33
Vůz tiše uháněl tichou ulicí domovů. Sklenuté koruny pepřovníků se nad ni téměř spojovaly a tvořily zelený tunel. Horními větvemi a úzkými světlými listy prosvítalo slunce. Tabulka na rohu hlásala, že to je Osmnáctá ulice.
Hemingway řídil a já seděl vedle něho. Jel velmi pomalu, tvář obtíženou úvahami.
„Co všechno ste mu řek?“ zeptal se, když si konečně srovnal myšlenky.
„Řekl jsem mu, že jste tam s Blanem přišli a odvezli mě pryč, že jste mě vyhodili z vozu a praštili přes hlavu. To ostatní jsem mu neříkal.“
„Vo tom baráku na rohu Třiadvacátý a Descanso nic?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Myslel jsem, že mi snad spíš vyjdete vstříc, když mu to nepovím.“
„Na tom něco je. Chcete vážně ject do Stillwood Heights, nebo to byl jenom blaf?“
„Jenom blaf. Ve skutečnosti od vás chci, jenom abyste mi pověděl, proč jste mě vrazili do té cvokárny a proč mě tam drželi?“
Hemingway přemýšlel. Přemýšlel tak usilovně, že mu svaly na tvářích vyvstaly pod šedavou kůží jako uzlíky.
„To Blane,“ řekl. „Ten nedomrlej žvanec zapšklý flákoty. Já nechtěl, aby vás bacil. Já ani dovopravdy nechtěl, abyste šel pěšourem.
Byla to jen taková habaďůra, jelikož my sme kámošové toho duchaře a máme péči vo to, aby ho nikdo nevotravoval. To byste se divil, kolik lidí ho chce votravovat.“
„To bych žasl,“ řekl jsem.
Otočil hlavu ke mně. Jeho šedivé oči byly jako kusy ledu. Pak se znovu zadíval kupředu skrze zaprášené přední sklo vozu a opět zauvažoval.
„Tyhle starý poldové dostanou dycky čas vod času chuť někoho zlinýrovat,“ řekl. „Musej zkrátka někomu rozbít šišku. Šmarjá, ale že sem se vyjukal. Svalil ste se jak pytel cementu. Pověděl sem Blanovi, co si vo tom myslím. Pak sme vás odvezli k Sonderborgovi, poněvač to bylo trochu blíž, a von je to dobrej chlápek a vzal vás pod péro.“
„Ví Amthor, že jste mě tam dovezli?“
„Ale kdepak. Na to sme přišli sami.“
„A jedině proto, že Sonderborg je dobrý chlap a vzal mě pod péro.
A nikoho neshodí. Takže nehrozí nebezpečí, že by nějaký doktor mohl potvrdit mou stížnost, kdybych nějakou podal. Ne že by mi v tomhle roztomilém městečku bylo něco platné si stěžovat.“
„Chcete dělat binec?“ zeptal se Hemingway zamyšleně.
„Já rozhodně ne,“ řekl jsem. „A pro tentokrát, jednou v životě, ho nebudete dělat ani vy. Protože vaše místo visí na vlásku. Viděl jste to sám, když jste se podíval náčelníkovi do obličeje. Nešel jsem k němu bez náležitého doporučení, tentokrát ne.“
„Tak dobrá,“ řekl Hemingway a odplivl si z okénka vozu. „Vlastně sem ani žádnej binec dělat nechtěl, a trochu si votvírat hubu, to už patří k našemu řemeslu. Co dál?“
„Je Blane doopravdy nemocen?“
Hemingway přikývl, ale jaksi se mu nepodařilo vypadat smutně.
„Se ví. Předevčírem ho rozbolelo panděro a ruplo mu v něm dřív, než mu mohli to slepý střevo vykuchat. Eště se z toho může vylízat -, ale moc dobře to nevypadá.“
„Byla by to hrozná rána, kdybychom ho ztratili,“ řekl jsem. „Takový chlapík je oporou každého policejního sboru.“
Hemingway mou poznámku nejprve chvíli přežvykoval a pak ji vyplivl oknem.
„Tak to bysme měli, ptejte se dál,“ povzdechl si.
„Řekl jste mi, proč jste mě odvezli k Sonderborgovi. Ale neprozradil jste mi, proč mě tam držel pod zámkem víc jak osmačtyřicet hodin a napíchal mi tolik narkotik, co se do mě vešlo.“
Hemingway pomalu přibrzdil a zastavil u chodníku. Položil ohromné ruce jednu vedle druhé na spodní část volantu a jemně třel palce o sebe.
„Nemám ani páru,“ řekl neúčastným hlasem.
„Měl jsem u sebe papíry o tom, že mám licenci soukromého detektiva,“ řekl jsem. „Pak ještě klíče, nějaké peníze, pár fotografií.
Jestli vás, hoši, moc dobře neznal, mohl si pomyslet, že ta rána na hlavě je jenom finta, abych se mu dostal do baráku a mohl se tam porozhlédnout. Ale myslím, že vás zná příliš dobře, než aby ho něco takového napadlo. A tak jsem z toho jelen.“
„Zůstaňte jelen, kamaráde. Je to vo moc bezpečnější.“
„To je pravda,“ řekl jsem. „Ale jednoho to neuspokojuje.“
„De vám v tyhle věci na ruku losangelskej zákon…
