22. kapitola
Kdyby nebylo náhodných, smutných záblesků vzpomínek, které někdy prorazily mlhu ve Viktorově mozku - vzpomínky na Reesu přicházely a odcházely, bolely, když tu byly; vzpomínky na dávný dětský povyk, které po sobě zanechávaly skličující pocit beznadějné ztráty - kdyby nebylo těchto věcí, mohl by si Viktor snadno myslet, že se tento třetí akt jeho života blíží tomu nejlepšímu možnému.
Aby bylo jasno, mělo to jenom příchuť pokoření. Viktor by si nikdy nebyl pomyslel, že jeho hlavní kariéra bude spočívat v sexuální službě hubené, sedm stop vysoké ženě s obrovskýma očima. Přesto to mělo své výhody. Jako Nrinin uznaný milenec se stal Viktor privilegovanou osobou.
Nebyl "manželem", samozřejmě. Jediná "práva", která nad Nrinou měl, byla sdílet s ní postel - někdy její společnost - když nepracovala; když nedělala něco jiného, o co si nepřála se s ním dělit.
Hlavní práce, kvůli které byl především rozmražen, práce dárce spermií pro její sbírku geneticky užitečného materiálu, už pro něho skončila. Nrina mu vysvětlila, že má všechny vzorky, které pro budoucí genetické inženýrství potřebuje. Teď měla pro něho lepší zaměstnání.
Jeho jediná současná odpovědnost spočívala v tom, že jí poskytoval potěšení. Tohle všechno znamenalo, že byl- Nerad to říkal přímo, ale pro to, co byl, existuje starý a nelichotivý výraz. Byl vydržován.
Když mu Manett s veškerým nevrlým odporem oznámil, že Nrina rozhodla, že Viktor převezme jeho práci, myslel si, že to znamená dohlížet na další várku rozehřátých dárců spermatu. Ale když se Viktor Nriny zkusmo zeptal, kdy budou provádět rozmrazování, překvapeně se na něho podívala. "Ach, teď ne, Viktore," odpověděla a se zalíbením ho pohladila po rameni. "Nejdřív na nich musíme Dekkaduk a já provést DNA zkoušky, abychom věděli, kteří z nich stojí za problémy s rozmrazením, chápeš? A máme spoustu jiné práce.
Důležité práce. Plnit příkazy s konečnými termíny, kterým musíme vyhovět. Ne, budou to přinejmenším týdny, snad čtvrt roku, než budeme připraveni získat další materiál. Ale teď - nemáš hlad? Ne?
Tak proč nejdeme zase do postele?" A on pochopil, že co bylo kdysi Manettovou hlavní prací, je teď opravdu jeho.
Nicméně Nrinin život nebyl jeho životem. Ani její domov nebyl doopravdy jeho; Viktora překvapil (a po uvážení nepříliš potěšil) objev, že soukromý pokoj, kde ho poprvé přijala, byl jen jakýmsi pokojem pro hosty. Nrinin domov byl mnohem větší a mnohem komplikovanější a krásnější. Měl jednu velkou místnost s "otevřeným" stropem - no, nebyl vždycky otevřený, protože Nrina ho mohla zatáhnout, když chtěla, a pak to byl jen vzor plujících, mlhavých, svítících, mnohobarevných mraků. (A nebyl opravdu průhledný, byla to jen jakási obrovská televizní obrazovka, která vyzařovala vnější vesmír.) Ve středu pokoje vyzařovala oblaku podobná koule, dosahující až k Viktorově hlavě, mléčně pastelové světlo, ačkoli většina osvětlení pokoje pocházela z jemně zářících stěn. (Zdálo se, že Nrinin národ nemá v oblibě pronikavé světlo.) Potom tu byla jiná místnost, celkem malá, ale pro jejich potřeby dostatečná. Byla v ní postel. Viktorovi připadala hrozně chatrná; na jednom konci byla uchycena do zdi a na druhém volná a jemu se zdálo, jako by nebyla stavěna na to, aby vydržela hodně ráznou aktivitu.
(Jak zjistil, neměl v tomto ohledu pravdu. Napomohla nízká gravitace domova.) Samozřejmě chyběla kuchyně. Nahrazovala ji místnost se skříní, která sloužila jako lednice s mrazákem, a ještě další, jakási mikrovlnná trouba. (To bylo vše, co potřebovali. Tito lidé, objevil Viktor, nikdy nic nesmažili nebo negrilovali - hlavně ne pořádné kusy masa mrtvých zvířat.) Tady Viktor většinou jedl, Nrina občas také, ačkoli dost často byla někde jinde s někým, koho Viktor nikdy nepoznal. Po praktické stránce to nebyl žádný problém. Byla tu spousta jídla. Když se jednou Viktor naučil, jak zacházet s ohřívací aparaturou, vždycky našel v ledničce připravenou dušenou zeleninu, brambory, polévky a hašé, v mrazáku šerbety a množs…
