8 SESTUP
Nikdy dříve nepocítil Norton tak silně svou spřízněnost s tím dávno zemřelým egyptologem. Od chvíle, kdy Howard Carter poprvé nahlédl do Tutanchamónovy hrobky, žádný jiný člověk takový okamžik nepoznal - ačkoli tohle srovnání směšně pokulhávalo.
Tutanchamóna pak ovšem pohřbili teprve včera - a ne před celými čtyřmi tisíci lety; vždyť Ráma byl možná starší než samo lidstvo. Malá hrobka z Údolí králů by se snadno mohla ztratit v koridorech, kterými doposud prošli, a přece prostor ležící za poslední přechodovou komorou byl přinejmenším ještě miliónkrát rozlehlejší. A co se týká pokladu, který by mohl Ráma skrývat - ten přesahoval všechny meze představivosti.
Do rádiových okruhů nepromluvil nikdo už dobrých pět minut; dobře vycvičený tým se nepotřeboval dorozumívat slovy, když se přesně dohodl na postupu. Mercer mu jednoduše dával znamení, že je všechno v pořádku, a kynul směrem do otevřeného tunelu. Vypadalo to, jako by si všichni uvědomovali, že nastal historický okamžik, který se nesmí znesvětit prázdným tlacháním. Kapitánu Nortonovi to vyhovovalo, neboť v tuto chvíli stejně neměl co říct. Zapjal paprsek světlometu, spustil trysky, a jak se zvolna snášel dolů krátkou chodbou, záchranné lano se plazilo za ním. Za několik okamžiků byl uvnitř.
Uvnitř čeho? Před sebou neměl nic jiného než naprostou temnotu, od paprsku světlometu se neodrazil nazpět ani sebenepatrnější zákmit světla. Očekával to, jenže doopravdy tomu nevěřil. Všechny výpočty dokazovaly, že protější stěna je vzdálená desítky kilometrů; nyní ho oči přesvědčily, že měly naprostou pravdu. Jak se zvolna snášel do temnot, pocítil náhlou potřebu znovu se ujistit, že má záchranné lano v pořádku, silnější než zakusil kdykoli předtím, dokonce i tehdy, když vůbec poprvé opustil loď a sestoupil na povrch Rámy. A tohle bylo k smíchu; když dokázal pohlédnout přes propast světelných roků a megaparseků, aniž jej přepadla závrať, proč by se měl znepokojovat několika krychlovými kilometry prázdnoty?
Stále dumal úzkostlivě o svém problému, když ho jemně zabrzdil tlumič momentu na konci lana, se sotva postřehnutelným kmitem nazpět. Rychle stočil zatím bezvýsledně sondující paprsek světlometu dolů do nicoty nazpátek, aby přezkoumal povrch toho, odkud se vynořil.
Vznášel se jakoby nad prostředkem malého kráteru, který vypadal jen jako důlek v základně mnohem větších rozměrů. Na jedné straně vyrůstal celý komplex teras a ramp - všechny dokonale geometrické a zcela zřejmě umělého původu - jež se táhly tak daleko, kam až paprsek dosahoval. Přibližně stovku metrů daleko spatřil východy z obou dalších soustav přechodových komor, naprosto stejných jako ta jejich.
A to bylo všechno. Scéna neprobouzela dojem ani exotičnosti, ani cizoty; ve skutečnosti spíš nudila, protože se velice podobala opuštěnému dolu. Norton pocítil lehké zklamání; po všem tom vynaloženém úsilí měl přece narazit na dramatické nebo dokonce nadpozemské odhalení, přesahující jakoukoli dosavadní lidskou zkušenost. Potom si uvědomil, že vidí zhruba na vzdálenost dvou set metrů. Temnota ležící za jeho zorným polem mohla skrývat mnohem více divů, než kolik si jich vůbec přál spatřit.
Podal stručnou zprávu svým úzkostlivě vyčkávajícím průvodcům a pak dodal: „Vypouštím světlici - načasovanou na dvouminutové zpoždění. Teď.“
Vší silou mrštil malý válec přímo vzhůru - anebo dolů - a jak se začal v paprsku reflektoru zmenšovat, odpočítával sekundy. Nedosáhl ještě ani čtvrt minuty a světlice mu zmizela z dohledu, když se dostal ke stovce, zastínil si oči filtrem a zamířil kameru. Odhadovat čas mu odjakživa šlo dobře, přetáhl jen o dvě sekundy, když celý svět vybuchl ve světelném záblesku. A potom už neměl žádný důvod, aby se ještě cítil zklamaný.
Ani celé milióny lumenů světelného toku by nedokázaly osvětlit ohromnou dutinu, přesto však viděl dost, aby pochopil její stavební plán a ocenil titánské měřítko. Byl na jednom konci prázdného válce přinejmenším deset kilometrů širokého a dlouhého do nekonečna. Ze své…