KAPITOLA 5
Zatočil jsem autem na příjezdovou cestu k motelu. Vedoucí vzhlédla, když jsem vešel do kanceláře. Tvářila se rozzlobeně.
„Jakou lumpárnu to tady na mě zkoušíte?“
„Žádnou,“ odpověděl jsem.
„Pronajal jste si dvojchatu a byl jste tam tak čtvrt hodiny. Pokud to mělo být něco podobného, tak jste mohl mít aspoň odvahu mi to říci, když jste odsud odjížděli, abych ji včera v noci mohla pronajmout.“
„Nechtěl jsem, abyste to pronajala. Snad jsem zaplatil dost. Nebo ne?“
„Tomu nerozumím. Pokud jste ji nechtěl použít…“
Přerušil jsem ji. „Přestaneme chodit kolem horké kaše. Předpokládám, že mi řeknete, co víte o lidech, kteří tu zůstali v úterý v noci.“
„A co když ne? Nepomlouvám své hosty.“
„Možná by vás to ušetřilo nepříjemné publicity.“
Vzhlédla ke mně a pak zamyšleně řekla: „Tak takhle je to tedy. Divím se, že jsem si to neuvědomila už dřív. Co tedy chcete?“
„Chci vidět zápisy hostů z úterní noci. A chci si s vámi promluvit.“
„Má to co dělat se zákonem?“
Potřásl jsem hlavou.
Začala škrábat červeně nalakovanýma nehtama po listu papíru na stole, a pak pečlivě sledovala čáry, které lak zanechal na bílém papíru. Viditelně to byla nejzábavnější věc, kterou za celý den objevila.
Stál jsem tam a čekal.
Náhle se na mě podívala. „Soukromý?“
Přikývl jsem.
„A po čem jdete?“
„Chci vědět, kdo byl v té chatce v úterý.“
„Proč?“
Usmál jsem se na ni.
„Nevynáším podobné informace. Provozování motelu je choulostivá záležitost.“
„To věřím.“
„Musím vědět, proč to chcete vědět vy.“
„Moje práce je také důvěrná.“
„To předpokládám.“
Vrátila se zpátky ke kresbě, kterou zanechal její lak na papíru.
Neočekávaně se zeptala: „A nezatáhnete mě do něčeho?“
„Vy tady žijete. Neptal bych se touto cestou, kdybych vás chtěl hodit na pranýř. Mohl bych získat informace i jinak.“
„A jak?“ usmála se.
„Tím, že bych požádal přítele reportéra nebo policejního úředníka, aby sem přišli a trochu se tu pošťourali.“
„To by se mi zrovna moc nelíbilo,“ namítla.
„Myslel jsem si to.“
Otevřela zásuvku stolu, sáhla dovnitř a po chvíli hledání vytáhla nějakou kartu.
Byla to registrační karta. Ukazovala, že chatka byla pronajata v úterý v noci panu Fergusonovi L. Hoy a jeho společnosti, 551 Prince Street, Auckland. A že dotyčný zaplatil třináct dolarů.
Vytáhl jsem z kufříku malý fotoaparát, nastavil lampu, abych měl dobré osvětlení, a udělal pár obrázků.
„To je všechno?“ zeptala se.
Potřásl jsem hlavou.
„A teď bych chtěl vědět něco o panu Hoyovi.“
„V tom vám moc nepomohu. Pokud se pamatuju, byl to obyčejný mužský.“
„Mladý?“
„Tak to si už nepamatuji. Když o tom tak přemýšlím, sem vlastně přišla jedna z těch žen, které přijely s ním. Vzala si registrační kartu a odnesla mu ji ven. On seděl v autě. Podepsal to a poslal zpátky třináct dolarů. Přesně.“
„A kolik lidí bylo v té jeho společnosti?“
„Čtyři. Dva páry.“
„A vy jste toho muže dost dobře neviděla, abyste si ho zapamatovala, když ho znovu uvidíte?“
„To můžu těžko říct. Ale myslím, že si ho nepamatuji.“
Pokračoval jsem: „Já jsem tady byl včera kolem jedenácté.“
Přikývla.
„Někdo byl v chatce krátce předtím, než jsme sem přijeli.“
Potřásla hlavou. „Tu chatku jsme celou uklidili a…“
„Někdo tam byl krátce předtím, než jsme přijeli,“ přerušil jsem ji –
„To si nemyslím.“
„Někdo, kdo kouří doutníky.“
Znovu potřásla hlavou.
„Uklízečky kouří?“
„Ne.“
„Nahoře na prádelníku byl popel z doutníku. Troška, jako kdyby tam náhodou upadl.“
„Já si nemyslím… No vlastně, já nevím. Uklízečky mají všechno utírat, když uklízí.“
„Já si myslím, že to utřely. Chatka byla čistá jako klícka.“
Vytáhl jsem z kapsy peněženku a držel ji tak, aby ji zahlédla.
„Mohl bych si promluvit s uklízečkou?“ zeptal jsem se.
Vedoucí přešla ke dveřím kanceláře. „Jsou támhle dole, na vzdálenějším konci. Nechci jít tak daleko, kde bych neslyšela telefon. Jestli se vám chce, můžete tam jít a požádat jednu, aby sem zašla. Chtěla bych, aby jste se jí ptal přede mnou. Nebo se jich můžete vyptat všech najednou.“
„…
