Kapitola 90
„Do prdele! Do prdele!“ vylétlo z Jamilliných úst. Pak se usmála. „No páni! Nevěřím vlastním očím.“ Zírala dolů na obrovské, divoké zvíře, které se mě pokusilo zabít a teď leželo u jejích nohou.
Vstal jsem a přinutil nohy k pohybu. Opatrně jsem couvl k místu, kde stál Kyle a ona. Šelma ležela přes celou šíři tunelu. Nepohnula se a ani se k tomu nechystala.
„Jsou tam dole v tunelu? Ti dva bratři?“ ptal se Kyle šeptem. „A Kníže?“
„Nikoho jsem neviděl. Jenom stopy a tu kočku. Pojďme,“ vypravil jsem ze sebe nakonec.
Tunel byl mnohem delší, než jsem si myslel. Nebyl jsem si ani jistý, kterým směrem míří. K silnici? K úpatí kopců? K Tichému oceánu?
„Rozmístnil jsem muže po obvodu pozemku, asi šest set metrů daleko. Jsou mezi nimi velké rozestupy,“ namítl Kyle. „Nechce se mi to líbit.“
Neodpověděl jsem. Ještě jsem se třásl po svém setkání s tygrem. Srdce mi bušilo jako motor jedoucí na plné obrátky. Obával jsem se šoku
„Alexi,“ ozvala se Jamilla. „Vnímáš mě? Jseš v pořádku?“
„Dejte mi minutu. Budu v pořádku. Jdeme dál.“
Brzy jsme před sebou zahlédli první paprsky denního světla. Vypadalo to nadějně. Ale kdo se ocitneme, až z tunelu vyjdeme?
„Nedokážu odhadnout, jak jsme daleko,“ řekl jsem. „Nebo co je mezi námi a tím světlem.“
Do něčeho jsem narazil bokem. Pak ramenem. Uskočil jsem a celý se roztřásl. Byl to však jen trámek ve stěně tunelu. O nic nešlo, ale k smrti mě to vyděsilo.
Pak jsem spatřil část scény venku – pár cypřišů naklánějících se ve větru, kousek šedé oblohy.
Nebylo to daleko, možná třicet čtyřicet metrů. Obvykle je nejnebezpečnější částí razie vstup do objektu, teď to však byl východ z tohohle temného tunelu.
Obrátil jsem se na Kyla a Jamillu a zašeptal: „Jdu první.“
Věděl jsem, že to umím s pistolí lépe než Kyle a jsem silnější než Jamilla. Kromě toho to tak v posledních několika letech bylo pokaždé: Gary Soneji, Casanova, Geoffrey Shafer, teď bratři Alexandrovi a Kníže. Pokaždé jdu první. Jak dlouho to ještě bude pokračovat? Proč to dělám?
„Nezapomeň, že jsou to lidi,“ připomněla mi Jamilla. „Taky krvácejí.“
Přál jsem si jí věřit. Potichu a rychle jsem vyrazil kupředu. U ústí tunelu jsem zaváhal a zhluboka se nadechl.
Nevím ani proč, ale když jsem vyskočil na světlo, zařval jsem z plných plic. Žádná slova, jen hlasitý výkřik. Vlastně možná vím proč – bál jsem se těch dvou vrahů, jejich nelítostné sekty, Knížete. Možná krváceli, ale lidé to nebyli. Ne jako my.
Ocitl jsem se v malé rokli obklopené nízkými vršky. Nikoho jsem neviděl, nebylo ani patrné, že by tam nedávno někdo byl. Museli ale přijít tudy. Tygr určitě nebyl v tunelu sám.
Jamilla a Kyle se vynořili za mnou. Z jejich tváří bylo patrné zklamání, únava a zmatek.
Nejprve jsem to uslyšel.
Pak se zpoza jednoho kopce vyřítil pick-up. Mířil přímo na mě a já si mohl vybrat, buď skočit zpátky do tunelu, nebo se postavit tváří v tvář blonďatým vrahům. Seděli v autě. Viděl jsem je sedět v autě.
Postavil jsem se jim.
