Kapitola 113
Zvedl jsem sluchátko a uhodil se do kolena o kuchyňský stůl.
„Všude jsem tě hledal, Alexi.“ Kyle byl tak klidný a suverénní. Neměl žádné svědomí, ani ponětí o pocitu viny. Jeho arogance mi stále vyrážela dech. Přál jsem si, aby stál proti mě, abych ho mohl udeřit do tváře.
„No, tak jsi mě našel. Gratuluju. Tobě se prostě nikdo neschová. Udělal jsi na mě dojem. Jsi opravdový Génius, Kyle.“
„Však já vím. Chtěl jsem se s tebou rozloučit, jak se sluší a patří. Až tohle naše malé dobrodružství skončí, odejdu. A už je u konce. Páni. Není to úleva?“
„Chceš mi prozradit, kde jsi?“ zeptal jsem se ho.
Na okamžik se odmlčel a já cítil, jak mi v žilách proudí adrenalin. Třásla se mi kolena. Náhle jsem dostal strach, že Kyle znovu vraždil.
„Asi by nevadilo, kdybych ti to řekl. Musím si to promyslet. Hmmm. Je tady všude spousta krve. Je to mistrovský masakr. Tentokrát jsem překonal sám sebe. Překonal jsem Caryho Sonejiho, Shafera, Casanovu. Je to mé nejlepší dílo. A dobře víš, že tyhle věci dokážu objektivně posoudit.“
Srdce se mi na okamžik zastavilo a zatočila se mi hlava. Cítil jsem, jak se mi odkrvuje mozek. Opřel jsem se o kuchyňskou linku.
„Kde, Kyle? Řekni mi, kde jsi. Kde sakra jsi?“
„Třeba jsem u tvé tety Tiy u Baltimore,“ odpověděl. Pak se zasmál jako šílenec. „V Chapel Gate. Moc hezké městečko.“
Z úst mi unikl sten a podlomila se mi kolena. Před očima se mi míhaly obrazy členů mé rodiny – Nany, Jannie, Damona, Alexe. Měl jsem být u nich. Jak se mohl dostal přes agenty FBI? A Sampsona? Nemohlo se mu to podařit. To není možné.
„Lžeš, Kyle.“
„Ale, že by? Proč bych lhal? Zamysli se nad tím. Jaký by to mělo smysl?“
To nejhorší teprve přijde. Potřeboval jsem zavolat Tie. Nikdy jsem je neměl opouštět.
Někde nad sebou jsem uslyšel jekot. Co sakra…?
Zvedl jsem hlavu a nemohl uvěřit svým očím. Kyle vyskočil ze dveří na půdu. Stále ječel. V pravé ruce držel sekáček na led, v levé mobilní telefon.
Zvedl jsem paži a snažil se krýt. Nebyl jsem dost rychlý. Zaskočil mě. Nenapadlo mě podívat se nahoru.
Sekáček mi vnikl pod zvláštním úhlem do hrudi. Projela mnou vlna bolesti. Padl jsem na podlahu. Zasáhl mi srdce? Umírám? Takhle to má skončit?
Volnou rukou mě Kyle udeřil do tváře. Cítil jsem, jak praskla kost. Levá strana obličeje jako by se mi propadla.
Kyle pozvedl pěst, aby udeřil znovu. Ten šílenec byl silný a chtěl mě potrestat. Byl jsem tak důležitou postavou v jeho fantaziích. Byl duševně chorý, posedlý. Nemohl jsem uvěřit, co všechno napáchal.
Hlas v mé hlavě křičel: Najdi způsob, jak ho zabít!
Druhý úder mi sklouzl po spánku. Pohnul jsem se a on minul. Bylo to jako noční můra. Z hrudníku mi trčela rukojeť sekáčku na led.
Jednou rukou jsem Kyla popadl za límec jeho větrovky a druhou za černé vlasy. Trhl jsem jím na stranu a na okamžik jsem ho dostal ze sebe.
Nějak se mi podařilo vstát a zvednout Kyla s sebou. Oba jsme chrčeli a lapali po dechu. Cítil jsem, jak slábnu. Krvavá skvrna na mé košili se zvětšovala.
Otočil jsem se a udeřil Kylovou hlavou do prosklené kuchyňské skříňky. Sklo se roztříštilo. Střepy se rozlétly na všechny strany.
Vytáhl jsem mu hlavu ze skříňky. Jeho tvář při tom pořezaly ošklivé střepy. I já mu chtěl ublížit. Pomstít se za Betsey Cavalierrovou, Zacharyho Taylora a jeho ženu, za všechny ostatní, které zavraždil. Jeden člověk měl na svědomí tolik lidí. Génius. Kyle Craig.
„Mé oči! Mé oči!“ vykřikl. Konečně jsem mu ublížil.
Vší silou jsem ho udeřil pěstí do čela. Přitáhl jsem si ho k sobě a držel, abych ho mohl bít dál. Nemohl jsem ho pustit. Mlátil jsem Kyla Craiga, trestal ho. Nevím, kde jsem vzal tu sílu. Bil jsem Kyla za všechno, co napáchal: za vraždy, za krutou zradu, za to, jak mě pronásledoval, za to, co provedl mé rodině.
Už se nemohl udržet na nohou, a tak jsem ho pustil na podlahu. Byl v bezvědomí a já stál nad jeho tělem, vyčerpaný, plný obav a bolesti. Cítil jsem, že už to nejsem já. Čím jsem se to stal? Co se mnou udělaly ty brutální vraždy, které jsem viděl?
Ustoupil jsem od těla zhrouceného na podlaze. Sekáček mi stále trčel z hrudi. Musel ven. Věděl jsem, že bych to nemohl a neměl udělat sám. Musel jsem do nemocnice. Možná se o mě postará doktorka Kate McTiernanová.
Odbyl jsem si jeden telefonní hovor. Velmi důležitý telefonní hovor.
Byl tohle jen začátek? Jistě že byl.
Génius a já jsme byli konečně sami. Měli jsme si toho tolik co povědět. Na tuhle chvíli jsem už dlouho čekal a on možná také.
