KAPITOLA DEVATENÁCTÁ
Když se vrátili do kanceláře, Mason pravil: „Co kdybychom dnes déle pracovali a pak si zašli na večeři?“
Della Streetová se na něj usmála: „Copak jdu někdy domů dřív než vy, když máme rozdělaný případ?“
Mason jí poklepal na rameno: „Prima děvče,“ řekl. „Na vás se mohu vždycky spolehnout. Dejte si do stroje papír, Dello, nadiktuju vám seznam otázek.“
„Otázek?“ zeptala se.
Místo odpovědi jen přikývl. „Mám nepříjemný pocit, že nechávám svou klientku na holičkách jen proto, že dost nepoužívám mozku a že jsem si tenhle případ nerozebral na základní elementy.
Někdo v pozadí realizuje promyšlený plán, přesněji řečeno realizoval promyšlený plán.
Ten plán je pro něj smysluplný, ale události, z nichž sestává, nám smysl nedávají.
To znamená, že máme před očima vždy jen část toho plánu. Zabývejme se tedy jeho jednotlivými stránkami, jednou po druhé, a snažme se na ně najít odpovědi.
Začněme otázkou číslo jedna,“ řekl Mason, „Proč někdo nastrčil Virginii Baxterové do jejího kufru zakázané zboží?“
Della Streetová poslušně napsala otázku.
A Mason začal rázovat dlouhými kroky po kanceláři. „První a naprosto očividná odpověď je ta, že někdo chtěl, aby byla Virginia Baxterová usvědčena ze zločinu.
Otázka číslo dvě: Proč ten dotyčný chtěl, aby byla Virginia Baxterová usvědčena ze zločinu?
První zcela jasná odpověď je ta, že věděl, že byla spolupodpisujícím svědkem na závěti paní Trentové. Chystal se padělat závěť, a proto potřeboval podkopat její svědeckou věrohodnost.
Otázka číslo tři: Proč ten neznámý šel za Virginií Baxterovou a požádal ji, aby mu napsala na stroji dvě falešné závěti?
Nabízí se ovšem odpověď, že zamýšlel ty kopie podstrčit někam, kde by mu mohly být ku prospěchu.
Další otázka: Jak by mu mohly tyto zfalšované kopie být ku prospěchu? Co si od nich sliboval?“
Mason, který dosud přecházel ráznými kroky po kanceláři, se zastavil, zavrtěl hlavou a řekl: „Odpověď na tuto otázku není ani trochu jasná.
Pak se ještě můžeme zeptat: Proč chtěla paní Trentová mluvit s Virginií Baxterovou?
Nasnadě by byla odpověď, že věděla o snahách svých nepřátel Virginii Baxterovou nějakým způsobem využít. Je možné, že se dověděla i o těch zfalšovaných testamentech. Anebo se jenom chtěla Virginie zeptat, kde by se našly kopie závětí sepsané advokátem Delano Bannockem.
Ale tady jsme zase ve slepé uličce, protože proč by se Lauretta Trentová měla zajímat o závěť, kterou napsala před lety? Kdyby chtěla mít jistotu, že závěť plně odpovídá jejím přáním, mohla by zajít k některému advokátovi a během hodiny by měla novou, správně sepsanou závěť vyhotovenou.“
Ještě pár minut přecházel Mason kanceláří, načež řekl: „To jsou ty otázky, Dello.“
„Většinu z nich jste už zodpověděl,“ ujistila ho.
„Ty nejjednodušší,“ připustil Mason. „Avšak jsou ty odpovědi správné?“
„Určitě jsou logické,“ řekla povzbudivě.
„Přidáme tam ještě jednu otázku,“ Mason ukázal prstem na papír v psacím stroji. „Proč ve chvíli bezprostředního smrtelného nebezpečí nezapomněla paní Trentová na svou kabelku? Nebo jinak řečeno, proč se ta kabelka nenašla v jejím autě, když bylo vytaženo z moře?“
„Třeba ji měla pověšenou přes ruku,“ mínila Della.
„Přece by neseděla v autě s kabelkou zavěšenou na předloktí,“ namítl Mason. „Řekněme, že ji popadla v poslední vteřině před srážkou. Ale paní Trentová by se jistě snažila plavat, až by se ocitla v ledové mořské vodě. A když plavete a děláte rukama tempa, tak držadlo každé kabelky vám sklouzne z paže do vody.“
„Každopádně už máme docela úctyhodný seznam otázek,“ řekla Della Streetová.
Mason začal znovu rázovat po kanceláři. Potom pravil: „Jistě se vám to už taky stalo, Dello, že jste si nemohla vzpomenout třeba na něčí jméno, začala jste myslet na něco jiného, a najednou vám to jméno samo naskočilo v mysli. Takže já teď budu myslet na něco jiného, a jsem zvědav, co se zatím bude dít v mé hlavě s našimi otázkami.“
„Tak dobře,“ souhlasila Della. „Na co byste chtěl myslet?“
„Na vás,“ řekl se širokým…
