Třetí část
VRAŽDA NA JIHU
Kapitola 42
V Charlestonu jsem přistál něco před desátou dopoledne. O vraždě už se psalo velkými titulky na prvních stranách Postu, Courieru a také USA Today.
V jasných a sterilních prostorách letiště jsem cítil nejistotu. Kolemjdoucí cestující se nervózně rozhlíželi. Několik jich vypadalo, jako by se v noci moc nevyspali.
Někteří z nich měli určitě pocit, že když mohli záhadní vrazi udeřit v centru Charlestonu, mohlo by k tomu zrovna tak dojít v letištní hale nebo restauraci. Nikde už nebylo možné cítit se v bezpečí.
Pronajal jsem si na letišti auto a vyrazil do parku zvaného Colonial Lake v centru města. Muž a žena, kteří si tam byli zaběhat, byli zabiti kolem šesté ráno předchozího dne. Šlo o novomanžele, byli svoji teprve čtyři měsíce. Podobnost s vraždou v parku Golden Gate byla nepřehlédnutelná.
Nikdy jsem Charleston nenavštívil, i když jsem četl knihy, jejichž děj se tam odehrával. Brzy jsem objevil, jak úžasné je to město. Kdysi dávno se tam nashromáždilo obrovské bohatství, pocházející hlavně z bavlny, rýže a samozřejmě otroků, kteří byli přiváženi do charlestonského přístavu a prodávaní na celý Jih. Bohatí plantážníci se často sjížděli v Charlestonu, kde se konaly slavné bály, koncerty a karnevaly. Mezi otroky prodané v tamním přístavu patřili i Nanini předci.
Našel jsem místo k zaparkování v Beaufain Street, kterou lemovaly krásné domy ve viktoriánském slohu. Spatřil jsem tam dokonce i několik anglických zahrad. Nebylo to místo, kde by mělo docházet ke strašidelným vraždám. Bylo příliš hezké, příliš idylické. Co tam vrahy přivedlo? Potrpěli si na krásu nebo ji nenáviděli? Co nám chtěli každou novou vraždou sdělit? Jaké temné fantazie je hnaly kupředu?
Pokud Charleston ty vraždy vystrašily, v ulicích okolo Colonial Lake panovala čirá hrůza. Lidé si jeden druhého chladně a podezíravě měřili, nikde ani stopy po přátelském úsměvu, jižanské pohostinnosti.
Nechal jsem Kylovi vzkaz, že se setkáme u jezera, tvořícího srdce parku. Obklopovaly ho široké chodníky s lavičkami. Ještě před několika dny určitě skýtalo obraz klidu a bezpečí. Dnes bylo místo poblíž křižovatky Beaufain a Rutledge Street obehnáno žlutou policejní páskou. Oblast obklíčila charlestonská policie a všichni se rozhlíželi kolem sebe, jako by se vrazi měli každou chvíli vrátit.
Konečně jsem zahlédl Kyla, jak na mě čeká ve stínu velkého stromu, a zamířil k němu. Teplé ráno osvěžoval vánek od oceánu, přinášející pach soli a ryb. Kyle byl oblečen jako obvykle: šedý oblek, bílá košile a nepopsatelná modrá kravata. Dnes ještě víc než kdy jindy vypadal jako dramatik a herec Sam Shepard. Působil skoro stejně vystrašeně a vyčerpaně jako já. Tyhle vraždy byly moc i na něj.
„Takhle nějak to tady muselo vypadat včera ráno, ale bylo časněji, když na ten pár zaútočili,“ řekl jsem, jen co jsem došel ke Kylovi. „Nikdo nic neviděl? To se v takovéhle čtvrti nenašli žádni svědci? Alespoň to jsem si přečetl v policejní zprávě.“
Kyle si povzdechl. „Vlastně jednoho svědka máme. Muže přes osmdesát. Viděl z parku vybíhat dva muže. Zdálo se mu, že na jejich košilích vidi krev, ale myslel si, že se spletl. Pak našel ta těla.“
Rychle jsem ještě jednou přehlédl scénu kolem jezera. Slunce jasně zářilo a přinutilo mě zastínit si oči. Na stromech cvrlikali ptáci. Park byl podrobován důkladné prohlídce.
„Zaútočili za denního světla. Zvláštní, na upíry,“ utrousil jsem.
Kyle vyvalil oči. „Snad nezačínáš věřit na upíry?“
„Myslím, že to jsou lidé, kteří se snaží žít jako upíři,“ vysvětlil jsem mu. „Vím, že někteří z nich věří, že upíři jsou. Dokonce i ti, kteří si na ně jen hrají, se občas mohou pochlubit ostrými zuby. Tesáky. Zatím jsem neviděl žádné, co by měnili podobu. V opačném případě by náš svědek viděl, jak odsud odlétá párek chlupatých netopýrů. To měl být vtip, Kyle. Co ještě ten svědek říká o těch mužích?“
„Moc toho nebylo. Tvrdí, že byli mladí, Alexi. Dvacet nebo třicet. Kráčeli rychle, ale nezdálo se, že by je znepokojil…