KAPITOLA 8
Poté, co jsem vystřídal dva taxíky, jsem se ocitl na jižní straně Markét Street. Nebyl to útěk, úmyslně jsem se vzdal. Získal jsem jen zlomek toho, co jsem chtěl. Musel jsem se s tím zatím spokojit.
V malém obchůdku na Third Street jsem si koupil košili, nějaké ponožky a spodní prádlo. V drogerii jsem k tomu přidal věci na holení. Pak jsem si sedl v ušmudlané kavárničce k malému umělohmotnému stolku a začal probírat, co se vlastně stalo.
John Carver Billings druhý potřeboval alibi, a jeho potřeba byla tak naléhavá, že utratil hodně peněz, času a úsilí za neobratný pokus o vytvoření příběhu, který by obstál.
Proč?
Nejlogičtější bylo, že ujel z místa dopravní nehody. Ale nepolekalo ho, když jsem mu to předhodil. Dalo se to vysvětlit dvěma způsoby. Buď byl lepší hráč pokru než já, a nebo jsem hledal špatným směrem.
Sešel jsem dolů k telefonním budkám a zavolal k Elsie Brandové do bytu. Naštěstí jsem ji zastihl doma.
„Jak se má Sylvie?“ zeptala se.
„Zřejmě fajn,“ odpověděl jsem jí. „Chtěla, abych tě pozdravoval.“
„Mockrát děkuji,“ pronesla ledově.
„Elsie, mám takový dojem, že jdu špatným směrem.“
„Cože! Jak se to stalo?“
„Nevím. Nedá mi to spát. Takže si myslím, že možná odpověď bude nakonec v Los Angeles. Přál bych si, abys tam dole rozhodila sítě a sehnala seznam všech zločinů, které se staly v Los Angeles v úterý v noci.“
„To bude docela dlouhý seznam.“
„A napřed se zaměř na případy dopravních nehod, kde řidič ujel. Hledám případ, kde byl sražen chodec, těžce zraněn, ale autu se nic nestalo, takže nezanechalo žádné stopy. Pochopila’s?“
„Samozřejmě.“
„Ale,“ pokračoval jsem, „mohlo se to taky stát v blízkém okolí Los Angeles. Řekněme takových padesát – sto mil. Snaž se nejvíc, co můžeš, prosím.“
„Je to tak naléhavé?“
„Ano, velmi.“
„A nevadí ti,“ namítla, „že bych třeba mohla mít jiné plány na víkend.“
„Budeš mít spoustu víkendů, až se vrátím zpátky,“ uklidnil jsem jí.
„A v nich bude pro mě spousta dobrého, že?“ odsekla ironicky.
„Co to má znamenat?“
„Jednoduše… vyřiď mé upřímné pozdravy Sylvii,“ vysvětlila a pak se zeptala: „Kam ti můžu zavolat?“
„Nemůžeš. Já zavolám tebe.“
„Kdy?“
„Někdy zítra ráno.“
„V neděli ráno?“
„Ano.“
„Už jsi jako Berta. Člověk ti podá prst a ty hned čapneš celou ruku.“
„Fajn,“ rezignoval jsem. „Poskytnu ti víc času. Necháme to na pondělí ráno v kanceláři. Budu volat na účet volaného, protože se mi krátí hotovost.“
„Jestli chceš, tak zavolej zítra, Donalde. Pokud budu moci něco udělat…“
„Ne, tak brzy ty informace nebudeš schopná získat.“
„A jak to víš? Dnes jdu na večeři s jedním detektivem od policie.“
„Ty se ale dokážeš otáčet.“
„To je jenom zdejší chlapík. Nepotřebuji jezdit do jiného města…“
Zasmál jsem se. „Zavolám v pondělí, Elsie. To bude stačit.“
„Čestně?“
„Čestně.“
„Tak zatím,“ mile se rozloučila a zavěsila.
Vyšel jsem na Post a Polk a rozhlédl se kolem. Bylo to příhodné místo na nehodu. Někdo, kdo přijížděl po Post Street a viděl zelenou na Vannes by mohl začít zrychlovat, aby ji stihl, protože si myslel, že má volnou ulici na Polk Street.
Na rohu prodával noviny malý chlapec. Byl tam docela rušný provoz.
Vytáhl jsem z kapsy seznam svědků, který mi dal poručík Sheldon. Zajímalo by mě, jestli je kompletní.
Na seznamu byla dáma, jejíž zaměstnání bylo prostě uvedeno – prodavačka. Muž, který pracoval v nedaleké drogerii, a řidič, který to „všechno viděl“ z místa vzdáleného půl bloku. A muž, který vedl malý obchůdek s tabákem a uslyšel třeskot, vyběhl ven, aby zjistil, co se děje.
Nebylo tam nic o malém prodavači novin.
Začal jsem o tom přemýšlet, pak jsem k němu zamířil, koupil si noviny, dal mu dvacet centů a řekl, ať si nechá drobný.
„To je tvé obvyklé místo?“ zeptal jsem se.
Přikývl. Jeho bystré oči bedlivě sledovaly kolemjdoucí a hledaly příležitost prodat další výtisk.
„Jsi tu každou noc?“
Znovu přikývl.
Náhle jsem se zeptal: „A jak to, že jsi policii neřekl všechno, co víš o té nehodě v úterý v noci?“
Snažil by se utéci, kdyby…
