21
PONDĚLÍ, 2.23 ODPOLEDNE
WASHINGTON, D.C.
Operátor Bretta Augusta se ozval ve chvíli, kdy měl plukovník přednášku z vojenské vědy; jeho posluchači byli členové skupiny Striker. Podíval se na číslo; volal Bob Herbert. Augustovy chladné modré oči se vrátily zpět na sedmnáct lidí v místnosti. Všichni seděli za starými dřevěnými stoly vzpřímeně, khaki uniformy čisté a čerstvě, dotuha vyžehlené; před sebou měli rozevřené notebooky.
Pípnutí přerušilo přednášku o krvavém pokusu japonských důstojníků nastolit v únoru roku 1936 vojenskou diktaturu.
„Máte pod svým velením vzbouřenecké síly v Tokiu v té síle, jaké byly toho dne,“ řekl August cestou ke dveřím. „Až se vrátím, každý ať může předložit alternativní plán, jak ten převrat provést. Tentokrát ale chci, aby se podařil. Atentát na bývalého premiéra Saitóa a ministra financí Takahašiho můžete zachovat nebo vynechat, jak chcete. Taky můžete uvážit, jestli je nezajmete jako rukojmí. Takové zajetí by se bývalo dalo velmi účinně využít k manipulaci s veřejným míněním a s oficiální odezvou. Hondo, než budu zpátky, máte to tu na starosti.“
Svobodník Iši Honda, spojařský odborník, vstal a zasalutoval; August vyšel z učebny.
Cestou po temné chodbě akademie FBI v Quantiku ve Virgínii se ani nepokoušel obírat v mysli otázkou, co Herbert chce. August nebyl člověk, který se oddává spekulacím; měl ve zvyku provést prosté sebehodnocení: jednej, jak nejlíp dovedeš, ohlédni se zpět a pak se starej, jak budeš příště jednat ještě líp.
Uvažoval o své třídě a říkal si, jestli jí měl něco naznačit o zajetí rukojmích. Spíš ne. Bylo by zajímavé zjistit, jestli na to už někdo přišel.
S tím, jaký pokrok skupina Striker udělala od jeho příchodu, byl celkově spokojen. Jeho filozofie řízení vojenského útvaru byla přímočará; lidé ráno vstanou a potýrají tělo až na samu hranici. Zvedají činky, šplhají na laně a běhají. Na hrazdě dělají shyby jednou rukou a na dřevěné podlaze kliky; neopírají se o prsty, nýbrž o klouby. Pořádně si zaplavou na dlouhou trať a potom se jde na snídani. Sedmikilometrový pochod s plnou polní, z toho prvních a třetích osmnáct set metrů poklusem. Pak do sprch, přestávka na kávu, a vyučování. Učební předměty zahrnovaly vše od vojenské strategie až po techniky infiltrace, kterým se August naučil od jednoho kolegy z Mista'aravim - izraelských komand, součásti obranných sil, která se přestrojovala za Araby. Když se vojáci dostavili do učebny, byli rádi, že si mohou sednout, a jejich mysli byly pozoruhodně svěží a pozorné. August končil den utkáním v košíkové, baseballem nebo volejbalem, podle počasí a stavu týmu.
Za těch několik týdnů úroveň skupiny značně vzrostla; její tělesná zdatnost byla taková, že by ji směle postavil proti jakékoliv úderné síle na světě, do jakékoliv krize. Z psychologického hlediska se jejím členům již dařilo vzpamatovávat se z rány, kterou utrpěli smrtí nadporučíka Squirese. August úzce spolupracoval s psycholožkou Operačního centra Liz Gordonovou, která skupině pomáhala toto trauma překonat. Liz se soustředila na dva směry terapie; za prvé přispěla k tomu, že Augustovi lidé přijali jako skutečnost a pravdu to, že akce v Rusku byla úspěšná. Skupina Striker zachránila desetitisíce lidských životů. Za druhé jim na základě počítačových předpovědí pro tento druh akce ukázala, že ztráty byly hodně hluboko pod hranicí, armádou označovanou jako „přijatelný rozsah“. Takovéto chladné, s odstupem a nadhledem formulované vyhodnocení sice nemohlo ránu v duších zhojit, Liz však doufala, že i tato formulace alespoň zčásti zahladí pocit viny, kterou na sebe skupina brala, a obnoví její sebedůvěru. Zatím se zdálo, že se Lizin postup osvědčuje; minulý týden si všimla, že se vojáci víc soustřeďují na výcvik a ve volném čase se také víc smějí.
Vysoký, štíhlý plukovník kráčel rychle, aniž budil dojem, že spěchá. Jeho oči se dívaly vlídně, pohled však upíral před sebe. Pracovníků FBI, které míjel, si nijak příliš nevšímal; už po tu krátkou dobu, po kterou velel s…
