Lidi, jako byl desátník Nóblhóch, najdete v každé armádě. Přestože jejich znalost Pravidel, Nařízení, Článků, nebo jak se tento soubor v příslušné armádě jmenuje, je mnohdy až encyklopedická, pečlivě dbají o to, aby nebyli povýšeni nad hodnost, dejme tomu desátníka. Měl sklony mluvit koutkem úst. Neustále kouřil, ale zvláštní věc, jak si Karotka všiml, každá cigareta, kterou si desátník zapálil, se téměř vzápětí změnila v nedopalek, ale pak zůstávala nedopalkem libovolnou dobu, nebo alespoň do toho okamžiku, kdy ho Noby uložil za ucho, které představovalo něco jako sloní hřbitov nikotinu. Při těch výjimečných příležitostech, kdy Noby vytáhl nedopalek z úst, ho držel pečlivě ukrytý ve dlani.
Byl to malý, křivonohý mužík, vzdáleně připomínající šimpanze, kterého nikdo v životě nepozval na odpolední čaj.
Jeho věk byl neurčitý. Pokud bychom to ovšem měli hodnotiti podle cynismu a celkové unavenosti světem, což je něco jako uhlíková metoda stanovení stáří osobnosti, mohl být stár zhruba sedm tisíc let.
„Tahle cesta, to je lehárko,” prohlásil, když procházeli vlhkou ulicí v kupecké čtvrti. Zkusil jednu kliku. Obchod byl zamčený. „Pěkně se mě drž,” dodal, „a já už dohlídnu, aby se ti nic nestalo. Tak, ty teď vyzkoušej dveře na protější straně ulice.”
„Aha. Jasně, rozumím, desátníku Nóblhóchu. Zjišťujeme, jestli náhodou někdo nezapomněl zamknout svůj obchod,” řekl Karotka.
„Chápeš rychle, synu.”
„Doufám, že se mi podaří přistihnout delikventa při činu,” pokračoval Karotka toužebně.
„Ehm, jasně,” přikývl Noby nejistě. „Předpokládám, že kdybychom náhodou našli dveře otevřené, museli bychom neprodleně přivolat vlastníka,” rozvíjel svou teorii Karotka. „A jeden z nás by u nich musel zůstat na stráži, aby je ohlídal, že?”
„Ano?” Noby se poněkud rozveselil. „Tak to budu já,” pospíšil si. „S tím si nemusíš lámat hlavu. Klidně můžeš jít a najít oběť. Tedy majitele, samozřejmě.”
Zkusil další kliku. Ta pod jeho stiskem povolila. „Když jsme u nás v horách,” pokračoval Karotka společensky, „chytili zloděje, pověsili jsme ho za -” Odmlčel se a zkusil další kliku.
Noby ztuhl.
„Za co?” zeptal se ve zděšeném úžasu.
„Teď si zrovna nevzpomínám,” zavrtěl Karotka hlavou. „Ale moje matka říkala, že i tak je to pro ně moc mírný trest. Krást je špatné.”
Noby přežil velký počet proslulých masakrů díky tomu, že tam nebyl. Pustil kliku a přátelsky ji popleskal. „Mám to!” prohlásil najednou Karotka. Noby nadskočil.
„Co máš?” vykřikl znepokojeně.
„Už jsem si vzpomněl, jak jsme je věšeli,” oznámil mu Karotka.
„Oh,” odpověděl mu Noby slabým hlasem. „Jak?”
„Věšeli jsme je na provazu na šibenici hned vedle radnice,” oznámil mu spokojeně Karotka. „Někdy tam viseli celé dny. A už to potom nikdy neudělali, to mi věř.”
Noby opřel svou píku o zeď a odněkud ze zákoutí svého ucha vytáhl nedopalek cigarety. Došel k názoru, že tady je třeba vyjasnit si několik věcí.
„Proč jsi šel ke strážím, chlapče?” začal.
„To se mě ptají všichni,” odpověděl Karotka. „Nemusel jsem. Já jsem chtěl. Udělá to ze mě muže.”
Noby se nikdy nikomu nedíval přímo do očí. Proto teď v úžasu upřel oči na Karotkovo pravé ucho. „Tím chceš říct, že před ničím neutíkáš?” řekl.
„A proč bych měl před něčím utíkat?”
Noby se poněkud zarazil. „No. Ono se vždycky něco najde. Možná - ale říkám možná, tě z něčeho neprávem obvinili. Jako třeba,” spokojeně se zašklebil, „když ze skladiště tajemně zmizelo nějaké zboží a oni tě neprávem obviní, že s tím máš něco společnýho. Nebo ve tvým báglu našli nějaký drobnosti a ty nemáš ani nejmenší ponětí, jak se tam dostaly. Takový věci myslím. Starýmu Nobymu se můžeš klidně svěřit. A nebo je v tom docela něco jinýho?” strčil loktem do Karotky a lišácky zamrkal. „Ser že lafém, co? Dostals do maléru nějakou holku, co?”
„Já -” začal Karotka, ale pak si uvědomil, že ano, že člověk může říci pravdu i takovým zvláštním lidem, jako byl Noby, kteří nevědí, co to je. A pravda byla, že on přiváděl Mátu neustále do nějakých potíží, přestože jak a čím, to b…
