Chvála pravé chvíle
(Správná událost si počká na svou správnou chvíli. To jsem chtěl říci tímto vyprávěním – a snad i řekl. Pořád ještě vidím ty poletující vločky černého sněhu v našem tehdejším pokoji ve Veletržní ulici. Byly to Vánoce, na které se nezapomíná. A přidávám podobnou událost, která se přihodila učitelce mého syna Věře Ryškové. Vídáme se občas a ona nezapomíná. Já taky ne.)
Některé události nastanou v pravé chvíli. Nemusí to být velké události, ale pravá chvíle jim dodá váhy a významu. Učiní je velkými a nezapomenutelnými.
Jsou větší události, a přece projdou bez povšimnutí, protože si nenašly svou pravou chvíli. Ukvapeně nastaly předčasně, promarnily svůj potenciální rozměr a my je zapomínáme velmi brzy jako malé a bezvýznamné.
V mnoha domácnostech již vybuchla kamna. Je to záležitost banální, ale i tady jsou rozdíly. Výbuch může být slabý a snadno likvidovatelný, ale může taky dojít a dochází k výbuchům, které změní barvu stropu, rozestavení nábytku a cosi v nervové soustavě všech přítomných. Ale tady je rozhodující chvíle. Pravý výbuch si počká, nenastane kdykoli a jen tak.
Nejvhodnější chvíli si vybral jeden výbuch v našem bytě asi před deseti lety. Byl Štědrý den, chýlilo se k večeru a byla to ona chvíle, kdy hospodyně je hotova s přípravou večeře i s úpravou svého zevnějšku a kdy je očekáván příchod pozvaných hostů. Je to ona kratičká chvíle, kdy všechen kvap ustal, kdy prostřený stůl svítí jako souhvězdí, dítě naléhá, aby nadílka byla před večeří, a žena praví: „Už by tu mohli být.“ Chvíle vzdálených rolniček, padajících vloček a duševního pianissima.
Tehdy nastal onen výbuch. Nevím, kde sám v sobě vzal tolik trpělivosti a kázně, že vyčkal až do této chvíle. Byl to silný výbuch a připravil se na svůj zásah dokonale. Řekl bych dokonce, že to bylo několik výbuchů, které solidárně počkaly jeden na druhý, a nastaly pak společně – přesně ve chvíli, kdy přicházející hosté – jak se dalo zpětně propočítat – vystupovali již po schodech.
Ozvala se rána. Bydleli jsme tehdy v nejvyšším patře a já jsem se zprvu domníval, že spadla střecha. Nevím, jak mne tohle napadlo, ale všechno bylo příliš rychlé a nezbývalo času uvažovati o dalších možnostech. Běžel jsem tedy do jídelny, protože jsem ještě nikdy neviděl střechu spadnuvší do bytu, ale v jídelně byla vánice a ve vánici moje žena, ztracená a tápající jako onen Angličan, hledající v bouřích Tibetu ztracený obzor svého Šangri-la.
Byla to ovšem vánice – řekněme to hned – negativní. Byla to dosud nevyvolaná a silně přeexponovaná vánice na fotografické desce, černá vánice snu a horečky, bylo to, jako by do hejna vran vjel náklaďák a rozmetal je do všech stran a nejvíce vzhůru.
Bylo to svým způsobem krásné, ale nemělo význam upozorňovat v tuto chvíli mou ženu na estetickou stránku celého výjevu. Vyvaroval jsem se toho a snažil jsem se pouze vysvětlit, že jsou na světě nehody – jako třeba tato – za které já nemohu, což ona jaksi tvrdila. Dnes vím, že jsem pochybil. Měl jsem i tuto věc vzít na sebe, protože v takové situaci logika i právo berou zasvé a člověk je vinen – řekl bych – šmahem.
Ale to již vstupovali hosté, poněkud pohoršeni, že já, člověk pokrokový, jsem si pro dnešní večer najal černošku.
Saze padaly dále. Nedá se říci: padaly. Sněhová vločka padá, peří rozmetaných vran padá, zrnko prachu padá, všechno, co má sebemenší váhu, padá, ale saze ne. Jako by věděly, že jsou ve vzduchu Vánoce, chtěly v něm být i ony.
Pohybovaly se, to ano. Ale nikoli směrem dolů. Pohupovaly se sem a tam, z rozkoše kolébání, jako dvojice v tanečním sále, kroužily, míjely se, trčely, stoupaly, pluly, ale nepadaly. Pokusil jsem se popohnat je k podlaze knihou, ale jen jsem je tím – na rozdíl od své ženy – rozveselil. Hosté se posadili, my už posazeni byli. Nejvíce v obličejích. Na obličej mé ženy, přestože je plošně menší, dopadlo dvakrát tolik sazí. Nedivím se jim. Také dám přednost židli menší, ale půvabnější.
Posléze jsme se pokoušeli o celé věci žertovat, ale jaksi to nešlo. Také se větralo, čímž sazí – nevím odkud – přibývalo.
Měli jsme rybí polévku s černým drobením, smaženého kapra se strouhanými briketami, černobílé víno a moučníky podobné drozdům. K ránu již sazí poněkud ubylo, ale protože zvyk si již oděl svou železnou košili, vstávali hosté od stolu a sahali do kamen, aby si trochou čerstvých sazí vylepšili chuť ovoce, koňaku nebo dršťkové polévky.
Některé saze dopadly k zemi až na Mláďátka. Poslední, pokud vím, šestnáctého dubna dopoledne.
Vyprávěl jsem kdysi tuto příhodu učitelce svého syna Věře Ryškové, chtěje ji rozveselit, což – jako učitelka mého syna – potřebovala, ale ona mi řekla, že to nic není, a posloužila mi jinou událostí, rovněž pěknou.
Také tady to bylo vpodvečer Štědrého dne, což samo už svědčí o tom, že událost to byla důmyslná a rafinovaná, také tady to byla ona chvíle, kdy všechno je nachystáno a člověku zbývají dva tři prostinké úkony, jako je urovnání ubrousků na prostřeném stole či sejmutí kompotu z nejvyšší police ve spíži. Ano, byla to sklenice se zavařenými švestkami, po čem v této chvíli vztáhla ruce, když zjistila, že na této sklenici stojí kameninová nádoba s husím sádlem. Bylo tedy nutno nejprve vzít onu nádobu, což učinila ve výponu obounož obouruč, protože nádoba byla opatřena dvěma uchy. V tomto postoji se nádoba v jejích rukou pomalu zvrátila a ona, neschopna údivu, úleku ani úniku, si počala husí sádlo lítí na hlavu. Je to vzácná situace. Cosi v člověku to ví, cosi moudřejší rozumu a silnější vůle; a zabrání člověku, aby ji ukvapeně přerušil. V nádobě byl dva litry sádla – necelé, jak říká paní učitelka. Ale i litr husího sádla stačí, aby zásadně změnil hlavu učitelčinu, nikoli snad myšlenkově, ale rozhodně zevně.
A tu tedy – i zde – již přicházeli hosté.
Nevím, jak večer pokračoval. Bylo snad nejlépe rozdat nakrájený suchý chléb a tento si mazat přímo o hostitelku.
Zmínil jsem se o humoru svého otce. Měl podivuhodný a silný sklon vymýšleti složité a náročné nesmysly, a to sám pro sebe, pro vlastní potěchu a z vlastní hluboké potřeby, z jaké jiný sahá po dýmce, houslích, turistické holi nebo po majetku druhých. Pokud jde o druh humoru, rozuměl by si výborně s mým synem, ale nesetkali se. Nestal se jeho dědečkem, aniž můj syn byl někdy jeho vnukem.
Nesetkali se? Občas o tom pochybuji a myslím, že k tomu přece jen jaksi došlo – v onom čase po otcově odchodu a před synovým příchodem, protože tu vídám cosi jako pokyny a jejich plnění, cosi jako příklad a jeho poslušné i nadšené následování.
Rozuměli by si.
Můj otec byl již značně dospělý člověk a hlava rodiny, když si přinesl domů skleněnou trubičku a vysedával po celé večery v setmělém pokoji, foukaje broky obalené chlebem do oken protějších bytů. Myslím, že můj syn by sedal vedle něho a balil mu ty broky do toho chleba a že by pak stříleli oba, protože dědeček by sehnal druhou trubičku.
Nestalo se to. Není to.
Ale to není podstatné. Podstatný je duch událostí a skutků a v tomto duchu jsou spolu, protože lidé jsou buď spolu, byť je fakticky dělila staletí, nebo nejsou spolu, spolu žijíce.
V mém otci byl a trval onen nádherný dar, který je dán jen některým mužům, dar nepodléhající věku, dar daný jednou provždy – dar klukovství.
Když je muž malý, má trojí možnost: být chlapcem, hochem nebo klukem.
To není jen trojí zvuk téhož významu, mezi těmi třemi slovy leží hluboké rozdíly kvalitativní a to trojí označení značí tři zcela rozdílné úděly a osudy.
Vzpomínám-li na svá dětská léta, musím ke své lítosti přiznat, že jsem nikdy klukem nebyl. Byl jsem, řekněme, chlapcem. Ano, byl jsem chlapcem, kromě nedělí, kdy mne matka oblékala za hocha a vedla na promenádu.
Tato se konala každou neděli dopoledne v městských sadech před budovou Měšťanské besedy a spočívala v pomalém obcházení záhonů, mezi nimiž stála vojenská hudba a hrála takové ty citové věci. Chodilo se pomalu, lidí přibývalo, zástup byl sevřený a hustý, nad květinami šuměly vodotrysky a nad hlavami se vznášela vášeň Lehárova jako růžový mrak plný voňavky. Tato trýzeň byla částečně vyvážena návštěvou cukrárny pana Vicovského, kde jsem dostal zmrzlinu. Pak se chodilo dál. Býval jsem oblékán v námořnický obleček s dlouhými kalhotami a s čepicí zvíci dýně, ušitou panem Endrštem, a stupiditu mého vzezření silně zvedala ofina, kterou jsem rovněž byl nucen nositi, neb to moje matka shledávala slušivým. Vzpomenu-li ještě, že mi říkávala – zvláště pak v přítomnosti jiných dam – Mirčo, nemohu pochopit, že jsem těmi lety prošel bez těžkého ublížení na těle a vlastně živ.
Otec na promenádu nechodil.
Svůj vztah k této události vyjádřil jednou s přesností, jaká je dána jen humoru. Těsně před naším odchodem, když moje matka již dokončovala poslední detaily svého svátečního zevnějšku, našel na dvoře neuvěřitelně špinavý hadr a přivázal k němu motouz. Pak mne zavolal, vložil mi motouz do ruky a řekl: Vidíš? To je myš.
Chodil jsem po dvoře tahaje myš za sebou. Pozoroval mne se zájmem a pak mi poradil, abych si myš vzal s sebou i na promenádu. Ten nápad se mi zalíbil a tím bylo vše rozhodnuto. Býval jsem dítě velmi vzteklé a nedal jsem si své vrtochy jen tak rozmluvit. Vyvolav tedy ve mně tento vrtoch, poodešel otec stranou, aby vyčkal reakce matčiny, tak jako chemik, který v úkrytu vyčkává nachystané exploze.
Moje matka si zakládala na těch nedělních vycházkách, a když mne spatřila s uvázaným hadrem, ustrnula. To však ještě neznala mé úmysly a domnívala se, že jsem se touto hrůzou zabavil jen po dobu svého čekání. Vybídla mne proto, abych toho okamžitě nechal a šel. Šel jsem.
Byla si tak jista rozumností svého příkazu i nerozumností mého počínání, že vykročila, aniž se ohlédla. Došel jsem k ní a pokračoval po jejím boku.
Myš za námi.
Po několika krocích to konečně zjistila.
Nebyli jsme ještě daleko od domu a otec za námi hleděl.
Byl asi spokojen. A smál se. Určitě se smál.
Toho dne jsem na promenádě vysloveně vadil: lidé mi šlapali na myš, já řval, matka se omlouvala, lidé se omlouvali jí, provázek se přetrhl, matka jej musela navazovat, protože jsem znovu řval, pak jsem vzal myš do cukrárny, kde několika lidem zvedla žaludek, a na celém nedělním dopoledni ležel stín podobný šedému a nečistému hadru.
Jsem už daleko, strašně daleko od té události, ale někdy mám pocit, že otec ještě za mnou hledí. Kéž by se smál.
