3
Muller se schoulil za dveřmi. Po celém těle mu stékal pot a zároveň ho rozechvívalo nepříjemné mrazení. Ovinul si ruce kolem hrudníku tak pevně, až ho zabolela žebra.
Takhle se s tím vetřelcem rozhodně vypořádat nechtěl.
Krátký rozhovor, jenom pár slov. Důrazný požadavek, aby nerušili jeho soukromí. A potom, kdyby ten muž odmítl odejít, na řadu by přišla destrukční koule. Tak si to Muller naplánoval. A nedokázal to dovést do konce. Příliš mnoho toho namluvil a příliš moc se dozvěděl. Syn Stephena Rawlinse? Skupina archeologů? Zdálo se, že záření ho zasáhlo až z bezprostřední blízkosti. Jako by časem ztrácelo svou sílu. Muller se snažil přinutit mozek k chladnému uvažování a zamyslet se nad svým nepřátelským chováním. Proč by se jich měl bát? Proč by měl tak lpět na svém osamění? Jemu od Pozemšťanů nic nehrozí. Naopak, to oni přece při každém setkání trpí. Bylo by pochopitelné, kdyby se ho štítili. Ale on? Jaký má vlastně důvod k tomu, aby se takhle stáhl do ústraní? Žádný. Kromě nedostatku sebedůvěry a strnulého myšlení, spoutaného krunýřem devíti let izolace. A nebo - může snad tenhle samotářský život být v jeho vlastním zájmu? Copak je poustevník? Přišel sem proto, aby se ostatním lidem ztratil z očí, aby je neničil svou úmornou ohavností, pro nic jiného. A ten chlapec mu nabízel přátelství a pomoc. Proč by se mu tedy měl vyhýbat? Proč reagovat tak neotesaně?
Muller pomalu vstal a otevřel dveře. Vykročil ven. Noc se blížila s typickou zimní prudkostí. Nebe bylo černé, prosvícené třemi lemnosskými měsíci. Chlapec pořád ještě stál na náměstí a jeho tvář byla plná neklidu. Největší měsíc, Clotho, ho zaléval svým zlatavým svitem, až se zdálo, že mu z vlnitých vlasů srší jiskry. Rawlinsův obličej byl bledý, s výrazně vystouplými lícními kostmi. V jeho modrých očích se zračil údiv, jako v očích někoho, kdo nečekaně dostal pohlavek.
Muller postoupil kupředu, nebyl si jistý tím, co právě dělá. Připadal si jako velký, zpola zrezivělý stroj, uvedený do chodu po mnoha letech nečinnosti. „Nede?“ řekl. „Podívej, Nede, chtěl bych se ti omluvit. Musíš mě chápat, nejsem na lidi zvyklý. Nejsem... zvyklý... na... lidi.“
„To je v pořádku, pane Mullere. Věřím, že to pro vás muselo být nepříjemné.“
„Dicku. Říkej mi Dicku.“ Muller zvedl obě ruce a roztáhl je, jako by chtěl zachytit co nejvíc měsíčních paprsků. Najednou mu bylo nějak chladno. Po zdi na druhé straně náměstí přeskakovaly a tančily obrysy nevelkého zvířete. „Příliš jsem si zamiloval svou samotu,“ řekl. „Ve správném duševním rozpoložení by měl člověk radost i z rakoviny. Víš, chtěl bych ti něco vysvětlit. Já jsem tu přistál schválně. Nebylo to žádné ztroskotání. Vybral jsem si jediné místo na světě, kde mě s největší pravděpodobností nikdo neměl rušit a ukryl jsem se tady. No a teď se tu objevíte vy s těmi svými mazanými roboty a najdete cestu dovnitř.“
„Jestli chceš, abych odešel, půjdu,“ řekl Rawlins.
„Možná, že by to pro nás pro oba bylo lepší. Ne... Počkej. Zůstaň. Je to moc zlé, když jsi u mě takhle blízko?“
„Není to právě nejpříjemnější.“ řekl Rawlins. „Ale není to tak hrozné jako... jako... no, nevím. Z téhle vzdálenosti se cítím jen trochu sklíčeně.“
„Víš asi proč?“ zeptal se Muller. „Podle toho, co říkáš, mi je jasné, že to víš, Nede. A jenom jsi předstíral, že vůbec netušíš, co se mi stalo na Betě Hydry IV.“
Rawlins zčervenal. „No, něco málo o tom vím. Oni způsobili nějaké změny ve tvém vědomí, ne?“
„Ano, něco se mnou provedli. To, co cítíš, Nede, to jsem já, moje pitomá duše, prosakující ven do prostoru. To záření, které tě zasahuje, vychází z mého nervového systému, někde z horní části mé lebky. Není to rozkošné? Zkus přijít trochu blíž... to je ono.“ Rawlins se zastavil. „Tady,“ řekl Muller, „teď je to silnější. Dostal jsi větší dávku. A teď si vzpomeň, jaké to bylo, když jsi stál až u mě. To už nebylo tak příjemné, co? Z deseti metrů se to dá vydržet. Z jednoho metru je to nesnesitelné. Dokážeš si představit, jak příšerný odpor by vzbudilo moje obj…
