„Dáte si ještě jednoho panáka, nedesátníku Nóblhóchu?” zeptal se seržant Tračník mírně nejistě.
„Docela rád, neseržante Tračníku,” přikývl rozmáchle Noby.
Brali svou nenápadnost velmi vážně. To ovšem vyloučilo většinu hospod na morkporské straně řeky, kde byli víc než dobře známí. Teď právě seděli v jednom docela elegantním podniku v dolním Ankhu, kde se snažili být tak nenápadní, jak to jen dokázali. Ostatní návštěvníci si mysleli, že dvojice patří k hercům místního kabaretu.
„Tak jsem myslel,” začal seržant Tračník.
„No?”
„Kdybysme si koupili flašku nebo dvě, mohli bysme jít domů a pak bysme byli fakt úplně nenápadný.”
Noby si jeho prohlášení obrátil v hlavě.
„Ale on řek, že máme mít uši otevřený,” zavrtěl hlavou. „Musíme, jak řek, něco zjistit.”
„To můžeme u mě taky,” prohlásil seržant Tračník. „Můžeme poslouchat celou noc, až se nám bude od uší kouřit.”
„Tak tomu říkám nápad,” přikývl Noby. Čím déle o tom přemýšlel, tím víc se mu ten nápad zamlouval.
„Ale nejdřív si musím skočit s pískem,” prohlásil.
„Já taky,” souhlasil seržant. „Tahle detektivní práce, ta dá jednomu dost zabrat, co říkáš?”
Vkymáceli se do uličky za hospodou. Měsíc byl v úplňku a tu a tam přes něj přeběhl potrhaný mráček. Nenápadná dvojice do sebe ve tmě dosti nápadně narazila.
„To jste vy, detektorní seržante Tračníku?”
„Sem já! Tak a teď, naschvál, jestli dokážete odhalit dveře na hajzlík, detektore desátníku Nóblhóchu? Hledáme malý temný dvířka výhrůžnýho vzhledu, hahaha!”
Pak se ozvalo tiché zacinkání ostruh a Noby se s tlumeným zaklením zapotácel sem a tam uličkou, když mu mezi nohama s hlasitým zamňoukáním proběhla jedna reprezentantka mnohočetné populace ankh-morporských divokých koček. „Kdo o tebe stojí, prevíte?” zanadával Noby tiše.
„Máte pravdu, kolego, takže nouzové řešení,” prohlásil seržant Tračník a rozkročil se proti nejbližšímu rohu.
Jeho soukromé hloubání bylo přerušeno Nobyho zabručením.
„Jste tam, seržo?”
„Pro vás, Noby, vždycky detektor seržant,” uchechtl se seržant Tračník spokojeně.
Nobyho tón byl naléhavý a najednou kupodivu velmi střízlivý. „Už se s tím moc nezdržujte, seržo, právě jsem zahlídnul, jak nad náma prolítl drak velkej jako loď.”
„Viděl jsem v Efebe paroloď,” prohlásil seržant Tračník a tiše škytl, „viděl jsem na cestách dokonce i vzducholoď, ale drakoloď, tak to jsem ještě neviděl.”
„Tak teď bys ji viděl, ty troubo!” pokračoval Noby naléhavým tónem. „Koukni, to není žádná sranda! Měl na zádech křídla, který byly veliký jako... jako... no jako obrovský křídla!”
Seržant Tračník se důstojně otočil. Desátníkova tvář zbledla tak, že z temnoty téměř svítila.
„Čestně, seržante!”
Seržant Tračník zvedl oči k vlhkému nebi a deštěm opláchnutému měsíci.
„Dobrá,” prohlásil s bohorovným klidem, „tak mi ho ukaž!”
Kdesi za ním se ozval chřestivý zvuk a do uličky dopadlo několik tašek.
Obrátil se po zvuku. Na nedaleké střeše seděl drak. „Támhle na střeše je drak!” zajektal vyděšeně. „Noby, na tý střeše sedí drak! Je tam drak, slyšíš? Co mám dělat, Noby? On se na mě kouká!”
„No, na tvým místě bych začal tím, že bych si zapnul kalhoty,” ozval se Noby, ukrytý za nejbližší zdí.
