Spasitel Duny

Fremeni ji považovali za Pozemskou Postavu, za polobohyni, jejímž zvláštním posláním je ochraňovat kmeny mocí svých vášní. Je to Ctihodná matka jejich Ctihodných matek. Poutníci, kteří za ní přicházeli s prosbami o navrácení mužných sil či s prosbami, aby z jalových učinila plodné, v ní viděli antimentata. Krmila je doklady o tom, že "analytično" má hranice. Představuje nejvyšší vzepětí. Je panenská děvka - duchaplná, vulgární, krutá, ve svých choutkách stejně ničivá jako Coriolisovy bouře.

Svatá Alia, Vládkyně Dýky
Výňatek z Irulánina hlášení

Alia stanula jako černě oděná stráž na jižní plošině svého chrámu, takzvané Věštcovy svatyně, kterou pro ni zbudovaly Paulovy fremenské kohorty naproti jeho pevnosti.

Nenáviděla tuto stránku svého života, ale byla si vědoma, že není možné se chrámu vzepřít, aniž přivodí zkázu jich všech. Davy poutníků (hrom aby do nich!) rostly každým dnem. Nízká zastřešená kolonáda chrámu jimi byla napěchovaná. Mezi poutníky se pohybovali prodavači, různí kejklíři, haruspikové, hadači, všichni tu kšeftařili podle žalného příkladu Paula Muad'Diba a jeho sestry.

Alia si všimla, že mezi zbožím prodavačů největší pozornost vzbuzují červené a zelené balíčky s novými Dunskými taroky. Začala o kartách přemýšlet. Kdo zavedl tuhle měnu na arrakénském trhu? Proč právě nyní a právě tady tak prudce stoupl zájem o taroky? Může za to vyšinutý Čas? Koření melanž vždycky stupňovalo jistou citlivost k předpovědím. Fremeni byli vždycky hotoví podivíni. Je to snad náhoda, že taková sousta jich teď a tady fušuje do věštění a vykladačství osudových znamení? Řekla si, že při nejbližší příležitosti na to bude hledat odpověď.

Vítr byl jihovýchodní; jeho poslední závany ztichly nad proláklinou při Štítovém valu, který se příkře tyčil na severní straně. Jeho okraj oranžově potemněl, jak slunce pozdního odpoledne prosvěcovalo řídkým prachovým oparem. Horký vítr jí žhnul do tváře a vzbudil v ní stesk po domově, po písečných pláních, po bezpečí otevřeného prostranství.

Poslední zástupy tohoto dne začaly sestupovat po širokých schodech ze zeleného kamene na nízké kolonádě. Kráčeli jednotlivě, ve skupinách, někteří se zastavovali, aby se podívali na pevnost, na posvátné amulety na policích pouličních prodavačů. a dávali si naposledy vykládat u hadačů. Poutníci, prosebníci, městští lidé, fremeni, prodavači, kteří už dneska zavřeli - ti všichni tvořili nesouvislý průvod, který se vlekl ulicí lemovanou palmami a vedoucí do srdce města.

Aliiny oči rozeznávaly fremeny, zaznamenávala v jejich obličejích mrazivé pohledy nedůvěřivé úcty a jejich polodivoký odstup od ostatních. Tihle fremeni byli její silou i ohrožením. Dosud využívali obřích červů pro dopravu, při sportu a jako obětí. Nesnášeli poutníky z ostatních končin, jen tak tak strpěli městské lidi ze strží a proláklin, byl jim odporný cynismus pouličních prodavačů. Do fremenů nikdo nestrkal ani v davu, jako se strkají ti, kdo proudili do Aliiny Svatyně. Nebyli tam ti, kdo vládnou dýkou v chráněném Posvátném Místě, nicméně tam nějaká těla byla nalezena... později.

Odcházející roj zvířil prach. Křemitý pach vnikal Alii do chřípí, takže se v ní vznítila jakási zvláštní bodavá bolest z touhy po otevřené poušti. Uvědomovala si, že její tušení minulosti se zostřilo s gholovým příchodem. Bylo plno příjemných věcí v oněch ničím nezatížených dnech. než její bratr nastoupil na trůn - čas žertů, čas drobností, čas potěšení z chladného jitra či západu slunce, čas... čas... čas... Ba i nebezpečí bylo v oněch dnech blahodárné - čiré nebezpečí, aniž se znal jeho zdroj. Nebylo třeba přepínat hranice jasnozřivosti a civět skrze závoje kvůli frustrujícímu letmému postřehu budoucnosti.

Divocí fremeni mají pravdu: "Čtyři věci nelze skrýt - lásku, kouř, sloup ohně a muže, jenž kráčí v otevřené poušti."

V náhlém poryvu hnusu se Alia stáhla z plošiny do stínu Svatyně a pustila se podél balkonu, z něhož bylo vidět dolů do jiskřivě opalizující Síně věšteb. Písek na dlaždicích jí skřípal pod chodidly. Prosebníci vždycky nanesou písek do Posvátných místností! Nevšímala si doprovodu, stráže, postulantů, všudypřítomných kvizaratských kněžourských donašečů, vpadla do točité chodby vedoucí nahoru do jejích soukromých pokojů. A tady odtud z prostředí pohovek, tlustých koberců, závěsů a upomínek na poušť, poslala pryč fremenské amazony, jež jí Stilgar přidělil za osobní stráž. Nejspíš hlídací psi! Když odešli, pobouřeně mručela, neboť větší strach měla ze sebe než ze Stilgarových lidí, svlékla se, nechala si pouze pouzdro s dýkou, uvázané kolem krku, šaty hodila za sebe, jak to dělávala před koupelí.

Byl blízko, to věděla - tento stín muže, jejž mohla vnímat v budoucnosti, ale nyní ho vidět nemohla. Zlobilo ji, že žádná jasnozřivá schopnost nebyla s to zhmotnit tuto postavu. Mohla ho vnímat jen v nenadálých okamžicích, když se zabývala cizími životy. Nebo snad ona sama se dostala nad zamlženou hranici pusté temnoty, kdy nevinnost se spájí s touhou. Stála těsně u pohybujícího se obzoru a pociťovala, že při mimořádném vzepětí svých schopností by ho mohla spatřit. Byl tam - neustálý tlak na její vědomí: divoký, nebezpečný, necudný.

V koupelně ji obklopilo vlhké horké ovzduší. Byl to zvyk, který převzala od paměťového jsoucna nesčetných Ctihodných matek, které ve svém vědomí uchovávala jako perly na šňůrce kolem krku. Voda, teplá voda v zapuštěné vaně, jí přilnula k pleti, když do ní vklouzla. Zelené dlaždice s figurkami rudých ryb, což mělo znázorňovat moře, byly kolem dokola. Taková hojnost vody v tomhle prostoru, že by se pradávný fremen musel rozhořčit, kdyby viděl, že se používá jen k omývání lidského těla.

On byl nablízku.

Byl to chtíč pod tlakem neposkvrněnosti, pomyslela si Alia. Její tělo prahlo po muži. Sex nebyl žádným náhodným mystériem pro Ctihodnou matku, která předsedávala orgiím na síči. Vědomí tau z dalších částí její osobnosti mohlo předestřít jakýkoli detail, jejž si vyžádala její zvídavost. Tento pocit blízkosti nemohl být nic jiného, než…