11
Sir Bernard Hemmings a Brian Harcourt-Smith seděli a tiše naslouchali Prestonovi, dokud neskončil.
„Dobrý bože,“ povzdechl si, když Preston zmlkl, „tak nakonec je za tím přece jen Moskva. Doplatíme na to asi těžce. Škoda je jistě obrovská Briane, hlídáte stále oba ty chlapíky?“
„Ano, pane.“
„Nepustte je z očí ani o víkendu. Zatím nezasahujte, pokud nebude mít výbor Paragon možnost vyslechnout si všechno, co víme. Johne, vím, že jste unaven, ale nemohl byste sestavit zprávu do zítřka do večera?“
„Ano, pane.“
„Rád bych ji měl na stole v pondělí brzy ráno. Zavolám členy výboru domů a požádám je o naléhavou schůzku v pondělí dopoledne.“
Když uvedli majora Valerije Petrovského do obývacího pokoje elegantní vily v Usovu, prožíval neobyčejné vzrušení. Ještě nikdy se nesetkal s generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu a ani ho nenapadlo, že se s ním někdy setká.
Měl za sebou čtyři dny plné zmatku a hrůzy. Od té doby, co ho ředitel zprostil zvláštních povinností, byl uzavřen v bytě ve středu Moskvy a dnem i nocí ho hlídali dva muži z devátého oddělení, ze stráže Kremlu. Zcela přirozeně se obával toho nejhoršího, aniž měl nejmenší tušení, co mu vlastně kladou za vinu.
V neděli večer přišel náhle rozkaz, aby se oblékl do svých nejlepších civilních šatů a aby spolu se strážemi sešel dolů, kde na něho čeká čajka. Následovala mlčenlivá jízda do Usova. Chatu, do které ho přivedli, nepoznal.
Teprve když mu major Pavlov řekl: „Teď vás přijme soudruh generální tajemník,“ uvědomil si, kde je.
Když vstupoval do obývacího pokoje, měl sucho v krku. Snažil se uklidnit, říkal si, že bude odpovídat s respektem a pravdivě na každé obvinění, které bude proti němu vzneseno.
V pokoji zůstal stát strnule v pozoru. Stařec na kolečkovém křesle ho několik minut mlčky pozoroval, potom zvedl ruku a pokynul mu, aby postoupil kupředu. Petrovskij udělal čtyři rázné kroky a opět se zastavil, stále v pozoru. Ale když sovětský vůdce promluvil, v jeho hlase nezazněl obžalovací ton. Mluvil docela mírně:
„Majore Petrovskíj, nejste přece krejčovská figurína, pojďte na světlo, abych na vás dobře viděl. A posaďte se.“
Petrovskij byl ohromen. Aby si mladý major mohl sednout v přítomnosti generálního tajemníka, to bylo něco neslýchaného. Uposlechl příkazu, posadil se na samý okraj iidle, záda strnule rovná, kolena u sebe.
„Máte tušení, proč jsem pro vás poslal?“
„Nemám, soudruhu generální tajemníku.“
„Ne, myslím, že ne. Nikdo a tom neměl vědět. Povím vám to. Je nutno vykonat jeden úkol. Jeho výsledek bude nesmírně dúležitý pro Sovětský svaz a vítězství revoluce. Jestliže se podaří, bude z něho mít naše vlast neocenitelný prospěch, jestliže zkroskotá, bude pro nás škoda přímo katastrofální. Vybral jsem vás, Valeriji Alexejeviči, abyste ten úkol provedl.“
Petrovskému vířilo v hlavě. Původní strach, že ho čeká hanba a vyhnanství, vystřídalo téměř neovladatelné nadšení. Byl vynikajícím studentem na moskevské univerzitě, chtěl se věnovat diplomatické dráze na ministerstvu zahraničních věcí ale přemístili ho do zpravodajské služby, udělali z něho jednoho z bystrých mladých mužů prvního hlavního ředitelství, dobrovolně se přihlásil do ilegálního elitního oddělení a snil o důležitém poslání. Ale ani v nejbujnější fantazii si nepředstavoval, že bude povolán k úkolu tak významnému. Konečně se odhodlal podívat se generálnímu tajemníkovi přímo do očí.
„Děkuji vám, soudruhu generální tajemníku.“
„Jiní vás zasvětí do všech podrobností,“ pokračoval generální tajemník. „Času je málo, ale vašemu výcviku bude věnována největší péče a dostane se vám všeho, co budete pro splnění svého poslání potřebovat.
Chtěl jsem si s vámi pohovořit z jednoho důvodu. Je třeba vám to sdělit a já jsem se rozhodl, že tak učiním sám. Jestliže se operace zdaří - a já nepochybuji o jejím úspěchu - vrátíte se, budete povýšen a zahrnut poctami, jaké si ani nedovedete představit. Sám se o to postarám.
Ale kdyby něco nevyšlo, kdyby se vám policie a bezpečnostní orgány …
