5
Teprve v pondělí 19. ledna, když hoši odešli do školy a Erita se vydala na nákupy, dostal se Harold Philby k tomu, aby napsal konečné znění svého druhého memoranda generálnímu tajemníkovi KSSS. Doposud mu nedošlo potvrzení o přijetí jeho prvního elaborátu a ani nic neslyšel o tom, jaký byl názor generálního tajemníka na jeho obsah. Zda se mu podaří získat sovětského vůdce pro svoje hledisko, bude tedy asi záležet na závažných závěrech druhého dopisu.
Od: H.A.R. Philbyho
Komu: Generálnímu tajemníkovi KSSS
Abych na vaši žádost z posledního dne minulého roku uzavřel svou dvoudílnou odpověď: 7. května 7981 šly miliony Londýňanů k urnám, aby zvolily novou Radu velkého Londýna. Radu tehdy ovládali konzervativci, které vedl sir Horace Cutler. Labouristická skupina šla do voleb pod vedením pana Andrewa McIntoshe, ohromně populárního centristického politika tradičního labouristického ražení. volební místnosti se uzavřely a po sečtení hlasů vyšlo najevo, že labouristé yvhráli. McIntosh se stal novým čelným představitelem Rady velkého Londýna.
Za šestnáct hodin - nikoli dnů ani týdnů ani měsíců - ale za šestnáct hodin byl Andrew McIntosh zbaven vedoucí funkce v labouristické straně na schůzi stranickédo výboru, která se konala za zavřenými dveřmi, a nahrazen aktivistou krajní levice Kenem Livingstonem, o jehož existenci mělo chabé ponětí jen asi pět procent Londýňanů. Byl to vskutku brilantní tah, za který by se nebyl musel stydět ani samotný Lenin. Trvalo však nikoli hodiny, ale týdny a měsíce, než se podařilo sflikovat spojenectví delegátů radikální levice z městských volebních okrsků, kteří pak vytvořili nepatrnou většinu, jež svrhla McIntoshe a projevila důvěru Livingstonovi.
Ačkoli bvl Livingstone nevýrazný človíček, na jakého okamžitě zapomenete, s nosovým hláskem, ukázalo se, že je to dokonalý politik radikálně levicového zaměření. Od svého mládí placený funkcionář, spokojený s ubohým bytečkem o jedné místnosti (alespoň do té doby, než se octl na čele Rady velkého Londýna), bez nejménšího zájmu o společenský či rodinný život, bez nároku na chvále volna a odpočinku, že jí a dýchá dvacet čtyří hodiny denně jen politikou. Neexistuje schůze tak obskurní záležitost tak směšná, výbor tak zjevně bezvýznamný, aby se jich neúčastnil a nepronesl projev, pokud je naděje, že naváže nový kontakt, získá novou popularitu nebo ovlivní hlas nového delegáta, který by mu mohl později přijít vhod.
Výšledkem toho všeho je, že své základny na radnici využil jako odrazového můstku a v pěti letech se mu podařilo vybudovat osobní politickou mašinérii radikální levice, která opřádá celou zemi a jejíž chapadla nyní sahají daleko za hranice Londýna. Loni se stal členem parlamentu a úspěšně nahradil Anthonyho Wedgwooda Benna. Mistrně ovládl výbor a stal se hybnou silou hnutí, jehož cílem je, aby se radikální levice zmocnila celé britské labouristické strany.
Tohle všechno vyprávím proto, že Livingstonův puč je modelem, podle kterého by se mohl řídit konečný převrat ve vedení labouristické strany, nikoli před jejím volebním triumfem, ale několik dní po něm. Ani slovo „puč“ není nadsazené. Velký Londýn má přes jedenáct milionů obyvatel, dvacet procent britské populace, je tak velký jako Lichtenštejnsko nebo Lucembursko (tj. jako malý stát) a má rozpočet větší než osmdesát ze sto padesáti národů zastoupených v OSN.
Teď k několika specialitám. V nitru radikální levice britské labouristické strany a odborového hnutí je skupina dvaceti, která dohromady tvoří, dalo by se říci, ultralevicové křidlo.
Není možno je nazvat výborem, protože se zřídkakdy sejdou všichni na jednom místě, třebaže jsou spolu navzájem ve styku. Každý z nich strávil život tím, že si pomalu připravoval cestu nahoru ve vnitřním aparátu. Každý z nich má v konečcích prstů manipulační vliv, který daleko přesahuje funkci, již má, či jeho viditelné postaveni. Každý z nich je dokonale zapojen, opravdový marxista-leninista.
Je jich celkem dvacet, devatenáct mužů a jedna žena. …
