3
Bez ohledu na tmu a přes naléhavé příkazy Charlese Boardmana odmítl Rawlins přenocovat v Zóně E a pokračoval v cestě do tábora v F. Jako záminka mu posloužila nová láhev likéru, kterou nakonec z Mullera přece jen vymámil a kterou chtěl přinést. Boardman, ve snaze ušetřit Rawlinse nástrah Zóny F, namítal, že tu láhev s sebou mohl vzít kdokoliv jiný. Ale Rawlins potřeboval s Boardmanem hovořit tváří v tvář. Měl za sebou příliš těžký den. A tomu odpovídalo i jeho rozhodnutí.
Zastihl Boardmana u večeře. Seděl za jídelní deskou z leštěného tmavého dřeva prokládaného světlým. Jedl kandované ovoce, zeleninu naloženou v brandy, výtažky z masa, pronikavě vonící šťávy nalité do elegantních kameninových nádob. Karafa s vínem sytě olivové barvy stála na dosah jeho masité ruky. V mělkých prohlubních podlouhlého kvádru z černého skla čekaly tajemné pilulky nejrůznějších druhů až si je Boardman jednu po druhé postupně vloží do úst. Rawlins stál dost dlouho u vchodu, než mu Boardman vůbec začal věnovat pozornost.
„Povídal jsem ti, že sem nemáš chodit, Nede,“ řekl konečně unaveným hlasem starého muže.
„Tohle ti posílá Muller.“ Rawlins postavil láhev vedle karafy s vínem.
„Mohli jsme si promluvit bez téhle návštěvy.“
„Takového mluvení mám už po krk. Potřeboval jsem tě vidět.“ Boardman ho nechal stát, aniž by se přestal věnovat svému jídlu. „Charlesi, já ho nemůžu věčně obelhávat.“
„Dneska jsi náhodou odvedl dobrou práci,“ řekl Boardman a usrkl doušek vína. „Bylo to celkem přesvědčivé.“
„Jistě, naučil jsem se lhát. Ale k čemu je to dobré? Slyšel jsi ho. Má lidstva plné zuby. Nebude s námi spolupracovat, i když ho nakrásně dostaneme ven z labyrintu.“
„On to nemyslí doopravdy. Tys to vystihl, Nede. Laciný dětinský cynismus. Člověk se bez lidí nedokáže obejít. Musí je mít rád. Nic jiného mu nezbývá. Muller je zatrpklý, protože mu jeho láska hořkne na jazyku. Ale nemění se v nenávist. Ani nevíš, jak daleko má ke skutečné nenávisti.“
„Tys tam nebyl, Charlesi. Nemluvil jsi s ním.“
„Viděl jsem ho. A slyšel. A znám Dicka Mullera už víc než čtyřicet let.“
„Jenže teď musíš počítat hlavně těch devět let tady. A ty ho určitě nezměnily k lepšímu.“ Rawlins se sklonil nad stůl tak, aby viděl Boardmanovi přímo do očí. Ten si nenuceně napíchl na vidličku kandovanou hrušku a po mnoha pečlivých úpravách si ji loudavým pohybem setřásl do úst. Vždyť on mě vůbec nebere vážně, pomyslel si Rawlins. „Vnímáš mě aspoň trochu, Charlesi?“ řekl. „Já jsem s ním mluvil úplně stejně jako teď mluvím s tebou. Napovídal jsem Mullerovi nestydatě úplnou horu lží. Navrhl jsem mu i tu vymyšlenou operaci. A on mě s tím vším stejně poslal do háje.“
„Ale prosím tě... Jenom říkal, že ti nevěří. Vtip je v tom, že ti ve skutečnosti věří, Nede. Zkrátka se bojí vylézt z ulity. To je všechno.“
„Buď tak hodný a poslouchej mě. Dejme tomu, že mi uvěří. Dejme tomu, že opustí bludiště a vydá se nám do rukou. Co potom? Kdo mu řekne, že žádný nový způsob léčby neexistuje, že jsme ho sprostě podrazili, že po něm chceme, aby byl zas naším vyslancem a odletěl na návštěvu k někomu, kdo je pro nás dvacetkrát vzdálenější a patnáctkrát nebezpečnější než ti, co mu zničili život? Já mu nic takového říkat nebudu!“
„Ani nemusíš, Nede. To bude moje práce.“
„A jak na to podle tebe asi zareaguje? Snad nečekáš, že se usměje, ukloní se ti a sametovým hlasem řekne: tak jsi to znovu dokázal, Charlesi? Že se od tebe nechá přesvědčit a udělá všechno, co chceš? Ne. To nepřichází v úvahu. Můžeš ho sice dostat ven z bludiště, ale tvoje prazvláštní metody ti naprosto znemožní jakoukoliv spolupráci s ním, až bude venku.“
„Jeho spolupráce není nezbytně nutná,“ řekl Boardman chladně.
„Vysvětlíš mi konečně svůj plán? Co máš v záloze pro chvíli, kdy se dozví, že ho místo operace čeká jenom další zatraceně nebezpečná práce?“
„O mých plánech se teď nebudeme bavit.“
„V tom případě já končím,“ řekl Rawlins.
