27
PONDĚLÍ, 11.27 V NOCI
KIRJAT ŠMONA
Takhle je to lepší, uvažoval Faláh Šiblí.
Mladík s tmavou pletí stál před zrcadlem, umístěným na prádelníku; právě se chystal k odchodu ze svého jednopokojového bytu. Upravoval si červeně a bíle čtverečkovanou kúfiji, přesvědčil se, že mu sedí na hlavě rovně, a pak si z límce světlezelené policejní uniformy setřel drobná smítka.
Takhle je to o moc lepší.
Po sedmi dlouhých letech namáhavé služby v Sajeret Ha'Druzim, izraelské průzkumné jednotce Druze, změnu uvítal. Než vstoupil do řad místní policie, už si ani nedokázal vzpomenout, kdy na sobě naposledy měl čistou uniformu. Jeho tmavozelená uniforma Sajeret Ha'Druzim byla neustále ztvrdlá špínou, potem nebo krví, někdy jeho vlastní, častěji však krví někoho jiného. A obyčejně nosil zelený baret nebo přilbu, a pouze zřídkakdy svou vlastní pokrývku hlavy, která k němu skutečně patřila. Když mu nad okrajem okopu nebo nad nějakou zdí vykukovala jen hlava, samozřejmě vůbec netoužil po tom, aby si ho nějaký nadmíru horlivý Izraelec spletl s někým, kdo tam potají pronikl, a střílel po něm.
Ještě jednou se na sebe podíval; svým kulturním dědictvím se pyšnil, stejně jako byl hrdý na zemi, kterou přijal za svou. Zhasl lampu na prádelníku, vypnul větrák na nočním stolku a otevřel dveře.
Chladný noční vzduch osvěžoval. Když se Faláh jako sedmadvacetiletý stal členem malého policejního oddílu v tomhle zaprášeném městečku na severu země, požádal, aby ho zařadili jako dopravního policistu a přidělovali mu noční služby. Jeho práce v Sajeret Ha'Druzim byla tak náročná, nemluvě o tom, v jak horkých podmínkách pracoval, že už opravdu potřeboval vysadit. Ať roky, kdy do něj pražilo slunce, odplynou do ztracena, aby vrásky kolem očí nevystupovaly tak výrazně. Ať se zhojí stará zranění - nejen svaly, potrhané střelnými ranami, ale i chodidla, dosud zmozolnatělá z dlouhých obchůzek, kůže a maso, rozervané, když se plazil trním a přes ostrá skaliska, aby vypátral a zajal teroristy - a ať se vzpamatuje i duše, rozpolcená z toho, že musí někdy střílet na drúzské souvěrce.
Tímhle kibucem procházelo jen velmi málo teroristů; ti si spíš hledali cestu pustými pláněmi na východě a na západě. Kromě sem tam nějakého opilého řidiče, ukradeného motocyklu nebo autonehody byla tahle služba požehnaně prostá nějakých zvláštních událostí. Po většinu nocí byla tak klidná, že si s majitelem místního baru, bývalým velitelem střeleckého oddílu Sajeret Ha'Druzim, mohl třeba půl hodiny jen tak poklábosit. Dělali to způsobem obvyklým mezi příslušníky speciálních sil, kdy se stojí pod pouličními lampami na opačných stranách ulice a informace se předávají morseovkou, blikáním baterek.
Faláh vyšel na dřevěné zápraží, příliš malé, než aby se mu dalo říkat veranda; přesto však tu stála skládací židle. Vtom zazvonil telefon. Faláh zaváhal; k budově stanice to má dvě minuty chůze, a když hned vyrazí, dostane se tam včas. Jestli volá matka, hovor bude trvat jen tak dlouho, než jí řekne, že musí pryč. Může to také být jeho zbožňovaná Sára; slouží na autobusové lince a říkala něco o tom, že si vezme den volna. Možná se s ním chce ráno sejít...
Faláh se vrátil a popadl sluchátko starého černého telefonu s kulatým číselníkem.
„Která z mých dam to volá?“
„Žádná,“ odtušil mužský hlas na druhém konci.
Vysoký tmavovlasý mladík srazil paty a stáhl ramena dozadu. Když člověka osloví bývalý nadřízený, postavit se do pozoru je něco jako podmíněný reflex, a tahle bezděčná odezva se vždycky dostaví.
„Ano, vrchní seržante Vilnaii!“ Faláh už nic víc nedodal. Poté, co se vojáci Sajeret Ha'Druzim nadřízenému ohlásili, už jen pozorně a mlčky vyčkávali.
„Policisto Šiblí,“ pokračoval vrchní seržant Vilnai, „přibližně za pět minut přijede k vašemu bytu džíp pohraniční stráže. Řidič se jmenuje Sálim. Jeďte, prosím, s ním. O všechno potřebné bude postaráno.“
Faláh stál dosud v pozoru; měl chuť se bývalého nadřízeného zeptat: „Všechno potřebné - kam a na jak dlouho?“ To by však byla opovážli…
