Spasitel Duny

Nepopřeš, červe velezube,
co léčit nelze ti?
Co vábí dech i tělo hrubé
až v samu hloubku početí,
co v kole běsů oheň živí!
Ne, žádným rouchem nezahalíš
ten neduh, ony božské divy
skrývané touhy, jež tak pálí.

Červí píseň
Z Knihy dun

Z Paula doslova lil pot, když na planši v cvičebně zkoušel proti gholovi dýkou a krátkým mečem výpady a úkroky. Nyní stál u okna a pohlížel dolů na chrámové náměstí a snažil se vybavit si výjev s Chani na klinice. Odvezli ji nemocnou po ránu v šestém týdnu těhotenství. Měla ty nejlepší lékaře. Kdyby bylo něco nového, volali by. Nebe nad náměstím ztemnělo odpoledními oblaky zvířeného písku.

Fremeni takovému počasí říkali "psí".

Copak se ti lékaři neozvou? Každá sekunda se jakoby zadrhla a nechtěla vplynout do Paulova vesmíru.

Čekání... čekání... Bene Gesserit z Wallachu se slůvkem neozýval. Jasně jde o záměrné průtahy.

Jeho jasnovidnost ty okamžiky zaznamenávala, on však si vědomí před věštbou chránil a raději se choval jako Ryba Času, která neplave, kam chce, ale kam ji unáší proud. Osud teď nebyl příznivý žádnému zápolení.

Bylo slyšet gholu, jak řinčí zbraněmi a zkouší výstroj. Paul si povzdechl, sáhl si na pás a dezaktivoval si štít, který ho pálil do pokožky.

Když přišla Chani, říkal si, že by se měl k událostem postavit čelem. Bylo přece dost času vyrovnat se s tím, že když to před ní zatajil, vlastně jí prodloužil život. Bylo špatné, že pokud jde o následníka, dal přednost Chani? Jakým právem si vybral právě ji? To jsou bláznivé úvahy! Kdo by mohl váhat, když si srovnal možnosti - otročení, muka, zármutek... a bůhvíco horšího.

Uslyšel otvírající se dveře a Chaniny kroky. Otočil se.

Ve tváři měla vepsánu vraždu. Široký pletenec kolem pasu stahoval její zlatou róbu, vodokruhy měla jako náhrdelník, jednu ruku v bok (vždycky blízko k dýce), pronikavý pohled, kterým vždycky ze všeho nejdříve prolétne každý kout - celé její nynější chování nesměřovalo nikam jinam než k násilí.

Když došla k Paulovi, rozevřel náruč a sevřel ji.

Zachrčela mu na prsou: "Někdo mi už delší dobu tajně dával něco proti početí... než jsem začala s novou dietou. Budou potíže při porodu."

"Jsou na to přece nějaké léky?" zeptal se.

"Ale ty jsou nebezpečné. Vím, odkud se ten jed vzal! Chci její krev."

"Moje sihájo," zašeptal a sevřel ji těsněji, aby utišil její prudké rozechvění. "Porodíš vytouženého dědice, copak to nestačí?"

"Můj život shoří rychleji," řekla a tiskla se k němu. "Porod ovlivní celý, můj život. Lékaři mi řekli, že to bude postupovat strašně rychle. Musím pořád jenom jíst a jíst... brát ještě víc melanže... jíst a pít. Já ji za to zabiju!"

Paul ji vtiskl polibek na tvář. "Ne, má sihájo. Nikoho nezabiješ."

A pomyslel si: Irulán ti prodloužila život, lásko. Pro tebe čas porodu je časem smrti.

A pak měl pocit, že se s jejím utajovaným smutkem i jeho život odplavuje do temné hlubiny.

Chani se od něho odtáhla. "To jí nemůžu odpustit!"

"Kdo mluví o odpuštění?"

"Tak proč bych ji nemohla zabít?"

Byla to tak fremensky přímá otázka, že Paulovi se neodbytně chtělo hystericky zasmát. Přemohl to tím, že řekl: "Nepomohlo by to."

"Ty jsi o tom měl jasnozření?"

Paulovo nitro se sevřelo, když si na to vidění vzpomněl.

"Co jsem to viděl... co jsem to viděl...," hučel. Všechno z oněch událostí, které ho obklopovaly, zapadalo do ochromující představy. Cítil se přikován k budoucnosti, která - jak se mu to často jevilo - se nad ním uzavírala jako nenasytný noční běs. Hrdlo měl doslova sevřené, vyschlé. Musí se řídit černokněžnickým hlasem své vlastní věštby, uvažoval, než ho zahltí neúprosná přítomnost?

"Řekni, jaké jsi to měl vidění," ozvala se Chani.

"Nemohu."

"Proč ji nesmím zabít?"

"Protože o to žádám."

Pozoroval, jak to přijímá. Činila to tak, jako když písek přijímá vodu: vsákne ji a utají. Šlo o poslušnost pod tímto žhoucím, zlobným povrchem? přemítal. A pak si uvědomil, že život v královské Pevnosti Chani nezměnil. Jen tu chvíli postála jako na přestupní stanici při pouti se svým mužem. Nic pouštního se z ní nevytratilo.

Chani o krok ustoupila, pohlédla na gholu, který čekal poblíž dveří cvičebny.

"Ty ses s ním utkal?" zeptala se.

"Ano - a jsem lepší."

Chani se podívala na kruh na podlaze a pak zase do gholových kovových očí.

"Mně se to nelíbí," pravila.

"On nemá v úmyslu spáchat na mně násilí," ozval se Paul.

"Bylo to v tom vidění?"

"Nebylo!"

"Tak jak to víš?"

"On je totiž víc než ghola; je to Duncan Idaho."

"Dal ho dohromady Bene Tleilax."

"Nadali ho víc, než měli v úmyslu."

Potřásla hlavou. Cíp plachetky nezhoni se jí otíral o límec šatů. "Jak můžeš změnit tu skutečnost, že to je ghola?"

"Hayte," řekl Paul, "jsi nástroj k mé zkáze?"

"Jestli se tady a teď mění podstata, mění se i budoucnost," odvětil ghola.

"To není odpověď," konstatovala Chani.

Paul zvýšil hlas: "Jak mám zemřít, Hayte?"

V umělých očích se zablesklo. "Říká se, můj pane, že vás zahubí peníze a moc."

Chani strnul…