Kapitola 6
BILLY RANSOME, městský šerif a z moci úřední náčelník policie v Las Alidas, statný, dobromyslný chlap, jim vyšel k policejnímu vozu naproti.
„Dostal jsem váš telefonický vzkaz.“ řekl tiše. „Pojďte, promluvíme si o tom někde jinde. Panička spí. Neřekl jsem jí, že odcházím. Myslí si, že jdu na smrt pokaždé, když musím v noci k případu. Můžeme –“
Z okna otevřeného za sítí proti mouchám začal vysoký ženský hlas chrlit slova rychlostí kulometu. „Jen si klidně povídejte na verandě a nemyslete si, že mi jen tak fouknete, vážený pane Ransome… To jste vy, šerife?“
Brandon se zazubil a dobrodušně odpověděl: „Nic se neděje, paní Ransomová, potřebujeme jen něco ověřit kolem ukradeného auta.“
„Tak dávejte na Billyho pozor,“ řekla. „Ten by se dokázal přimotat zrovna tam, kde se střílí. Při jeho figuře se do něho musí trefit i pidlovokej.“
Brandon dloubl Ransoma loktem a nahlas pronesl: „Řeknem si to tady. Jeden chlap z Oklahomy se namazal, ukradl automobil zaregistrovaný na jméno Robert S. Hinkle, Chestnut Street 605. Auto havarovalo a přitom přišel o život jeden obchodník z Los Angeles… Chceme si to ověřit. To auto má státní poznávací značku z Oklahomy. Adresa v Las Alidas je přechodné bydliště.“
„A to je všechno?“ tázal se ženský hlas.
„V podstatě ano,“ ujistil ji Brandon.
Zaslechli zapraskat drátěnku v posteli. „Tak dobře, Billy, můžeš jít. Ale příště se mi nesnaž uklouznout. Slyšíš?“
„Jistě, milunko.“
„Kdybych se probudila a zjistila, že nejsi doma, vyděsilo by mě to víc, než když budu vědět, že někde honíš vraha. A teď už běž, protože já neusnu, dokud se nevrátíš.“
„Jistě, milunko.“
Přešli k šerifovu vozu. Selby pravil tiše: „Na tom případě leccos nehraje, Ransome. Co víte o tom Hinklovi? Znáte ho?“
„V životě jsem o něm neslyšel,“ odpověděl Ransome. „Zajedeme na tu adresu?“
„Myslím, že by to bylo nejmoudřejší.“
Nasedli do policejního vozu. Zavírané dveře práskly v tiché ulici jako detonace. Ransome pohlédl na osvětlenou palubní desku a řekl: „Za deset minut dvě – to sotva bude někde jinde než doma. Jedem… Na prvním rohu doprava, šerife, a pak jeďte rovně přes pět bloků. Tím se dostanete k pětistovkám na Chestnut Street. Když pak zabočíte vlevo, bude to v prvním bloku druhý dům nalevo. Můžeme si to tam nejdřív obhlídnout.“
Byl to pomenší kalifornský přízemní domek s příjezdovou cestou ke garáži. Všude tma a ticho. Liduprázdné chodníky se odvíjely ve světle pouličních luceren jako stužky. Okolní domy v tom mrtvém tichu připomínaly strašidelné hrobky na hřbitově.
Brandon zaklepal na dveře Hinklova obydlí. Když se nic nedělo, zaklepal znovu. Selby vytáhl z kapsy uzounkou baterku a jejím bodovým světlem našel na dveřích zvonek.
Billy Ransome se opřel palcem do zvonku. Brandon dál klepal. Po chvíli se ozval ospalý mužský hlas: „Hej, Bobe, někdo je za dveřma.“
Rozsvítilo se. Slyšeli šoupavé kroky a pak ten hlas znovu pronesl: „Hele, Bobe, někdo je za dveřma.“
Brandon zvolal: „Tady je šerif. Potřebujeme s vámi mluvit.“
V domě se rozsvítila další světla. Za okamžik se ve dveřích objevil rozcuchaný muž s očima spánkem napuchlýma, dopjal si v pase montérky a zadíval se na ně přes zaháknutou síťovou zástěnu. „Co chcete, chlapi?“ zeptal se.
„Hledáme pana Hinkla.“
„To jsem já.“
Billy Ransome řekl: „Jsem náčelník zdejší policie. Tohle je šerif a tohle státní zástupce.“
„No a co mi chcete?“
„Vlastníte automobil?“
„Ano.“
„Kde je teď?“
„V garáži. A co má bejt?“
„Váš automobil havaroval,“ řekl Selby.
„To je vyloučeno,“ tvrdil Hinkle se vší rozhodností.
Vzadu v domě se ozval ženský hlas: „Náš vůz je v garáži, Bobe. Ty jsi svůj zaparkoval na příjezdové cestě.“
Hinkle si promul oči, poškrabal se v týle, projel si prsty vlasy a pronesl jako omámený: „No jo, máš pravdu.“
Na chodbě bylo slyšet další kroky. Docela pohledná mladá žena v broskvovém županu přišla a stoupla si do dveří. Působila čiperněji, ne tak rozespale. „Co se stalo?“ zeptala se.
Selby se na ni obrátil: „Říkáte, že pan Hinkle zaparkoval …
