13
Jarní tání mělo nastat každou chvíli, zatím však na větvích bříz a jedlí visel zmrzlý sníh. Z nápadného, dvojitě zaskleného okna v sedmém nejvyšším poschodí budovy prvního hlavního ředitelství v Jasjeněvu by ten, kdo by pozoroval krajinu, mohl za mořem zimních stromů rozeznat cíp západního konce jezera, kam se v létě rádi přijížděli bavit západní diplomaté z Moskvy.
Generálporučík Jevgenij Sergejevič Karpov by toho nedělního dopoledne dal přednost pobytu se ženou a dětmi na chatě; když se však člověk dostane na žebříčku kariéry tak vysoko jako on, musí některy'm věcem věnovat osobní pozornost. Takovou věcí byl i příjezd cesťáka, který se měl vrátit z Koloně. Karpov se podíval na hodinky. Bylo už skoro poledne a chlapík se opozdil. Odvrátil se od okna, vzdychl a posadil se na otáčecí židli za psacím stolem.
Jevgenij Karpov byl v padesáti sedmi letech na vrcholu kariéry a moci, jaké mohl, alespoň v rámci prvního hlavního ředitelství, profesionální zpravodajský důstojník vůbec dosáhnout. Fedorčuk se dostal ještě výš, přímo do předsednictva a do MVD, ale to jenom proto, že se držel šosů generálního tajemníka. Kromě toho Fedorčuk nepatřil k prvnímu hlavnímu ředitelství; jen zřídka opouštěl Sovětský svaz; ostruhy si vysloužil zejména za to, jak úspěšně rozdrtil vnitřní disidenty a nacionalistická hnutí.
Ale na člověka, který strávil dlouhá léta službou vlasti v zahraničí - což je v SSSR, pokud jde o postup k nejvyšším hodnostem, vždycky minus - byl Karpov úspěšný. Hubený, sportovně vypadající muž v pěkně střiženém obleku (což byla jedna z výhod příslušnosti k prvnímu hlavnímu ředitelství) byl generálporučíkem a prvním zástupcem náčelníka prvního hlavního ředitelství. V této funkci měl v Sovětském svazu nejvyšší hodnost profesionálního důstojníka v zahraničním zpravodajství, byl na stejné úrovni jako náměstkové ředitele operací a zpravodajství v CIA a sir Nigel Irvine v SIS.
Před lety přemístil generální tajemník na své cestě k moci generála Fedorčuka z předsednictva Státní bezpečnosti na ministerstvo vnítra. Na Fedorčukovo místo nastoupil generál Čebrikov. Tím vznikla díra - Čebrikov byl jedním ze dvou prvních náměstků předsedy Státní bezpečnosti.
Uprázdněné místo prvního náměstka předsedy bylo nabídnuto generálplukovníkovi Krjučkovovi, který po něm hned skočil. Potíž byla v tom, že Krjučkov byl tehdy náčelníkem prvního hlavního ředitelství a nechtěl se tohoto mocenského postavení vzdát. Chtěl si podržet obě místa. Dokonce i on však uznal - a Karpov si soukromě myslel, že Krjučkov je pitomý, až to bučí - že nemůže být současně na dvou místech; nemohl být zároveň ve svém úřadu prvního náměstka předsedy v centru na Dzeržinského náměstí a v úřadě náčelníka prvního hlavního ředitelství v Jasjeněvu.
Funkce prvního náměstka prvního hlavního ředitelství, která existovala již mnoho let, získala podstatně na důležitosti. Stala se místem pro důstojníka se značnou operační zkušeností, opravdu nejvyšším v prvním hlavním ředítelství, na něž mohl důstojník s perspektivami aspirovat. Když teď už Krjučkov ve „vesnici“ - jak se říkalo v žargonu Jasjeněvu nesídlil, funkce jeho prvního náměstka nabyla na významu.
Když generál B. S. Ivanou odešel do důchodu, byli na jeho funkci navrženi dva možní kandidáti: Karpov, tehdy poněkud mladý, ale vedoucí důležitého třetího oddělení v místnosti 6013, sekce, která zahrnovala Británii, Austrálii, Nový Zéland a Skandinávii; a Vadim Vasiljevič Kirpičenko; poněkud starší, trochu zkušenější, který byl v čele oddělení S, neboli ilegálního. Funkci získal Kirpičenko. Jako útěcha bylo Karpovovi nabídnuto povýšení do čela ilegálního oddělení, kde setrval dva vzrušující roky.
Brzy na jaře 1985 udělal Kirpičenko docela hezkou věc: při rychlé jízdě, dosahující téměř sto mil za hodinu, po okružní silnici Sadovaja Spaskaja vjelo jeho auto na naftu, která vytekla z nákladního automobilu, a stalo se neovladatelným. O týden později se na Novoděvičském hřbitově konal tichý soukromý obřad a Karpov dostal Kirpič…
