Kapitola 7
V DEVĚT PĚTAČTYŘICET navštívil Selbyho pan Alphonse Baker Carr. Doprovázel ho mladík zřejmě výbušné mentality a sklonu k svárlivosti. A. B. Carr byl rozhodně výraznou osobností: když vstoupil do místnosti, tak už jen způsobem svého příchodu rázem zaujal pozornost všech přítomných. Jako vynikající obhájce ve věcech trestních byl proslulý po celém státě; před časem si pak zakoupil výstavnou rezidenci ve městě Madisonu, aby měl, jak prohlašoval, „útočiště nerušeného soukromí“.
Avšak právní služby „starýho A. B. C“, jak byl mile nazýván klienty toho typu, kteří o advokátech jinak mluvili jako o „hlásných troubách“, byly zřejmě stále velmi žádané, navzdory snahám starého Mistra odebrat se na odpočinek.
Jistí lidé tvrdili, že se Carr usadil v Madisonu ze strachu, jelikož jeho konexe s podsvětím nabyly frankensteinské podoby, neboli, jak by to vyjádřili Číňané, rajtuje na tygrovi, který mu nedá sesednout. V oněch kruzích kolovaly také domněnky, že Carr jednoho dne záhadně zmizí a nikdo se už nedozví, zdali se z vlastní vůle tiše vypařil do neznáma, anebo ho gangsteři „vzali na projížďku“. Tito lidé také soudili, že vila v Madisonu je první krok v Carrově záměru tajně se vypařit.
Ať už se do Madisonu uchýlil z jakýchkoli důvodů, jeho přítomnost vyvolávala divné pocity. Sousedé vykládali, že ke Carrově rezidenci často pozdě v noci přifrčí luxusní limuzíny, že se v oknech nečekaně rozsvěcuje a zhasíná a za teplých večerů že otevřenými okny doléhají ven tlumené hlasy podivných rozhovorů.
Kdyby byl Carr šel k divadlu, byl by dosáhl slavných met. Stejně působil na pohled spíš jako herec než advokát díky svému vyvinutému smyslu pro dramatické efekty a schopnosti jich využívat.
I nyní Carr opsal rukou drobný oblouk a tímto gestem uvedl mladíka, jenž ho doprovázel, na scénu jako hlavní postavu. Vypadalo to, jako by Carr zmíněným pohybem předal mladistvému společníkovi něco ze své vlastní magické osobnosti.
„Miltona Gregoryho tuším ještě neznáte, Selby.“
Selby vzal představeného mladíka na vědomí a hned nato se obrátil tázavě ke Carrovi.
Carr pevným, leč vlídným tónem, jakým by člověk dával rozkazy bujnému koni, pronesl: „Posaďte se, Miltone.“ Sám usedl rovněž, zkřížil jednu dlouhou nohu přes druhou a s pokojnou sebejistotou vylovil z kapsy doutník, jako by se chtěl na návštěvě pohodlně uvelebit.
Selby pohlédl na hodinky. „Budete muset být stručný. Za čtvrt hodiny mám důležitou schůzku.“
Carr pečlivě ořízl konec doutníku, pozorně se na něj zahleděl a tímto počínáním jako by podtrhl význam svých dalších slov: „Pan Gregory je bratr Carmen Gregoryové, nyní Carmen Freelmanové.“
Selby vytušil, co bude následovat, přesto se ale vzmohl na lhostejné: „Vskutku?“ A dodal: „Tu schůzku mám právě s paní Freelmanovou.“
„Kvůli tomu jsme také za vámi přišli,“ pravil Carr a po tomto oznámení s úmyslnou zdlouhavostí škrtal sirkou a pak ji přidržel u svého doutníku.
Selby potlačil podráždění. „V jakém smyslu?“
Milton Gregory vybuchl: „V jakém smyslu! Pane na nebi, vždyť jste –“
Carr pozvedl levačku dlaní vpřed a cosi v tomto působivém ladném gestu zadrželo hrozící vodopád slov. „Ale, Miltone,“ pronesl starý A. B. C. hlasem klidným a neuspěchaným, avšak silně rezonantním, jímž takto dosahoval větší účinnosti, než kdyby někdo jiný obyčejně zařval, „od toho přece máte mne, abych za vás mluvil…“ Usmál se na Selbyho. „Klienti si tak často zaplatí advokáta.“ prohodil konverzačním tónem, „a pak chtějí veškerá jednání vést sami.“
Selby mu na to řekl: „Mně je to jedno, kdo z vás bude mluvit, jenom už konečně začněte.“ Ledva ta slova vypustil z úst, hned si uvědomil, že dal najevo značnou netrpělivost. Starý A. B. C. je opravdu nedostižný mistr v tom, jak umí ovládnout jeviště. Pokaždé se prosadí do hlavní role.
Carr prohlásil: „Lituji, ale Carmen Freelmanová sem dnes ráno nepřijde.“
„Litovat toho bude hlavně ona,“ vyjel Selby, ačkoliv se ze všech sil snažil nepodlehnout hněvu.
Carr pokrčil rameny. „Když myslíte.“
V tom okamžiku …
