Chuť krve (James Patterson)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola 25

 

Deset minut poté, co Jamilla odjela, aby chytla letadlo do San Franciska, se u mého stolu objevil Kyle. Vypadal jako roztržitý, do tvídu oblečený profesor po čtyřicítce, který se právě zvedl od svého čtecího pultu v knihovně, kde celé dny studoval nějakou odbornou kriminalistickou publikaci.

„Rozluštils ten kód?“ zeptal jsem se ho. „Jestli ano, můžu ještě dneska skočit na letadlo domů? Už takhle mi tam mají za zlé, že jsem tady tak dlouho.“

„Nerozluštil jsem vůbec nic,“ postěžoval si. Pak zívl. „Asi se mi z toho rozskočí hlava.“ Promnul si dlaní obličej.

„Už věříš na novodobé upíry?“ zeptal jsem se. „Nebo si na ně jen někdo hraje?“

Věnoval mi jeden ze svých pokřivených úsměvů. „Já vždycky věřil na upíry. Už jako kluk ve Virgínii a pak v Severní Karolíně. Na upíry, duchy, zombie a další ďábelská stvoření. Jižané na takové věci věří. Je to nejspíš dědictví z gotiky. I když naše hlavní specialita jsou duchové. Přál bych si, aby tohle byla jen duchařská historka.“

„Možná je. Sám jsem tuhle viděl ducha. Jmenoval se Mary Alice Richardsonová. Ti parchanti ji zabili a pověsili na strom při jednom ze svých dýchánků.“

Kolem deváté jsme s Kylem konečně opustili stanici v Brentwoodu, abychom si dali něco k jídlu a možná i pár piv. Byl jsem rád, že s ním mohu chvíli pobýt. Hlavu jsem měl plnou našeho případu. A kromě toho mi nepřestával dělat starosti Génius. Mohl každou chvíli zavolat nebo poslat fax či e-mail.

Cestou do hotelu jsme se zastavili v malém baru nazvaném Na kopečku. Vypadal jako to pravé místo na kus řeči a něco k pití.

„Tak jak se ti vede, Alexi?“ zeptal se Kyle, když se napil piva. „Všechno v pořádku? Vím, jak nerad odjíždíš od Nany a dětí. Mrzí mě to, ale nedá se nic dělat. Tohle je velký případ.“

Byl jsem příliš unavený, abych se s ním hádal. „Řeknu to slovy Tigera Woodse: ‚Dneska jsem neměl svoji nejlepší hru.‘ Jde mi z toho hlava kolem, Kyle. S něčím podobným jsem se ještě nesetkal.“

Přikývl a řekl: „Nemyslel jsem dnešek. Tak, celkově. Jak se sakra máš? Připadáš mi nějaký napjatý. Všichni si toho všimli, Alexi. Už ani moc nepomáháš U Svatého Antonína. A další drobnosti.“

Pohlédl jsem do jeho pronikavých hnědých očí. Kyle je přítel, ale také člověk, který nedělá nic bez skrytého úmyslu. Něco chce. O co mu jde? Co se mu asi honí v hlavě?

„Celkově jsem na tom dost mizerně. Ne, jsem v pořádku. Děti mi dělají radost. Malý Alex je ten nejlepší protijed na všechny starosti. Damon a Jannie si vedou dobře, Pořád mi chybí Christine, moc mi chybí. Dělá mi starosti, kolik času strávím vyšetřováním těch nejodpornějších případů, které kdo dokáže vyštrachat. Ale jinak se mám fajn.“

„Je po tobě poptávka, protože jsi nejlepší,“ řekl Kyle. „Tvé instinkty, tvé emoční IQ, něco tě staví nad ostatní policajty.“

„Možná už bych ani nechtěl být tak dobrý. Ty vraždy ovlivňují celý můj život. Mám strach, že se měním. Co případ Betsey Cavalierrové? Je v něm něco nového?“

Kyle zavrtěl hlavou a zatvářil se ustaraně. „Nemáme vůbec nic, Alexi. Ani o tomhle případu, ani o Géniovi. Pořád ti ten parchant ve dne v noci volá?“

„Jo. Ale o Betsey a její smrti se už nezmínil.“

„Mohli bychom se znovu pokusil vystopovat jeho telefon. Udělám to pro tebe.“

„To by nikam nevedlo.“

Kyle mi nepřestával hledět do očí. Tušil jsem, že je znepokojený, i když u něj je to vždycky těžké poznat. „Myslíš, že by tě mohl sledovat? Stopovat?“

Pokrčil jsem rameny. „Někdy mám takový pocit, ano. Na něco se tě zeptám, když tady takhle sedíme. Proč mě pořád zatahuješ do těchhle odporných případů, Kyle? Dělali jsme spolu na Casanovovi v Durhamu, na těch bankovních loupežích. A teď tenhle hnus.“

Kyle nezaváhal s odpovědí. „Jsi nejlepší, koho znám. Tvé instinkty tě skoro pokaždé dovedou k cíli. Někdy případ vyřešíš, někdy ne, ale pokaždé jsi alespoň blízko. Proč se nedáš k nám, k FBI? Tohle je vážně míněná nabídka.“

A bylo to tady: Kylův program jednání. Chtěl mě u sebe v Quantiku.

Vybuchl jsem smíchy a on se ke mně připojil. „Abych pravdu řekl, Kyle, v tomhle případu si vůbec blízko nepřipadám. Jsem úplně mimo,“ přiznal jsem nakonec.

„Hra sotva začala,“ namítl „Nabídka zůstává, ať tady zvítězíš nebo ne. Chci tě v Quantiku, chci, abys pracoval se mnou. Nic by mi neudělalo větší radost.“

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024