11
Perry Mason prošel létacími dveřmi do haly penziónu sv. Jakuba. Zády ke stolu seděl mladý černoch. Nohy měl nahoře a židlí se opíral o stůl. Ústa měl otevřena ä hlasitě chrápal.
Advokát proklouzl kolem stolku a kolem výtahu ke schodišti. Vyšel tři poschodí stejnoměrnými pomalými těžkými kroky a ani jednou si neodpočinul. Zaklepal na dveře pokoje Thelmy Bellové. Po třetím zaklepání zaslechl zavrzání postele.
„Otevřte, Thelmo,“ řekl.
Slyšel, jak Thelma jde ke dveřím, pak cvakla zástrčka a Mason se octl tváří v tvář jejímu vyděšenému obličeji.
„Co je?“ zeptala se. „Něco se stalo?“
„Nic,“ odpověděl. „Jen si chci něco ověřit. Jak do dopadlo s těmi policajty?“
„Vůbec si nevšimli pláště a klobouku,“ řekla. „Přišli sem a ptali se na schůzku, kterou jsem měla s Frankem Pattonem. Neprozradili, že je mrtev, a já jsem neprozradila, že to vím. Řekla jsem jim, že s ním mám schůzku zítra ráno v devět hodin a že Marjorie Clunová má schůzku v touž dobu. Že jsem nějakou dobu Marjorie neviděla, že nevím, kde se zdržuje, a že se s ní tedy nemůžu domluvit.“
„Co bylo dál?“
„Pořád jsem se kolem nich točila, aby si všimli bílého pláště a klobouku, ale zdálo se, že tomu nikdo nevěnuje nejmenší pozornost.“
Perry Mason, se zamyšleně mračil.
„Řeknu vám, co se stalo,“ prohlásil. „Přišli sem proto, že viděli ten vzkaz na stole v Pattonově bytě. Chtěli si to u vás ověřit. Nehovořili o těch věcech příliš podrobně s tím policajtem, který tam měl službu, ale později to udělají a pak si někdo vzpomene na ten bílý plášť a klobouk a přijdou sem ještě jednou.“
„Myslíte?“
Mrzutě přikývl a podíval se jí přímo do očí.
„Nemáte strach o své alibi?“ zeptal se.
„Kdepak,“ odpověděla, „alibi mám v pořádku. Říkám vám, že jsem tam nebyla. Přece nebudu lhát.“
„Znáte Margy dobře?“ zeptal se.
„To ne. Přesněji řečeno, znám ji jen několik týdnů. Bylo mi jí velmi líto a snažila jsem se pro ni udělat, co bylo v mých silách.“
„Snažila byste se ji zachránit před obviněním z vraždy i za tu cenu, že byste to sama vzala na sebe?“
Zavrtěla hlavou:
„S tou vraždou nechci mít nic společného.“
„V Pattonově bytě byl vzkaz, aby zavolal Margy, Harcourt 63891,“ řekl Mason. „Tady je to číslo. Divím se, jak ti detektivové –“
„Ale to jsem jim vysvětlila. Řekla jsem jim, že jsem byla pryč kolem šesté hodiny a že Marjorie mě zřejmě přišla navštívit a že jsem našla lístek od ní pod dveřmi.“
„Chtěli ten lístek vidět?“
„Ano.“
„Co jste jim řekla?“
„Že jsem ho zastrčila do peněženky, protože jsem si ho nemínila schovávat. Že jsem ho roztrhala a že si nemohu vzpomenout, kde to zrovna bylo, ale že jsem byla v nějaké vinárně se svým přítelem.“
„A oni ses tímhle vysvětlením spokojili?“
„Ano. Zdálo se mi, že se o mne vůbec nezajímají. Zajímali se o Margy a o to, aby zjistili něco o jejích nohách. Chtěli vědět, jestli jsem někdy slyšela, že se jí říká ‚dívka se šťastnýma nožkama‘.“
„Co jste jim řekla?“
„Řekla jsem jim: ano, ovšem.“
„Věděli, že jste vyhrála soutěž v Parker City?“
„Ne, moc toho o mně nevěděli. Zajímalo je, jak dobře znám Franka Pattona, a já jsem jim řekla, že zrovna moc dobře ne. Že jsem se s ním seznámila prostřednictvím Margy a že tam mám jít s ní na schůzku, protože Patton má pro nás nějakou práci. Řekla jsem jim, že bych tam nešla, kdybych byla neměla nějaký důvod. Chvíli ještě okouněli a nakonec mi řekli, že už žádný důvod tam jít nemám, protože je Patton mrtev. Dívali se na mne a pozorovali, jak to na mne zapůsobí.“
„A jak to na vás zapůsobilo?“
„Řekla jsem jim, že mě to vůbec nepřekvapuje, protože jsem slyšela, že má slabé srdce a že si žije na vysoké noze. Řekli mi, že byl zavražděn, a já jsem na ně zůstala koukat a řekla jsem: ‚bože můj‘ a posadila jsem se na postel. Vykulila jsem oči a řekla: Když si pomyslím, že s ním mám mít zítra ráno schůzku! Bože můj! Co by se stalo, kdybych o tom nevěděla a do jeho bytu šla!“‚
„Říkali pak ještě něco?“
„Ne. Trochu si to tady okoukli a vypadli.“
„Měla jste na sobě ten plášť a klobouk?“
„Ano.“
Per…
