Chvála prvního kroku
(Tady se praví, že každý krok by měl být krokem prvním, který budiž pochválen a chválen. Snažím se o takový první krok, kdykoli jdu před diváky – i když to představení hraju třeba třistapadesátkrát. Budiž pochválen pocit prvního kroku. Tento pocit bychom měli mít i tam, kde sám krok už prvním není. I k Vám, milí čtenáři a čtenářky, přistupuji jakoby poprvé. Berte to tak.)
Na svůj první krok jsem zapomněl. Každý na něj zapomene. Jednou jej učinil, rodina užasla a on jím začal svůj dlouhodobý pochod k prvnímu školnímu dnu, k prvnímu dnu svých prvních prázdnin, k prvnímu polibku, k prvnímu povolání, k prvnímu manželství, k mnoha prvním věcem, které každého čekají, a žel, k mnoha věcem posledním, které nikoho neminou.
Svým prvním krokem poprvé okusil chůze. Bylo to zázračné. Všechno je zázračné při prvním kroku. Teprve další kroky, které jsou či zdají se být pouhým opakováním, mění zázračné ve všední a vedou nás končinami nudy. Neprávem. Jdouce dál a dál, stále se něčím stáváme. Školákem, studentem, úředníkem, králem, instalatérem, manželem, číšníkem, ministerským předsedou, filatelistou, milencem. To znamená, že ještě před chvíli jsme byli něčím jiným, pak učiníme další ze svých prvních kroků, přestoupíme jím práh školy, úřadu, ložnice, dílny, čehokoli, a jsme náhle někde docela jinde, jsme náhle někým jiným a budeme tím den, rok, týden, hodinu nebo už pořád. Dáváme si záležet na prvním kroku, jako bychom věděli, že takové by měly být i všechny kroky další, ale brzy zjistíme, že to nejde, že tolik úsilí nemůžeme věnovat každému kroku, že stačí méně, mnohem méně, a my přece jdeme, my přece jsme i nadále tím, čím jsme tím prvým krokem začali být.
Učíme se hospodárnosti. Šetříme silou, nadšením, snahou.
Začátečníka poznáte podle plamenů. Tryskají z něho do všech stran podobny praporům a je docela jedno, je-li to začátečník herec, číšník nebo ředitel. Každému ze svých úkonů věnuje desetkrát tolik energie, než je třeba. Předmět pětikilový zvedá silou, která by zvedla půl metráku, každou větu nalije tisícerým významem a po lokále se pohybuje s vehemencí, která méně obsluhuje a více kácí.
Pak nastane vždycky a nutně období druhé, jakási úlevná perioda mírného lajdáctví. Řemeslo je osvojeno, což vede k pýše a suverenitě, ba hůř: řemeslo je zdánlivě prokouknuto až ke dnu, až k tomu, co za dno považujeme, a hle: je šedé jako déšť, ani stopy po zlatu úsloví, a to má horší následky: nudu a pocit marnosti. Jsme jakoby ošáleni tím, co jsme začali s takovou slávou, ty tam jsou plameny, popel stydne a my opakujeme den za dnem úkony svého údělu stále malátněji a matněji.
Mnozí tak končí. Doutnajíce uvnitř, roznášejí vlažnou krmi své profese ať již po jevišti nebo po lokále nebo v úřadě, kdekoli. Zklamáni sami sebou, manifestují nahlas své zklamání příslušným oborem.
Jdou. Mechanicky sunou nohy vpřed, protože taková je nezbytnost, jdou, aby došli od jednoho výplatního termínu k druhému a posléze do důchodu, ve kterém vidí kýžené usednutí. Konec chůze. Konec té hrůzy, kdy krok je podoben kroku, kterýkoli všem, každý každému, všechny kterémukoli a žádný z nich tomu prvnímu, nad kterým zněly tympány, který byl ozářen požárem smyslů a vedl je branou slávy dokořán otevřenou.
Ale je tu, bývá tu třetí období, kdy vyzrálý mistr je opět podoben začátečníku: nikoli měrou energie, ale neutajitelnou přítomností ohně. Neplýtvá již silou – je silný. Je rozkoš pozorovati ho. Je-li to číšník, který přistoupil k vašemu stolu, máte pocit, že jste jeho prvním a jediným hostem. On je vaším hostitelem, pozval vás, čekal na vás a záleží mu právě na tomto večeru, právě na vás. Žádný z jeho pohybů není jednoduchý; všimněte si mistrů kteréhokoli oboru – jsou přesní, ale jejich pohyby nemíří nejkratší cestou – vždycky je tu malý oblouk, vzlet a okruh, nikdy to není úkon sám o sobě, ale úkon a ještě cosi navíc: přítomnost ritu.
Viděl jsem kaliče v žáru jejich díla; byli lehouncí. Jejich pohyby byly cele jejich. Osvojili si je a jejich …
