4
U Florianů měli ovšem zavřeno. Jakýsi chlápek, zřejmě tajný policista, seděl před domem v autě a jedním okem koukal do novin.
Nechápal jsem, proč se vůbec obtěžují. Zubra Malloye tu nikdo neznal. Ani vyhazovač, ani číšník nebyli k nalezení. Nikdo v celém bloku o nich nevěděl nic, co by byl ochoten prozradit.
Pomalu jsem přejel kolem, zastavil za rohem, a sedě ve voze, prohlížel jsem si černošský hotel v bloku šikmo naproti Florianovým, hned za první křižovatkou. Jmenoval se hotel Sans Souci. Vylezl jsem z vozu, přešel přes křižovatku a vstoupil dovnitř. Dvě řady tvrdých prázdných židlí civěly na sebe přes pruh žlutohnědého kokosového koberce. V přítmí vzadu byl psací stůl a za ním holohlavý muž se zavřenýma očima, měkké hnědé ruce sepjaté poklidně na desce stolu před sebou. Dřímal, nebo se aspoň tak tvářil. Měl širokou vázanku, která vypadala, jako kdyby si ji uvázal někdy kolem roku 1880. Zelený kámen v jeho jehlici byl o něco menší než jablko.
Mohutná měkká brada spočívala jemně na kravatě a sepjaté ruce byly pokojné a čisté, nehty manikúrované, a v nachových nehtech byly šedé půlměsíčky.
Na kovovém štítku stálo vypouklým písmem: Tento hotel je pod ochranou Mezinárodního svazu agentur, spol. s r. o.
Když ten pokojný hnědý muž otevřel jedno oko a zpytavě na mne pohlédl, ukázal jsem na štítek.
„Kontrola z U. O. H. Nemáte nějaké obtíže?“
U. O. H. znamená Úřad pro ochranu hotelů, což je odbor velké agentury, která má péči o padělatele šeků a o hosty, kteří odcházejí zadním schodištěm a zanechávají po sobě nezaplacené účty a vetchá zavazadla plná cihel.
„Jo, vobtíže, milej pane,“ řekl úředník vysokým zvučným hlasem, „s těma sme právě skoncovali.“ Snížil hlas o čtyři nebo pět stupňů a dodal: „Jaký že bylo ctěný méno?“
„Marlowe. Philip Marlowe -.“
„Náramný meníčko, milej pane. Takový pěkný a milý. A vypadáte dneska ohromně.“ Znovu snížil hlas. „Ale kontrolor vod U. O. H. nejste. Já žádnýho neviděl už léta.“ Rozpřáhl ruce a ukázal líně na štítek. „Tohle sem si pořídil z druhý ruky, bráško, jenom pro efekt.“
„Tak dobrá,“ řekl jsem. Opřel jsem se o pult a začal roztáčet půldolar na holém zjizveném dřevě pultu.
„Slyšel jste, co se stalo dnes ráno naproti u Florianů?“
„Bráško, už se mi to vykouřilo z hlavy.“ Teď měl obě oči otevřené a pozorně sledoval šmouhu světla, kterou vrhala roztočená mince.
„Oddělali tam šéfa,“ řekl jsem. „Jmenoval se Montgomery. Někdo mu zlomil vaz.“
„Dej mu pámbu věčný nebe, bratře.“ Hlas se znovu ztišil. „Ste fízl?“
„Soukromý -, s tajným úkolem. A na první pohled poznám člověka, který dovede držet jazyk za zuby.“
Prohlédl si mě důkladně, pak zavřel oči a uvažoval. Opatrně je znovu otevřel a zadíval se na roztočenou minci. Nemohl od ní odtrhnout oči.
„Kdo to udělal?“ zeptal se tiše. „Kdo vodkrouhnul Sama?“
„Jeden náramně prchlivý chasník, který právě vyšel z basy a rozčilil se, protože to už není hospoda pro bílé. Zřejmě tam kdysi běloši chodili. Snad se na to pamatujete?“
Neříkal nic. Mince dopadla na stůl se zvonivým zařinčením.
„Povězte, co byste rád,“ řekl jsem. „Můžu vám přečíst kapitolu z bible, nebo vás pozvat na skleničku. Vyberte si, co vám hoví.“
„Bratře, abych pravdu řek, já čítám bibli nejradši v kruhu mý rodiny.“ Jeho žabí oči se dívaly bystře a pevně.
„Asi jste už poobědval,“ řekl jsem.
„Co se tejčí voběda,“ řekl, „toho se chlápek s mou figurou a náchylností hledí co možná vyvarovat.“ Hlas mu zase poklesl. „Pojte sem, na tuhle stranu stolu.“
Obešel jsem pult a vytáhl z kapsy plochou láhev ocejchované bourbonské a postavil ji na polici. Pak jsem se vrátil před pult. Muž se naklonil a zpytoval láhev. Zdálo se, že je spokojen.
„Bratře, tímhletím si vode mě dočista nic nekupujete,“ řekl. „Ale bude mě těšit, dyž si vespolek vypijeme frťánka.“
Otevřel láhev, postavil na pult dvě malé sklínky a pomalu naplnil obě až po okraj. Zvedl jednu, pozorně k ní přičichl, odtáhl malíček a obrátil ji do hrdla.
Vychutnal ji, zamyslel se, přikývl a pak prohlásil: „Tohle pochází…
