Kapitola 10
LETADLO HUČELO NOCÍ. Dole v temnotách se jako záhadný přízrak prostírala poušť. Letadlo už zanechalo za sebou úrodné pásmo citrusových sadů, proložených předměstskými obcemi, odkud proudily obchodní živiny do krevního oběhu města Los Angeles. Žírná zemědělská půda přecházela v poušť zcela náhle, jako by mezi nimi vysekla hranici obrovitá mačeta.
Selbymu se burácení motorů, uklidňující svou hlubokou tóninou vyrovnaného příboje síly, změnilo v konejšivou ukolébavku. Cítil, jak všechna námaha i napětí opadávají. Uvelebil se na měkce čalouněném sedadle a usnul.
Probudil se, až když se trup letadla ostře naklonil. Spatřil před sebou světla a ta světla se zhoupla obloukem, jak letadlo začalo opisovat půlkruh nad osvíceným letištěm. Přiškrcený plyn zbavil výbuchy motoru efektního staccata a uvolnil tím prostor hvízdání větru, proudícího kolem aerodynamického trupu.
Pilot dovedl letadlo k hladkému přistání. Selby ještě překonával malátnost z rozespalosti, když došel k usměvavému, zdvořilému mladíkovi za pultem informační kanceláře v zářivě osvětlené administrativní budově.
„Potřebuji si vypůjčit vůz za hodinovou sazbu,“ řekl Selby.
Mladík přitakal. „Půjčovna automobilů Acme poskytuje leteckým pasažérům zvláštní slevy, a proto používáme výhradně jejích služeb. Touhle dobou nebude asi tak snadné obstarat limuzínu se šoférem, ale auto bez šoféra bych vám mohl nechat přistavit hned.“
„To mi vyhovuje,“ souhlasil Selby a za čtvrt hodiny už seděl za volantem jednoho z posledních fordovských modelů, který měl na dvířkách zlatým písmem vyvedený nápis „Acme, půjčovna automobilů“.
Doug Selby začal objíždět sanatoria a nemocnice uvedené v telefonním seznamu, přičemž si vybíral především ty menší, soukromé.
Pátý takový ústav, kde se hodlal pozeptat, bylo Pouštní zdravotní centrum Domov, pozůstávající z ústřední budovy a dvou řad typizovaných stíněných chat. Sotva Selby vystoupil z vozu, zahlédl vysokou, elegantní postavu, vynořující se z jiného vozu, zaparkovaného ve stínu rozložitého stromu. Věnoval jí zběžný pohled a strnul.
„Dobrý večer, pane kolego,“ pronesl A. B. Carr svým osobitým, zvučným hlasem.
Nemile překvapený Selby zůstal stát a pozoroval Carra, jak k němu míří. Pohlédl na Carrův vůz: byl to nablýskaný poslední fordovský model s úhledným zlaceným nápisem „Acme, půjčovna automobilů“.
Carr napřáhl ruku. Selby mu ji stiskl. Náhodnému pozorovateli by se to bylo jevilo jako běžné setkání dvou známých.
Carr prohodil: „A víte, pane kolego, že jsem vás tu skoro čekal – jakmile jsem zjistil, že šerif Brandon obtelefonovává letecké společnosti. Patrně byste mi nesvěřil, jak jste zjistil, že odcestovala letadlem.“
Selby prohodil: „Šerif někam telefonoval?“
„Tak mi to sdělil můj informátor.“
„V tom případě se musíte zeptat jeho, jak to zjistil.“
Carr zkřivil rty do úsměvu. „Jste šikovný člověk, Selby. Vážně. Otevřeně vám říkám, že s žádným známým velkoměstským žalobcem nemívám ani zpoloviny takové trápení jako s vámi.“
„To má být z vaší strany kompliment?“
Carr řekl: „No tak, no tak, Selby. Neberte to osobně. Jak víte, v lásce a ve válce je všechno dovoleno, a podle mne se tyhle přízemní záležitosti válce dost podobají.“
Selby se snažil nedat najevo své pocity. Prohlásil důstojně: „Já se pouze snažím vyslechnout svědkyni.“
„Zajisté,“ odvětil Carr s úsměvem, „a já se pouze snažím vám v tom zabránit… Nesmím vás však zdržovat. Půjdeme dovnitř?“
„Ano, půjdeme dovnitř,“ odvětil Selby.
Bok po boku vykročili po krátké vybetonované cestě k osvětlenému vchodu. Za dveřmi vešli do kanceláře, kde k nim vzhlédla mladá žena. „Dobrý večer,“ pozdravila Carra.
Selby předstoupil. „Je u vás jistá paní Carmen Freelmanová?“
„Ano,“ odvětila. „Je to pacientka doktora Rappa.“
Selby řekl: „Chtěl bych s ní mluvit.“
Carr se usmál a zavrtěl hlavou.
Selby řekl: „Jsem státní zástupce okresu Madison. Tato mladá žena má podat důležité svědectví.“
Dívka za psacím stolem vzhlédla ke Carrovi, který na ni za Selbyho zády zřejmě zag…
