KAPITOLA OSMÁ
1
Druhý den ráno už bylo jejich setkání pro oba dva snazší. Rawlins se dobře vyspal pod spánkovou sítí a vyrazil do středu bludiště, kde bez problémů našel Mullera. Vlastně ho vůbec hledat nemusel. Muller stál na kraji centrálního náměstí, poblíž vysokého komolého jehlanu z neznámého tmavého kovu a čekal.
„Co tomu říkáš?“ nenuceně se zeptal přicházejícího Rawlinse. „Je jich tu osm, v každém rohu náměstí jeden. Pozoruju je už léta. Otáčejí se. Podívej.“ Muller ukázal na jednu z plochých stěn pylonu. Ve vzdálenosti deseti metrů Rawlins znovu zachytil Mullerovo záření. Přesto se přinutil jít dál. Tak blízko se včera vůbec neodvážil. S výjimkou toho mrazivého momentu, kdy ho Muller chytil za zápěstí a přitáhl si ho k sobě. „Vidíš?“ řekl Muller a poklepal rukou na kovový jehlan.
„Nějaká značka.“
„Trvalo mi šest měsíců, než jsem ji tam vyryl. Spotřeboval jsem pěkných pár úlomků z támhleté rozpraskané křišťálové stěny. Každý den jsem tu dřel hodinu nebo dvě, až dokud v tom kovu nebyla viditelná značka. A tu značku jsem pak pozoroval. Za jeden zdejší rok se otočí jednou kolem dokola. Proto vím, že se ty jehlany pohybují. Normálně si toho nemůžeš všimnout, ale je to tak. Zřejmě měly sloužit jako kalendář.“
„Takže... ty... už jsi někdy...“
„Ty nemáš rozum, člověče.“
„Promiň.“ Rawlins ustoupil dozadu, snažil se ze všech sil, aby na něm Muller nepoznal, jak strašně se v jeho blízkosti cítí. Třásl se, do tváře se mu nahrnula krev. Z pěti metrů nebyl vliv záření tak mučivý. Rawlins se zastavil. Snaž se, říkal si v duchu, musíš si na to nějak zvyknout.
„O čem jsi vlastně chtěl mluvit?“
„Jestli pozoruješ jenom tenhle pylon.“
„Vyryl jsem značky i do několika dalších. Otáčejí se všechny, o tom není pochyb. Ale mechanismus toho otáčení jsem nerozluštil. Víš, pod tím městem musí fungovat nějaký fantastický mozek. Je starý už milióny let, ale pracuje pořád dál. Možná jsou jeho kognitivní prvky ponořené do tekutého kovu, kdo ví. A tak zajišťují otáčení těchhle pylonu a dodávky vody a úklid ulic.“
„A provoz pastí.“
„Ano. A provoz pastí,“ řekl Muller. „Ale mě se z něj nepovedlo najít vůbec nic. Udělal jsem tu i pár výkopů a jediné, co jsem našel, byla úplně obyčejná hlína. Třeba se to podaří vám, vy archeologické krysy, třeba ten mozek odněkud vyhrabete... Co? Máte nějakou stopu?“
„Nemyslím,“ řekl Rawlins.
„To nezní příliš informovaně.“
„Ani nemůže. Vždyť jsem se zatím vůbec nezúčastnil prací uvnitř města.“ Rawlins se nejistě usmál. Vzápětí si za ten letmý pohyb v obličeji vysloužil příval nadávek od Boardmana, který ho prostřednictvím monitorovacího okruhu důrazně upozornil, že tím přitroublým úsměvem doprovází každou svou lež a že si toho Muller co nevidět všimne. „Většinou jsem byl mimo město,“ řekl Rawlins. „Řídil jsem operace spojené se vstupem do labyrintu. A potom jsem šel rovnou sem. Tak nevím, co ostatní mezitím objevili. Pokud vůbec něco objevili.“
„Budou tu rozkopávat ulice?“ zeptal se Muller.
„Řekl bych, že ne. Teď už se kopání moc nenosí. Používáme spíš snímací zařízení, senzory a sondážní paprsky,“ odpověděl Rawlins a bez rozmyslu, okouzlený svou vlastní schopností improvizace, hned pokračoval: „Archeologie bývá často spojována s destrukcí, to je pochopitelné. Když chceš vědět, co je pod pyramidou, musíš ji nejdřív odstranit. Ale teď už se dá hodně udělat s využitím sond. To je nová škola, rozumíš, nahlédnout pod zem bez kopání. Takhle chráníme historické památky pro...“
„Na jedné z planet Epsilon Indi,“ řekl Muller, „jeden tým archeologů před patnácti lety kompletně rozebral pohřební pavilón jakési mimozemské civilizace, aby se nakonec ukázalo, že ho není možné znovu postavit, protože nikdo nedokázal pochopit strukturu té stavby. A když to pak přece jenom zkusili, rozpadla se celá budova na kusy a bylo po legraci. O pár měsíců později se mi poštěstilo vidět ty ruiny na vlastní oči. Ale ten případ určitě znáš líp než já.“
Rawlins o tom případu samozřejmě neměl ani ponětí. „No... to... v každém …
