27
Byla to ordinace, ani velká, ani malá, a vyhlížela úpravně a účelně. Zasklená knihovna s tlustými svazky. Na zdi skříňka pro první pomoc. Bílý smaltovaný a skleněný sterilizátor, kde se vyvářela spousta injekčních jehel a stříkaček. Velký plochý psací stůl a na něm piják, bronzový nůž na papír, soustava per, diář a pak už skoro nic jiného kromě loktů muže, který tam zadumaně seděl s obličejem v dlaních.
Mezi roztaženými prsty jsem viděl vlasy zbarvené jako vlhký hnědý písek a tak ulízané, že vypadaly, jako kdyby je měl na lebce namalovány. Udělal jsem ještě tři kroky, a jeho oči se nejspíš dívaly přes stůl a uviděly, jak se moje boty pohybují. Zvedl hlavu a podíval se na mne. Zapadlé bezbarvé oči ve tváři jako z pergamenu. Rozepjal dlaně, opřel se pomalu dozadu a díval se na mne docela bezvýrazně.
Pak rozhodil ruce jaksi bezradným, ale zároveň káravým pohybem, a když je zase položil, octla se jedna z nich velmi blízko okraje stolu.
Udělal jsem ještě dva kroky a ukázal mu obušek. Jeho ukazováček a prostředníček se pořád sunuly k rohu psacího stolu.
„Ten bzučák vám nebude tentokrát nic platný,“ řekl jsem. „Uložil jsem toho vašeho sekáče do postýlky.“
V očích se mu objevil ospalý výraz. „Byl jste velmi těžce nemocen, pane. Velmi těžce. Nemohu vám doporučit, abyste už teď vstával z lůžka.“
Řekl jsem: „Ukažte pravou ruku.“ Přetáhl jsem ji tím pendrekem.
Svinula se do sebe jako poraněný had.
Obešel jsem psací stůl a zazubil jsem se, ačkoli jsem neměl proč.
V zásuvce byla ovšem bouchačka. Vždycky mají bouchačku v šupleti a vždycky se k ní dostanou příliš pozdě, pokud se k ní vůbec dostanou. Vyndal jsem ji. Byla to automatická pistole ráže 38, běžný typ, ne tak dobrá jako moje, ale náboje z ní jsem mohl použít. V zásuvce žádné nebyly. Začal jsem z té pistole vytahovat zásobník.
Nenápadně sebou pohnul, oči stále zapadlé a teskné.
„Možná že máte ještě jeden bzučák pod kobercem,“ řekl jsem. „A ten třeba zvoní v kanceláři náčelníka dole na policejním ředitelství.
Ani na něj nesahejte. Teďka se ze mě asi na hodinu stal učiněný zabiják. Každý, kdo vejde tamhle do těch dveří, kráčí rovnou do rakve.“
„Pod kobercem není žádný bzučák,“ řekl. Jeho hlas měl téměř neznatelný cizí přízvuk. Vytáhl jsem ten zásobník a taky svůj prázdný a prohodil jsem je. Vyndal jsem náboj, který byl v komoře jeho pistole, a nechal jsem jej ležet. Vsunul jsem jeden náboj do komory své bouchačky a pak jsem se zase vrátil na druhou stranu psacího stolu.
Na dveřích byl patentní zámek. Zacouval jsem k nim a strčil do nich, až se zavřely, a uslyšel jsem, jak zámek zapadl. Byla tam i zástrčka. Otočil jsem jí.
Šel jsem zpátky ke stolu a usedl na židli. Tím jsem spotřeboval poslední špetku síly.
„Whisky,“ řekl jsem.
Začal šmátrat rukama.
„Whisky,“ řekl jsem.
Šel ke skříni s léky a vyndal plochou láhev, opatřenou zeleným kolkem, a sklenici.
„Dvě sklenice,“ řekl jsem. „Už jsem jednou ochutnal vaši whisky.
Vyklopil jsem ji tak vehementně, že málem doletěla až na ostrov sv. Cataliny.“
Přinesl dvě skleničky, zlomil pečeť na láhvi a obě naplnil.
„Napřed vy,“ řekl jsem.
Mdle se pousmál a zvedl jednu sklenici.
„Na vaše zdraví, pane -, na to, co vám z něho zbývá.“ Napil se.
Taky jsem se napil. Vzal jsem láhev a postavil ji na dosah a čekal, až ucítím teplo kolem osrdí. Srdce se mi rozbušilo, ale teď už mi zase sedělo v hrudi a neviselo na tkaničce od boty.
„Měl jsem strašný sen,“ řekl jsem. „Takový bláznivý. Zdálo se mi, že mě přivázali k lůžku, napíchali mi narkotik, co se do mě vešlo, a zamkli mě v pokoji se zamřížovaným oknem. Strašně jsem zeslábl.
Spal jsem. Nedostával jsem nic k jídlu. Bylo mi špatně. Nejdřív mě někdo praštil do hlavy a pak mě dopravil tam, kde se mnou tohle všechno prováděli. Dali si náramně záležet. Ale tak důležitý zase nejsem.“
Neříkal nic. Pozoroval mě. V očích měl neúčastně pátravý výraz, jako kdyby uvažoval, jak dlouho budu ještě živ.
„Vzbudil jsem se a pokoj byl plný kouře,“ řekl jsem. „Byla to jen halucinace,…
