Chvála klidu
(Některá z mých vyprávění už skončila. Tato kapitola se jmenuje Chvála klidu. Nemohu než opakovat – mám rád klid. Chtěl bych být klidný i ve chvíli, kdy něco přestává poslouchat, kdy se mi třeba jen maličkost staví na odpor a kdy dokonce vím, že jedině klid může posloužit mně i té věci, abychom našli společné řešení a kýžený klid… Jsem klidný při velkých událostech, byl jsem klidný i ve sklepě našeho plzeňského bytu, když za rohem padaly bomby, ale některý obal u mne vyvolává nával zuřivosti. Je vytvořen, aby balil, aby chránil jakési zboží, ale on si zamanul, že bude uzavřen a že nepodlehne tomu, kdo ho chce otevřít… Ta paní ze závěru tohoto vyprávění se snad ještě ohlíží. A já nemám možnost vysvětlit jí tu chvíli, ten svůj stav i svou bezmocnost, nedovedu to vysvětlit ani sám sobě, a když si někdy umíním, že od příštího dne či týdne budu naprosto klidný, lžu si. Vím to. Ale lžu si.)
Mám rád klid. A snažím se ho zachovávat. Řekl bych, že se mi to většinou daří, nepočítám-li nevysvětlitelné a nezvladatelné výbuchy vzteku nad věcmi, které nejen že nestojí za vztek, ale ani za pohled. Je to vždycky maličkost: vadný zámek, vzdorující zásuvka nebo moje neschopnost orientovat se v obsahu vlastních kapes. Nejsem schopen ublížit kuřeti – pokud mu již ublíženo nebylo, třeba grilováním –, ale kdyby přede mnou stanul vadný zámek v lidské podobě, kdyby mi vzdorující zásuvka vzdorovala v podobě sebekrásnější ženy, zabil bych je. Zabil bych je bez váhání, jediným úderem a čímkoli, co bych v té chvíli měl po ruce. Ve svém vzteku si věci personifikuji, spílám jim, tluku je a vyhrožuji jim. Ale nejen ve vzteku. Na druhé straně dovedu být věcem vděčný; věřím totiž v jejich tiché a pokorné bytí, věřím v jejich dobrou vůli a zlobí mne občas její nedostatek, nebo dokonce škodolibost. Vím, že vůli mají a že záleží na nich, jaká tato bude. Po devadesáti pěti pohybech, které vykonám se zásuvkou marně, ukáže se pohyb devadesátý šestý pohybem správným, ačkoli se ničím neliší od všech předešlých. Zásuvka náhle, nevím proč, přistoupila na spolupráci a otevřela se. Mohla to učinit dříve, nesli hned, a mohla také vyčkati ještě dalších deseti mých pohybů – i když by tím již riskovala, že přestane navždy být zásuvkou.
Některý zámek je vadný jediným způsobem; za ten ovšem nemůže, právě tak jako člověk nemůže za svou tělesnou vadu. Jediný způsob se dá odhadnout a vada může být odstraněna nebo respektována. Je známa, je s ní počítáno, je možno jí předejít a mezi vámi a zámkem pak dojde k dobrému a poklidnému vztahu. Jiný zámek je vadný mnoha způsoby. Nedá se říci, že má mnoho vad, spíše se podobá pravdě, že nemá vadu žádnou, ale z jakési příčiny, z jakéhosi snad i jemu skrytého důvodu se rozhodl vadit. Tak jako někteří lidé. Nevíme proč, oni to taky nevědí, ale těší je vadit. Baví je to.
Znám takové zámky. Zasunete do nich poprvé klíč a po pěti deseti pohybech zjistíte, že je nutno tlačiti trochu doprava a nahoru. Pak zámek povolí. Příště však je celá věc naopak. Vykonáte patnáct, třiadvacet a šedesát šest pohybů trochu doprava a nahoru, ale zámek si zamanul cosi jiného. Je nutno tlačiti jinde, jinam a jinak. A pak už vždycky jinak a vždycky jinde. Když se domníváte, že všechny způsoby jsou vyzkoušeny, nastane den, kdy není nutno ani radno tlačiti vůbec. Jsou zámky, které jsou schopny – jako Šeherezáda – vymysleti tisíc a jeden způsob, ale vám při sedmistém třetím povolí nervy a vy použijete sekery.
Nevím, co se to děje v takové věci. Chtěl bych porozumět jejím vrtochům, chtěl bych ji něčím obšťastnit, sdělit jí, že chápu a obdivuji její existenci a že ona by měla aspoň chápat existenci mou, která je, byť částečně, ale přece jen závislá na jejím chování, a že naše občasná střetnutí jsou to nejhorší, co mne může potkat. Není, žel, způsobu, kterým bychom si mohli sdělit svá stanoviska, své pocity. Ona si hraje se mnou a já se potýkám s ní. Je to zoufalé pro mne a nemůže to být zábavné pro ni. Nevím, proč jsem to vždycky já, ke komu se v…
