Můj případ s umyvadlem
(Také toto vyprávění je skutečné… Dosud věřím, že Sven Hedin míval na svých cestách více zavazadel než moje žena, ale tvrdím, že tam nikdy neměl tolik zbytečností jako ona. Když zvednu její kufry, mám pocit; že tam veze několik dlažebních kostek, pro případ, že bychom někde narazili na nevydlážděnou část cesty.)
Jednoho dne odjela moje žena s mým synem na venkov. Takové odjezdy se u nás nedějí bez rozmyslu. Ba naopak: rozmysl je hlavní částí příprav. Nevím, kolik zavazadel míval Sven Hedin. Jistěže víc. Jezdíval také na delší dobu a do míst vzdálenějších než jezdí moje žena, ale pochybuji, že byl kdy důkladnější ve svých přípravách než ona.
Jednoho dne tedy odjela a měla ve svých zavazadlech nejen vše, co má mít matka jedoucí se synem na venkov, ale mnohem víc. Tvrdím dokonce, že víc by toho nemohly mít dvě matky jedoucí na venkov s dvěma syny. A přece jsem po třech dnech dostal dopis, který vedle běžných citových ujištění obsahoval žádost, abych za nimi dovezl nebo poslal umyvadlo. Urychleně. Nelze to chápat jako nějaké opominutí. Nikdo jedoucí na venkov si s sebou nebere vlastní umyvadlo. Věřím, že umyvadlo si s sebou nebral ani Sven Hedin, ačkoli jezdil i do míst, kde umyvadel se nepoužívalo, ale on s tím počítal a myl se ledakde; tu v bystřině, tu pod vodopádem, a tu snad dokonce i v kaluži. Takový už je život cestovatele, ale to, co toleruji Svenu Hedinovi, nemohu a nechci tolerovat své vlastní ženě. Znám ji a vím, že její vrozené estetické cítění se léty po mém boku ještě rozvilo a že by se rozhodně nemyla ledakde, či snad dokonce v kaluži. Ba víc: vím, že by se nemyla ani v umyvadle, které by tvarem, barvou či provedením neodpovídalo jejím představám o umyvadle. Věděl jsem také, že důraz je na slově urychleně a že je to její přání, protože můj syn – jak ho znám – by se bez tohoto předmětu po nějaký čas obešel. Byl tehdy v období, kdy se nejraději nemyl, a bylo mu tudíž jedno, kde se nemyje – zda v umyvadle nebo ledakde, či snad dokonce v kaluži.
V prvé chvíli se mi jevilo vše prosté a snadné. Stačilo zaopatřiti plechové umyvadlo, dostatečně velký papír a dostatečně dlouhý motouz. Všiml jsem si už, že nejhorší věci v životě jsou ty, které se v prvé chvíli jeví jako prosté a snadné. Je v tom záměr, úmysl a škodolibé úsilí těchto věcí připoutati k sobě člověka, ponížiti jeho rozum, nahlodati jeho sebedůvěru a podupati jeho sebevědomí. Bývají to takové ty lehounké početní hříčky, nad kterými se ušklíbáme, nebo drobné mechanické hračky, které jsou až směšné svou jednoduchostí. Jsou nám nabídnuty k rozluštění a my je bereme s úsměvem člověka, který se stydí za toho, kdo je podává. Po chvíli tento úsměv mizí. Zavrtíme hlavou, což má být jakési shovívavé uznání, ale po další chvíli už hlavou nevrtíme. Hlava vrtí námi. Před pěti minutami jste se domnívali, že máte v rukou předmět, který je pouhou hračkou. Nyní jste vy pouhou hračkou, v rukou předmětu. Říká se tomu hlavolam, protože funkcí předmětu je, abyste si jím lámali hlavu. To je eufemismus ve srovnání s tím, co on sám provádí s vaší hlavou a ve vaší hlavě. Nemám rád, je-li hlavě přisouzena funkce míče, shnilého jablka nebo nuly. Nemám rád, vznáší-li se má vlastní hlava metr či dva nad mým tělem nebo je-li o dva metry vedle tohoto, nebo dokonce pod ním. Chci, aby zůstala na svém místě a ve své funkci.
S umyvadlem to začalo také tak. Ponechám satirikům, aby vylíčili humorné obtíže člověka, který umyvadlo shání, a začnu skutečnými obtížemi toho, kdo je má, chce zabalit a odeslat. Nevím, zda jste někdy umyvadlo balili, zda vůbec někdy někdo umyvadlo balil. Já se o to pokusil. Nemá význam popisovat celou akci. Je bez významu, ne nepopsatelná. Důležitý je výsledek. Výsledkem ovšem nebylo zabalené umyvadlo. Tím méně poslané. Jsem už tak založen, že výsledky mých akcí nejsou hmatatelné a že po dlouhém bloudění světem skutků ocitám se vždycky – nevím jak – ve světě úvah a myšlenek, kde je mi dobře, kde jsem si jist sebou i věcmi, stavy i ději. Ta…
