14
Probudil se do antiseptické čistoty nemocničního pokoje. Slunce pronikalo roztaženými žaluziemi a ostře ozařovalo tři stěny, na které viděl. V nohách postele stála ošetřovatelka a usilovně psala do chorobopisu, upevněného k pelesti tenkým řetízkem. Matlock se protáhl, ale hned ucukl levou paží — předloktím mu vystřelil bolestný šíp.
„Ráno bývá vždycky nejhorší, pane Matlocku,“ zašvitořila sestra, aniž zvedla oči od chorobopisu. „Intravenózní sedativum dokáže s člověkem pěkně zacvičit. Ne že bych to sama zakusila, ale viděla jsem trpět spousty pacientů.“
„Je tady Pat…, slečna Ballantyneová?“
„Myslíte ve vašem pokoji?“ vyhrkla ošetřovatelka pohoršeně. „Panebože, vy kantoři z univerzity taky nemyslíte na nic jiného!“
„Je tady?“
„Jistě. Leží vedle. A její dveře zůstanou zamčené! Kdoví, co byste s ní prováděl!“ Sestra pustila tabulku s chorobopisem a ta se na řetízku rozhoupala. „Tak, a mám vás zaevidovaného. Byla vám udělena zvláštní privilegia. Například máte nárok na snídani, přestože doba vydávání snídaní dávno minula. Možná vás tak chtějí donutit zaplatit účet… No a kdykoliv po poledni můžete odejít.“
„Kolik je vlastně hodin? Někdo mi vzal hodinky.“
Ošetřovatelka mrkla na zápěstí. „Za osm minut devět. A vaše hodinky nikdo nevzal. Jsou uloženy spolu s ostatními cennostmi, které jste u sebe měl, když jsme vás přijali.“
„Jak je na tom slečna Ballantyneová?“
„Informace o zdravotním stavu jiných pacientů neposkytujeme, pane Matlocku.“
„Kde je její ošetřující lékař?“
„Pokud vím, máte oba stejného. A není to náš doktor.“ Sestra si dala záležet, aby její prohlášení neznělo jako kompliment. „Podle předběžné domluvy se dostaví v půl desáté, pokud mu nezavoláme kvůli nečekaným komplikacím.“
„Zavolejte mu. Chci ho tady co nejdřív.“
„To snad nemyslíte vážně! Žádné komplikace se…“
„Sklapněte a sežeňte ho!“ obořil se na ni Matlock.
V té chvíli se otevřely dveře pokoje a dovnitř vběhl Jason Greenberg. „Je tě slyšet až na chodbu. Dobré znamení.“
„Jak je na tom Pat?!“
„Tak moment, pane. Podle předpisů…“
Greenberg vytáhl služební průkaz a strčil ho ošetřovatelce před oči. „Tento člověk je pod mou ochranou, slečno. Jestli chcete, můžete si to ověřit v recepci, ale teď nás prosím nechte o samotě.“
Sestra, za všech okolností profesionálka, pečlivě zkontrolovala průkaz a pak rychle vyšla z pokoje.
„Jak se má Pat?“
„Vypadá hrozně, ale to se poddá. Má za sebou zlou noc a ještě horší šok ji čeká, až se podívá do zrcadla.“
„K čertu se zrcadlem! Je v pořádku?“
„Sedmadvacet stehů. Tělo, hlava, rty, jeden dokonce na levé noze. Ale uzdraví se. Podle rentgenu neutrpěla žádnou zlomeninu, jen pohmožděniny. Vyšetření vyloučilo vnitřní krvácení. Ti parchanti odvedli obvyklou vzornou práci.“
„Řekla něco? Může mluvit?“
„Ne. A doktor to nedoporučuje. Ze všeho nejvíc teď potřebuje spánek… Ty by sis ostatně měl taky odpočinout. Proto jsme tě sem v noci odvezli.“
„Byl při tom výbuchu někdo z domu zraněný?“
„Ne. Podivná bomba. Domníváme se, že neměla nikoho zabít. První bouchla slabá nálož upevněná zvenčí pod oknem a aktivovala tím druhou, která nebyla o moc silnější než ohňostrojová rachejtle. Tys tu druhou ránu čekal, že?“
„Ano, asi ano… Teroristická taktika, co?“
„Tak zní náš závěr.“
„Můžu vidět Pat?“
„Raději ještě počkej. Podle doktora bude spát až do odpoledne. Sedí u ní sestra s kyblíkem ledu, kdyby ji rušila lokální bolest. Dopřej jí klid.“
Matlock se opatrně posadil na okraj lůžka a začal postupně ohýbat jednotlivé klouby a protahovat končetiny. Na závěr zakroutil krkem a zjistil, že je v podstatě provozuschopný. „Cítím se jako po opici. Kocovina bez bolesti hlavy.“
„Dostals pořádnou dávku. Choval ses… dost emotivně. Což je ale pochopitelné.“
„Všechno si pamatuju. Už jsem se uklidnil, ale to neznamená, že hodlám ustoupit. Ani o milimetr… Dnes mám dvě přednášky. Jednu v deset a potom ve dvě. Hodlám je odučit.“
„Nemusíš. Chce s tebou mluvit Sealfont.“
„Zajdu za ním až po výuce… A potom se sem vrátím a podívám se na …
