2
Rawlins měl o zábavu postaráno.
Připadalo mu to komické. Nekonečný zástup malých bestií. Přicházeli po dvou, po třech, prostrčili čumák mezi mřížemi - lasičky, fretky, minkové, hranostajové nebo co to bylo - samé zuby a oči. Byli to však mrchožrouti, ne zabijáci. Bůh ví, co je do té klece hnalo. Shromažďovali se kolem něj, otírali se mu svou hrubou srstí o kotníky, skákaly po něm, jejich drápy se mu zařezávaly do kůže, zuby se pokoušely zahryznout do lýtek.
Rawlins se s nimi nemazlil. Brzy přišel na to, že stačí těm potvorám dupnout botou na krk těsně za hlavou, aby jim rychle a snadno zlomil páteř. Pak ještě bleskově odkopnout svou oběť do opačného rohu klece - a všichni ostatní se tam hned sesypou. Kanibalové. Rawlins si pro jejich zabíjení vytvořil určitý rytmus. Otočit, dupnout, kopnout. Otočit, dupnout, kopnout. Otočit, dupnout, kopnout. Chrup. Chrup. Chrup...
Ale stejně byl podrápaný čím dál víc.
Během prvních pěti minut se málem nestačil ani nadechnout. Otočit. Dupnout. Kopnout. Za tu dobu jich kopancem vyprovodil na poslední cestu přinejmenším dvacet. Na opačné straně klece rostla hromada krvavé srstí, roztrhaného masa a ohlodaných kostí, kolem které čenichali živí mrchožrouti a slídili po nových a nových pamlscích. Nakonec přece jen přišla chvíle, kdy všichni mrchožrouti v kleci měli práci se svými mrtvými kolegy a zvenčí nikdo nepřicházel. Rawlins měl čas na krátký odpočinek. Opřel se rukama o mříže a zvedl levou nohu, aby si mohl prohlédnout četné krvavé stopy drápů a zubů. Jestlipak mi dají Hvězdný kříž in memoriam, když umřu na galaktickou vzteklinu, pomyslel si. Noha mu krvácela od kolena dolů. Rány sice nebyly hluboké, ale přesto nesnesitelně pálily a bolely. Najednou si uvědomil, proč se mrchožrouti do klece tak hrnou. Když se nadechl, ucítil těžkou vůni zahnívajícího masa. Ta vůně vytvářela v Rawlinsových představách obraz velkého mrtvého zvířete s rozervaným břichem a vyhřezlými lepkavými vnitřnostmi. Kolem mršiny poletují velké černé mouchy a na povrch zapáchajícího masa právě vylézá nějaký červ a kousek od něj další... Žádné maso tu však nezahnívalo. Zabití mrchožrouti nedostali šanci v klidu shnít. Teď už z nich zbyly jen ohryzané kosti.
Rawlinsovi bylo jasné, že se jedná o další hříčku bludiště: o pachovou léčku, nastraženou v téhle kleci. Ano, opravdu je tu všude cítit maso v rozkladu. Proč? Má klec přilákat dovnitř to stádo lasiček? Nepochybně. Rafinovaná forma mučení. Možná, že za tím stojí Muller. Odešel do nejbližšího řídicího centra, aby to tu takhle navoněl. Na další úvahy už Rawlins neměl čas. Přes náměstí směrem k jeho kleci mířil nový batalión mrchožroutů. Tihle se zdáli být trochu větší, ale ne tak velcí, aby se nemohli protáhnout mezi mřížemi. Jejich tesáky se v měsíčním světle odporně třpytily. Rawlins chvatně zašlápl tři kanibaly z hejna, které ještě funělo uvnitř klece a hltalo své mrtvé druhy. Náhle mu hlavou bleskl báječný nápad. Vzal do ruky tři smrtelně zraněné mrchožrouty, prostrčil je mezi mřížemi, a pak je prudkým pohybem zápěstí odhodil osm nebo deset metrů od klece. Výborně. Nově příchozí se okamžitě zastavili a vzápětí se vrhli na kořist, která jim přistála před čenichem. Jenom několik mrchožroutů se obtěžovalo vstoupit do klece. Naštěstí se trousili jeden po druhém, a dali tak Rawlinsovi možnost každého z nich zabít a obratem ho předhodit jako potravu blížící se hordě. Když to takhle půjde dál, pomyslel si, zbavím se vás všech. Jestli zas nepřijdou další.
Příval mrchožroutů se konečně zastavil. V té chvíli už jich měl Rawlins na svém kontě sedmdesát nebo osmdesát. Syrová vůně krve přehlušila syntetický hnilobný zápach. Rawlinse po tom masakru bolely nohy a točila se mu hlava. Zároveň však cítil nevýslovnou úlevu. Upřímně se radoval z klidné noci, která opět zavládla všude kolem. V širokém oblouku před klecí leželi rozmetané zbytky ohlodaných kostí a chomáče roztrhané srsti. Krev zabitých živočichů se slévala do jedné husté, temně rudé kaluže, rozteklé na ploše…
