Umění ztráceti
(Trvám na svém tvrzení, že schopnost ztrácet věci patří mezi krásná umění a jako jedno z nich zraje. Jednou jsem jel na představení v Plzni. Těsně před městem je les, kde jsou vhodná místa u silnice. Dá se tam zastavit, dá se tam pobýt stran malostranské potřeby. V Plzni jsem zjistil, že jsem při tom pobývání ztratil brýle. V noci jsme se vraceli a já tam dal zastavit. Byla měsíčná noc a v trávě se leskly mé brýle… Mám asi čtvery. Žena o nich ví a ve chvíli, kdy aspoň jedny z nich marně hledám, podá mi druhé (třetí nebo čtvrté), a to dříve, než prohodím vázu zavřeným oknem.)
Lidský jazyk stvořil řadu slov pro naše ctnosti i nectnosti, pro četná naše nadání i pro přečetné neschopnosti a slabosti. Máme: zdrženlivost, spořivost, nadutost, nezřízenost, roztržitost, váhavost, spolehlivost, mlčenlivost a desítky dalších, ale není jména pro skutky toho, kdo stále něco ztrácí. Jako by tu sám duch jazyka zaváhal, kam zařadit takové počínání, či jako by čekal, kam se ono samo zařadí svou silou a svým charakterem. Mnozí by řekli, že tu jde o nectnost nebo slabost, o roztržitost či zapomnětlivost, ale já tvrdím, že trvalé a soustavné ztrácení patří mezi krásná umění a sahá až k oblastem magie.
Sám ztrácím po celý svůj život větší i drobné předměty, a jelikož jsem podléhal, jako většina lidí, omylu, že rozhodující je cena toho či onoho předmětu a že lidská činnost se dá vyčíslit v penězích, trápil jsem se tím. Teď však už vím, že tu jde o nadání a že hmotná stránka všech mých ztrát je mizivá vedle hodnoty tohoto daru, této schopnosti a síly. Každý ovšem ztratí někdy něco: tužku, hřeben, kapesník nebo peněženku, ale to je skutek nahodilý, který neplyne z jemu vrozených kvalit a který postrádá intenzity i půvabu pravého ztrácení. Takový člověk se diví, že něco ztratil, nedovede to pochopit, vrtí nad tím hlavou či lomí rukama, neboť ztráta není z jeho světa, je mu činem stejně cizím a úděsným, jako by náhle, z ničeho nic napsal báseň nebo popatřil v budoucnost. Jeho ztráta se dá ovšem vysvětlit některou z lidských slabostí, je vskutku a pouze následkem nedbalosti nebo roztržitosti a je snadno ji zpětným pochodem vysvětlit. Je to čin bez patosu a inspirace, tedy neumělecký a všední. To však, čemu říkám ztrácení, děje se vždy ve chvíli posvěcené a tvůrčí, lidská slabost tu hraje roli podřadnou a žádným rozumovým úsilím tu nelze nic pochopit ani vysvětlit.
Roztržitý člověk se po kratičkém soustředění upamatuje, kde byl, co dělal, kudy chodil a kdy a kde měl pohřešovanou věc naposled u sebe; může se vrátit a může ji nalézt.
Nic takového není možno u ztráty pravé a výsostné. Rozpomeneme se na vše, ale chvíle ztráty sama je již ponořena nikoli v tmu, ale v přílišný jas a oslnivý svit tvůrčí závrati.
Znám ženu, která jednoho jitra vyšla z domova, navštívila několik obchodů, pohovořila na ulici s několika známými a vrátila se v poledne domů. Zde pak zjistila, že ztratila část svého prádla, a to z horní poloviny těla. V obchodech ani na ulici se nesvlékala. Dodnes neví, jak se to stalo, a nesnaží se tomu porozumět. Jen člověk posedlý zlou pýchou by v takovém případě chtěl pochopit a vědět.
Předmět ztracený v pouhé banální roztržitosti zůstává na místě, kde byl zapomenut, je nalezen svým majitelem nebo nálezcem a oběma shledán předmětem, kterým byl a je a bude. Nedbalec ztratí bílý kapesník a kdosi jdoucí za ním najde bílý kapesník. Nic se nestane – kapesník zůstane na tomto světě a bude vždy stejný co do tvaru, barvy i úkolů. Předměty ztracené, jak říkám, ve chvíli tvořivé mizí však nenávratně z dosahu lidí. Nevím, co se s nimi děje a stane, a nikdo to neví. Možná že se mění v květiny nebo hvězdy, a možná také že v malá prchavá světla či v drobounké závany vůní. Bylo by šílené a marné hledat je.
Sem také patří vyprávění o ženě, která ztratila meloun. Jednoho dne jela ta žena automobilem a vezla meloun. Seděla za řidičem a meloun ležel vedle ní. Měla ráda melouny a těšila se již, jak tento úplně rozkrájí a sní. Byla již n…
