KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
Bylo deset dopoledne a Mason netrpělivě přecházel místností pro obhájce.
Policistka přivedla Virginii Baxterovou a diskrétně se vzdálila z doslechu.
Mason se zeptal: „Prý jste policii všechno vyklopila, Virginie?“
Odpověděla: „Hrozně dlouho mě drželi u výslechu – skoro do půlnoci.“
„Já vím,“ řekl Mason s pochopením, „říkali vám, že by vás rádi zprostili podezření a pustili vás, abyste se už mohla vyspat doma. A jestli jim všechno po pravdě povíte, že si vaši výpověď ověří, a bude-li všechno souhlasit, že vás okamžitě propustí. Že máte pochopitelně plné právo odmítnout vypovídat, ale viděli by v tom nepřímé doznání viny a přestali by se pak snažit vás očistit. V tom případě že odejdou domů a vás nechají ve věznici.“
Překvapeně na něj vykulila oči. „Jak to víte, co mi řekli?“
Mason se jen usmál. „Tak co jste jim všechno vykládala, Virginie?“
„Pověděla jsem jim všecko.“
Mason řekl: „Okresní státní zástupce Hamilton Burger a poručík Tragg mi sdělili, že by mě tu dnes dopoledne rádi viděli. Že se vás chtějí zeptat na několik věcí, které bych podle jejich názoru měl taky slyšet. Z toho nekouká nic dobrého, Virginie. Znamená to, že pro vás mají nějaké nepříjemné překvapení.
Taky to znamená, že jste jim nakonec řekla, že si přejete být se mnou v kontaktu, a oni ve shodě se zákonem mně zatelefonovali do kanceláře.“
„Ano, bylo to přesně takové, jak říkáte,“ přitakala. „Všechno jsem jim včera v noci pověděla, protože mi slíbili, že si mou výpověď prověří, a jestli jsem mluvila pravdu, že mě propustí na svobodu a budu už spát doma.
Ale jen jsem jim to dopověděla, zvedli se a řekli ‚Dobře, Virginie, ověříme si to‘ a už byli u dveří.
Připomněla jsem jim jejich slib, že mě propustí a že už budu spát doma. Samozřejmě řekli, ale dnes ne. Až zítra večer. Přezkoušení mé výpovědi jim prý zabere celý den.“
„A co bylo dál?“
„Vůbec jsem nespala – vždyť už jsem podruhé za mřížemi. Co se to děje, pane Masone?“
„To nevím,“ pokrčil rameny. „Moc bude záležet na tom, jestli jste mi řekla vždycky pravdu, nebo jestli lžete.“
„Proč bych měla lhát zrovna vám?“
„To taky nevím,“ odpověděl. „Ale i jestli vám ten váš příběh věřím, stejně mi připadá nějak moc bizarní.“
„A když mi někdo nevěří?“
„Což o to,“ řekl Mason, „obávám se, že okresní státní zástupce a poručík Tragg z oddělení vražd jsou hned dva lidé, kteří vám nevěří.“
„Copak byste od nich čekal něco jiného?“
„Občas se stane, že někomu uvěří,“ rozvážně prohlásil Mason.
„Oba se snaží vykonávat dobře svou práci. Snaží se být spravedliví, ale nemají rádi nevyřešené vraždy.“
„Jak je to vlastně s tou vraždou?“ zeptala se.
„Šofér Eagan vezl paní Trentovou dolů po pobřežní dálnici,“ odpověděl Mason. „Jeli z Ventury směrem na jih. Paní Trentová šoférovi oznámila, že se chce cestou zastavit v jednom motelu nahoře v kopcích a že mu řekne, kde odbočit.
Blížili se k postranní silničce vedoucí k motelu, v kterém jste na paní Trentovou čekala. Tahle fakta by sama o sobě ukazovala na to, že osoba, která vás volala a smluvila si s vámi schůzku, byla paní Trentová.“
„Byla to ona, pane Masone, určitě byla. Vždyť jsem vám přece říkala –“
„Jistě, to nevíte,“ skočil jí do řeči Mason. „Jistě víte jen tolik, že vám ženský hlas oznámil, že s vámi hovoří Lauretta Trentová a že máte jet do hor a počkat v motelu.
Šofér Eagan se právě chystal odbočit vlevo, když se přihnal velkou rychlostí zezadu nějaký vůz. Eagan strhl auto na pravou stranu dálnice, aby nechal ten vůz projet, jenže ten se náhle prudce stočil vpravo a vrazil do auta paní Trentové takovou silou, že dostalo smyk a sjelo z okraje dálnice a přes okraj srázu.
Byl právě mohutný příboj. Eagan věděl, že je voda v těchto místech velmi hluboká. Vykřikl na paní Trentovou, aby vyskočila, rozrazil dveře na své straně a taky vyskočil. Nejspíš se udeřil do hlavy o skálu. V každém případě tam zůstal ležet v bezvědomí.
Když přišel k sobě, nebylo po autu paní Trentové nikde ani stopy. Zato se tam hemžili dopravní policajti s…
