Splav (Fráňa Šrámek)

Splav je sbírka básní složená ze dvou částí. První obsahuje básně, ve kterých autor vyjad- řuje pocit lásky, utrpení, radost ze života a popisuje chvíle, které člověk v životě prožívá. Druhá část se soustřeďuje na určitá místa. Popis míst, které Šrámek poznal se prolíná s popisem charakterů lidí, kteří v těchto místech žijí. Střídají se zde různé druhy veršu, jak obkročný, střídavý, přerývaný, sdružený, tak se tu vyskytují i básně, které se nerýmují. Sbírka obsahuje básně "Splav", "Dívka", "Hloupý Honza", "Černé dny" ...

Splav

Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.

Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.

V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín...

Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas...

— 1 —

Dítě si hraje

Z panáků tří, z nichž jeden je králem
a druhý též výstrojí vzácného stavu,
zklamáno oběma, durdíc se málem,
vybere třetího, jenž nemá hlavu,

a tu se zasní. Holoubčí křídla a orlí
sen jeho vystřídá, do dálek letě,
zpívá si, s bezhlavým mluví, za něho horlí,
všude jej znají v bezhlavém světě.

Pak ke zdi ho staví, dřívek dvé k němu,
mamčinu trepku, kostku a pírko na ni.
Blaženě ztrne. Až k pláči je mu,
co kásy tu stvořeno, tak zcela maní,

a vzdychne: ach! Jediné, blažené: ach!

— 2 —

Žena

Tisíc jsem slyšela houslí a fléten,
a to byl květen,
byla jsem krásná a kdyby mě malíři znali,
snad by mě všichni vymalovali.

Nepřišel malíř, přišel však jiný
a já snad byla z teploučké hlíny,
v jaký tvar hnětl jen, hlína se poddala všude,
co ze mne udělá, co ze mne bude?
Dokonal dílo. Přede mnou klečí.
Snad živá jsem. Snad socha jen něčí.
Objal mne, kamennou, modle se, klna:
Bolestiplná!                

— 3 —

Finále

Mezi kvetoucími šípky
se již nepotkáme.
Hledáš-li mne, nalezneš mne
pod černými smrky.

Mezi kvetoucími šípky
jsem tě milovala.
A do černých, černých lesů
vždycky jsem se bála.

Mezi kvetoucími šípky
vždycky milujeme.
Ale pochovávat jdeme
pod černými smrky. 

— 4 —