17. kapitola
Prvních několik tisíc Wan-Toových let v galaxii, která byla jeho novým domovem, přešlo jako mžiknutí oka a celou dobu měl co dělat. Bylo tu tolik práce!
Ovšemže žádná z nich nebyla pro něho opravdu těžká. Nebylo nic, co by už nedělal tolikrát předtím - tohle byla vlastně jeho dvacátá nebo třicátá hvězda, nehledě k tomu, že teď byl ve své třetí galaxii.
Měl spoustu zkušeností, a tak přesně věděl, co udělat první, a právě tak, jak to provést.
V první řadě musel proslídit každý kout své hvězdy a znovu si vybudovat vnější oči. To netrvalo příliš dlouho. Jedno nebo dvě staletí a už byl doma. Wan-To si tentokrát vybral hvězdu F-9 - trochu větší a jasnější, než byla většina z těch, kterým dával přednost dříve, ale cítil, že už si zasluhuje zvláštní energii, jinak řečeno zvláštní pohodlí.
Potom samozřejmě musel zkontrolovat zbytek této nové galaxie.
To nezbytně zabralo delší čas. Znamenalo to vytvořit několik tisíc Einstein-Rosen-Podolského párů a vyslat je do ostatních částí galaxie. Mohl tak dohlížet na všechno, co se dělo v novém prostoru, na nějž uplatňoval nárok.
Wan-To si nemohl pomoci, ale během toho období cítil určité napětí. Galaxie je přece jenom velké místo. Ta, kterou si vybral, měla téměř čtyři sta miliard hvězd s dobře vymezenou spirální strukturou - docela vhodné prostředí - jak si mohl být jist, že už tu někde nečíhá nějaký nevhodný živel?
Ale jak začaly docházet zprávy od jeho široce rozprášených ERP párů, ukazovalo se, že je celá galaxie prázdná. Tak daleko, jak to mohl rozpoznat, což bylo pěkně daleko, se prostě každá hvězda v této galaxii podrobovala idiotským přírodním zákonům fyziky. Nevyskytovaly se tu žádné znaky nevítané fušeřiny. Žádné nevysvětlitelné vzorce ve fotosférách kterékoli z několika miliard hvězd, jež byl schopen prozkoumat detailně, žádné záření přicházející k některému z jeho čidel, jež se nedalo vysvětlit slepou silou přírodních procesů.
Wan-To začal relaxovat. Našel bezpečný nový domov! Jako nějaký starodávný horal, přecházející poprvé zelenající se údolí v Appalačských horách, viděl, že je na něm, aby je vyčistil, osázel, sklidil úrodu a vlastnil a mohl klidně, jako jeden z nich, říci: To je to místo. Byl v bezpečí.
Až poté, co se dobře usadil a rozestavěl všechny své senzory a hlásiče, napadla Wan-Toa další otázka: V bezpečí před čím?
Wan-To dlouho přemítal nad touto otázkou. Nebyl zbožný.
Myšlenka na "náboženství" nikdy Wan-Toa nenapadla, ani jednou za všechny ty miliardy let, kdy si poprvé uvědomil, že je naživu. Wan- To ani možná nemohl věřit v boha, neboť Wan-To se všemi svými významy a účely byl nejvšemohoucnějším a nejvěčnějším bohem, jakého by si mohl představit.
Ale občas procházely Wan-Toovou nesmírnou myslí znepokojivé otázky. Lidský filozof by je možná nazval teologickými. Ta nejobtížnější - pro Wan-Toa bylo obtížné dokonce ji i zformulovat - byla, zda existuje nějaký smysl jeho bytí.
Wan-To si byl přirozeně dobře vědom jakéhosi prvořadého smyslu - vlastní ochrany, příkazu, který vládl všem Wan-Toovým plánům a činům. To nikdy nic nezmění; ale jednou ho napadlo zeptat se, kvůli čemu sám sebe chrání, a řešení nenašel.
Tíživé otázky se k němu neustále vracely.
Snad to bylo jen tím, že Wan-To prodělával to, čemu lidé říkají "krize středního věku". Jestli ano, přišlo to na něj brzy. Wan-To se nijak neblížil střednímu věku. Byl sotva po adolescenci svého nesmírně dlouhého rozpětí existence, neboť mu nebylo o moc víc než dvanáct nebo patnáct miliard let.
Wan-To netrávil všechen svůj čas dumáním nad významem své existence. Měl pořád co dělat. Jen prohledání všech koutů jeho nové galaxie, nejdřív aby našel možné nepřátele, nakonec aby ji prostě poznal, trvalo slušnou chvilku - byly tam, koneckonců, ty čtyři stovky miliard hvězd, rozprášených řádově po bilionech kubických světelných let prostoru. V období několika milionů let studoval údaje přicházející od Einstein-Rosen-Podolského párů, kterými osídlil strategické polohy v ramenech, v jádru, v halo, všude, kde to v galaxii vypadalo zajímavě. Hodně toho bylo opravdu zajímavého - spojující se plynné mraky obtížené blížícím se zrodem nových hvězd, veleobři explodující v hustých vlnách, které sytily další mračna, černé díry, neutronové hvězdy... Jistě, viděl je už dřív, ale každá byla trochu jiná a vysoce zajímavá.
Ten ustavičný zvídavý nepokoj, který potřeboval být stále uspokojován, poháněl jeho výzkumy dále do vesmíru. Jeho galaxie patřila nepopiratelně jen jemu; ale Wan-To dobře chápal, že jedna malá galaxie je velmi malý kousek v nesmírném rozsahu expandujícího vesmíru.
Když vyhlédl na vzdálený zbytek vesmíru, všiml si, že se za několik miliard let jeho výzkumů hodně změnil. Byla tu určitá tendence, že se vzdálené blue fuzzies mění na zelené - byly teď vzdálenější a ustupovaly relativně rychleji. A viděl, že některé starší galaxie, dokonce několik blízkých, začínají vykazovat známky stařeckého rozpadu. Hroutily se a ztrácely hmotu - "vypařování" je slovo, které by napadlo člověka. Wan-To chápal tento proces velmi dobře.
Když se nějaké dvě hvězdy na své cestě galaktickými orbitami náhodou přiblížily - jak se muselo čas od času ve věčnosti stát - gravitačně interagovaly. Proběhl přenos kinetické energie. Jedna trochu získala na rychlosti, druhá něco ztratila. Ve statisticky dlouhém čase života galaxie některé tyto hvězdy mohly stále přidávat na rychlosti a další ztrácely - ty rychleji se pohybující byly dříve nebo později odhozeny stranou své mateřské galaxie, zatímco ty pomalejší se pohybovaly beznadějně po spirále směrem k zhroucení v centru a formovaly se v mamutí černé díry. Takový proces neprobíhal rychle - nutno říci, že ne za pouhých několik miliard let.
Ale Wan-To viděl, že proces pokračuje, a byl nepříjemně zvědav na svoji budoucnost.
Přál si, aby měl někoho, s kým by si o všech těchto věcech promluvil.
Opravdu si přál, aby měl někoho, s kým by si mohl promluvit o čemkoli. Vážně se stával osamělým.
Pokaždé se ostře obviňoval, když se dostal k tomuto bodu přemýšlení, protože věděl, jaká nebezpečí mu přineslo stvoření společnosti...
Ale nakonec si nedokázal pomoci. Podlehl. Bylo to nevyhnutelné.
Ani Adam nemohl vystát samotu v Ráji navždy.
Wan-To si připomněl, že jakkoliv mohou být jiné, musí být všechny jeho nové kopie za prvé a především bezpečné. Nechtěl žádnou, která by na něho zase někdy číhala ze zálohy.
Takže první spoluhráč, kterého ve své nové galaxii stvořil, byl přísně upravený, každý charakterový rys, který by vedl k nezávislé činnosti, byl pečlivě vyloučený, a měl na míru ušitou neodvolatelnou oddanost k Wan-Toovi. Wan-To vynechal všechny informace, které by bylo možné využít k ovládnutí gravitačních sil, které dokázaly rozbít hvězdy; vymazal části vědomí, vedoucí k takovým emocím jako je zloba, žárlivost a pýcha. Udělal novou kopii a byl víceméně spokojen.
Jeho nejnovější kopie byla opravdu jen jeho stínem. Nebyla o nic chytřejší než jeho téměř zapomenutý dvojník, Hmotná kopie číslo pět. Nebyla ani natolik osobností, aby si zasloužila opravdové jméno.
Wan-To jí říkal "Šťastný".
"Šťastný" byl určitě šťastný. Šťastný bral všechno hákem.
Když na něj Wan-To zavrčel, reagoval Šťastný lichotivým zurčením, které znělo dobrosrdečně - mohli byste tomu téměř říkat "hihňání".
Když měl Wan-To špatnou náladu, Šťastný to bezstarostně ignoroval.
Protože jednou z věcí, kterou chtěl Wan-To od svých vysněných společníků, byla sympatie, zkusil to znovu. Nový byl bezradný a hloupý jako Šťastný a stejně neschopný dělat potíže, ale byl navržen, aby měl Wan-Toa rád; pojmenoval ho "Milý".
Během několika dalších tisíc milénií si Wan-To vytvořil "Legračního" a "Roztomilého" a "Sympatického" a dokonce "Mateřského" - Wan-To mu neříkal samozřejmě přesně takto, protože neměl žádnou představu o "matkách"; ale kdyby to byl člověk, vyjadřoval by o něho zájem a trápil by se, když by se trápil on, a každý den by mu vařil slepičí polévku.
Takže na chvíli už nebyl Wan-To sám. Ale nebyla to opravdová společnost. Byli to idioti.
Obklopil se asi deseti vesele žvatlajícími dětmi - roztomilými, poslušnými, okouzlujícími...
Pitomými.
Bez ohledu na to, jak moc miluje rodič své maličké, přijde čas, kdy si přeje, aby vyrostly... a Wan-To si smutně uvědomil, že to svému novému stádečku znemožnil. Téměř ho svádělo udělat jich o něco víc, jen s trochu větší nezávislostí a agresivitou...
Ale pud sebezáchovy vždycky zakročil.
Potom zažil první skutečné překvapení.
Jeden z jeho doširoka rozprášených Einstein-Rosen- Podolského párů hlásil podivné chování na části hvězdy v jeho sousedství.
Ta věc vzplála.
No, samo o sobě to moc zajímavé nebylo. K hvězdným erupcím docházelo někde v jeho galaxii po celou dobu; byla to věc, kterou některé hvězdy dělaly. Ale tohle bylo jiné. Děsivě jiné. Nebylo to chování v obvyklé fázi každé řádné proměnné hvězdy, ale velmi se to blížilo způsobu, jakým Wan-To a jeho dřívější rodina vedla tu pěknou malou bratrskou válku. Bylo to to, co pozemští astronomové stručně nazvali "objekt Sorricaine-Mtigové".
A nebylo to přirozené.
Na okamžik pocítil Wan-To čirou hrůzu. Přežil někdo jiný a našel ho tu? Podařilo se některému z jeho mláďat nemožné - překonat nějak naprogramované chování? Existovala nějaká hrozba?
Jestli ano, nepocházela od žádného z jeho dětí. Ptal se všech, přísně, starostlivě a jejich nevinné, udivené odpovědi byly přesvědčivé.
"Ach ne, Wan-To, já jsem nezničil žádnou hvězdu. Jak bych mohl? Já nevím jak." A: "Něco takového bychom neudělali, Wan- To, nedovolil bys nám to."
Nicméně vzplála další hvězda.
Alternativní možnost byla ještě hrozivější. Mohl ho sem sledovat někdo ze staré party? Ale tomu neodpovídaly žádné známky - žádná inteligence v kterékoli ze čtyř set miliard hvězd v jeho nové galaxii. Ani šepot tachyonové transmise, nikde nic.
Nakonec, když už si nevěděl rady, napadlo Wan-Toa překontrolovat planety v systémech blízko vybuchlých hvězd... a to, co pak našel, byla ta nejneuvěřitelnější věc ze všech.
Byly tam artefakty! Na planetách! Existovaly planety, kde se uvolňovala energie, občas jí bylo poměrně dost, ve formách a modulacích, které nikdy nebyly přirozené!
V jeho galaxii byl cizí život a byl vytvořený z pevné hmoty.
Poprvé za mnoho milionů let pomyslel Wan-To na svého ztraceného dvojníka na planetce, kterou poslal zvětšující se rychlostí do nekonečna. Ten mu také řekl o životě v pevné hmotě a on to pustil z hlavy. Ale to, o co šlo tady, bylo něco jiného. Tato - stvoření - používala celkem vysoce uspořádané síly. Když mohla nechat vybuchnout hvězdy, potom věděla, jak manipulovat s vektorovými bosony, které řídily gravitaci. A to znamenalo, že mohla jednou ohrozit Wan-Toa.
Byla jen jediná možnost, jak s tím naložit. Wan-To, naplněn hrůzou, udělal to, co by udělal nějaký majitel domu, když objeví hnusnou havěť na zadním dvorku.
Byla to práce pro hubitele.
Jen co se Wan-To pečlivě ujistil, že žádná z těch nepříjemných věciček nepřežila, vzpomněl si zase na svého ztraceného dvojníka.
Wan-Toovi se znovu vrátila dobrá nálada, když pobaveně přemýšlel o tom, jak je dvojník toleroval.
No, jestli to udělal, napadlo Wan-Toa, už se pravděpodobně svým způsobem z chyby poučil.
Ale ve skutečnosti se dvojník nepoučil.
Pro dvojníka, jenž byl mimo spojení s Wan-Toem, to byl dlouhý čas - v rámci dilatace času ne tak dlouho, jak to bylo pro samotného Wan-Toa, ovšem, ale stejně to byla doba. Dvojníkovi trvalo celkem dlouho, než si s určitým pocitem ztráty uvědomil, že od jeho pána už nikdy nepřijdou nové příkazy.
Dvojník neměl možnost komunikace ani s Wan-Toovými vražednými rivaly. Ani kdyby nebyli odříznuti relativistickými jevy omezení rychlosti světla jako sám Wan-To, Pětka neměla žádné Einstein- Rosen-Podolského mechanismy, aby je nějak dostihla. Wan-To se o to postaral. Ve skutečnosti vůbec nebyla v okolí žádná inteligentní bytost, kdokoli v dosahu dvojníkových čidel - kromě těch několika cizích stvoření z pevné hmoty, kterým dovolil žít (na chvíli) na povrchu své planety.
Dvojník měl určitě velmi málo společného s těmi prostými tvory.
Ale byli tam a i dvojník se může cítit sám.
Z toho důvodu dovolila Pětka stvořením, která vypadla ze zdemolované Ark, aby dosáhla povrchu Nebo bez zničení. Jedno z nich se naneštěstí vážně poškodilo, když Pětka rozmlátila kontejner, ale byla tu tři další.
Na první přibližný "pohled" Pětka viděla, že tři zachráněná malá monstra nejsou nic, co by bylo podstatou nějakého druhu hrozby.
Kdyby byla o něco více technologicky na výši - kdyby byla s sebou nesla nějakou tu hrozivou antihmotu, kterou obsahovala loď, nebo nějaký druh zbraní dokonalejších než pouhá chemie - pak by zemřela, než by se dotkla země.
Pětka nebyla moc inteligentní, ale byla natolik chytrá, aby se ujistila, že tyto věci nepředstavují vůbec žádné nebezpečí.
Tak co tedy představovaly?
Když o nich Pětka podávala hlášení svému pánu, nebyla jí Wan-Toova reakce moc platná. Wan-To jí neřekl, co s nimi má udělat.
Wan-To nechal hmotě vlastní úsudek.
Takže Pětka udělala to, čeho byla nejlépe schopna. Studovala ty věci.
Z úhlu pohledu malé Luo Fah, kterou si Pětka vybrala ke zkoumání jako první z přistávací skupiny, byl ten proces hrozný, mučivý a osudný. Luo sotva vystoupila z přistávacího modulu, s kyslíkovou maskou na obličeji, pistoli v pohotovosti, když byla surové unesena do vzduchu a - no - rozebrána. Šaty, zbraň a vzduchová maska šly první. Pětka metodicky odstrojila svůj zvláštní malý vzorek, aby viděla, o co jde.
Znamenalo to šílený strach a spoustu bolesti, jak Pětka dívce vyškubávala výstroj s malou starostí o to, co dělá jejím pevně sevřeným prstům a údům. Další část zkoumání byla daleko horší, ale naštěstí to Luo už necítila.
V době, kdy Pětka studovala vnitřek jejího těla, byla už mrtvá.
Další dva z týmu měli větší štěstí - na chvíli.
Jeden vzorek Pětce stačil, aby zhruba odvodila, jak ty věci fungují.
Měly chemický základ, vnímaly. Potřebovaly přítok plynů (nenazvala proces "dýchání", ale pochopila jeho nezbytnost z nesnází, které pozorovala na Luo, když jí sňala masku). Tak se jednoduše rozhodla ostatní chvíli pozorovat.
Pětka byla samozřejmě zvědavá.
Když zjistila elektromagnetické záření, s určitostí modelované nepřirozenými cestami, přicházející z něčeho uvnitř modulu, nemohla to připustit - kdo ví, jaký to mělo účel? Takže jedním rychlým řízeným bleskem zničila rádiový vysílač modulu. To bylo neštěstí pro muže, který náhodou vysílal, protože rána mu hrozně popálila obličej.
Ale pro Jakea Lundyho to nebylo tak zlé, protože Pětka pak pochopila, že musí být v těchto směrech opatrnější.
Pětka neměla přesně řečeno city. Pětka znala rozkazy. Byla to přikázání vepsaná do kamene. Nemohly být porušeny... ale jaká škoda, že neobsahovaly instrukce pro zacházení s těmito tvory z pevné hmoty a jejich artefakty.
Pětka měla také hodně vynalézavosti. Co neznala, snažila se naučit. Je vždycky možné, uvažovala, že za nějaký čas Wan-To zase zavolá a bude chtít být o těchto neočekávaných návštěvnících plně informován.
Takže připustila, aby ti dva žili. Sledovat je bylo úchvatné.
Pětku fascinovalo pozorovat, jak se zranění popálené oběti začínají pomalu zacelovat, takže se zdálo, že mají nějaký druh vestavěného opravného systému jako samotná Pětka. (Ale proč se potom ti dva první nesestavili dohromady?) Jak se Pětka učila více a více o jejich potřebách, dokonce jim opatřila ten typ ovzduší, který zřejmě chtěli - alespoň typ, který udržovali uvnitř svého vozidla.
Když vydedukovala, že potřebují také vodu - pozorováním, jak pečlivě si ji v zajetí odměřují - dala jim trochu vody. Když objevila, že potřebují "potravu" - což trvalo o chvilku déle a dva zbylí byli v době, kdy Pětka k tomuto bodu dospěla, vyzáblí - bylo to těžší, ale Pětka dávno vyšetřila chemické složení věcí, které ty vzorky jedly, a výměšků, které vytrvale vynášely ven a zahrabávaly. Pro Pětku nebylo nemožným úkolem vytvořit řadu organického materiálu, který jim nabídla; a některý skutečně vypadal, že jsou ochotni ho "jíst".
Naneštěstí pro Jakea a jeho společníka to bylo v této hře pěkně pozdě.
Pětka viděla, že jejím vzorkům se daří zle. Pohybovaly se pomaleji a pokulhávaly. Občas se po dlouhá období stěží pohnuly. Trávily spoustu času tvořením vzájemných zvukových vibrací, ale ty se zpomalovaly a časem také řídly, stejně jako jejich zvláštní zvyk, který znamenal, že jednou za čas dělaly tytéž zvukové vibrace do jakéhosi kovového přístroje. (Pětka samozřejmě přístroj prozkoumala, ale zdálo se, že nedělá víc než magnetické analogie těchto vibrací na cívce kovového pásku, takže jim tu věc vrátila jen lehce poškozenou.) Pětka se divila, proč neudělaly své kopie, aby měly nové, mladé bytosti svého druhu, aby se o ně staraly. Myslela si, že by to bylo pěkné. Poskytlo by to neustálou zásobu takových hraček; Pětka by je mohla během dlouhého časového období prozkoumat podrobně a nabídnout jim všechny možné druhy úkolů a odměn, aby viděla, jak budou reagovat.
K jejímu zklamání přišel čas, kdy se i druhý úplně přestal hýbat a tělo se začalo nadýmat, a Pětka neochotně uznala, že její vzorky zemřely. A ani se nezkopírovaly!
Pětka tomu vůbec nerozuměla. Dvojníkovi nikdy nepřišlo na mysl, že to byli oba muži.
O něco málo později - ach, několik set let - když se vzorky dávno rozpadly na nezajímavý prach, překvapilo Pětku něco dalšího.
Když dvojník celou tu dobu neslyšel nic od Wan-Toa, protože relativistický posun rozdvojil jeho Einstein-Rosen-Podolského páry, začal být zvědav, zda by nemohl vyzkoušet nějaký jiný druh komunikace.
Nebo, což bylo důležitější, zda se Wan-To nepokouší volat mu, řekněme, prostřednictvím tachyonů.
Tak začal poslouchat soustředěněji na tachyonových frekvencích, potom dokonce na nepravděpodobných elektromagnetických.
Neslyšel nic - nic, alespoň ne z žádného hvězdného zdroje, kromě nekonečného sykotu vodíku a brebentění oxidu uhelnatého a mumlání všech ostatních excitovaných molekul v hvězdných fotosférách a plynných mracích - nic, co by bylo umělé.
Dokud si neuvědomil, že tu skutečně celkem určitě je umělý signál, který tu a tam začíná přicházet na rádiových frekvencích.
Zblízka se podobal tomu, který ho přiměl zničit rádio přistávacího modulu - a přicházel z vlastního solárního systému Pětky.
Vlastně přicházel z planety. To Pětku udivilo. Člověk by nemohl být více překvapen, kdyby k němu promluvil strom.
Dvojník samozřejmě neměl ani představu, jaké zprávy ty bizarní signály představují, ale jakmile lokalizoval jejich zdroj, podíval se blíže na optických frekvencích a co uviděl, bylo jen začátkem.
Vyřazená loď, kterou zničil, se zase začala pohybovat vlastní silou. Byla unášena!
V okamžiku objevu se Pětka především velmi přiblížila opětovnému rozpoutání sil, které zničily Ark. Kdyby to byl člověk, jeho prsty by byly na tlačítku. Jenže Pětka byla jen hmotnou kopií a neměla prsty, ale generátory, které napájely rentgenový laser, jenž začal žhnout a směřovat k plnému výkonu.
Ale nevystřelila.
Pětka zadržela příkaz. Nemohla se rozhodnout, co dělat. Kdyby se tak mohla zeptat Wan-Toa na instrukce!
Pětka rozčileně proběhla instrukce. Nebylo v nich nic, co by se dalo použít pro bytosti z pevné hmoty. Všechno, co měla Pětka doopravdy nařízeno udělat, bylo unést skupinu hvězd ze svého sousedství a letět s ní pryč. To udělala. A žádné další použitelné instrukce neměla.
Pětka zkusila udělat, k čemu nebyl její program nikdy určen; zkusila rozhodnout podle svého, jestli mají její instrukce zabudované nějaké omezení. Energie hvězd je sama odstrkávala rychleji a rychleji se stále menším přírůstkem rychlosti, přímo k omezené rychlosti světla.
Měla jim Pětka dovolit zvyšovat rychlost neustále? Alespoň pokusit se zvyšovat rychlost - stupeň akcelerace se teď stále snižoval, samozřejmě asymptoticky, ale konvergoval k samotnému c.
Pokud ne, kdy to měla Pětka zarazit? Kdyby to skončila, co by dělala pak?
Pětka neměla na tyto otázky žádné odpovědi. Kdyby mohla použít vlastní úsudek - ale kdyby chybila, Wan-To by se mohl zlobit.
Pětka byla zoufalá, ale ne tak zoufalá, aby to riskla. Ještě ne.
