Spasitel Duny (Frank Herbert)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

On byl mužem všeho znalým.
Na sklonku své slavné říše
jedenkrát si na poušť vyšel,
oheň mu tam zraky spálil.
Že byl moudrý, tak z té ztráty
neobvinil lidi cizí.
Soustředil se a měl vizi:
Rozhodl jsem, že jsem svatý!

Říkanky pro děti
Z příběhu o Muad'Dibovi

Paul stál ve tmě venku před síčem. Jasnovidění mu říkalo, že je noc, že měsíční světlo obkresluje siluetu hrobky vysoko po jeho levici na vrcholu Bradaté skály. Bylo to místo prosycené vzpomínkami, jeho první síč, kde spolu s Chani...

Řekl si, že na Chani nesmí myslet.

Probírka faktů z jeho jasnozření mu říkala, že všude kolem došlo ke změnám - vpravo dole v dáli skupinka palem, temně stříbrná linie vodovodního kanátu, svádějícího skrze duny vláhu spadlou při ranní bouřce.

Z pouště přitéká voda! Představil si jinou tekoucí vodu, a to tam v řece v jeho rodišti na Caladanu. Tehdy vůbec neměl tušení, jaký poklad je podobný tok, dokonce i takovýhle temně se valící proud v kanátu přes pouštní pánev. Poklad.

Pomocník, který se k němu přiblížil zezadu, tlumeně zakašlal. Paul natáhl ruku po desce s fólií kovového papíru. Pohyboval se právě tak zvolna jako voda v kanátu. Jeho jasnovidění probíhalo dál, on však se přistihl při tom, že je sleduje čím dál tím zdráhavěji.

"Promiňte, pane," oslovil ho pomocník. "Semboulská dohoda - podepíšete ji?"

"Umím si to přečíst!" vybafl Paul. Naškrábal na správném místě "Atreides Imper.", a když desky vracel, doslova je vrazil do napřažené pomocníkovy ruky s rozechvěním a obavou, co to vyvolá.

Muž odběhl.

Paul se odvrátil. Šeredná, neplodná země! Představoval si, jak je prosluněná a obludně horká, ta její místa písečných sesuvů i vodní nádrže, topící se v prašné temnotě, šílené nárazy vichru, tvořící návěje drobných dun přes skaliska, jejich soutěsky, naplněné okrovými krystalky. Ale byla to též bohatá země: rozlehlá, ubíhající ze soutěsek, z nichž byly vyhlídky a průzory do pustin udusaných bouřemi, hradby skalin a rozpadající se horské hřebeny.

Všecko to vyžadovalo vodu... a lásku.

Život tyto nepřátelské pustiny měnil v půvab a pohyb, pomyslel si. Takové bylo to pouštní poselství. Když si to uvědomil, protivy ho omračovaly. Chtělo se mu obrátit se k pomocníkům, kteří se shlukli při vstupu do síče, a zvolat: Potřebujete-li něco uctívat, uctívejte život veškerý život, sebemenší jeho hemžení! Všichni společně se podílíme na té nádheře!

Nepochopili by. Byli v poušti bezmezně opuštění. To, co tu vyrůstalo, pro ně nepředstavovalo zelený balet.

Sevřel si na bocích ruce do pěstí, když se snažil ono jasnozření zadržet. Chtěl prchnout ze své vlastní mysli. Divoká bestie ho chtěla pohltit! Vědomí měl nasáklé, ztěžklé vším, co za celý život do sebe jako houba vsál, nabitý nesčetnými zkušenostmi.

Zoufale se pokusil myšlenky svést jinam.

Hvězdy!

Vědomí se mu obrátilo ke všem těm hvězdám, jež měl nad sebou byl to nekonečný prostor. Člověk by musel být zpola šílenec, aby si představoval, že by z tohoto prostoru mohl vládnout byť jen jediné kapce slzí. Nebyl s to si ani vybavit počet subjektů patřících jeho impériu.

Subjektů? Zbožňovatelů i nepřátel, to nejspíš. Viděl snad někdo z nich za onu strnulou víru? Kdepak byl onen muž, jenž unikl stísňujícímu osudu své předpovědi? Vždyť ani imperátor mu neunikl. Žil zcela mimořádný život, když se pokoušel stvořit vesmír podle vlastní představy. Avšak triumfující vesmír se přes něho nakonec převalil v mlčenlivém vlnění.

Plivnout na Dunu! napadlo ho. Odevzdám jí svou tekutinu!

Tento mýtus, který stvořil na základě složitých pohnutek a představ, pro měsíční svit a z lásky, na podkladě modliteb starších než sám Adam a z našedlých útesů a krvavých stínů, z nářků a proudů mučedníků - nač to všecko bylo? Když vlny opadly, břehy Času se opět mohly rozprostřít čisté, přirozené, skvějící se nesčetnými zrnky a dalšími drobnostmi. Byla to zlatá geneze člověka?

Písek, drhnoucí o kámen, mu ohlašoval, že se k němu připojil ghola.

"Dneska ses mi vyhýbal, Duncane," řekl Paul.

"Je to pro vás nebezpečné říkat mi takhle," pravil ghola.

"Já vím."

"Já... vás přicházím varovat, můj pane."

"Já vím."

Donucení, jehož se na něm dopustil Bidžas, nyní z gholy přímo tryskalo.

"Znáš podstatu donucení?" zeptal se Paul.

"Násilí."

Paul si uvědomil, že dospěl k místu, jež ho od počátku přitahovalo. Zůstal nerozhodně stát. Džihád ho uchvátil, postavil ho na kluzkou cestu, z níž už ho děsivá přitažlivost Budoucnosti nikdy nemohla uvolnit.

"Tady nedojde k žádnému násilí z Duncanovy strany," šeptl Paul.

"Ale, pane..."

"Pověz mi, co kolem nás vidíte," pravil Paul.

"Můj pane?"

"Poušť - jaká je dnes v noci?"

"Nevidíte ji?"

"Nemám oči, Duncane."

"Ale..."

"Mám jen své jasnozření," odvětil Paul, "a rád bych, abych je neměl. Věštění mě smrtelně zmáhá, copak to nevíš, Duncane?"

"Možná... že to, čeho se bojíte, se nestane," řekl ghola.

"Cože? Popírat svou vlastní věštbu? Jakpak bych mohl, když jsem viděl, jak se tisíckrát splnila? Říká se tomu nadání, dar. Je to neduh! Nedovoluje mi to skončit život tam, kde jsem ho našel!"

"Můj pane," zakoktal ghola, "já... to není... mladý mistře, vy nesmíte... já..." A zmlknul.

Když Paul vycítil gholův zmatek, řekl: "Jak jsi mi to řekl, Duncane?"

"Copak? Co já... okamžik..."

"Řekl jsi mi `mladý mistře `..."

,Ano, řekl."

"Právě tak mi vždycky říkal Duncan." Paul vztáhl ruku, aby se dotkl gholovy tváře. "To patřilo k tvému tleilaxskému školení?"

"Ne."

Paul nechal ruku klesnout. "Tak co tedy?"

"To pochází ode... mne."

"Sloužíš snad dvěma pánům?"

"Nejspíš."

"Zbav se toho gholy, Duncane."

"Jak?"

"Jsi lidská bytost. Jednej jako člověk."

"Jsem ghola!"

"Máš však lidské tělo. Je v něm Duncan."

"Něco něcinko v něm je."

"Nestarám se o to, jak to uděláš," pravil Paul, "ale ty to uděláš."

"To jste tak předvídavý?"

"Do háje s předvídavostí!" Paul se odvrátil. Teď se jeho jasnovidnost hnala vpřed, prodírala se do toho, ale nebylo to k zastavení.

"Můj pane, jestliže vy..."

"Ticho!" pozvedl Paul ruku. "Slyšíš to."

"Co mám slyšet, můj pane?"

Paul zatřepal hlavou. Duncan to neslyšel! Copak si ten zvuk jen představoval? To přece bylo jeho kmenové jméno, tak mu říkali na poušti - v dálce a tlumeně: "Usúle". Uuusssúúúllleee!..."

"Co je to, můj pane?"

Paul opět zavrtěl hlavou. Nastražil se. Věděl, že tady někde vedle v nočním stínu něco je. Něco? Nikoli - někdo!

,Bylo to strašně něžné," zašeptal, "a ty jsi z toho všeho byl to nejněžnější."

"Co jste to povídal, můj pane?"

"To budoucnost," řekl Paul.

Onen neuspořádaný vesmír se dal do překotného pohybu, roztančil se podle melodie jeho vize. Pak se to na jakýsi důrazný pokyn zastavilo. Přízračné ozvěny mohly zesílit.

"Nerozumím tomu, můj pane," řekl ghola.

"Fremen umírá, jestliže je příliš dlouho mimo poušť," pravil Paul. "Říkají tomu `vodní nemoc`. Není to zvláštní?"

"Opravdu zvláštní."

Paul se upjal ke vzpomínkám, pokoušel se představit si zvuk toho, jak v noci vedle něho dýchá Chani. Přemýšlel kde najít útěchu? Jediné, nač byl s to si vzpomenout, byla Chani při snídani onoho dne, kdy odcházeli na poušť. Byla neklidná, podrážděná.

"Proč si oblékáš ten starý kabát?" ptala se při pohledu na jeho černý stejnokrojový kabátec s černými zkříženými jestřábími křídly, jejž si Paul oblékl pod fremenský šat. "Jsi přece imperátor!".

"Imperátor taky dává přednost některým šatům," řekl.

Ničím si nemohl vysvětlit, že to Chani vehnalo do očí skutečné slzy - že to bylo podruhé v jejím životě, co se otřásly její fremenské zábrany.

Teď si tu v temnotě Paul otřel tváře a ucítil, že jsou zvlhlé. Kdo odevzdává vláhu mrtvému? napadlo ho. Byla to přece jeho vlastní tvář, nicméně ne jeho. Vítr chladil vlhkou pleť. Křehká podoba snu se rozpadla. Co se mu to dmulo v prsou? Spolkl snad něco? Jak hořce a žalostně je člověku, když odevzdal tekutinu mrtvému? Vítr bodal jehličkami písku. Jen pleť, jež už teď oschla, byla jeho vlastní. Komu však patřilo to neustálé rozechvění, jež nemizelo?

Potom zaslechli nářek z hloubi síče. Stále sílící... hlasitější... Ghola se obrátil, když se za ním prudce rozjasnilo, neboť někdo doširoka rozhrnul zapečetěny vstup. Ve světle uviděl muže s vyžilým úsměvem na tváři - nikoli, nebyl to úsměv, ale tvář sevřená smutkem! Byl to fedajkinský poručík, zvaný Tandis. Za ním se tlačil zástup dalších lidí, kteří ztichli při pohledu na Muad'Diba.

"Chani..." řekl Tandis.

"Umřela," zašeptal Paul, "slyšel jsem, jak volala."

Otočil se směrem k síči. Znal to místo. Místo, kde se nemohl skrýt. Řítící se jasnozření osvětlovalo celý fremenský zástup. Viděl Tandise, cítil fedajkinúv žal, strach i hněv.

"Odešla," pravil Paul.

Ghola ta slova zaslechl ze zástupu, jenž se tlačil kolem nich. Pálila ho v prsou, na páteři, v důlcích jeho kovových očí. Měl pocit, že se mu pravice pohnula k dýce u pasu. Mysl se mu podivně změnila, vykloubila se. Byl loutka, pevně držená na provázcích, jež k ní vedly z toho děsivého davu. Hýbal se podle příkazů kohosi jiného, podle cizího přání. Provázky mu škubly pažemi, nohama, bradou. Z úst se mu opětovně draly strašné zvuky

"Krá! Krá! Krá!"

Dýka se napřáhla k úderu. V téže chvíli zvládl svůj nejvlastnější hlas a chrčivě zakřičel: "Utíkejte! Pane, utíkejte!"

"Utíkat nebudeme," řekl Paul. "Budeme se pohybovat důstojně. Učiníme to, co musí být učiněno."

Gholovi strnuly svaly, roztřásl se, zakolísal.

"..co musí být učiněno!" Slova se mu v mysli převalovala jako velká ryba, vytahovaná na hladinu. "..co musí být učiněno!" Ach, to přece znělo,jako by to byl vyslovil starý vévoda, Paulův děd. Mladý mistr v sobě má něco z toho starce... " co musí být učiněno!"

Slova se začala v gholově mysli rozkládat. Pocit dvou simultánních životů mu prostoupil vědomí; Hayt / Idaho / Hayt /Idaho... Měnil v nehybný řetězec relativní existence, lišící se od všeho, sám o sobě. Hlavou mu táhly dávné události. Zaznamenával je, porovnával je s nynějším stavem a začal je včleňovat do nového vědomí. Nová postava se dočasně stávala tvářností vnitřní tyranie. Průběh onoho pochlapení tu trval dál, ale gholu tísnil případný zmatek, nicméně události ho nutily dočasně se přizpůsobit. Mladý mistr ho potřeboval.

A tak k tomu došlo. Sám sebe poznával jako Duncana Idaha, který si vzpomínal na všecko o Haytovi, jako by si to byl v nitru potají ukládal a podněcoval se tím žhnoucím katalyzátorem. Dav řídl. Ghola se zbavoval tleilaxského donucení.

"Zůstaň blízko mne, Duncane," řekl Paul. "Budu na tobě v mnoha směrech závislý." A protože Idaho byl stále u vytržení, opět ho oslovil: "Duncane!"

"Ano, jsem Duncan."

"Ovšemže jsi! Tohle je ten okamžik, kdy ses vrátil. Teď půjdeme dovnitř."

Idaho se přiřadil k Paulovi. Bylo to jako kdysi dávno, ale ne tak úplně. Když tu nyní stál oproštěn od Tleilaxu, teprve mohl ocenit. co od něho získal. Zensunnitský výcvik mu pomohl překonat náraz událostí. Mentatské znalosti tvořily protiváhu. Odhodil veškeré obavy, neboť se dostal přímo k příčině. Nahlížel na to s naprosto úplným vědomím z pozice nekonečného údivu: byl mrtvý; byl naživu.

"Pane," řekl fedajkin Tandis, když se k němu přiblížili, "žena Lichna povídá, že se s vámi musí setkat. Tak jsem jí řekl, aby počkala."

"Děkuji," řekl Paul. "Porod..."

"Mluvil jsem s lékaři," pravil Tandis, když scházel ze schodů. "Říkají, že máte dvě děti, obě jsou naživu a jsou zdravé."

"Dvě?" klopýtl Paul a chytil se Idahovy paže.

"Chlapce a děvče," pravil Tandis. "Viděl jsem je. Jsou to správná fremenská kojeňátka."

"Jak... jak umřela ona?" zašeptal Paul.

"Můj pane?" naklonil se k němu Tandis.

"Chani?" pravil Paul.

"Při porodu, můj pane," zachraptěl Tandis. "Prý měla tělo odvodněné, když se to urychlovalo. Já tomu nerozumím, ale tak to říkají."

"Zaveďte mě k ní," zašeptal Paul.

"Můj pane?"

"Zaveďte mě k ní."

"Vždyť jdeme právě tam, můj pane." Tandis se k němu znovu naklonil. "Proč ghola tasil dýku?"

"Duncane, schovej tu dýku," řekl Paul. "Čas násilí je pryč."

Při těchto slovech se Paul cítil jaksi blíž ke zvuku svého hlasu než k mechanismu, který zvuk vydával. Dvě děti! Jasnozření však vypovídalo jen o jednom. Přesto však přítomné okamžiky probíhaly jako ve vidění. Byla tu postava, která pociťovala smutek a hněv. Prostě někdo.

Vlastní vědomí se mu zdálo byt v duchamorné mlýnici, kde se jeho život přehrával z paměti.

Dvě děti?

Opět klopýtl. Chani. Chani, pomyslel si. Nebylo jiné cesty. Miláčku Chani, věř mi, že tato smrt pro tebe byla rychlejší... a milosrdnější. Měli by naše děti jako rukojmí, vystavovali by tě v kleci a v jámě gladiátorské arény, nadávali by ti a dávali by ti za vinu mou smrt. Takhle... tímhle je porazíme a zachráníme naše děti.

Děti?

A znovu klopýtl.

Toto jsem dopustil, pomyslel si. Měl bych mít pocit viny.

Šum mnoha hlasů plnil jeskyni před nimi. Zřetelně sílil, takže mu to připomnělo ten sílící pokřik. Ano, byl to ten výjev, nemilosrdný výjev, i se dvěma dětmi.

Chani je mrtvá, řekl si v duchu.

V jakémsi vzdáleném okamžiku v minulosti, kterou sdílel s dalšími, tato budoucnost dosáhla až k němu. Znetvořila mu tvář a zahnala ho do propasti, jejíž stěny byly stále blíž a blíž. Cítil, jak ho do sebe uzavírají. Jasnozření probíhalo právě tak.

Chani je mrtvá. Měl bych propadnout smutku.

Tak to však v jasnozření neprobíhalo.

"Zavolali jste Alii?" optal se.

"Je u Chaniných přátel," odvětil Tandis.

Paul cítil, že dav ustupuje, aby ho nechal projít. Jejich ztišení se před ním unášelo jako vlna. Změť hluku umlkala. V síči houstlo tušení stísněného dojetí. Přál si, aby z jeho jasnovidění zmizeli zdejší lidé, ale nebylo to možné. Každá tvář, jež se za ním otočila, nesla svou zvláštní pečeť. Byly tu obličeje bezcitné a zvědavé. Byl v nich znát smutek. to ano, ale on v nich poznával krutost, kterou byly prosáklé. Číhaly, že se zřetelně jasné stane hloupostí, moudrost šílenstvím. Nedělá tu ze sebe šaška, dovolává-li se něčeho u krutosti?

Toto bylo víc než stráž u odsouzence na smrt, méně než pohřební hostina.

Mě1 pocit. že se jeho duše doprošuje omilostnění, avšak vidění jím posunovalo stále dál. Teď už jenom kousíček, řekl si. Černá, bezezraká temnota na něj čekala právě vpředu. Zrovna tenhle kousek tu byl z vidění vytržený, a to smutkem a proviněním, bylo to v místě, kam spadl měsíc.

Doklopýtal tam a byl by upadl, kdyby ho byl Idaho rychle neuchopil za paži jako spolehlivý doprovod znalý toho. jak sdílet jeho mlčenlivý žal.

"Tady je to místo," řekl Tandis.

"Pozor na to, jak došlápnete, pane." řekl Idaho, když mu při vstupu pomáhal přes práh. Paulovi se o tvář otřel závěs. Idaho ho zastavil. Potom Paul vnímal onu místnost podle reflexů na tváři a v uších. Byl to prostor ve skále pokryté závěsy.

"Kde je Chani?" zašeptal Paul.

Odpověděl mu hlas Harah: "Přímo tady, Usúle."

Paul se ztěžka a roztřeseně nadechl. Obával se, že už její tělo odnesli do digestoře, kde fremeni odebírali tekutinu pro kmen. Bylo to tak, jak se to ukázalo v jasnozření? Pociťoval, že je ve své slepotě osamělý.

"A děti?" zeptal se.

"Ty jsou tu taky, můj pane," odvětil Idaho.

"Máš krásná dvojčata, Usúle," pravila Harah, "chlapce a děvčátko. Vidíš? Jsou tady v jesličkách."

Dvě děti, s podivem přemítal Paul. Vidění mluvilo pouze o dceři. Pustil se Idahovy ruky a vykročil tam, odkud se ozývala Harah, přičemž opět klopýtl o nerovnost podlahy. Jeho ruce to využily: jesličky byly z metaskla.

Někdo ho vzal za levou paži. "Usúle?" Byla to Harah. Vedla mu ruku dovnitř kolébky. Ucítil měkkoučké tělíčko. Bylo tak teplé! Nahmatal žebra, dech.

"To je tvůj syn," šeptala mu Harah. Posunula mu ruku. "A tohle je tvoje dcera." Svou dlaní sevřela jeho ruku. "Usúle, jsi teď skutečně slepý?"

Věděl, co tím myslí. Slepí musejí být zanecháni v poušti. Fremenské kmeny nedojímala tíha smrti.

"Zaveďte mě k Chani," pravil Paul, aniž si připouštěl její otázku.

Harah ho pootočila a vedla ho doleva.

A vtom si Paul uvědomil skutečnost, že Chani umřela. Přijal ve vesmíru toto místo, jež si nepřál, chodil v těle, jež mu nevyhovovalo. Každým dechnutím si rozdíral emoce. Dvě děti! Přemítal, zda si správně zapamatoval okamžiky, ke kterým se snad už nikdy jeho jasnovidění nevrátí. Připadlo mu to bezvýznamné.

"Kde je můj bratr?"

Vzadu za ním se takto ozval Aliin hlas. Zaslechl. jak spěchá. jak se přímo zajíká, když uchopila jeho paži.

"Musím s tebou mluvit," zasykla Alia.

"Za chvilku," řekl na to Paul.

"Hned! Jde o Lichnu."

"Já vím," řekl Paul.

"Za chvilku!"

"Ty už nemáš ani chvilku!"

"Mám mnoho chvil."

"Ale Chani nemá!"

"Buď zticha!" poručil jí. "Chani umřela." Položil jí ruku na ústa, protože začala protestovat. "Poroučím ti, abys byla zticha!" Když vycítil, že se uklidnila, dal ruku pryč. "Popiš mi, co vidíš," řekl.

"Paule!" V jejím hlasu zápolilo vzrušení se slzami.

"Nevadí," řekl. A sám se donutil, aby byl vnitřně klidný a dal prohlédnout vidění, jež právě začínalo. Ano - bylo tu i nadále. Chanino tělo spočívalo na lůžku uvnitř světelného kruhu. Někdo jí urovnal bílý šat, když se pokoušel zakrýt krev od porodu. Nebylo to důležité; Paul nebyl s to zbavit své vědomí Chaniny tváře: jaké to zrcadlení věčnosti v těch nehybných rysech!

Otočil se, vidění však se pohnulo s ním. Odešla... nikdy se nevrátí. Ovzduší, vesmír, všechno pusté - všude prázdnota. Byla tohle tresť jeho pokání? zapřemítal. Přál si slzet, slzy však nemohly vytrysknout. Příliš dlouho žil jako fremen? Tenhle skon požadoval svou vláhu!

Blízko zaplakalo děcko a někdo je tišil. Zvuk se odrazil od clony jeho jasnovidění. Paul byl té temnotě rád. Toto je jiný svět, pomyslil si. Dvě děti.

Myšlenka se vynořila z jakéhosi dávno zapomenutého jasnozřivého vytržení. Snažil se v mysli překlenout znovu onu bezčasou spáru, ale vědomí na to bylo krátké. Ani zášleh budoucnosti se neobjevil v tomto novém povědomí. Pociťoval, že se sám vyřadil z budoucna - má po budoucnosti.

"Sbohem, má sihájo," zašeptal.

Odněkud zpoza něho zaskřípal rozkazovačně Aliin hlas: "Přivedla jsem Lichnu!"

Paul se otočil. "To není Lichna," pravil. "To je Tančící maska. Lichna je mrtvá."

"Ale poslechni si, co říká," namítla Alia.

Paul se zvolna pootočil za sestřiným hlasem.

"Nepřekvapuje mě, že jsem tě našel naživu. Atreide." Hlas to byl jakoby Lichnin, avšak nepatrně odlišný, jako by sice ten, kdo mluvil, užíval Lichniných hlasivek, ale činilo mu potíže udržet je dostatečně dlouho pod kontrolou. Paul si přiznával, že na něj má vliv zvláštní uctivý tón tohoto hlasu.

"Nepřekvapuje tě to?" zeptal se Paul.

"Jsem Scytale, Tleilaxan Tančící maska a rád bych - dříve než se dohodneme - něco věděl. Ten, koho vidím za tebou, je ghola, anebo Duncan Idaho?"

"Je to Duncan Idaho," odvětil Paul. "A já se s tebou nehodlám dohadovat."

"Myslím, že se budete dohadovat," řekl Scytale.

"Duncane," prohodil přes rameno Paul, "zabiješ toho Tleilaxana, když tě o to požádám?"

"Ano, můj pane." V Idahově hlasu byla potlačovaná zběsilá zuřivost.

"Počkejte!" řekla Alia. "Nevíte, co odmítáte."

"Ale já to vím," řekl. Paul.

"Takže tohle je skutečný atreidovský Duncan Idaho," pravil Scytale. "Takže se ta páka našla! Ghola může znovu nabýt svou minulost." Paul zaslechl kroky. Zleva ho někdo míjel. Scytalův hlas teď vycházel zpoza něho. "Nač si vzpomínáš ze své minulosti. Duncane?"

"Na všechno. Od dětství. Dokonce si tě pamatuju u kontejneru, když mě z něho vyjímali," řekl Idaho.

"Skvělé," šeptl Scytale. "Skvělé."

Paul postřehl, že se hlas pohybuje. Musím mít vizi, napadlo ho. Temnota ho rozčilovala. Benegesseritský výcvik ho varoval před ohrožením ze Scytalovy strany, vždyť ten tvor má pořád ještě hlas a pohybuje se jako stín - v jeho nejtěsnější blízkosti.

"To jsou Atreidovy děti?" optal se Scytale.

"Harah!" vykřikl Paul. "Odnes je odtud!"

"Zůstaňte, kde jste!" vyštěkl Scytale. "Všichni! Varuju vás, Tančící maska se může pohybovat rychleji, než si dovedete představit. Moje dýka dostane oba tyhle živáčky dřív, než se mě stačíte dotknout."

Paul zaznamenal, že se někdo dotkl jeho pravé paže, otočil se tedy vpravo.

"To je dost daleko, Alie," ozval se Scytale.

"Alie." řekl Paul. "Zakazuji ti."

"To je má chyba," zanaříkala Alia. "Má chyba!"

"Atreide," řekl Scytale, "začneme se tedy domlouvat?"

Paul zaslechl, jak někdo za ním jednou chraptivě zaklel. Hrdlo se mu sevřelo nad přemáhanou zuřivostí v Idahově hlasu. Idaho nesmí vyrazit! Scytale by mohl děti zabít.

"Když se vyjednává, může člověk něco získat." řekl Scytale. "Není to tak, Atreide? Chceš dostat svou Chani zpět? Můžeme ji oživit. Bude ghola. Atreide. Ghola s úplnou pamětí! Ale musíme si pospíšit. Zavolej svým přátelům, ať donesou kryologický kontejner, aby se uchovala tělesná tkáň."

Uslyšet tak ještě jednou Chanin hlas, pomyslel si Paul. Ucítit ji vedle sebe. To je důvod, proč mi darovali Idaha jako gholu, abych se mohl přesvědčit, nakolik se oživlé stvoření podobá originálu. Ale teď to úplné znovuoživení... za jejich cenu. Už navždycky bych byl Tleilaxanovým nástrojem. A Chani... by byla spoutaná stejným údělem prostřednictvím svazku s našimi dětmi, znovu by byla vystavena kvizaratskému spiknutí...

"Co za nátlak byste vyvinuli, aby se Chani vrátila její paměť?" ptal se Paul a snažil se mluvit klidně. "Jako podmínku byste chtěli... zabít jedno z našich dětí?"

"Užijeme jakýkoli nátlak, jakého bude třeba," řekl Scytale. "Co ty na to, Atreide?"

"Alie," řekl Paul, "vyjednávej s touhle věcí. Já nemohu vyjednávat s něčím, co nemohu vidět."

"To je rozumná volba," zatvářil se škodolibě Scytale. "Dobrá, Alie, co mi navrhujete jako vyjednavačka svého bratra?"

Paul sklopil hlavu, snažil se v duchu dokonale zklidnit. Při tom zahlédl cosi - jako by to byla vize, ale vize to nebyla. Byla to dýka těsně u něho. No tak!

"Dej mi chvilku na rozmyšlenou," řekla Alia.

"Moje dýka má výdrž," odpověděl Scytale, "ale Chanino tělo ne. Nakládejte s časem rozumně."

Paul měl pocit, že zamžikal. To přece bylo nemožné... ale stalo se to! Pociťoval oči! Poskytovaly mu zvláštní výhodu, neboť se pohybovaly nevypočitatelným.způsobem. No tak! Do pohledu se mu připletla dýka. S ohromením, jež mu bralo dech, Paul zjistil, že je to možný výhled. Šlo o jedno z jeho dětí! Spatřil Scytalovu ruku s dýkou uvnitř jesliček! Zaleskla se kousíček od něho. Ano - a právě tak uviděl sám sebe přes celou místnost - má skloněnou hlavu, stojí klidně, je to postava, jež nikoho neohrožuje, a ostatní přítomní ji přehlédli.

"Pro začátek nám můžete připsat všechny své podíly v CHOAM," navrhl Scytale.

"Všechny?" nesouhlasila Alia.

"Všechny."

Paul se pozoroval očima v jesličkách, když vytahoval dýku z pochvy u pasu. Pohyb v něm vzbudil zvláštní pocit rozdvojení. Odhadoval vzdálenost, úhel. Další šance už se nenaskytne. Benegesseritským způsobem se celým tělem nachystal k neočekávanému výpadu, k jedinému soustředěnému pohybu, k pražná, při níž muselo být veškeré svalstvo vyváženo a tvořit jednotu.

Dýka se mu vyšvihla z ruky. Mléčně rozmazaný záblesk dýky se odrazil v Scytalově pravém oku a Tančící maska škubl hlavou dozadu. Scytale rozpřáhl obě paže a zapotácel se nazpátek ke stěně. Jeho dýka zarachotila o strop a udeřila o podlahu. Scytale se odrazil od stěny a obličejem padal dopředu. Byl mrtev dřív, než se dotkl podlahy.

Paul se stále prostřednictvím onoho zraku z jesliček díval na tváře v místnosti, když se obrátily k jeho slepé postavě, a četl v nich sdružený úžas. Potom Alia přiskočila k jesličkám, sklonila se nad nimi a zabránila mu v pohledu.

"Ach, zachránily se," řekla. "Jsou zachráněny."

"Můj pane," zašeptal Idaho, "byla tohle součást vašeho jasnozření?"

"Ne." Mávl rukou směrem k Idahovi. "Nechme to."

"Promiň mi, Paule," pravila Alia. "Ale když tenhle tvor řekl, že by mohli... oživitt..."

"Jistou cenu Atreides platit nemůže," pravil Paul. "Ty to víš."

"Já vím," povzdychla si. "Ale zlákalo mě..."

"Koho by to nelákalo?" zeptal se Paul.

Otočil se od nich, jakoby tápavě došel ke zdi, opřel se o ni a snažil se pochopit, co udělal. Jak? Jak? Ty oči z jesliček! Pocítil, že se zarazil na samém okraji úděsného odhalení.

"To mé oči, otče."

Ztvárněná slova se tu zamihotala dříve, než dospěl ke svému bezezrakému jasnozření.

"Můj syn!" zašeptal tak tiše, že to nikdo další nemohl uslyšet. "Ty už... máš vědomí."

"Ano, otče. Podívej se!"

Paul bezmocně sklesl na stěnu v náhlé závrati. Měl pocit, že je otřesen, vyčerpán. Jeho vlastní život ho oplétal. Viděl svého otce. On sám však byl svým otcem. A předtím dědem a pradědem. Jeho vědomí provádělo takovéto přemety mysli přes všecko jeho mužské pokolení.

"Jak to?" optal se zticha.

Nedotvořená slova, jež se vynořila, opět zmatněla a ztratila se. jako by toho vypětí bylo přespříliš. Paul si osušil slinu v koutku úst. Rozpomněl se na Aliino procitnutí v lůně paní Jessiky. Tentokrát však tu nebyla ani Voda života, ani předávkování melanží... nebo bylo? Proto byla Chani tak hladová? Nebo to bylo působení její genetické linie, předvídané Ctihodnou matkou Gaius Helenou Mohiamovou?

Potom měl Paul pocit, že sám je v jesličkách a že se nad ním sklání cukrující Alia. Konejšily ho její ruce. Její obličej se těsně nad ním zjevil jako cosi obrovského. Potom ho obrátila a on uviděl, kdo s ním sdílí kolébku - holčička samá kost a samé žebro, což bylo výrazem síly, poděděné jako odkaz pouště. Hlavičku měla samé rezavé vlásky. Když se na ni tak díval, otevřela očka. Ach ty oči! To se jejíma očima dívala Chani... i paní Jessica. Spousta lidí zíralo z těchto očí.

"Podívejte se," pravila Alia. "Oni se dívají jeden na druhého."

"Děti v tomhle stáří se nemohou ještě soustředit," podotkla Harah.

"Já jsem mohla," pravila Alia.

Paul pozvolna pociťoval, jak se uvolňuje od onoho nekonečného uvědomování. Octl se znova u vlastní zdi nářků, byl o ni opřen. Idaho mu jemně sevřel paži.

"Můj pane?"

"Ať se můj syn jmenuje po mém otci Leto," řekl Paul, když se napřímil.

"Při křtu budu stát vedle vás," řekla Harah, "jako matčina přítelkyně a dám mu to jméno."

"A má dcera," pravil Paul, "ať se jmenuje Ghanima."

"Usúle!" namítla Harah, "Ghanima je neblahé jméno."

"Zachránilo ti život," řekl Paul. "Copak na tom záleží, že si tě Alia pro toto jméno dobírala? Má dcera je Ghanima, válečná kořist."

Potom Paul uslyšel, jak za ním zavrzaly podpatky - to odnášeli lůžko s Chaniným tělem. Začal se zpívat Vodní obřad.

"Tak konečně!" řekla Harah. "Teď už musím jít, protože jsem obřadnice svaté pravdy a budu stát vedle své přítelkyně do poslední chvíle. Její voda náleží kmeni."

Paul zamumlal: "Její voda náleží kmeni." Zaslechl, jak Harah odchází. Hmatal kolem sebe a nahmátl Idahův rukáv.

"Zaveď mě do bytu, Duncane."

Tam se pak osvobodivě otřásl. Už bylo na čase, že byl sám. Avšak ještě než mohl Idaho odejít, nastal u dveří nějaký vzruch.

,Pane!" To Bidžas zavolal ode dveří.

"Duncane," pravil Paul, "ať udělá dva kroky vpřed. A zabij ho, jestli se hne dál."

"A-ano," pravil Idaho.

"Je to Duncan?" zeptal se Bidžas. "Je to skutečně Duncan Idaho?"

"Je," řekl Idaho. "Pamatuju si to."

"Takže Scytalův plán se podařil!"

"Scytale je mrtvý," řekl Paul.

"Ale já nejsem a plán není," ozval se Bidžas. "Přísahám na kontejner, v němž jsem vyrostl! To se může stát! Dostanu své minulosti - a to všecky. Chce to jenom zmáčknout tu správnou spoušť."

"Spoušť?" zeptal se Paul.

"Donucení zabít vás," řekl Idaho hněvivě. "To je mentatská úvaha: Podle nich o vás uvažuju jako syn, kterého jsem nikdy neměl. Spíše než by vás zabil, mohl by skutečný Duncan Idaho vyměnit gholovo tělo. Ale... mohlo by to selhat. Tak mi, skrčku, pověz, když by ti plán nevyšel a já ho zabil, co potom?"

"Ó... pak bychom se se sestrou dohodli, jak bratra zachránit. Ale naše vyjednávací varianta je lepší."

Paul se rozechvěle nadechl. Slyšel, jak se pohřební služba pohybuje posledním podchodem ke spodním místnostem a k digestořím tekutiny.

"Stále ještě není úplně pozdě, můj pane," ozval se Bidžas. "Chcete dostat svou milovanou zpátky? Můžeme vám ji oživit. Jako gholu, ano. Ale teďko - nabízíme oživit ji do naprosto původního stavu. Zavolejme obsluhu s kryologickým kontejnerem a zachovejme tělo vaší milované..."

Paul si uvědomil, že je to nyní ještě tvrdší. Vydal se ze svých si1 při prvním přemlouvání. A teď aby to všechno přišlo vniveč? Opět pocítil Chaninu blízkost...

"Umlč ho," přikázal Idahovi atreidovskym bojovým jazykem. Zaslechl, jak se Idaho pohybuje ke dveřím.

"Mistře!" zaskřehotal Bidžas.

"Máš-li mě rad," pokračoval Paul bojovým jazykem, "prokaž mi laskavost: Zabij ho, než podlehnu nabídce!"

"Nééé..." zaječel Bidžas.

Jekot byl náhle zakončen strašlivým zachroptěním. "Prokázal jsem mu laskavost," pravil Idaho.

Paul naslouchal se skloněnou hlavou. Pohřební službu už nebylo slyšet. Představoval si ony dávné fremenské obřady, probíhající právě teď hluboko v síči v odlehlých prostorách posmrtné destilace, kde se kmeni navracela tělesná vláha.

"Nebylo vyhnutí," řekl Paul. "Chápeš to, Duncane?"

"Chápu to."

"Jsou věci, jež člověk není s to snášet. Pletl jsem se do všemocných budoucností, které bych mohl stvořit. až nakonec ony stvořily mne."

"Můj pane, neměl byste..."

"V tomto vesmíru existují problémy, na něž není odpověď;" pravil Paul. "Vůbec ne. Nedá se nic dělat."

Když to řekl, uvědomil si, že se jeho jasnovidné spojení rozplývá. Mysl se choulila pod závalem nekonečných možností. Jeho někdejší jasnozření se stalo jakoby větrem, jenž vane, kam chce.

Informace

Bibliografické údaje

e-kniha

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):

  • 13. 5. 2023