vrátit se do jeho známého pohodlí. Pojď: nech všechno přichystat na cestu. Byli jsme tu až moc dlouho.“