Epilog
Modrozelené vody Karibiku odrážely horké odpolední slunce a nespočetnými vlnkami vrhaly oslepující blesky. Měkký písek hřál do bosých chodidel. Odlehlá, izolovaná část ostrova žila v míru sama se sebou i s okolním světem, který sotva brala na vědomí.
Matlock sešel k čáře příboje a nechal si omývat kotníky slanou vodou, stejně teplou jako písek pláže.
Otevřel noviny, které mu poslal Greenberg, a začetl se do zatrženého článku.
MASAKR V CARLYLE, CONNECTICUT
23 OBĚTÍ, BĚLOŠI I ČERNOŠI
MĚSTO OCHROMENO ŠOKEM
REKTOR UNIVERZITY NEZVĚSTNÝ
CARLYLE, 10. KVĚTNA — Včera došlo v části univerzitního městečka, kde stojí starobylé a okázalé obytné domy, k brutálnímu masakru, jehož příčiny dosud nebyly objasněny a kterému padlo za oběť třiadvacet bělochů a černochů. Federální úřady se domnívají, že jde o výsledek nastražené léčky, která si vyžádala životy četných obránců i útočníků…
Následoval chladný výčet jmen obětí a krátký výtah z policejních protokolů.
Mezi mrtvými byl i Julian Dunois.
Takže smrt, která mu nahlížela přes rameno, nebyla pouhou vidinou. Dunois jí neunikl. Rozpoutal vlnu násilí, která nakonec pohltila i jeho.
Zbytek článku obsahoval složité spekulace ohledně motivů a dopadů masakru ve vztahu k podivnému okruhu jednajících postav a také ohledně možné spojitosti se zmizením Adriana Sealfonta.
Pouhé spekulace. Žádná zmínka o Nimrodovi, o Matlockovi ani slovo, stejně jako o dlouhodobém federálním vyšetřování. Pravda chyběla.
Matlock zaslechl, jak se otevírají dveře bungalovu, a otočil se. Za písečnou dunou, asi třicet metrů daleko, stála na malé terase Pat. Zamávala na něj, seběhla po schodech a rozběhla se k němu.
Na sobě měla šortky a lehkou hedvábnou blůzku, byla bosá a smála se. Obvazy z nohou a rukou zmizely a karibské slunce dodalo pokožce nádherný bronzový nádech. Chvíle hrůzy připomínala už jen široká oranžová čelenka, která milosrdně zakryla rány nad čelem.
Neprovdá se za něj. Prohlásila, že sňatek nesmí být důsledkem lítosti či pocitu dluhu — skutečného nebo imaginárního. Matlock však věděl, že nakonec si ho vezme. Jinak by zůstali oba do smrti svobodní. Julian Dunois to tak zařídil.
„Přineslas cigarety?“ zeptal se.
„Ne. Cigarety ne,“ odpověděla. „Zato jsem přinesla sirky.“
„Proč tak tajemně?“
„To samé jsem řekla Jasonovi. Pamatuješ?“
„Jistě. Bylas vzteklá jako čert.“
„A ty jsi vzteky málem vyletěl z kůže… Pojďme k molu.“
„K čemu ti budou sirky?“ Strčil noviny do podpaždí a vzal ji za ruku.
„Zapálím pohřební hranici. Archeologové jim přikládají velký význam.“
„Cože?“
„Nosíš ty zatracené noviny celý den. Chci je spálit.“ Něžně se na něj usmála.
„To, co se v nich píše, spálením nezměníš.“
Pat poznámku ignorovala. „Proč myslíš, že ti je Jason poslal? Domnívala jsem se, že podle původního plánu jsme se zde měli na několik týdnů odříznout od světa. Žádné noviny, žádné rádio, žádné kontakty, jenom teplá čistá voda a bílý písek. Sám stanovil pravidla a potom je změnil.“
„Nebyla to pravidla, nýbrž doporučení, a od počátku mu bylo jasné, že je budeme jen obtížně dodržovat.“
„Tak je měl aspoň porušit někdo jiný. Není tak dobrý přítel, jak jsem si o něm myslela.“
„Třeba je právě proto ještě lepší.“
„Hele, nechoď na mě se sofistikou.“ Stiskla mu ruku. Výjimečně vysoká vlna jim umyla chodidla. Z oblohy se tiše snesl racek a dopadl na vodu nedaleko pobřeží. Zlostně pohodil hlavou, zatřepal křídly a s vřískotem se vznesl — kořist mu unikla před nosem.
„Greenberg ví, že mě čeká velmi nepříjemné rozhodnutí.“
„Už ses přece rozhodl. To taky ví.“
Matlock se na ni zadíval. Samozřejmě že to Greenberg ví, stejně jako ona, blesklo mu hlavou. „To rozhodnutí způsobí obrovskou bolest. Možná větší, než lze ospravedlnit.“
„Ano, přesně tohle ti řeknou. Budou po tobě chtít, abys je nechal udělat to, co chtějí oni. Tiše, efektivně, s co nejmenším obtěžováním a znepokojováním veřejnosti. Pro dobro všech.“
„Co když mají pravdu? Třeba by to tak bylo nejlepší.“
„Tomu přece nevěříš.“
„Jistě že ne.“
Ch…
