Je hranice, po kterou může být použita i ta největší síla, aniž zničí sama sebe. Posouzení této hranice je to pravé umění vládnout. Zneužití moci je osudový hřích. Zákon nesmí být nástrojem pomsty, tím méně zárukou či opevněním před mučedníky, které naplodil. Jediného člověka nemůžete ohrožovat, aniž uniknete následkům.
Muad'Dib a Zákon
Stilgarův Komentář
Chani se dívala na jitřní poušť, zarámovanou v rozsedlině průsmyku pod síčem Tabr. Neměla filtršaty, takže měla pocit, že to v poušti pro ni není dost bezpečné. Vstup do síčské jeskyně byl ve srázu skály kousek nad Chani a byl schovaný.
Poušť... poušť... Měla pocit, že poušť jde s ní, kamkoli se pohne. Návrat na poušť nebyl ani tak návratem domů, jako spíše ohlédnutím za něčím, co tu vždycky bylo.
V břiše se jí ozvaly bolestivé stahy. K porodu mohlo dojít každou chvíli. Přemohla bolesti a v té chvilce bylo na závadu, že tu je sama se svou pouští.
Tichý úsvit zalehl krajinu. Kolem dokola utíkaly stíny po dunách a terasách Štítového valu. Denní světlo se vyhouplo přes vysoký sráz a vniklo jí přímo do očí, ponurá krajina se táhla do daleka pod vymytou modrou oblohou. Ta scéna jí připomínala pocit strašlivého cynismu, jenž ji trýznil od okamžiku, kdy se dověděla o Paulově oslepnutí.
Proč jsme tady, uvažovala.
Nešlo o žádné putování pouští, o průzkumnou cestu. Paul tu snad nehledal nic kromě místa, kde by porodila. Svolal si podivné průvodce, aby putovali s nimi, uvažovala Chani - Bidžase, tleilaxského skrčka; gholu Hayta, který mohl být přízrakem Duncana Idaha; Edrika, Kormidelníka Gildy, Velvyslance; Gaius Helenu Mohiamovou, benegeseritskou Ctihodnou matku, kterou zřejmě nenáviděl; Lichnu, Otheymovu prazvláštní dceru, jež se zdánlivě nemohla ani hnout bez pátravého dozoru strážných; Stilgara, jejího naíbského strýce, a jeho vyvolenou manželku Harah... a Irulá... Alii...
Chaniny úvahy doprovázel hukot větru mezi útesy. Den na poušti dostával stále žlutější a žlutější, pak stále osmahlejší a osmahlejší a nakonec stále šedivější barvu.
Proč ta prapodivná míchanice průvodců?
Paul na její otázku odpověděl: "My jsme pozapomněli, že slovo `doprovod` původně znamenalo doprovázející druhy. My jsme průvod."
"Ale k čemu je kdo z nich dobrý?"
"Vždyť vidíš!" řekl a prázdnými strašnými očními důlky se k ní obrátil. "Ztratili jsme jasný, vlastní smysl života. Když to nelze zavařit, ušlehat, ukázat, nakřečkovat, tak to pro nás nemá žádnou cenu."
Okamžitě odpověděla: "Tak jsem to nemyslela."
"Má nejdražší," ozval se konejšivě, "jsme strašně bohatí, pokud jde o peníze, a tak strašlivě chudí, pokud jde o život. Jsem zlý, paličatý, hloupý..."
"Nejsi!"
"Je to strašně pravdivé. Vždyť mám prázdné ruce, promrhal jsem čas. Myslím... Myslím, že jsem se pokoušel vynalézt život, aniž jsem si uvědomoval, že už byl vynalezen."
A dotkl se Chanina břicha, aby tam ucítil nový život.
Když si na to nyní vzpomněla, položila si obě dlaně na břicho a roztřásla se lítostí nad tím, že po Paulovi chtěla, aby ji sem zavedl. Pouštní vítr rozvířil nepříjemnou vůni rostlin, které prorůstaly duny a kořenily při útesech skal. Zmocnila se jí fremenská podezíravost: protivná vůně, protivná doba. Otočila se proti větru a spatřila červa, jak se objevil za rostlinami. Vynořil se z dun jako příď přízračného korábu, vířil písek jako fukar mlátičky, přirozeně zavětřil smrtící vodu a pak rychle prchl pod dlouhou navršenou brázdou písku.
Chani se pak voda zhnusila, způsobil to ten červí děs. Voda, kdysi duše Arrakisu, se proměnila v jed. Voda s sebou nesla mor. Pouze poušť zůstávala čistá.
Kousek opodál se objevila fremenská pracovní skupina. Stoupali k prostřednímu vstupu do síče; všimla si, že mají zablácené nohy.
Fremen se zablácenýma nohama!
Děti ze síče někde nad ní po ránu začaly zpívat,jejich pisklavé hlásky se nesly od horního vstupu. Způsobily, že se jí zazdálo, jak čas před ní prchá jako jestřábi před větrem. Zachvěla se.
Jaké bouře asi zahlédl Paul tím svým pohledem bez očí?
Zdál se jí jako …
