7
O pátku třináctého se vesměs tvrdí, že je to nešťastný den, ale pro Johna Prestona tomu bylo právě naopak. Tento den mu přinesl první přestávku v únavném stopování dvou vysokých úředníků.
Po šestnáct dnů je sledovali bez výsledku. Oba sledovaní byli lidé pevných návyků a ani jeden z nich netušil, že je neustále pod dohledem, to znamená, že je ani nenapadlo, že mají neustále v patách špehy, tím měli sledovatelé úkol značně usnadněn. Ale stejně to byla nuda.
Londýňan odcházel ze svého bytu v Belgravii každý den ve stejnou hodinu, ubíral se směrem k Hyde Park Corner, zahnul dolů po Constitution Hil1 a přes St. James Park. Tak se dostal k Horse Guards Parade. Tudy prošel, přešel Whitehall a kráčel přímo k ministerstvu. Někdy obědval venku, někdy na ministerstvu. Večery většinou trávil doma nebo v klubu.
Přespolní pán, který bydlil sám v malebné vilce u Edenbridge, jezdil do Londýna každý den stejným vlakem, ze stanice Charing Cross se loudal k ministerstvu, kde zmizel uvnitř. Sledovatelé ho hlídali každou noc a na stráži mrzli až do rozbřesku, kdy je konečně vysvobodila první denní směna. Ani jeden sledovaný se nechoval podezřele. Zadržovaná korespoňdence a telefonní odposlech u obou vykazovaly pouze běžné účty, osobní poštu, banální hovory a skromný a úctyhodný společenský život. Až do 13. února.
Jako hlavní kontrolor všech operací se Preston zdržoval v místnosti vybavené rádiovým spojením v suterénu na Cork Street. Tam ho zastihlo družstvo B, sledující sira Richarda Peterse.
„Pepík sí najal drožku,“ ozvalo se v telefonu. „Jedeme za ním.“
V žargonu sledovatelů je sledovaná osoba vždycky „Pepík“, „kámoš“ nebo „náš přítel“. Když družstvo B ukončilo svou směnu, sešel se Preston s jeho vedoucím Harry Burkinshawem. Byl to malý, buclatý človíček středního věku, starý praktik ve svém celoživotnim povolání, na dlouhé hodiny dovedl splynout s ruchem londýnské ulice jako její samozřejmá součást a vyvinout pozoruhodnou rychlost, jakmile se objekt jeho zájmu snažil upláchnout.
Nosil světlé sako s černými kostkami, na hlavě nízkou buřinku, plášt do deště, na krku fotoaparát jako obyčejný americký turista. Stejně jako všichni sledovatelé i on měl klobouk, sako, plášt do deště, všechno měkké, oboustranné, takže mohl v mžiku vytvořit šest různých obměn. Sledovatelé si váží svých rekvizit a různých rolí, do kterých se dovedou převtělit během několika vteřin.
„Tak co se vlastně stalo?“ zeptal se Preston.
„Vyšel z ministerstva jako obvykle. Nalepili jsme se na něho a vzali mezi sebe. Ale tentokrát nešel obvyklým směrem, vydal se až k Trafalgar Square a objednal sí drožku. Nám už končila směna. Požádali jsme naše kolegy ze střídající směny, aby zůstali na stanici, a my sami jsme se pustili za drožkou.
Vystoupil z drožky u Panzerova obchodu s lahůdkami na Bayswater Road a hasil si to dolů po Clanricarde Gardens. Uprostřed ulice si to namířil do dvorku a po schodech scházel do suterénu. Jeden z mých lidí se dostal dost blízko, takže viděl, že schody končí u jediných dveří do suterénního bytu. Tam zmizel. Potom se musel náš hoch ztratit - Pepík se zase vynořil a stoupal po schodech. Vrátil se na Bayswater Road, nastoupil do jiné drožky a dal se opět směrem k West Endu. Potom už dělal všechno jako jindy. Předali jsme ho směně v dolní části Park Lane.“
„Jak dlouho byl v tom suterénu?“
„Třicet čtyřicet vteřin. Buď ho tam vpustili sakramentsky rychle, nebo měl vlastní klíč. Uvnitř se nesvítilo. Vypadalo'to, jako by se tam stavil pro poštu nebo ji tam chtěl překontrolovat.“
„Jak ten dům vypadá?“
„Špinavý barák, špinavý suterén. Všecko najdete v ranním hlášení. Můžu už jít? Nohy mám jako centy.“
Preston o té příhodě uvažoval celý večer. Proč proboha navštěvuje sir Richard Peters ošumělý byt na Bayswater Road? Na čtyřicet vteřin. Tam se přece nemohl s nikým setkat. Na to neměl čas. Vzal si tam poštu? Nebo tam nechal nějaký vzkaz? Preston okamžitě nařídil, aby ten barák hlídali. Za hodinu se tam objevilo auto se sledovatelem a kamerou…
