19. kapitola
V době, kdy se Wan-To vyvlékl ze své hvězdy, začal se zase cítit neklidně. Ne proto, že by se obával útoku svých dávno zemřelých sourozenců, to se nestalo už mnoho set miliard let. Určitě se neobával o stvoření z hmoty, která ohlásila jeho dávno zapomenutá Hmotná kopie číslo pět. Ne, Wan-Toa rozrušilo, že to s jeho sousedstvím jde z kopce.
Už to nebylo to nejlepší, nejžádoucnější místo k obývání. Většina hvězd v této jeho galaxii stárla a všechno začínalo být značně ošumělé.
Samozřejmě, při čtyřech stech miliardách hvězd, které měl na výběr, nebyl doopravdy bez životního prostoru. Bylo tu i několik hvězd pozdní generace jeho oblíbeného druhu, typu G - jako pozemské dávno zničené slunce, neboť ve hvězdách byl Wan-Toův vkus v mnoha směrech velmi podobný lidskému. Když ta, ve které byl, vykazovala známky expanze a poněvadž tu s určitostí nechtěl zase prosedět přeměnu na rudého obra, vybral si tu nejlepší z použitelných G hvězd a přestěhoval se.
Jeho poslední domov byla hezká, jasná hvězda typu G0. Byla jasnější a větší než většina ostatních, ačkoli po přestěhování Wan-To objevil, že má protivnou příchuť kovů - docela přirozeně, neboť byla zformována z plynných mraků, které už prošly jednou nebo dvěma hvězdami.
Malé obtíže jako tato nebyly doopravdy důležité. Ale hvězda nebyla nijak ideální a Wan-To nechápal, proč by mu mělo být v jeho vlastním domě nepohodlně. Promyslel alternativy. Vždycky měl samozřejmě možnost přestěhovat se do jiného hvězdného typu - řekněme postaršího K nebo dokonce malého rudého M. Typ M znal dobře; byl to typ hvězdy, kde Wan-To kdysi dávno usadil své dětinské druhy. Určitě to udělal pro dobro dětí (protože ty hvězdy byly opravdu dlouhověké a stálé), ale také - musel si přiznat - částečně kvůli Wan-Toovi, protože tyto menší hvězdy poskytly dětem méně energie na jejich neustálé žvatlání.
To bylo to, co mu na dlouhověkých hvězdách vadilo. Měly méně energie.
To je v očích Wan-Toa, který nechápal, proč by si měl znepříjemňovat vlastní životní styl, na každý způsob vylučovalo. Ale viděl - a ne daleko před sebou - dobu, kdy prostě nebudou zbývat žádné nové hvězdy typu G.
Po troše přemýšlení napadlo Wan-Toa řešení. Jakmile na to pomyslel, bylo to docela jednoduché.
Pokud se tato galaxie a většina ostatních vyvíjela v minulé době častého hvězdného vzniku přirozenými procesy, proč by to měl být problém? Vždycky tu byl Wan-To se svým mistrovstvím nepřirozených procesů, aby věcem pomohl!
Takže vyhledal v galaktickém halo pěkný, jasný plynný mrak a dal se do práce. Bylo to dost jednoduché. Vše, co musel udělat, bylo píchnout do něho proudem gravitonů, gravifotonů a graviskalárů, uvážlivě aplikovaných na všech správných místech, aby se urychlila jeho kondenzace. Potom nechal explodovat několik těžkých hvězd v sousedství a načasoval jejich rytmické pulsy tak, aby povzbudil trochu materiálu z plynného mraku k splynutí s hvězdami. Přesně věděl, jak to provést. Přece jenom viděl, jak se to děje, za poslední miliardy let dost často. Když jste jednou dostali do pohybu vlnu hustoty s kompresním faktorem radiačního nárazu sto ku jedné nebo tak, nemohly plynné mraky za to, že se staly hvězdami.
Pravda, bude trvat několik milionů let, než se uklidní, ale on měl spoustu času. Musel sice vyčerpat energii mnoha tisíc jinak zdravých sousedních hvězd, aby proces uvedl do chodu... ale co znamenalo pro Wan-Toa pár tisíc bezvýznamných hvězd?
Ať dělal Wan-To cokoli jiného, vždycky starostlivě hlídal galaxii, která zůstala za ním - starou Mléčnou dráhu, ze které uprchl, když se stala bitevním polem. Byl zvědav, zda některý z jeho kolegů přežil. Brzy ve svých pozorováních vypátral hvězdu, ze které unikl - teď už to nebyla víc než troska, šedavá planetární mlhovina se už rozptýlila do pramínků bezvýznamného plynu, žhavý heliový obal se oddělil od uhlíkového a kyslíkového jádra, jádra, které teď samo nebylo víc než bílý trpaslík o hustotě tun na kubický palec.
Vypadala jako opuštěný dům a také jím byla. Poté,…
