20
Indián páchl. Zasmrděl přes celou čekárničku až ke mně, když se ozval bzučák a já otevřel spojovací dveře, abych se podíval, kdo to je. Stál mezi dveřmi na chodbu a byl jako odlitý z bronzu. Od pasu nahoru byl samý sval a měl mohutnou hruď. Vypadal jako vandrák.
Sako hnědého obleku mu bylo příliš úzké v ramenou a kalhoty ho nejspíš trochu škrtily v podpaždí. Klobouk mu byl přinejmenším o dvě čísla menší a byl štědře propocen někým, komu seděl lépe než jemu. Měl ho posazený asi v těch místech, kde dům mívá větrnou korouhvičku. Límec mu padl tak dokonale jako koňský chomout a měl přibližně tentýž špinavě hnědý odstín. Před zapjatou vestou se mu klimbala vázanka, černá kravata zavázaná pomocí speciálních kleští na uzel velikosti hrášku. Nad tím špinavým límcem měl kolem holého a mohutného krku ovázán kus široké černé stuhy jako stará žena, která chce zakrýt vrásky na hrdle.
Měl veliký ploský obličej a klenutý masitý nos, který vypadal tvrdý jako příď křižníku. Měl oči bez víček, převislé tváře, kovářská ramena a šimpanzí nohy, krátké a zdánlivě nemotorné. Později jsem se přesvědčil, že jsou pouze krátké.
Kdyby ho trochu umyli a oblékli do bílé noční košile, byl by vyhlížel jako neobyčejně zlotřilý římský senátor.
Ten jeho zápach, to byl zemitý pach primitiva a nikoli slizká špína velkoměst.
„Ha,“ řekl. „Jít rychle. Jít teď.“
Zacouval jsem do kanceláře a kývl na něho prstem a on mě následoval, při čemž nadělal asi tolik hluku jako moucha, když leze po stěně. Usedl jsem za psací stůl, zavrzal významně otáčecí židlí a ukázal na křeslo pro klienty na druhé straně stolu. Neposadil se.
Jeho malá černá očka se na mne dívala nepřátelsky.
„Jít kam?“ zeptal jsem se.
„Ha! Já Druhý Funus. Já Indián z Hollywood.“
„Posaďte se, pane Funus.“
Odfrkl si a nozdry se mu strašně rozšířily. Už předtím byly veliké jako myší díry.
„Jméno Druhý Funus. Ne pan Funus.“
„Co mohu pro vás udělat?“
Pozvedl hlas a začal deklamovat dunivým prsním hlasem. „On říká jít rychle. Veliký bílý otec říká jít rychle. On říká já přivízt vy v ohnivý vůz. On říká -…“
„Koukejte, tu hatmatilku si nechte od cesty,“ řekl jsem. „Nespad jsem z višně.“
„Trhni si nohou,“ řekl Indián.
Chvíli jsme se na sebe posupně šklebili přes psací stůl. Dovedl to líp než já. Pak hluboce znechucen sňal klobouk a obrátil jej dýnkem dolů. Strčil prst za potítko a přejel jím kolem dokola. Tím je odhrnul ven, takže vyšlo najevo, že bylo pojmenováno zcela výstižně. Stáhl z okraje potítka sponku na spisy a hodil na stůl složený kus hedvábného papíru. Vztekle naň ukázal pečlivě ožvýkaným nehtem. Rovné vlasy měl na šešulce kolem dokola promáčknuté od toho mrňavého klobouku.
Rozbalil jsem ten kousek hedvábného papíru a uvnitř jsem našel navštívenku. Nebyla pro mne žádnou novinkou. Tři přesně stejné byly v dutinkách oněch tří nepravých papiros.
Hrál jsem si s lulkou, zíral na Indiána a snažil se ho zdrtit pohledem. Dal se znervóznit asi tak snadno jako cihlová zeď.
„No dobrá, co tedy chce?“
„On chce vy přijít rychle. Jít teď. Jet v ohnivý -…“
„Trhni si nohou,“ řekl jsem.
To se Indiánovi líbilo. Pomalu zavřel ústa, slavnostně na mne zamrkal jedním okem a pak se bezmála zazubil.
„A bude muset vypláznout stováka coby zálohu,“ dodal jsem, snaže se tvářit, jako kdybych říkal šesták.
„Ha?“ Už zase byl ve střehu. Přidržme se lámané angličtiny.
„Sto dolarů,“ řekl jsem. „Prašule. Mergle. Sto peněz. Já ne peníze, já ne jít. Jasné?“ začal jsem počítat sto na prstech obou rukou.
„Ha! Pěknej vykuk,“ ušklíbl se Indián.
Zašťoural prstem pod zamaštěným futrem klobouku a vytáhl další kus složeného hedvábného papíru. Vzal jsem jej a rozbalil. Obsahoval zbrusu novou stodolarovou bankovku.
Indián si zase nasadil klobouk, aniž se namáhal zastrčit futro tam, kam patřilo. Takhle to vypadalo jenom o málo legračněji než dřív.
Seděl jsem a civěl na tu stodolarovou bankovku s otevřenými ústy.
„Duševno vítězí,“ řekl jsem konečně. „Z takového koumese jde na mne hrůza.“
„Nemoct čumět celej …
